Milan Kroulík a Markéta Jakešová přibližují snahu Austrálců o vlastní zastoupení v demokratickém systému. Jedná se o příklad toho, jak komplikovaná je situace minoritních skupin v liberálních demokraciích.
Již před několika měsíci probleskla českým mediálním prostorem zpráva o tom, že Austrálci „chtějí do parlamentu“. Údajně usilují o vlastní poradní orgán, který bude napojený na parlament. Ať už bude politické zapojení do systému zastupitelské demokracie vypadat jakkoli, je důležité mít na paměti, že se zdaleka nejedná o novou snahu. Od založení australské federace v roce 1901 se Austrálci, respektive různá uskupení Austrálců různými způsoby snažili aktivně se podílet na tvoření budoucnosti státního útvaru (a těch, kteří se jím cítí být reprezentováni), který se dlouhodobě snažil jejich existenci vymazat.
Tak například do roku 1973 trvala tzv. „White Australia Policy", která zakazovala lidem nebílého původu imigrovat do Austrálie a odvolávala se na představu nadřazenosti bílých nad ostatními, což mělo i výrazný dopad na ty, kteří v zemi žili už dávno před tím, než ji zabrali lidé evropského původu.
První velké vítězství, které naznačovalo, že snad někdy bude možné se od demokracie pro bílé přiblížit k demokracii pro všechny, bylo referendum z roku 1967, které vedlo ke zrušení dvou klauzulí z roku 1901: jedna z nich vylučovala Austrálce ze sčítání lidu (tj. eliminovala jejich symbolickou a kvantitativní reprezentaci v politické sféře a v důsledku jakoukoli politickou moc), druhá zakazovala schvalování zákonů týkajících se původních obyvatel na celofederální úrovni.
Takové legislativní kroky představují sice důležitý, přesto pouze počáteční úspěch, a v případě Austrálie to možná platí dvojnásob. Materializace úspěchů tohoto typu vyžaduje práci na mnoha frontách a vůbec naději, že lze něco změnit, a to i přes neustálé neúspěchy, diskriminaci nabývající děsivých rozměrů a potřebu začínat s formulací nové identity, která byla apriori definována jako podlidská.
Vzhledem k tomu, kolik překážek potkávají ti nejvíce vyloučení ve své snaze o uznání v liberální demokracii, dalo by se snad i tvrdit, že jsou to především oni, kdo věří v to, že právě demokratické uspořádání umožní přiblížit se k utopickému ideálu rovnoprávnosti všech. Pokud tedy někdo věří v utopické možnosti demokracie, tak to jsou právě ti nejvíc potlačovaní.
Něco z dějin
Aby se nějaká uskupení lidí mohla vůbec dostat do takové pozice, v níž má šanci získat hlas v liberální demokracii, musí si to zasloužit tím, že se co nejvíce přiblíží ideálním a idealistickým sebeobrazům západních humanistů. Zároveň je však ne-bílým skupinám lidí neustále vnucována jakási divošská (byť někdy romanticky idealizovaná a nostalgicky obdivovaná) identita, která neodpovídá ani historické skutečnosti, natož reálným možnostem současného světa.
Politický aktivismus Austrálců tedy staví na hledání cest, jak si do jisté míry přivlastnit minoritní identitu, kterou vytvořila majoritní společnost, protože jen to jim umožní mluvit, a zároveň ji posunout tak, aby se mohlo jednat o aktivní identitu, a nikoli o nedosažitelnou muzejní karikaturu, která jen málo souvisí s žitým životem.
Problémem, který nastoluje multikulturní model liberální demokracie, a kreativními způsoby, jak ho řešit, se dlouhodobě zabývá antropoložka Elizabeth Povinelli: „Domorodé subjekty jsou vyzývány k tomu, aby performovaly autentickou diferenci, výměnou za dobré pocity národa a reparační legislativu státu.“ Tato konstelace vede ze strany Austrálců (či jiných menšin) k nucené touze po identifikaci s ideálními typy, která, jak již zdůrazňoval Frantz Fanon, je principiálně nemožná. A z této nemožnosti — stejně jako ze stále dominantně beznadějných výhledů pro osobní budoucnost běžných Austrálců — pramení mimo jiné i endemický alkoholismus, násilí a duševní nemoci.
Býti zařazen do kolektivu lidstva dále vyžaduje i poupravení dějin, které psaly koloniální mocnosti (zdá se, že není šance, že by neevropským způsobem psané dějiny byly výhledově uznávané dominantními institucemi). Jedná se o všeobecné chápání základního modelu dějin a kultury, kterému je většinou nutno vyjít vstříc: aby lidé mohli být uznáni za plnohodnotné lidi, musí mít v očích světové veřejnosti „vyspělou kulturu“ a konzistentní, uzavřené etnické dějiny. Tento předpoklad je ve svém základě velmi nebezpečný, ale v poslední době se zdá, že by Austrálci i v jeho světle měli obstát.
Historičky, antropologové a archeoložky středního proudu totiž nyní začínají objevovat, že původní obyvatelé Austrálie měli sofistikované (agri)kulturní techniky a že lidé na kontinentu byli nejpozději od začátku 17. století v kontaktu se zbytkem světa, především přes makassarské rybáře a obchodníky ze současné Indonésie. Snahy o zjištění počtu obyvatel ukazují, že před invazí v roce 1788 v oblasti bydlelo téměř 750 000 lidí. Do roku 1901 se ovšem bohužel ze zjevných příčin počet Austrálců a původních obyvatel ostrovů Torresova průlivu snížil na 117 000.
Poslední roky
Od začátku 20. století se počet Austrálců opět zvyšuje. Až v posledních padesáti letech se snahy Austrálců o zastoupení ve veřejné debatě začaly proměňovat v reálné úspěchy, a to i přesto, že utrpení tvořené liberálním státem a kapitalismem je vytlačováno z obecného povědomí občanů, tedy těch, kteří již jsou, či se cítí být, politicky zastoupeni. Jak připomíná Povinelli, pro to, aby se průměrný Australan anglo-keltského původu mohl cítit dobře a světově, je potřeba nedopustit přítomnost utrpení svých bližních ve vlastní zemi.
Najdou se i ojedinělí tzv. vědci, kteří například tvrdí, že Autrálci mají volební právo už od roku 1901. Nikoli překvapivě mají tyto výklady výraznou podporu ze strany australské populistické pravice. Byly však ihned vykázány jako přinejmenším tendenční. Už vzhledem ke stylu, jakým tyto názory bývají prezentovány, tj. jako nejpravější pravda mimo ideologii všech ostatních, a nikoli jako výsledek bádání omezeného úhlem pohledu a metodou, se zdá zřejmé, jak bychom měli k tvrzením přistupovat. Navíc je důležité si uvědomit, že popíračství není jen rysem extrémní pravice, ale i mnoha liberálů, a to včetně bývalého premiéra.
Strategie budoucnosti
Donedávna jsme necítili o moc více než banální sympatii k podobným emancipačním projektům. Co nás vzhledem k australské problematice z pohodlné pozice místně vzdáleného levicového intelektuála a intelektuálky nejvíc zaujalo, jsou právě dlouhodobě trvající snahy o změnu světa i přes neúspěchy a překrucování hlasů původních obyvatel.
Právě proto, že Austrálci nemohou kontrolovat promluvu zastupitelů, usilují či stále musí usilovat o ústavně zakotvený hlas a v důsledku o hlas vůbec. Zastupitelská demokracie je vždy problematická již ve vztahu hlasu zastupitelů a těch, které údajně zastupují. Pokud ovšem hlas nemalé části obyvatelstva není zastoupen nikdy, nelze mluvit o zastupitelské demokracii.
Ačkoli tento typ společenského a politického uspořádání nemusí být nutně ten nejlepší (protože pracuje s velmi omezeným a omezujícím pojetím toho, kdo jsou a vůbec mohou být lidé a společnost), z aktivismu Austrálců je zřejmé, že lze smysluplně usilovat o zdokonalování tohoto typu demokracie a přiblížení se k jeho vlastním ideálům.
Antropolog Hirokazu Miyazaki, zabývající se obyvateli ostrova Fidži, napsal knihu o jedné konkrétní menšině, která si udržuje naději i přes to, že de facto nikdy neuspěla ve svých požadavcích. Autor se současně snaží přeformulovat naději jako metodu, jíž by mělo být možné obejít retrospektivní způsob nahlížení sebe a světa, který vychází ze zdánlivě daného stavu věcí a vše vykládá ve vztahu k domněle neproblematickému a „přirozenému“ statu quo.
Autor se od místních obyvatel naučil (a pomocí některých západních filosofů formuloval), jak nemyslet vědění jako něco daného a jak naopak přeměnit své myšlení tak, aby bylo otevřené do nejisté budoucnosti. Jde tedy o myšlení a tvoření světa, který se nechápe apriori jako hotový a uzavřený, nýbrž jako otevřený a neucelený. Toto otevření se budoucnosti, která ještě nepřišla, je, myslíme si, jedna z věcí, které popohání úsilí původních obyvatel zaměřující se na možnosti podílení se na tvoření budoucnosti, i přes současné, tedy historicky formované nemožnosti.
Způsoby, jak měnit přítomnost v optimističtější budoucnost, se bezpochyby budou regionálně lišit, nicméně je přinejmenším důležité uvědomovat si, že i lidé v mnohem horších situacích, než v jaké se většina z nás nachází, dokáží přistupovat ke světu pozitivně.