Přeplněná největší posluchárna právnické fakulty, aplaudující jedné zdrcující a intelektuálně vybroušené kritice zákonů z dílny Dobešova ministerstva za druhou. Děkani, prorektoři a emeritní rektoři promíchaní s prostými členy akademické obce, vyučujícími i studenty. Skupiny z jednotlivých fakult, v diskusi se střídající řečníci z přírodních věd, teologie, práva. Pak živé až interaktivní dotváření společného provolání, a jeho působivé schválení drtivou „optickou většinou“, následované potleskem vestoje. Opravdu se zdálo, že se v něčem vrátila atmosféra listopadu 1989, kdy se táž posluchárna, vedle mnoha jiných, stala svědkem nejvýraznějšího zápisu studentů do naší novodobé historie.

Tak jako před dvaadvaceti lety, přítomní byli daleko více sjednoceni v tom, co nechtějí, než v tom, co chtějí. Že nikdo nechce nepropracované, nejasné, z právního hlediska pochybné návrhy zákonů, ani ministra, z jehož dílny přišly, bylo víc než jasné. Když ale řečníci od konkrétních vad legislativních „paskvilů“ přešli k obecnějším souvislostem, především těm sociálním, zazněly poprvé disharmonické tóny. Jeden z přítomných, učitel na přírodovědecké fakultě, se ohradil proti vystoupení Miroslava Jašurka, stávajícího předsedy Studentské komory Rady vysokých škol. Ten přitom velmi srozumitelně a věcně „rozcupoval“ návrh zákona o finanční pomoci studentům, který představuje fakticky vytunelování veřejného financování VŠ a předhození tučného sousta bankám. Návrh zákona označila za velmi nekvalitní dokonce i expertka TOP 09 na školství Anna Putnová. Jašurkovo vystoupení ale bylo pro dotyčného politizací a něčím nevhodným pro seriózní akademickou půdu.

Pro některé akademiky je zřejmě těžko přijatelné zasazovat jejich věc, jejich boj za vlastní samosprávu a instituce, do širších politických, sociálních a ekonomických souvislostí. To je zarážející a znepokojující, vždyť právě od univerzitního prostředí se očekává hlubší analýza a propojující perspektiva. Je ovšem třeba dodat, že na shromáždění obecnější analýzy zazněly,kromě zmíněného Jašurkova vystoupení také od prorektora pro rozvoj, psychologa Stanislava Štecha, který zasadil dobešovskou „reformu“ do globálního kontextu neoliberálního dobývání veřejné sféry v posledních dvou desetiletích. A v závěru se rektor Hampl velice vhodně ohradil proti kritice „politizace“ — pokud se udrží věcnost a úroveň argumentace, nelze o něčem takovém mluvit a jde o legitimní kritiku.

Celkově bylo akademické shromáždění nepochybně pozitivní, následný pochod před úřad vlády důrazný, happening s melouny výrazný a povedený. Přesto se vkrádala pochybnost. Neopakuje se příliš často tentýž vzorec — jedna skupina společnosti je ohrožena konkrétní politikou vlády, a brání se s užitím veškeré invence. Není tomu tak dávno, co se podobným způsobem bouřili pracovníci Akademie věd. Univerzity jim nijak výrazně na pomoc nepřišly, a byly za to i kritizovány. Kdo se teď postaví po bok univerzitám? Asi nejvýraznější nesouhlas u mnoha ze shromážděných vzbudilo diskusní vystoupení, které připomnělo, že nynější politika vlády neškodí jen vysokým školám, ale i sféře zdravotnictví či sociálních služeb. Jakmile zaznělo slovo odbory, byla jednomyslnost tatam a porůznu se ozýval nesouhlas. Je třeba uznat, že nebyl masový, byly to jednotlivé hlasy, ale nešlo přehlédnout, že mezi částí akademiků panovala atmosféra jisté vlastní výlučnosti, vyčleněnosti z problémů ostatních.

V leckterém internetovém diskusním fóru dnes zaznělo — konečně, studenti zase odstartovali revoluci! Magie spojená s postavou studenta, ztělesnění té nejlepší, nadějemi nabité a nejotevřenější složky společnosti, tu stále nějak přetrvává. Univerzita Karlova ohlásila na konec února další informační, případně protestní akce. Následující týdny a měsíce, postoj ostatních veřejných vysokých škol, a především dalších částí společnosti napoví mnohé o tom, zda lze vstoupit podruhé do stejné řeky, zda studenti a vysoké školy mohou i dnes, v jiné době a jiném světě, sehrát roli katalyzátoru změny. Může se však ukázat, že se již podařilo do velké míry naplnit heslo „rozděl a panuj“, přetvořit společnost do fragmentované mozaiky skupinových zájmů, které lze obratně stavět vždy v nových konstelacích proti sobě. Co se nezdařilo zbyrokratizované vládě jedné strany pod maskou reálného socialismu, může se podařit dnešní partokracii pod hesly konkurenceschopnosti, reformy a modernizace.

Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem bude akademická obec reagovat na další kroky vlády, i to, jak bude veřejnost reagovat na postoje a aktivitu vysokých škol, a koneckonců i to, jak bude akademický svět reagovat na tyto reakce. Jistou naději dává, že v akademické obci se dnes diskutuje o obecném ohrožení, které koalice „reforem“ představuje pro celý veřejný sektor, pro všechny, kdo se nějak vymykají aktuální vládnoucí ideologii naprostého primátu komerčního sektoru a soukromých zájmů. Třebaže to u některých vzbuzuje nesouhlas a neporozumění. Tím, co vzbuzuje největší obavy, je ale sveřepost a odhodlání dnešní vlády, kterou nezastraší desetitisícové demonstrace, tím méně pak happening s devadesáti melouny. Uvidíme, co se stane, dojde-li na půdě našich univerzit znovu ke stávce...