Příští týden čeká Českou republiku Týden neklidu: festival akcí studentů proti připravovanému souboru opatření, marketingově označovaných jako reforma, která mají zbavit vysoké školy podstatné části stávajících akademických svobod a podstatné části českých teenagerů ztížit přístup ke vzdělání zavedením školného. Budou se konat debaty, happeningy, průvody, a v Hradci Králové dokonce plánují okupační stávku.

Občanské probouzení českého studentstva není prvním výrazným protestem konkrétního segmentu české společnosti proti Nečasovu režimu, už máme zkušenosti s akcí lékařů či s relativně mohutným protestem odborářů. Ale vysokoškolští studenti jsou skupinou obyvatelstva se zdaleka nejširším zázemím ze všech dosud protestujících, a vzhledem k přirozenému voličskému zázemí pravicové vlády jsou dokonce skupinou vymezenou spíše generačně nežli pouze partikulárním zájmem.

Jinak řečeno protesty akademické obce jsou při vší úctě k odborářům či lékařům prvním občanským odporem, který potenciálně ohrožuje samu podstatu poměrů, v nichž žijeme. Lékaři měli příliš úzké zázemí, odboráři jsou příliš zjevně svými zájmy spjati s parlamentní opozicí proti stávající vládě. Vysokoškolští studenti naproti tomu za každých podmínek představují nastupující společenskou elitu, předurčující trendy.

Nemůže být lepší doklad strachu Nečasovy vlády z otevřené konfrontace s akademickou obcí, než prakticky vpředvečer Týdne neklidu ohlášené zamítnutí návrhů ministerstva školství legislativní radou vlády. Vláda se snaží otupit ostří protestů ještě předtím, nežli vůbec propuknou. To je dobrá příležitost pohovořit si o tom, k čemu protesty vůbec slouží a jaká je či má být jejich kultura.

To nejhorší by bylo myslet si, že kvůli ohlášenému postoji legislativní rady vlády je vítězství akademické obce už na dosah. Klasický postup adresátů protestu spočívá ve snaze rozdělit své odpůrce uspokojením části méně podstatných požadavků.

Pokud se najde zaznamenatelná menšina, kterou se částečnými koncesemi podaří ukojit, moc, jíž jsou protesty adresovány, je okamžitě začne líčit jako tábor rozumných realistů, zatímco segment, který trvá na jádru původních požadavků, začne hnát do izolace nálepkami jako extremisté, radikálové, věční nespokojenci a podobně. Jedná se o taktiku starou jako lidstvo samo: rozděl a panuj.

Tak z požadavku československého demokratického hnutí v roce 1968 a 1969 zůstala byrokraticky pojatá federalizace, z hnutí proti politickému ovládnutí televize před deseti lety zůstal vynucený odchod týmu Jany Bobošíkové, ale ani v jednom případě se podstatné systémové požadavky naplnit nepodařilo. Mocenská elita dokázala tlak zdola rozmělnit a principiální cíle protestního hnutí se postupně z ohniska politického střetu vytratily.

Také v případě studentského hnutí lze očekávat pokus nasytit je drobnými ústupky. Příští týden se budeme setkávat s námitkou, že protesty jsou úplně zbytečné, protože přece návrhy legislativní rada zamítla a diskuse o tak zvané reformě tak vlastně ještě není u konce. Nač tedy protestovat? Není to ukvapené?

V dalším kole lze předpokládat pokus nabídnout dílčí ústupky v oklešťování akademických svobod: zastánci komercionalizace vysokého školství budou chtít podržet princip, ale zmírnit konkrétní podobu jeho realizace: o trochu méně přímého diktátu politiky a byznysu, o trochu více reziduí reálných akademických svobod. Bude to aplikace pořekadla o celé koze a nažraném vlkovi, ale říkat se tomu bude kompromis.

Pakliže se ani toto nepovede, přijde nejspíše na řadu snaha odpoutat pozornost protestujících akademických obcí rituální obětí; řekne se, že za všechno může Josef Dobeš a na jeho místo se postaví nějaká jiná, pokud možno lépe omyvatelná, figurína. Český politický provoz je v posledních letech velmi náchylný k personifikaci politických strategií, takže dostatečně okázalá oběť Dobeše by opravdu bohužel mohla zabrat. Je Dobeš už opravdu horší než Paroubek? Otázka k pohledání.

Kdyby ani paroubkizace Dobeše nevyšla, zůstane už jen poslední věc, v níž nebude chtít neoliberální vláda couvnout ani náhodou a za co bude do poslední chvíle bojovat. Můžeme celkem spolehlivě předpokládat, že půjde o zavedení školného. To je základní princip, kterým se zamýšlená proměna vzdělání ve zboží ustavuje. Teprve odvrácení hrozby zavedení školného by bylo pro vládní koncepci proměny vzdělání ve zboží porážkou.

Pokud se v tomto podaří studentské odpůrce vládní vysokoškolské politiky rozdělit, budou principiální protivníci zavedení školného v obtížném postavení: právě jim se bude přišívat značka radikálů, extremistů, věčných nespokojenců. Čelit tomu lze třemi cestami, z nichž ani jedna není úplně jednoduchá.

První metodou musí být trpělivé vysvětlování souvislostí jednotlivých částí tak zvané reformy a obnažování logiky, z níž jako celek vychází. Jedná se o logiku důsledně kapitalistickou, tržní, neoliberální: úmyslem je proměnit vzdělání ve zboží. Přístup je to hluboce zakořeněný, charakteristický pro myšlení české pravice, vše podstatné v současných návrzích ministra Dobeše bylo obsaženo už v koncepcích připravovaných pod kuratelou Petra Matějů v době, kdy ještě byl ministrem školství Ondřej Liška. Na lidech věru nezáleží, kdyby byla ve vládě místo Věcí veřejných Liškova Strana zelených, což si přál, prosazoval by nyní v principu totéž.

Je tedy třeba trpělivě znovu a znovu ukazovat, že začne-li se za vzdělání platit, postup jeho proměny ve zboží se už nikde nezastaví a nepodaří se ho zvrátit, přímá správa univerzit byznysem a na něj napojenými politiky se pak dříve či později stane už jen logickým vyústěním procesu včleňování vysokého školství do tržní ekonomiky, dotažením neúprosné logiky, tečkou na i.

Druhou metodou, snad ještě nesnadnější, je budování co nejširší společenské solidarity. Lékařům v jejich snažení škodilo, pokud se dařilo líčit jejich akci Děkujeme, odcházíme jako čistě sobecký boj za vlastní stavovský zájem. A náhlá starost ministra Dobeše o nebohou pokladní v supermarketu, jeho lítost nad tím, že by chuděra měla ze svého platit studentům vzdělání, ukazuje především, jak dobře si je protistrana tohoto aspektu sporu o akademické svobody vědoma.

Těžko bychom v paměti lovili ještě neomalenější projev pokrytectví vládního představitele. Ministr vlády, která systematicky oklešťuje práva zaměstnanců a přímo zhoršuje sociální situaci prakticky všem lidem kromě úzké vrstvičky těch zcela nejbohatších, která přitom nezřízeně plýtvá veřejnými prostředky, jež systematicky rozpouští v předražených zakázkách či v nesmyslných projektech typu Ústav pro překrucování minulosti, je náhle zachvácen starostlivostí o to, jak nebohá pokladní unese na svých bedrech kromě všeho toho, co jí vláda nakládá, ještě i studia vysokoškoláků. Jeden by měl skoro chuť ministra Dobeše pohladit.

Ano, tentýž ministr, který se vinou charakteristické směsi nekompetence a zkorumpovanosti ocitl na nejlepší cestě připravit stát o evropské miliardy, roní krokodýlí slzy nad sociální situací pokladních. Jidáš by Ježíše na kříži nemohl politovat upřímněji.

Nabízí se odpovědět, že to ona pokladní zvládne, a možná dokonce s úsměvem na rtu, jen co se jí podaří zbavit se nesouměřitelně těžších závaží, jimiž ji obtěžkává vláda Josefa Dobeše a jeho podařených kolegů. Ale v reálu bude na tomto srozumění mezi různými segmenty společnosti zapotřebí pracovat. Kolik se na Týden neklidu plánuje setkání s odboráři? Kolik akcí, které budou ukazovat jiné oběti současné vládní politiky?

Bude se namítat — a jistě i z vlastních řad — osvědčenou sbírkou maloměšťáckých politických mouder, že „protesty se nemají politizovat“, že by se vysokoškoláci „neměli do politiky míchat“, že by si „měli hledět svého“. Nuže od začátku a velmi důsledně bude třeba vysvětlovat, že je to přesně naopak: boj o akademické svobody je bojem veskrze politickým, neboť právě v důsledku politických rozhodnutí jsou ohroženy a jinak nežli politickými rozhodnutími nemohou být zachovány.

Snaha izolovat se od politiky ještě nikdy nikoho neuchránila před jejími důsledky. Nadto má-li se politická moc přimět ke změně svého směřování, je nutné ji co nejlépe rozumět a hovořit s ní jazykem, kterému bude naopak dobře rozumět ona. Protesty, mají-li být úspěšné, tak musí od počátku důsledně pěstovat politické myšlení, neboť cílem není nic menšího než porazit v jednom konkrétním, ale podstatném bodě, vládní politiku.

Každá politická moc se v posledku snaží chovat poměrně racionálně: teprve pokud nabude přesvědčení, že politické náklady spojené s prosazením určitého záměru jsou příliš vysoké, upouští od něj. Je tak jasné, že obhájci akademických svobod, chtějí-li uspět, se do politiky budou muset jak se patří „míchat“ a nehledět si pouze svého, nýbrž právě naopak, pokoušet se získat co nejvíce spojenců, tak aby vládě došlo, že politické náklady spojené se snahou porazit odpůrce komercionalizace vysokého školství, by pro ni byly neúnosně vysoké.

To vše souvisí se třetí metodou, kterou mohou důslední odpůrci všech aspektů proměny vysokého školství ve zboží, uplatnit. Spočívá v metodách, jimiž se bude protestovat, ale především skrze něž se bude protestní hnutí dále budovat.

Konají-li se protesty, věru jen nešťastník naplňuje komiksovou karikaturu šířenou všemi zastánci libovolné napadané politiky, podle níž protestují jen tak zvaní profesionální stěžovatelé, permanentní revolucionáři či kverulanti. Žádný obecně pozoruhodný protest není dílem lidí, pro něž je účast na něm účelem sama o sobě.

Protestuje se proto, aby se věci změnily, a nikoli protest sám, nýbrž právě kýžená změna je cílem jejich konání; kdyby jí bylo možno vyvolat jinak, například rozhovorem v kavárně, telefonátem, odesláním emailu, anebo olajkováním statusu na facebooku, skoro každý by tomu dal přednost.

Protestovat není ze své podstaty žádná slast. Člověka to zpravidla zdržuje od mnohem příjemnějšího nakládání s vlastním časem. Proto se hledají způsoby, jak protestování zpříjemnit. Možné to samozřejmě je a je to otázka postupného budování protestního hnutí a zvyšování jeho přitažlivosti.

Při organizaci blokád staveniště jaderné elektrárny v Temelíně nebylo možné při pozdějších početnějších akcích, čítajících několik stovek účastníků, přehlédnout, že mnozí se tam cítili dobře, protože jako by jim zážitek účasti dával rozvzpomenout na pozapomenuté radosti tradičního života: silnou komunitu sdílející obětavost ve společném, idealismem motivovaném, zájmu.

Sledujeme-li filmy, ať už dokumenty či hrané o velkých studentských protestech minulosti, právě tato jejich charakteristika vzbuzuje spontánní sympatii. Dobře vedený protest z komunitou sdíleného idealismu těží, a vědomě na něm staví jako na stěžejním aspektu společenských poměrů, kterými lze civilizačně překonat současnou tržní perverzi demokracie. Ostatně vždy je žádoucí, aby metody působení sociálního hnutí či občanské iniciativy pokud možno odpovídaly stavu, který hodlá svým úsilím nastolit.

Pokud rodící se hnutí za uchování akademických svobod bude důsledně pracovat na porozumění systémovým příčinám, kvůli nimž jsou ohroženy, a trvat právě na odstranění těchto příčin; pokud bude aktivně vyhledávat spojence mezi jinými segmenty společnosti, jejichž postavení je ohrožováno obdobně, a naopak jim bude projevovat solidaritu; a pokud své protesty povede způsobem skýtajícím jeho účastníkům radost i občanské vzdělání, snad ani nemůže prohrát.