Inovace se v posledních letech stala klíčovým slůvkem, které vévodí evropské i české ekonomické, vědní či vysokoškolské politice. Na podpoře inovací panuje v podstatě všeobecná shoda. Otázce, jak nejlépe inovace podporovat, musí ale předcházet otázka, jaké inovace chceme podporovat a jakých podob mohou vůbec inovace nabývat.

Inovace v krizi

Nejobvyklejší pojetí uvažuje o inovacích jako o technickém artefaktu (nástroji, přístroji, léčivu), technologickém postupu nebo ekonomickém produktu, který specializovaní experti vytvořili pro řešení společenských problémů nebo zdokonalení výroby. Takové inovace jsou většinou vysoce specializované, vysoce ekonomicky nákladné a často podléhají patentové ochraně. Jsou regulovány specializovanými institucemi a neexistují mechanismy jejich veřejné vykazatelnosti. Uživatelé inovací jsou pojímáni jako jejich pasivní spotřebitelé.

Je klíčové si připustit, že o inovacích tohoto typu se mluvilo dávno před současnou ekonomickou a finanční krizí. Tyto inovace nejenže nás od krize neuchránily, ale naopak k ní přispěly. Ekonomové J. Froud, A. Nilsson, M. Moran a K. Williams (2010) z Manchesterské univerzity mluví v tomto kontextu o „liturgii finančních inovací“, která zakrývala reálně existující problémy finančních trhů. Citují např. předsedu US Federal Reserve, Ben Bernankeho, který ještě v květnu 2007 vyzdvihoval finanční inovace jako základ stability finančních trhů.

‘In addressing the challenges and risks that financial innovation may create, we should also always keep in view the enormous economic benefits that flow from a healthy and innovative financial sector. The increasing sophistication and depth of financial markets promote economic growth by allocating capital where it is most productive. And the dispersion of risk more broadly across the financial system has, thus far, increased the resilience of the system and the economy to shocks’ (Ben Bernanke, Chair US Federal Reserve, New York, 15.5.2007)

Podobně můžeme říct, že některé technologické inovace minulého století přinesly nejen užitek, ale i řadu nezamýšlených důsledků, nová a nečekaná rizika a nestability (např. klimatické změny, různé formy znečištění přírodního prostředí). V krizi dnes nejsou jen ekonomiky, ale také samotné pojetí inovací jako vysoce expertního, technického řešení problémů. Chceme-li, aby inovace přinesly řešení současné krize, musíme inovativně uvažovat o inovacích samotných.

Otevřená sociální inovace

Převedším je třeba začít inovace uskutečňovat jako kolektivní proces schopný zahrnout vědění, zkušenosti a hlediska různých sociálních skupin, kterých se daný problém a jeho řešení týkají nebo které mají inovaci využívat. Kolektivní vytváření a zhodnocení inovací může daleko lépe než expertní postupy samy o sobě předjímat nezamýšlené důsledky a průběžně na ně reagovat. Inovace mohou zahrnovat i tzv. laické či občanské vědění. Nemusejí totiž přinášet jen zvýšenou technologizaci, ale také nové a chytřejší využívání stávajících technologií či jejich sdílení, nové formy sociální organizace.

Velkou otázkou ve vztahu k inovacím představuje právo na ochranu duševního vlastnictví. Tato ochrana v podobě patentů, copyrightů apod. představuje v řadě případů nutnou podmínku k samotnému vzniku inovace. Zajišťuje zdroje pro financování výzkumu a vývoje. Na druhou stranu nabývají dnes často nástroje této ochrany přebujelé podoby, která kvalitní výzkum, spolupráci, kontrolovatelnost technologií a jejich užívání ve veřejném zájmu naopak ztěžují.

Např. patentování genetických sekvencí omezuje základní výzkum; přehnaná copyrightová ochrana umenšuje kulturní kreativitu. Jak píše profesor práva James Boyle, současné západní společnosti potřebují „informační environmentalismus“, který ve veřejném prostoru nastolí otázku práv na duševní vlastnictví jako politický problém vyvážení soukromých a veřejných zájmů.

Masivní podpora spolupráce akademických institucí a průmyslových podniků z veřejných rozpočtů (v rámci Technologické agentury a grantových programů Ministerstva průmyslu a obchodu), by proto měla být doplněna podporou spolupráce akademických institucí s jinými organizacemi a nositeli společenských zájmů, zkušeností a vědění. Inspirace v zahraničí existují.

V západní Evropě, včetně Německa, fungují např. na mnoha univerzitách tzv. vědecké dílny (science shops), v jejichž rámci řeší studenti reálné problémy definované občanskou společností - nevládními organizacemi nebo sdruženími pacientů, a často přímo ve spolupráci s nimi. Pokud chceme brát „znalostní společnost“ opravdu vážně, musíme vytvořit prostor pro společnost v různých jejích formách jako aktivního činitele inovačních procesů.

Podrobnější informace o zahraniční praxi demokratizaci vědění a inovací a mapování současné situace v České republice lze nalézt v publikaci Věda a nevládní organizace: zkušenosti, možnosti, inspirace. (Čada, Ptáčková, Stöckelová, 2009, Praha: Zelený kruh)

Tuto kostru textu, který nesměl zaznít na Výroční konferenci Česko-německého fóra, 9. října 2010, připravila autorka na žádost redakce Deníku Referendum.