Probrala jsem se krátce po půlnoci jako úderem blesku. Můj půlroční syn plakal. Je nachlazený — během svého krátkého života už podruhé — a bojí se svého ucpaného nosu. Chystala jsem se k němu vstát, když vtom začal znovu pochrupávat. Zato já jsem byla důkladně probuzená.

Mou mysl ovládla jediná myšlenka: náčelnice Theresa Spenceová hladoví. Přesněji řečeno nebyla to myšlenka, byl to intenzivní pocit. Pocit hladu. Ležíc potmě ve svém pokoji, představila jsem si náčelnici národa Attawapiskatů, jak spočívá na hromadě dek ve svém teepee vztyčeném naproti parlamentu, a vstupuje do čtrnáctého dne své hladovky (dnes ráno je to den osmnáctý — pozn. jp)

Samozřejmě od počátku sleduji její protest i její požadavek setkat se s ministerským předsedou Stephenem Harperem. Chce s ním projednat těžký úděl svého lidu, zhoršený zrušením práv zaručených prastarými smlouvami. Zrušení prosadil premiér Harper zákonem prošpikovaným přílepky. Strachuji se o ni a podporuji její snahu. Šířím petice.