V době, kdy probíhalo na britských ostrovech referendum o vystoupení z Evropské unie, procházela jsem ve Washingtonu muzeum indiánských kultur. Zajímalo mě i proto, že jsem k výročí Deklarace nezávislosti třinácti amerických států na britské vládě připravovala pro vysílání Českého rozhlasu Vltava do pořadu Osudy četbu z knížky, která mě uchvátila.

Má dva autory, jeden z nich, Richard Erdoes, je novinář, který jako žid utekl před nacisty do Ameriky, aby tam našel svou životní polohu spisovatele a publicisty a nakonec i aktivisty, zabývajícího se dějinami severoamerických indiánů. Začal studovat v Berlíně výtvarné umění, ale brzy se dostal do konfliktu s hitlerovskou mocí. Po anšlusu Rakouska utekl přes Francii a Británii do Spojených států. Jako spolupracovník redakce časopisu Life se dostal do indiánské rezervace Pine Ridge a zůstal až do smrti uhranut indiánskou kulturou i myšlenkovým světem. Napsal řadu knih a článků, jeho byt v New Yorku se stal centrem amerického indiánského hnutí. Jeho dokumenty a rozhovory s indiánskými muži a ženami jsou uloženy v knihovně rukopisů na Yaleově univerzitě. Zemřel roku 2008.

Hlavní postavou vyprávění je ovšem John Fire Chromý jelen, příslušník kmene Lakotů z podskupiny Minikonžuů. Narodil se v indiánské rezervaci Rosebud v Jižní Dakotě. Do sedmi let vyrůstal se svými prarodiči, do čtrnácti let pak docházel do denní školy nedaleko rezervace. Poté byl poslán do internátní školy pro indiánské chlapce, zřízené Úřadem pro indiánské záležitosti. Tyto školy, jak se dozvídáme z vyprávění, měly „civilizovat“ indiány umístěné v rezervacích. Chromý jelen se podle vlastních slov ve škole přiučil špatnému chování bělochů.

Život mladého Chromého jelena byl divoký. Jezdil rodeo jako jezdec a později jako klaun. Podle jeho vlastních slov pil, hazardoval, běhal za ženskými, kradl auta a flámoval. Jeho popis několikadenního téměř sebevražedného tripu s alkoholem a ukradenými auty je tragikomický. Nakonec byl policií zadržen v domě, kde Lakotové uchovávali posvátnou dýmku, kterou jim přinesla mýtická Bílá bizoní žena. K jeho překvapení mu strážkyně dýmky sdělila, že na něj už čekala. To byl zlomový bod v jeho životě, usadil se a začal žít jako šaman, „svatý muž“.

Mezi americkou veřejností se stal známým v době, kdy tradiční indiánská kultura a duchovnost prošly obdobím znovuzrození a hnutí Hippies 60. let 20. století se rozpadlo. Často se podílel na akcích Hnutí amerických indiánů, včetně protestů v Black Hills. Černé hory považují Lakotové za světovou osu (axis mundi), za posvátné považují toto území také Šajeni a další indiánské skupiny. Společně zpochybňují legálnost postoupení Černých hor Spojeným státům.

Kniha vyšla v Americe v roce 1972, má kromě všeho, co ji činí světově významným historickým, etnografickým a antropologickým dílem, také literární švih a okouzlující humor.

Výročí vyhlášení Spojených států amerických mě zaměstnává ve vztahu k rozhlasu už druhý rok. Záleželo mi na tom, aby byly USA představeny ze všech stran, ze všech faset jejich dějin a kultury, a speciálně mi šlo o to, aby v našem vysílání byla zastoupena i kultura původních obyvatel amerického kontinentu a pak samozřejmě i jeho černých obyvatel, zavlečených sem otrokářskými společnostmi z Afriky.

Dobré dva roky jsem se snažila pochopit Ameriku z literatury, filmů, historických knížek, mezi jiným i z korespondence s americkými příbuznými. Pilně sleduji americkou popkulturu, pokud se k ní namanu, Dům z karet a historický film Lincoln, který zmizel z našich kin téměř okamžitě, znovu jsem četla všechny ty vtipné židovské americké autory, vrátila se k sociálním románům 20. století, které mě kdysi, za mlada uprostřed normalizace, moc nebavily, při sledování amerických filmů, které jsem už kdysi viděla, jsem se dívala po reáliích, krajině, městech, oblečení, kostelech, četla jsem jejich sdělení nově.

Nemůžu říct, že bych pochopila zemi, která dokáže vynést do Bílého domu Baracka Obamu a po něm vážně chtít mít na stejném místě Donalda Trumpa, ale snažila jsem se, co mi čas a rozum daly. Počátkem června jsem se vypravila na svoji v životě první cestu přes oceán, plná trémy a nejistot. Mými hostiteli jsou docela blízcí příbuzní, kteří tu žijí od 20. let 20. století. Když mi navrhli cestu do Washingtonu a New Yorku, zdálo se mi to zbytečně turistické, ale taková nabídka se neodmítá. Samozřejmě, že všechno se ukázalo být mnohem zajímavější, než jsem si dokázala představit.

Jenže tady, ve státě Michigan, po návratu z velkolepé exkurze, momentálně vlastně doma, na Středozápadě, který má věru k New Yorku mentálně daleko, musím pořád myslet na to, co se děje v Evropě, nemůžu si pomoci. Když jedu kolem hřbitova na kole a vidím na každém druhém hrobě americkou vlajku, když vlaje americká vlajka na domě, kde holčička slaví desáté narozeniny, když americkou vlajku má na obojku snad i sousedův pes a rozhodně nechybí na žádné pohlednici, (vytištěné v Číně) — co to znamená? Kdo jsou všichni ti hrdí Američané a na čem zakládají tu hrdost? Jsou o tolik jiní než my, kteří vyvěsíme vlajku jen ve významný den a jenom někteří?

Ve Washingtonu mě znechutilo turistické centrum u Fordova divadla, kde zastřelili Lincolna, protože tam bylo tisíce tretek se jménem Trump — Abraham Lincoln se musí obracet v hrobě, pokud odněkud vidí takového republikána! To je jako plácnout si Miloše Zemana vedle Masaryka na jednu čepici!

A pak jsem šla do indiánského muzea, podívat se na dokumenty kmene Lakotů, kterým my říkáme chybně Siouxové. Muzeum je vynikající, je vybaveno audiovizuální technikou, která umožňuje sledovat současné autentické dokumenty, v nichž vystupují současní indiánští mluvčí, a je co do popisek a komentářů vedeno velmi korektně: u každé historické události je na jedné straně uvedeno hledisko „native people“, na druhé straně hledisko bělošských přistěhovalců. Je to příkladná konfrontace dvojího právního vědomí i ohýbání práva podle momentálních potřeb. Zjištění, jací jsme mistři v nedodržování smluv, je docela otřesné.

No ano, letí mi myšlenky do Evropy, takže teď příslušníci státu, který svou moc, bohatství a kulturní výkon vybudoval na koloniálním panství a cítí se dosud do značné míry pánem nad ostatními (alespoň mentálně), rezignoval na členství v Evropské unii, už nechce Poláky na svých stavbách a v katolických kostelech a nehodlá se podílet na řešení uprchlické krize, kterou přitom spoluzpůsobil. Přičemž vystoupení z EU vůbec neřeší ani problém terorismu, ani otázku islámu.

Co jim na nás tak vadí? Mají nás, Evropany z kontinentu, pořád za takové odpadky civilizace jako v době před Druhou světovou válkou, kdy jim byl milejší Hitler než „nějaká země, o níž nic nevědí“? Za póvl z východu?

Ale zpátky do indiánského muzea a k výročí ztráty jedné britské kolonie a vytvoření státu, který se cítí být nejmocnější na celém světě. V roce 1613 uzavřeli holandští osadníci s irokézským svazem Haudenosaunee smlouvu, zvanou Wampum Belt, která je v muzeu vystavená a běží k tomu film, kde je vidět, jak je v roce 2013 znovu potvrzována prezidentem USA.

Tehdy se k věci vyjádřil jeden z reprezentantů indiánského svazu, řka: „V roce 1600, když přišli Holanďané tam, kde je dnes Albany, viděli jsme lidi, kteří přišli na naše území s jiným jazykem, jinou kulturou, jiným způsobem myšlení, ale byli to lidé. Museli jsme stanovit, jak dál žít s těmi, kteří přišli do našich domů a usadili se v jejich prázdných místnostech. Nebyli zváni a působili rozvratně.

Tehdy bylo rozhodnuto, aby míroví vyjednavači odjeli do Albany a s Holanďany uzavřeli dohodu. Řekli jsme: Od této chvíle vás považujeme za bratry. Holanďané řekli: Máme tužky a papír, zapišme to. My jsme však odpověděli: to je dobré pro vás. Ale my, když jsme formovali svaz Haudenosaunee (svaz irokézských kmenů severoamerických Indiánů), museli jsme najít způsob, jak zaznamenávat události.

Ten způsob jsou korálky wampum, vyřezané z mušle, která je uprostřed bílé skořápky tmavá. Korálky wampum jsou tedy bílé a purpurové. Používáme je jako podpis, jako písmo, jako zápis události. Sdělili jsme tedy Holanďanům, že smlouvu zaznamenáme na pás, vyšitý korálky wampum, Wampum Belt. Řekli jsme, že víme, že přijde doba, kdy zápis na papíře opatřený stříbrnými řetízky, nebude k nalezení, ale my budeme mít svůj pás, vyšitý korálky wampum, stále.

A protože jsme se sešli ku vzájemnému prospěchu a zdraví, věříme, že smlouva bude platit věčně, tedy dokud slunce bude vycházet na východě, voda poteče z kopce a tráva bude zelená. A protože všechny ty tři předpoklady stále platí, platí i smlouva.“

Wampum Belt je vyšitý dvěma modrými pásy na bílé ploše. Po jednom (to je výklad, pás je abstraktně geometrický) pluje plachetnice, po druhém indiánská kánoe. Plují vedle sebe pokojně a vzájemně si nepřekážejí. Mezi dvěma řadami modrých korálků jsou tři řady bílých. První znamená mír, druhá přátelství a třetí navěky. Na závěr představitel indiánských svazů u příležitosti 400. výročí smlouvy řekl: „My jsme nikdy nestanovili zákony, které by vám nařizovaly, jak máte žít. Vy jste to dělali celou dobu.“

To bylo řečeno na Želvím ostrově roku 2013. Během let Indiáni obmýšlejí tuto vzájemnou smlouvu stále větším důrazem na ekologické hospodaření, v němž vidí předpoklad pro pokračování dobrého přátelství. Mezi Indiány jsou smlouvy během dějin stvrzovány obřadnímu dary a opětovným setkáváním, nestačí uložit dokument do archivu, je třeba ho potvrzovat vzájemným osobním ceremoniálem.

Zatímco my, bílí páni světa, jsme velcí právničtí experti ve vymýšlení, jak co nedodržet a obejít, jak z druhého vyrazit pro sebe výhodu a pro něj ztrátu, jak se vylhávat, vydírat se, vyhrožovat si a klást nemožné podmínky a všelijak hecovat a buntovat. My, bez nejmenších výčitek svědomí, chceme jen výhody, náklady necháváme těm slabším.

Kdybych žila v Americe, vyvěsila bych si na svůj dům Wampum Belt. Jako Češka si můžu jen s lítostí vzpomenout, jak jeden z mých náčelníků odmítl na svém týpí vyvěsit vlajku Evropské unie, ačkoliv jsme jako stát podepsali smlouvu.