Milan Kroulík a Markéta Jakešová přibližují snahu Austrálců o vlastní zastoupení v demokratickém systému. Jedná se o příklad toho, jak komplikovaná je situace minoritních skupin v liberálních demokraciích.
Již před několika měsíci probleskla českým mediálním prostorem zpráva o tom, že Austrálci „chtějí do parlamentu“. Údajně usilují o vlastní poradní orgán, který bude napojený na parlament. Ať už bude politické zapojení do systému zastupitelské demokracie vypadat jakkoli, je důležité mít na paměti, že se zdaleka nejedná o novou snahu. Od založení australské federace v roce 1901 se Austrálci, respektive různá uskupení Austrálců různými způsoby snažili aktivně se podílet na tvoření budoucnosti státního útvaru (a těch, kteří se jím cítí být reprezentováni), který se dlouhodobě snažil jejich existenci vymazat.
Tak například do roku 1973 trvala tzv. „White Australia Policy", která zakazovala lidem nebílého původu imigrovat do Austrálie a odvolávala se na představu nadřazenosti bílých nad ostatními, což mělo i výrazný dopad na ty, kteří v zemi žili už dávno před tím, než ji zabrali lidé evropského původu.
První velké vítězství, které naznačovalo, že snad někdy bude možné se od demokracie pro bílé přiblížit k demokracii pro všechny, bylo referendum z roku 1967, které vedlo ke zrušení dvou klauzulí z roku 1901: jedna z nich vylučovala Austrálce ze sčítání lidu (tj. eliminovala jejich symbolickou a kvantitativní reprezentaci v politické sféře a v důsledku jakoukoli politickou moc), druhá zakazovala schvalování zákonů týkajících se původních obyvatel na celofederální úrovni.
Takové legislativní kroky představují sice důležitý, přesto pouze počáteční úspěch, a v případě Austrálie to možná platí dvojnásob. Materializace úspěchů tohoto typu vyžaduje práci na mnoha frontách a vůbec naději, že lze něco změnit, a to i přes neustálé neúspěchy, diskriminaci nabývající děsivých rozměrů a potřebu začínat s formulací nové identity, která byla apriori definována jako podlidská.
Vzhledem k tomu, kolik překážek potkávají ti nejvíce vyloučení ve své snaze o uznání v liberální demokracii, dalo by se snad i tvrdit, že jsou to především oni, kdo věří v to, že právě demokratické uspořádání umožní přiblížit se k utopickému ideálu rovnoprávnosti všech. Pokud tedy někdo věří v utopické možnosti demokracie, tak to jsou právě ti nejvíc potlačovaní.