Univerzity jako čítárny ve vězení
Tereza StockelováPokud akademická obec nepojme své protesty jako hnutí, kterému jde o víc než jen o vlastní výsady, nejenže na to sama doplatí, ale bude si počínat doslova nevědecky.
Martina Poliaková ve své pateční reportáži ze shromáždění Univerzity Karlovy na Právnické fakultě vystihla jeden z nejpodstatnějších neuralgických bodů ohledně pozice akademické obce vůči dvěma připravovaným „reformním“ vysokoškolským zákonům.
Jde o cechovní záležitost a obhajobu „zvláštního režimu zacházení“ se „zvláštní“ akademickou půdou, nebo o obecný spor o podobu společnosti? Ve čtvrtek přijatá rezoluce UK, pro níž jsem na místě hlasovala, a většinová „nálada“ v aule Právnické fakulty se přiklonila k první odpovědi.
Připomeňme si na úvod, že přesně tutéž volbu učinila dnes již téměř před třemi roky Akademie věd ČR a sdružení Fórum Věda žije!, když byla Akademie postavena před škrty naplánované Topolánkovou a Fischerovou vládou (s průmyslníky ovládanou Radou pro výzkum, vývoj a inovace v pozadí).
Tyto protesty nedokázaly a z principu odmítaly kritiku vědní politiky zobecnit na ostatní oblasti veřejné politiky (sociální, zdravotní, důchodovou) a troufám si odhadnout, že mnozí akademici pomohli současné vládní koalici k vítězství ve volbách 2010. Za odměnu dostali o-něco-méně-brutální vědní politiku: sice se skoro stejně špatnou Radou pro výzkum, vývoj a inovace, ale např. s příslibem budoucí změny nesmyslného striktně kvantitativního hodnocení vědy. O co méně energie šlo do tak zvaných reforem v oblasti vědní politiky, o to více sil zbylo na frontální útok na vysoké školy.
Jestliže byla volba českých akademiků v roce 2009-2010 špatná, ale částečně pochopitelná, dnes je neobhajitelná a jde, řekla bych, proti principům vědy samé. Nebrala by si totiž žádné poučení z předchozí zkušenosti. Byla by neempirická a tupě ideologická.
Předchozí zkušenosti nám totiž ukazují, že svoji partikulární kauzu neuhájíme a pokud už jakž takže ustojíme nejhorší útok, tak jen za cenu toho, že se destruktivní energie přesměruje na jinou oblast politiky či část společnosti. S tímhle vědomím je to i volba nemorální.
Představa, že akademická půda potřebuje pro své fungování „zvláštní“ režim, je ale mezi akademiky hluboce zakořeněna a objevuje se v určité verzi i v postojích skvělých kritiků reformy, jakými je například prorektor UK Stanislav Štěch. Když ve čtvrtečním Hyde parku na ČT hájil stanoviska Karlovy univerzity, uchýlil se k tomu, že akademici jsou opravdu takový zvláštní lidé, kteří bloumají chodbami a polehávají na pohovkách. Veřejnost ale musí pochopit, že to ještě neznamená, že nic nedělají a že je přitom občas nenapadnou skvělé věci. Ze stejných pozic rychle smáznul komentáře ze strany dvou českých studentů ze zahraničních univerzit (Velká Británie, Finsko), kteří mluvili o přínosu týmové práce na zadání klientů „z praxe“ jako hodnotné části výuky.
Jednotliví akademici jistě mohou být výstřední a je to dobře. Vysoké školy a veřejné výzkumné ústavy jako instituce by ale měly být otevřenými, srozumitelnými a měly by mít silné vazby na mimo-akademickou společnost. Všimněte si, že mluvím o společnosti nikoli o ekonomice. Současné reformy totiž pod hlavičkou veřejné vykazatelnosti tlačí do rad škol a profesorských stolic zástupce podnikatelů a ekonomických zájmů (ať již přímo byznysmenů nebo kmotry ovládaných politiků).
Toto jednostranné vměšování je samozřejmě potřeba hlasitě odmítnout. V oblasti sociologie vědy existuje řada studií, které ukazují, jaké problémy silné a jednostranné propojení akademických institucí na průmyslové podniky přináší: systematické „vychylování výzkumných témat, konflikt akademického principu volného pohybu informací a nároků na ochranu intelektuálního vlastnictví apod.
Akademici ale vylévají dítě i s vaničkou, pokud požadavek na veřejnou vykazatelnost a konkrétní spolupráci „s praxí“ šmahem odmítají. Tuto veřejnost totiž mohou tvořit nevládní organizace, odbory, občanská sdružení, které řeší konkrétní místní problém.
Spolupráce s nimi je žádoucí a relevantní a jsem přesvědčená, že studující, kteří si v Hyde Parku mluvili o přínosech s praxí spjatého zadání a týmové práce, nechválili nutně zadání vázané na ekonomické zájmy, ale právě formy výuky zahrnující spolupráci se subjekty mimo akademickou půdu a s vazbou k praxi.
Ve Spojených státech a Kanadě se o tomto přístupu mluví jako o „community-based research“, v Evropě se projevuje například ve vědeckých dílnách provozovaných na mnohých univerzitách. A existují i žebříčky kvality amerických univerzit, které takové otevřené aktivity a veřejný přínos berou v potaz . Většina elitních „Ivy League” škol v nich na předních příčkách nefiguruje.
Většinově cechovní postoj českých akademiků má ještě jedno slabé místo. Tváří se, jako kdyby reformy přicházely zvnějšku, od hloupých politiků, případně hamižných průmyslníků a bankéřů. Akademici rádi zapomínají na to, že jak vědní, tak vysokoškolskou reformu z podstatné části koncipovali a dnes prosazují akademičtí pracovníci. A dvakrát více to platí o reformách v dalších oblastech veřejných politik.
Akademičtí ekonomové sedí v NERVu, bývalý rektor Karlovy univerzity dělá náměstka ministru školství, bývalý rektor Masarykovy univerzity (P. Fiala) a vyučující Vysoké školy ekonomické (R. Joch) dělají poradce premiéra. Celosvětový hon na veřejné statky, fetiš výkonu a flexibilizace i kultura auditu vyrůstají minimálně stejně silně z akademické půdy jako z byznysu a politiky. Pokud před tím dnes protestující akademikové zavírají oči, jde o pokrytecký postoj.
Za experiment „ekonomizace všeho“ neseme svůj díl odpovědnosti. V podobě vysokoškolské „reformy“ nás dnes dobíhají i naše vlastní myšlenky. Dlužíme společnosti vyrovnat se s nimi v jejich akademické podobě i v jejich důsledcích v politické praxi. Pokud to neuděláme, vyvracíme přesně tu tezi, kterou dnes svoji autonomii hájíme.
„Svobodná univerzita v rámci kapitalistické společnosti je jako čítárna ve vězení; slouží jen jako rozptýlení od bídy každodenního života,“ říkají protestující na Kalifornské univerzitě. Bojujme za čítárnu na každém rohu. Akademická autonomie pak bude samozřejmostí.
Kdo nás na univerzitách a ve společnosti vězní? Jsme to my sami. Zajímavé bude hledání důvodů a východisek.
Za prvé je to požadavek, aby celá akademická obec prosazovala levicovou politiku, za druhé pak požadavek propojit vědeckou činnost vysokých škol s nevládními organizacemi.
Martin Pleva dosti přesně vystihl, proč je nereálné, ba vysloveně škodlivé požadovat po studentech levicový aktivismus. Osobně bych dokonce ani nesváděl všechno jen na strach, módu a iluze: Sice si nedokážu dost dobře představit legitimní pravicovou politiku, ale znám dost lidí, dokonce se obávám, že to bude asi tak polovina mých přátel a známých, kteří chovají pravicové představy, ne ze strachu být levicoví nebo z potřeby být módní, ale jako upřímnou víru, a já jim je nedokážu vymluvit. Nepřestanu s nimi kvůli tomu kamarádit a nemám ani chuť posílat je podle vtipu Slavoje Žižka na převýchovu do gulagu.
Filip Outrata správně píše o potřebě říci jasné slovo v dané otázce. Ve Fóru Věda žije! jsme zjistili, že politickými názory se lišíme a zabíráme široké spektrum od leva do prava. Shodneme se nicméně na tom, že zardousit finančně Akademii věd je vandalství, že přesouvat čím dál větší část prostředků vyhrazených na vědu do péče Ministerstva průmyslu a obchodu je tunel a přinejmenším obcházení evropských pravidel omezujících dotace pro průmysl, že průmyslová lobby v Radě pro výzkum, vývoj a inovace (kterou tam včele s Martinem Jahnem přivedla ČSSD) škodí české vědě, že vědu nemůže hodnotit účetní sčítající čísla v tabulkách, a také že vysoké školy nepatří do rukou manažerům, že musí být nezávislé na korporacích a že školné na veřejných vysokých školách vysoké školství poškodí. Záměrně jsme omezili činnost fóra na vědu, včetně vysokého školství, abychom byli schopni postupovat jednotně. A také aby nás naši protivníci nemohli jednoduše odepsat jako stoupence jednoho politického směru a agitátory jedné strany. Oni sice pravicoví politici a agitátoři stejně opakovaně označili Fórum Věda žije! za levicové aktivisty, ale je to nálepka obtížně hajitelná a jako argument na obhajobu námi kritizované vědní politiky velmi slabá. Levopravá neutralita Fóra Věda žije! nám dává sílu bojovat za rozumnou vědní politiku proti jakékoliv vládě, otázka, zda pravicová vláda je rozumné vědní politiky schopna, je v tomto směru druhotná.
Druhý požadavek vychází z oblíbené myšlenky Terezy Stöckelové na nutnost provázat vědu s občanskou společností. Něco na tom snad bude, o potřebě demokratizovat vědu psal už Karel Čapek („Má-li věda vyvádět lidi nejenom z jejich nevědomosti, ale i z mezí jejich život ní specializace, musí začít sama u sebe; musí hledat cesty k tomu, aby nezůstala jen profesí odborníků, nýbrž znovu se stávala součástí kultury. Dřív se tomu říkalo popularizace vědy; to znamená, že se věda snažila být populární a zábavná. Dnes jde o něco víc: aby věda byla dělná a životně aktivní, aby pomáhala utvářet život a odpovídat na jeho otázky; pročež řekněme tomu raději demokratizace vědy,‟ Věda a život, listopad 1934) a podobné myšlenky, byť tehdy ještě nespojené s potřebou lidí rozhodovat v demokracii, vedly už úsilí francouzských encyklopedistů, ale jestli chápu, jak si to představuje Tereza Stöckelová, správně, je to tak špatně.
Hlavním cílem vědy musí být věda. Nesmí se uzavřít do příslovečné slonovinové věže a rozvíjet abstraktní poznání odtržené od života, věda musí reagovat na potřeby společnosti a usilovat o řešení jejích problémů, ale reagovat a usilovat musí přísně vědecky, vždy poctivě, vždy s cílem nejen poznat, ale i porozumět, vždy zkoumat jevy do hloubky i jejich souvislosti do šířky, všechny získané poznatky propojovat a důsledně mezi nimi vyplňovat mezery. Jak v zájmu společnosti, tak v zájmu vědy samé, se nesmí stát věda výsadou hrstky úzce specializovaných odborníků, jejichž práci nikdo nezasvěcený nerozumí, takže není nikomu užitečná, a nakonec na ni ani nikdo nedokáže navázat a rozvíjet ji dál. Vědci musí své poznatky předávat ostatním lidem, a to tak, aby je přijali na základě porozumění, a ne jako dogmata diktovaná otitulovanou autoritou. Najít správný přístup je ovšem velmi těžké, nejen pro obrovský objem současného lidského vědění, který těžko může kdokoliv obsáhnout celý, ale i pro křehkost vztahu mezi odborníkem a laikem, ve kterém na jedné straně nikdy nesmí odborník vystupovat nadřazeně laikovi, ale na druhé straně musí věda být stále nadřazena oběma. Laické názory nezaložené na pochopení vědeckých poznatků nelze postavit na roveň vědeckým teoriím, spor mezi kreacionismem a darwinismem nelze přijmout za rovnocenný dialog.
V tomto směru může být spolupráce vysokých škol s nevládními organizacemi stejně riziková jako spolupráce s korporacemi, zvlášť pokud by ji nařizoval nějaký zákon nebo pokud by způsob hodnocení vysokých škol, a na něj navázaný způsob financování, dával nevládním organizacím podobné páky na školy, jaké mají korporace v podobě svých peněz. Například studie o možnostech rozvoje energetiky vypracovaná na zakázku Greenpeace bude asi jiná než na zakázku ČEZu, ale o nic objektivnější. Vysoké školy, stejně jako vědecké ústavy, tuším, vcelku běžně spolupracují jak s firmami, tak s občanskou společností, a i když je možné, že u nás není ani jedna z těchto spoluprací tak rozsáhlá, jak by měla a mohla, při rozšiřování obou spoluprací bude záhodno dbát dobře na hranici mezi spoluprací a diktátem, nedovolit ani firmám ani nevládním organizacím, aby vědu cenzurovaly.
Ostatně otcem myšlenky, že studenti v Hyde parku ČT 24 se Stanislavem Štechem 19. ledna „nechválili nutně zadání vázané na ekonomické zájmy,‟ je zcela jistě přání. Student z Británie byl ekonom, a i když obor studenta z Finska televize neprozradila, on ve svém vstupu mluvil jednoznačně o projektu pro firmu. Stanislav Štech pak jeho názor, jak taková společná práce na problému z praxe studentům prospívá, nezavrhl šmahem, jen trval důrazně na tom, že to nemůže platit pro všechny obory bez rozdílu.
Rozhodně soudím, že vězení s čítárnou je lepší než vězení bez čítárny. Když se dám s ostatními vězni dohromady k vybudování takové čítárny, nebudu si klást podmínku, že kdo se chce do práce na čítárně zapojit, musí se mnou také pilovat mříže nebo kopat tunel na svobodu. A jestli se nám nakonec podaří v čítárně, nad Hrabětem Monte Christo, dát dohromady skupinu, která naplánuje útěk, dám si na svobodě pozor, až si začneme stavět čítárnu tam, abychom jí do oken nedali mříže.
Vládní reforma je právem označována za ignorantskou a nekulturní. Ztělesněním tohoto jejího rysu se stal ministr Dobeš. Jenže to je pouhý povrch věci. Analogické snahy o "reformy" lze pozorovat v řadě jiných zemí, nejvýrazněji v Británii, USA, ale i jinde. Jsou všude dílem nekulturnosti jejich autorů? Určitě ně. Lze snést řadu pádných dokladů toho, že jde o obecnějš tendenci, o obrácení historického trendu demokratizace vysokých škol, jejich otevření mladým lidem ze všech společenských vrstev, který se na Západě projevil po 2. světové válce, nejdřív v USA, pak v západní Evropě, pak i jinde. Česko tento trend "dobíhalo" specifickým způsobem, za specifických okolností a s paradoxními výsledky po roce 1989.
Důsledkem tohoto vývoje se na Západě stala značná intelektuální "levicovost" univerzit. Stále častěji teď zaznívají výtky na adresu univerzit jako "center společenského rozvratu", "hnízd nepořádků" apod., v poslední době i u nás. Cílem současných "reformátorů" je podle všeho učinit tomu přítrž. S odvoláním na ekonomické potíže má být zaveden staronový typ numeru clausu založený na penězích. Budou-li mít na univerzity přístup jen lidé z rodin, které si to budou moci dovolit, změní se tím postupně i duchovní profil univerzit.
Akademická svoboda je v tomto kontextgu druhotná záležitost. Převládne-li na vysokých školých duch výlučnosti opřený o peníze, nebude se proti akademické svobodě na této výlučnosti postavené příliš mnoho namítat. Změní se ostatně i představa akademiků o jejich svobodě.
Budeme potřebovat samosprávné univerzity, které budou pěstovat poctivou "vědu pro vědu", jako obranu nejen proti komercializaci všeho, ale i proti ideologizacím všeho druhu, nejen těm neoliberálně laděným. Možná ne všichni tu budou souhlasit, ale univerzita nemá být "levicová" ani "pravicová", ale svobodná a soustředěná na poznání.
Pan Převrátil odhalil celou hloubku problému. Unipolární svět, který vzniká od rozpadu SSSR nespočívá pouze v tom, že USA jsou jedinou reálnou mocností, která ještě pořád dokáže prosazovat své zájmy kdekoliv na glóbu, ale především v tom, že globálnímu světu, včetně těch USA a jejich USArmy, doslova velí naprosto jediná lidská skupina, vrstva, či třeba už třída – globální investoři. Je vrcholně naivní si představovat, že ona strpí jakousi jimi neovládanou akademickou půdu, která by šla proti jejich záměrům.