V jakékoli zemi dbalé základních pravidel demokratické politické kultury by se už ministr školství Josef Dobeš dávno musel poroučet ze svého úřadu, pomineme-li okolnost, že by se v něm především nikdy nemohl vůbec ocitnout. Jeho výkony jsou ovšem pedagogickým působením svého druhu.

Stejně tak jako kousky exministrů Bárty a Johna je potřeba vzít i jeho sloní tance v porcelánu jako spravedlivou odměnu voličům Věcí veřejných za to, že se nezajímají dost o věci veřejné, takže si pak nechají nabulíkovat, aby ve jménu boje s politickým dinosaury zvolily do Sněmovny politickou divizi bezpečnostní agentury.

Je to paradox, ale jeho oběti není důvod litovat. Kdyby se voliči Věcí veřejných více zajímali o věci veřejné, nikdy by se volbou této prolhané strany sami na sobě nemohli provinit a nám ostatní působit takové škody. Ne že by ostatní dvě vládní strany programově a přesvědčeně každá po svém neškodily, ale aspoň jsou to strany.

Ministr Dobeš je ministrem školství, který musí ve vlastním zájmu vzdělání potírat, protože rozhodně dobře ví, že ve vzdělanější společnosti by pro něj povolání vězeňského psychologa nutně bylo nejzazším limitem a stranu, kterou reprezentuje, by nikoho ani nenapadlo zakládat.

A okolnost, že je ministrem školství nepřítel vzdělanosti, je zase třeba vzít jako spravedlivou odměnu voličům, kteří dali moc spravovat stát do rukou jeho deklarovaným nepřátelům. Je v logice věci, že strany, které stát nenávidí a chtějí jej potírat, obsazují klíčové posty státní správy lidmi, jejichž kompetencí k výkonu dané funkce je především manifestovaný odpor ke svěřené oblasti.

Tak máme poradce pro lidská práva, který doporučoval střílet do demonstrantů, nesouhlasí s všeobecným volebním právem a vyznává pinochetovský názor, že veškerá práva lze převést na práva vlastnická, ministra práce a sociálních věcí, který se ze všeho nejvíce snaží znepříjemnit život sociálně slabým, ministra životního prostředí, který v této funkci pracuje pro byznys, ministrem kultury jsme měli donedávna zubaře a hokejbalistu z Berouna a ministrem vnitra životem unaveného investigativního novináře z bulvární televize. Ministr Dobeš do této řady zapadá. Ale co je podstatnější: ta řada není náhodná.

Mělo by to být jasné všem, kteří šli obrazně či doslova přemlouvat v čele s Petrem Zelenkou, Marthou Issovou a spol. i s prakticky kompletním českým mediálním provozem své příbuzné, aby zvolili některou ze stran současné vládní koalice. Ostudné personální eskapády Nečasovy vlády, všichni ti Jochové, Bátorové, Besseři, Bártové, Drobilové, Drábkové, Kocourci, Johnové, Dobešové, celé toto dosud v českých zemích nevídané politické panoptikum nevzniklo dílem souhry nešťastných náhod, ale je reálným obrazem toho, co voliči těchto stran chtěli, a zákonitým čili předvídatelným personálním vyústěním ideologie stran, v nichž se ve své dětinsky nabubřelé a politickými zkušenostmi předchozích generací nepoučené pýše shlédli. Nepřátelé státu se k němu chovají nepřátelsky. Čemu se kdo diví?

Ministr Dobeš se od většiny svých ostatních až bizarně nezpůsobilých kolegů liší tím, že prozatím nepřidáváme k jeho jménu přívlastek „bývalý“. Při pohledu na dlouhý výčet Dobešových skandálů člověk musí skutečně přemýšlet, jaká to síla jej posud drží v úřadě. Jde jen o to, že by už Věcem veřejným ve vládě prakticky nikdo nezbyl? Nebo je to mocná ruka Václava Klause, který se za Dobeše přimlouvá, kudy chodí, snad proto, že se Dobeš v politickém prostoru pokoušel etablovat Klausova politického spřízněnce, protofašistu Bátoru?

Buď jak buď je jisté, že Dobeš bude muset jít. Nejen kvůli eurodotacím, kvůli malým domů ústeckému gangu, kvůli nezvládnutým reformám všeho a ničeho, kvůli opisování a fixlování pro svou podřízenou, ale především proto, že se proti němu snad konečně vzbouří akademické obce a k rezignaci ho přinutí. Spojí-li se studenti s učiteli, už je to skoro začátek revoluce, tak si to aspoň všichni ještě pamatujeme. Jenom se vysokoškoláci s učiteli trošku nadechnou ke společné akci, mocenská elita dostane strach a zbaví se milého Dobeše dřív, než stihne říct ABL.

V báječném románu Miloše Urbana Hastrman se popisuje happeningová defenestrace ministra životního prostředí k nerozeznání podobného Drobilovi, Chalupovi, Dobešovi. V té knize se ministr jmenuje Kučala a skončí v hromadě starých matrací, slamníků a peřin. Z okna univerzity prozatím letěly melouny, ale být Josefem Dobešem nemudroval bych raději o tom, že rektor Karlovy Univerzity podněcuje sociální nepokoje.

Kdyby jen tušil, co je to sebenaplňující se proroctví, došlo by mu, že promarnil historickou příležitost mlčet. A už nyní je více méně jasné, že nenajde-li v cuku letu cestičku, kterou svůj úřad opustí se zbytky cti, dost možná se mu přihodí, že formou i časem svého odchodu bude zaskočen.