Inovace se v posledních letech stala klíčovým slůvkem, které vévodí evropské i české ekonomické, vědní či vysokoškolské politice. Na podpoře inovací panuje v podstatě všeobecná shoda. Otázce, jak nejlépe inovace podporovat, musí ale předcházet otázka, jaké inovace chceme podporovat a jakých podob mohou vůbec inovace nabývat.

Inovace v krizi

Nejobvyklejší pojetí uvažuje o inovacích jako o technickém artefaktu (nástroji, přístroji, léčivu), technologickém postupu nebo ekonomickém produktu, který specializovaní experti vytvořili pro řešení společenských problémů nebo zdokonalení výroby. Takové inovace jsou většinou vysoce specializované, vysoce ekonomicky nákladné a často podléhají patentové ochraně. Jsou regulovány specializovanými institucemi a neexistují mechanismy jejich veřejné vykazatelnosti. Uživatelé inovací jsou pojímáni jako jejich pasivní spotřebitelé.

Je klíčové si připustit, že o inovacích tohoto typu se mluvilo dávno před současnou ekonomickou a finanční krizí. Tyto inovace nejenže nás od krize neuchránily, ale naopak k ní přispěly. Ekonomové J. Froud, A. Nilsson, M. Moran a K. Williams (2010) z Manchesterské univerzity mluví v tomto kontextu o „liturgii finančních inovací“, která zakrývala reálně existující problémy finančních trhů. Citují např. předsedu US Federal Reserve, Ben Bernankeho, který ještě v květnu 2007 vyzdvihoval finanční inovace jako základ stability finančních trhů.