Shromáždění akademické obce a zejména rezoluce, přijatá hlasováním v nabité aule Collegia Maxima na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, překvapily mnohé svým razantním výstupem a přítomné většinou mile potěšily — ne vždy se stává, aby z úst řečníků zaznívaly slova a metafory tak přiléhavě vystihující to, o čem se už měsíce živě debatuje mezi studenty, na akademických senátech i pracovištích, vědeckých radách, kolegiích vedení fakult, shromáždění děkanů, atd.. Vzhledem k mnohdy rozporným vyjádřením vedení UK v čele s rektorem Václavem Hamplem, které jsme mohli sledovat v posledních týdnech a jejichž obsah se měnil podle posluchačstva a médií, ke kterým rektor promlouval, nebyla ovšem úplně zřejmá jedna věc: Jak si akademici představují další kroky pro prosazení svého nesouhlasu s navrhovanými záměry ministerstva školství.

I bez snahy vyvolávat jakýkoli patos je potřeba říct: včerejší shromáždění bylo jedinečné. K jeho atmosféře přispěly nejen projevy vedení univerzity a právníků, které nešetřily věcnou a odbornou kritikou navrhovaných zákonů. Pokud se člověk rozhlédl kolem sebe, mohl vidět vedle sebe v řadě sedět profesory se studenty prvních ročníků, podle rozmanitosti diskutujících z různých fakult Univerzity Karlovy, od právníků přes filozofy, lékaře nebo teology. Lidé postávali mezi dveřmi či seděli na zemi. Balkóny byly plné k prasknutí. Ani kapacita největší univerzitní auly tedy nestačila pojmout všechny, kteří měli zájem se dozvědět názor odborníků z vedení univerzity a vyjádřit svou účastí nesouhlas s reformou.

Tohoto ojedinělého vzepjetí akademiků je jistě třeba si vážit. Nicméně neméně důležité je si uvědomit, že se týkalo pouze jich samotných. I forma protestu je zatím velmi opatrná a zdrženlivá (ačkoli je příznačné, že i tak vedla ministra školství ke slovům o podněcování sociálních nepokojů). To, co je v českém kontextu událostí, by v evropském srovnání nestálo za řeč. Problém české politické kultury zmiňuje i schválená rezoluce akademické obce. Sama o ní ale tak trochu vypovídá. Když ji totiž čtnáctisetruký sněm akademiků poněkud narychlo schvaloval, projevil se v diskusi zajímavý rozpor: mají vysoké školy chápat boj o reformu pouze jako svou profesní při, anebo je třeba problém vnímat v celospolečenských souvislostech a politizovat jej?

V diskuzi sociolog Martin Potůček z pléna velmi věcně připomenul, že připravované změny MŠMT lze v jejich systémových krocích přiložit po bok ostatním reformním snahám vlády. Podobnou nekvalitní, neodbornou, neoliberální a privatizační snahou totiž podle něj trpí celá státní sféra pod tlakem reformního zadání této vlády. Takový názor byl ovšem geografem Radimem Perlínem označen za populistický a demagogický. Akademici by podle jeho názoru měli mluvit pouze o vysokých školách a jako zvláště závažný argument použít právní chyby návrhu. Potlesk měla protikladná vystoupení obou vědců obdobný.

V jisté podobě tato diskuse pokračovala i nadále. Při závěrečné formulaci textu padl návrh, aby větu „Bránit všemi silami akademické svobody je totiž morální povinností každého člena akademické obce“ doplnila slova „i každého občana ČR“. Přijetí tohoto návrhu by znamenalo apel k celé české veřejnosti. Formulace o „morální povinnosti“ by ale přinejmenším implicitně otevírala i otázku morálních povinností samotných členů akademické obce — zejména zájem o problémy jiných částí veřejnosti, postihovaných obdobnými reformami. Návrh na změnu formulace byl proto poněkud zmatečným způsobem zamítnut, předkladatel návrh rezoluce mimo jiné řekl na vrub (možná skutečně ne úplně šťastně zvolené formulace), že nechce mluvit za všechny občany ČR.

Snaha nepáchat na nikom druhém symbolické násilí („nemůžeme přeci vědět“, „nemůžeme za ně mluvit“) je sympatická, ale uzavírá akademiky v jejich protestu. Také se může snadno stát pouhou výmluvou pro nezájem o druhé, své spoluobčany. Co brání akademikům postavit se vedle odborářů, zdravotníků, učitelů či policistů? Jistě, nemusíme se na všem shodnout, ale pojmenovat podobné systémové kroky a jejich důsledky přeci není tak těžké. Shodnout se na jejich nepřijatelnosti také.

Vysoké školy, jejich vyučující i studenti, skládají tváří v tvář Dobešovým reformám svého druhu zkoušku — zkoušku z politických dovedností, schopnosti protestu i hledání spojenců. Jejich dosavadní příprava není moc valná, možná by se proto mohli poradit se „spolužáky“ z jiných částí společnosti. Úspěch u téhle zkoušky bude totiž podmíněn i tím, zda vysoké školy pochopí pouhý profesní boj za úzké, „cechovní“ zájmy, anebo zda jej dokážou dostatečně přesvědčivě představit společnosti jako boj, který se jí týká.