Dění kolem univerzit pořádně připepřil ministr Dobeš, který chtěl zřejmě ukázat, že je na svém ministerstvu právem, neboť v něm dřímá opravdový pedagogický talent. Jeho předvolání rektora Univerzity Karlovy na kobereček bylo názornou demonstrací, co znamená pravicová představa o manažerském řízení univerzit — arciže v zupáckém podání bývalého personalisty mafiozní bezpečnostní agentury.

Najít jazyk sporu

Byla to demonstrace asi až příliš jasná, až moc bezskrupulózní. Snad i proto se nad ministrem stahují další koaliční mračna, možná i proto jeho dosavadní šéf odboru vysokých škol Jiří Nantl zhodnotil jeho loď jako potápějící se vrak a rozhodl se ji včas opustit. Ať už s tímto ministrem nebo ne, bude se nicméně vláda snažit reformy vysokých škol prosadit. Všechny trumfy má v rukou — poslaneckou většinu, rozdělenou společnost… Co lze udělat pro to, aby se jí to nepodařilo?

Akademické senáty a představitelé univerzit se tváří v tvář ministerským návrhům dokázali jasně vyslovit. Je ale otázka, pro jak velkou část společnosti bude jejich hlas slyšitelný. Rétorika protestů je občas až příliš kontaminována akademickou poctivostí studentů a vyučujících — přesnost, jaká sluší formulaci připomínek ve sporu s ministerstvem, může být brzdou pro dostatečně jasnou formulaci toho, co je v sázce. Univerzity přitom mohou vyhrát pouze tehdy, pokud svou kauzu předají veřejnosti. Jde o to dát srozumitelně najevo, že nejde o profesní výsady podivného kmene nezodpovědných intelektuálů, ale o odpor proti snaze podřídit důležitou sféru společnosti logice, v níž jednoduše nebude dobře fungovat. Jde také o to nenásilně a nevtíravě veřejnosti připomenout, že vysoké školy v jejich stávající podobě potřebuje, že jsou nepominutelnou součástí společnosti (jistě i s mnoha problémy a chybami, které však navržené reformy jen posilují).