Žijeme ve světě, jemuž vládne princip soukromého vlastnictví. Jen co byli vyvlastněni a vyhnáni původní obyvatelé, země byla vyměřena, rozparcelována a rozprodána těm, kdo nabídli nejvíc. Světadíly se dnes při pohledu z výšky vypadají jako nekonečná mozaika. Zelené a žluté lány, béžová předměstí a ocelově šedé bloky měst se rozprostírají od pobřeží k pobřeží.

Ústřední logikou režimu soukromého vlastnictví je produktivita — a produktivní je vskutku obludně. Průmyslová revoluce, poháněná výnosy z miliard hektarů půdy uloupené domorodým obyvatelům Ameriky, Afriky, Asie, Irska a Austrálie, vynesla v krátké době ke světovládě dvě anglickojazyčná impéria — britské a později americké, které dodnes zůstává nejvýkonnější ekonomikou na světě.

Vlastnictví rovněž podporuje a udržuje určitý soubor hodnot a vztahů k zemi. Je základem utopie, jíž se říká americký sen: představy, v níž tvoří tvrdá práce a později vlastní pozemek a dům základ nekonečných příležitostí — či alespoň úniku před nemilosrdnou nadvládou kapitálu. Je to představa, která odděluje člověka od ostatních zvířat a upevňuje lidské panství nad přirozeným světem a všemi živými bytostmi.

Logika vlastnictví proměnila svět k nepoznání. Teprve dnes je ale nad slunce jasné, jak závadná je ve své podstatě. I pokud nějaká panenská půda čekající na přivlastnění a obdělání člověkem vůbec kdy existovala, nepochybně tomu tak již dávno není. Mít vlastní domov již dávno nepředstavuje takovou ekonomickou jistotu jako kdysi. A zdá se, že vlastní bydlení je zcela mimo dosah mladších generací. Procento nejbohatších dnes vlastní více majetku než všichni ostatní lidé. Ekologická destrukce a změny klimatu přitom postupují děsivým tempem.

Vlastnický režim a ekonomický systém kapitalismu produkuje s neobyčejným úspěchem ohromné nadbytky hmotného bohatství. Většina z něj ale proudí do kapes nepatrného zlomku lidí, zatímco skutečné náklady jejich zisků nese země, voda, vzduch — a my ostatní.

Minulé generace se v reakci na tuto krizi obracely ke komunismu. Myšlení Marxe, Lenina a Maa ale dnes již jen stěží představuje ostří, jež by mohlo podetnout pilíře kapitalismu.

Znovu naslouchat hlasům původních obyvatel

Jinou, pronikavější možností je začít znovu naslouchat rozmanitým hlasům původních obyvatel Země, imperialismem umlčovaných a odsouzených k vyhnanství. Od Standing Rocku po Queensland se kolonizované původní národy domáhají obnovy vztahu k vodě a půdě, bez nichž není život.

Takový přístup předpokládá navrácení půdy a zdrojů do rukou společenství, přehodnocení našeho vztahu k prostředí a zakotvení práv přírody a původních obyvatel v zákonech.

Jakkoli jsou hodnoty, zvyky a nauky původních národů právě tak rozmanité jako ony samy, v jejich základě leží jeden princip, jenž je jim společný: vztah k vodě a půdě, naprosto zásadně odlišný od západní koncepce vlastnictví. Pro původní obyvatele jsou půda a voda posvátné, jsou to živoucí příbuzní, předkové, místa původu či rozličné kombinace výše uvedeného.

Mí vlastní lidé — Tsq’escenemc Secwepemc — například tento náhled na svět vyjadřují každodenně způsobem, jímž mluví a pojmenovávají místa a věci. Obě slova — Secwepemc, které je jménem našeho národa, a Tsq’escenemc, které označuje naši komunitu — obsahují příponu emc. Ta má množství různých významů a překladů — může znamenat osobu, lid, zemi, půdu a zeminu, či dokonce slovesa jako „dojit“ či „pečovat“.

Různé tvary této přípony, která je společná všem sališským jazykům, jsou odvozeny od proto-sališského slova tmícw, které může v různých sališských jazycích znamenat svět, hlínu, přírodu, půdu, zemi i ducha. Lingvistické modely naznačují, že před třemi až šesti tisíci lety sdíleli všichni Sališové, jejichž domovina zahrnuje části Britské Kolumbie, Washingtonu, Oregonu, Idaha a Montany, jeden společný jazyk.

V Každém Sališském společenství je tedy hluboce zakořeněna tato základní idea, mnohem starší než naše současné jazyky — že lid náleží zemi a země zase lidu. Jejich duše jsou vázány nedělitelným příbuzenským poutem — udržet při životě, ba i jen myslet je lze jen společně.

Epistemologie původních národů byly ale zničeny a rozvráceny kolonialismem — britské a pak americké impérium vyhnalo původní obyvatele z jejich země ve jménu vlastnictví a produktivity, odebíralo jim děti a posílalo je do církevních a vládních škol, kde z nich měly být jejich mateřské jazyky a kultury doslova vymláceny.

V prvních liniích globálního hnutí

Navzdory této historii krutého utrpení jsou to dnes právě původní obyvatelé, kdo stojí v prvních liniích globálního hnutí usilujícího o nápravu vztahu mezi lidstvem a zemí.

Jedním ze slibných ukazatelů na cestě k postimperiální budoucnosti je nedávný příklad z Aotearoy neboli Nového Zélandu. Maorové z kmene Whanganui tam konečně vyhráli sto čtyřicet let se táhnoucí právní při a dosáhli toho, že stejnojmenná řeka, již považují za svého předka, získá stejná práva, jakým se těší lidé.

↗

Původní obyvatelé dnes stojí v prvních liniích globálního hnutí usilujícího o nápravu vztahu mezi lidstvem a zemí. Maorové z kmene Whanganui  například v minulých měsících vyhráli zásadní soudní při měnící vztah vlády, původních obyvatel a Země. Foto Richard Sihamau

Urovnání, jež bylo kmenem Whanganui podepsáno před dvěma lety a novozélandským parlamentem ratifikováno minulý týden, ustanovuje dva strážce, jež mají jménem řeky jednat: jeden je zástupcem kmene, druhý vlády.

Vedle uznání právní subjektivity řeky Whanganui počítá urovnání rovněž s finančním odškodněním kmene v hodnotě osmdesáti milionů novozélandských dolarů a příspěvkem ke zřízení právního rámce, jež by měl řeku formálně ztělesňovat.

Jen necelý týden poté, co zákon o řece Whanganui vstoupil v platnost, jej už citoval nejvyšší soud indického státu Uttarkhándu v rozhodnutí, že také řeky Ganga a Jamuna jsou z hlediska práva osobami.

Jakkoli je třeba na skutečné účinky a důsledky těchto právních experimentů teprve vyčkat, potenciálně se může jednat o revoluční precedenty na cestě k přeměně vztahů mezi vládami, původními obyvateli a zemí v jednadvacátém století.

Ve své podstatě tato rozhodnutí uvádějí do praxe to, čemu původní obyvatelé vždy věřili: že půda a voda jsou posvátné, že jsou to naši předkové a příbuzní, bez jejichž zdraví a blahobytu není možný ani blahobyt a zdraví lidstva, ani jeho další život na této zemi vůbec.

V posunu od vlastnictví a produktivity k uznání práv původních obyvatel a přírody je skryta možnost spravedlivější budoucnosti pro zemi, vodu a také lidi, kteří na nich existenčně závisejí.

Článek The western idea of private property is flawed. Indigenous peoples have it right vyšel původně v The Guardian. Přeložil Josef Patočka.