„Quebečtí rozhořčení oslavili stý den svých protestů“, „Studenti se spojili s odboráři“, „2500 zadržených“, „Hněv roste“. Takové titulky v minulém týdnu uváděly zprávy o protestech, které pokračují ve známé kanadské provincii už čtvrtý měsíc. Délka trvání, rostoucí počet témat a nebývalá schopnost mobilizace činí z původního vzbouření studentů proti zvyšování školného cosi většího. Rok po táborech ve španělských městech šumí zas sítěmi slovo revoluce.

I člověk sledující podobné protesty dlouhodobě je snadno uchvácen. Dodnes stávkuje 155 tisíc posluchačů a přednášejících na 11 univerzitách a 14 vysokých školách nižšího typu — více než třetina ze všech vysokých škol v provincii. Dvakrát do týdne, ale někdy i častěji, proudí ulicemi velké průvody, jichž se v Montrealu, Quebec City a dalších městech účastní nejméně desetitisíce lidí.

Stoupenci protestního hnutí nosí na klopách červené čtverce. Každý den v osm hodin vycházejí na balkóny, kde po latinskoamerickém protestním zvyku tlučou do hrnců či pánví. A některé z organizačních iniciativ již zhotovily dokonce seznam 71 bodů, v nichž požadují zásadní změny nejrůznějších vládních politik — od výběru daní po ekologická opatření.

Ale i člověk dychtící po zásadních změnách by si měl zachovat chladnou hlavu. Na tom, jak dalece využít protestní síly, nepanuje mezi jednotlivými iniciativami jednota. Hnutí jevilo už v první polovině května známky slábnutí. Novou vzpruhu mu dodal až odpor ke způsobu, jímž se moc rozhodla přetrvávající protesty ukončit.

Problém školného

Vše se začalo v půli února, když vláda liberála Jeana Charesta oznámila plán na postupné navýšení školného na vysokých školách o 75 procent. Charest a jeho tehdejší ministryně školství Line Beauchampová měli pravdu, když tvrdili, že i po takovémto navýšení zůstane quebecké školné pod kanadským průměrem, tedy pod 43 procenty studentské spoluúčasti za náklady na vzdělání. Quebec však není tak úplně Kanada. Vnímáním sociálních práv a protestní kulturou má tato provincie daleko blíže k Francii.

A právě po francouzku, to jest s odvolávkou na princip solidarity a celospolečenskou důležitost sociálních výdobytků, se začal ihned formovat vzdor. Dne 13. února vyzvali studenti sociálních věd z Université Laval k následování odkazu předchůdců, kteří v roce 1968 vybojovali zmražení ročního školného v celém Quebecu na 530 dolarech (asi 10 tisíc korunách) a dalších 24 let úspěšně bránili jeho zvýšení. Již 14. února byla na Université Laval zahájena první stávka. Université du Québec à Montréal se připojila vzápětí.

Protest organizovaný dvěma centrálami studentských odborů (FECQ a FEUQ) a jedním početným sdružením usilujícím o úplné zrušení školného (Classe) se postupně rozšířil na většinu quebeckých univerzit. Kontext zpráv z tohoto období přitom odhaluje zajímavý jev: z původních osmašedesátnických 530 dolarů se školné v Quebecu zvýšilo jen v roce 1994 na 1668 dolarů (32 tisíc korun). Poté začalo znovu růst až v roce 2007, to jest už za vlády současného premiéra.

Jean Charest se tedy rozhodl zvyšovat školné dvakrát. V době jeho nástupu bylo 1668 dolarů, od roku 2007 však stoupalo rychlostí 100 dolarů za rok po pět dalších let, až na současných 2168 dolarů (42 tisíc korun). Tehdy se premiér odvolával na nezbytné úspory a zvýšení spoluodpovědnosti. A nyní — když stejná vláda po pěti letech oznámila další „pětiletku“ — nemohl dost dobře čekat pochopení.

Ministryně Beauchampová se týdny snažila se studentskými vůdci vyjednávat, v zásadě ale nabídla jenom dvě alternativy: postupné zvyšování školného o 325 dolarů každý rok po pět let a postupné zvyšování o 254 dolarů, které by trvalo o dva roky déle. Tak jako tak, mělo školné po přepočtení stoupnout asi o 31 tisíc korun na konečných 3793 dolarů — přibližně 72 tisíc korun za rok studia. Studenti si snadno spočítali, že po zahrnutí dalších administrativních poplatků budou z vysoké školy odcházet dvakrát zadluženější než nyní. Odmítnutí alternativ pak stvrdily informace, že částka ze zvýšeného školného má být využita na splacení státního dluhu.

Reakce moci

Stávka i protesty dosáhly prvního vrcholu na konci března. Do stávky se zapojilo aktivně přes 166 tisíc lidí, čímž se zastavil chod vice než poloviny univerzit. Montrealem prošel nejméně dvousettisícový dav, který pozorovatelé popsali jako rudou řeku. Několika stům rozhořčených se zcela podařilo zablokovat most Champlain Bridge — komunikaci, po níž projede 145 tisíc aut denně.

V dubnu, kdy protestní odhodlanost polevila jen málo, se ještě intenzivně vyjednávalo. S počátkem května se ale situace změnila. Zvrat, jenž se později ukázal jako zásadní, si různá média vysvětlují různě: zdroje stranící vládní pozici zdůrazňují neřešitelnost situace, škody pro quebecké hospodářství a únavu běžných občanů; zdroje, které se přiklánějí k protestujícím, soudí, že Charest potřeboval odvést pozornost od vyšetřování vlastní osoby kvůli zvýhodňování spřátelených stavebních firem a snad i styků s mafií.

Ministryně školství Beauchampová se na každý pád vzdala 14. května postu a ještě týž den byla nahrazena Michelle Courchesnovou. Charest a Courchesnová následně představili takzvaný Návrh 78 — nouzové právní opatření, které s platností do 1. července 2013: