Ve čtvrtek 19. ledna se na Právnické fakultě Univerzity Karlovy uskutečnilo informační shromáždění akademické obce UK k oběma věcným záměrům zákonů. O problematických bodech plánovaných změn ve vysokém školství vyšlo nejen z per akademiků hned několik analýz. Několik vynikajících publikoval na stránkách Deníku Referendum například Jan Chromý a také kolektiv autorů z Univerzity Karlovy při příležitosti shromáždění akademické obce připravil brožurku s všeříkajícím názvem Kritický průvodce „reformou“ vysokých škol. O obsahu navrhovaných změn ale tento článek tak úplně není.

Studenti jako loutky, studenti jako klienti

V bezprostřední reakci na čtvrteční shromáždění akademické obce, kterou MŠMT uveřejnilo na svých webových stránkách, ministr školství Josef Dobeš vyjadřuje znepokojení nad „neodpovědným přístupem“ rektora UK Václava Hampla a žádá od něj vysvětlení, „z jakého důvodu podněcuje rektor Univerzity Karlovy akademickou obec včetně studentů k nepokojům.“

Na tomto vyjádření jsou nesmírně zajímavé hned dvě skutečnosti: za prvé poněkud komické označení pokojného shromáždění akademické obce na Právnické fakultě UK za podněcování nepokojů, a za druhé implicitní uchopení studujících jako jakýchsi nastrčených loutek, které k protestům a nepokojům potřebují od někoho, nejlépe rektora, navést.

Pokud si dáme do souvislosti představu studenta či studentky jako nesamostatné loutky v rukou vedení univerzity a plánované změny, dává vyjádření Josefa Dobeše smysl. Oslabení role studujících v akademických senátech, ale také zavedení školného totiž zapadá do logiky transformace vztahu studujících k vysoké škole ze vztahu kolegiálního a participujícího do vztahu spíše klientského a pasivního. Právě v této transformaci tkví z dlouhodobého hlediska jedno z největších rizik pro nezávislost a kritický potenciál akademické půdy. Spolu s neustálým zdůrazňováním důležitosti podřizování obsahu vysokoškolského vzdělání zejména zájmům soukromého sektoru a praktické uplatnitelnosti, se může velmi snadno stát, že studující jednoduše již nebudou s to chápat svou příslušnost k akademické půdě jako něco víc než přípravku pro zaměstnání. Slova o akademické půdě jako sféře autonomní na aktuálním politickém či ekonomickém zájmu se pak stanou vyprázdněnými a její kritický potenciál směřující ke společnosti jako takové zanikne zcela.

„Rektora nedáme!“

Myšlenka akademické půdy jako autonomní sféry ale zároveň v současných protestech zaznívá s čím dál větší razancí. Reakce na prohlášení ministra ve formě skandování „rektora nedáme“, které bylo jedním z hlavních hesel studentského protestního pochodu, jenž se uskutečnil po shromáždění akademické obce, naznačuje, že mezi současnými studujícími je i hodně takových, kteří se lhostejnými „klienty“ vysokých škol skutečně stát nechtějí a dávají přednost kritické diskusi před pohodlím opakování ministerstvem, ale nejen jím, generovaných manter o konkurenceschopnosti, efektivitě a bourání nepotřebných věží ze slonoviny. Úžasnou a zároveň v jistém smyslu alarmující skutečností je i to, že mezi protestujícími šli v průvodu bok po boku lidé zastávající za „normálních“ okolností diametrálně odlišné politické názory. Tato skutečnost, stejně jako fakt, že i konzervativní univerzitní prostředí přistupuje k ostřejším prohlášením a hovoří otevřeně o možnosti demonstrací či stávek, by měl být nejen pro ministerstvo školství, ale pro celou vládu dostatečně silným varováním, že akademická obec si takto okaté omezování nenechá líbit. O tom, jestli budou protesty pokračovat a nabývat na intenzitě, rozhodnou zejména další reakce ze strany ministerstva, případně vlády. Bezprostřední reakce ministra školství Dobeše ale naznačuje, že tohle je skutečně jen začátek boje o nezávislost českého vysokého školství.