Už si toho všimla i česká veřejnoprávní televize. Po mnoha letech vzniká autonomní studentská veřejnost a dá-li bůh snad i hnutí. Na přelomu února a března se chystají protesty, do nichž se zapojí vysoké školy z celé republiky. Kdo je tady nepřítel? Do očí bijící urážka rozumu a dobrého vkusu: ministr školství Josef Dobeš? Dnes už by o něj málokterý český intelektuál a vzdělanec (počítáno od studenta prvního ročníku VŠ výše) opřel kolo.

Všeobecné zhnusení má jistou výhodu při mobilizaci studentů i pedagogů; Dobeš se obzvláště dobře karikuje, kritici nekompetentnosti ministra mohou za měsíc sepsat tucty článků a ani přitom nevystrčit nos z obýváku či svého open space. Dokud skutečně tragikomická figura ministra pomáhá přitahovat další a další nespokojence, nelze než doufat, že své místo ještě nějaký ten měsíc uhájí.

Jenomže kritika Dobeše se snadno překlápí v symptom bezmoci. Projevy nechuti ulpívají na tváři, fasádě pomalované populistickými, pseudo-konzervativními a šovinistickými hesly, jež sice v některých vrstvách společnosti rezonují, ovšem těžko osloví akademiky. Za morálním- a — přiznejme si to — poněkud estetizujícím odsudkem ministra školství však dosud zeje prázdno. To naplňují různé pseudokauzy týkající se financování přípravy reforem, čerpání evropských dotací, střídání náměstků a poradců, včetně toho veřejně fašizujícího.

Není už ani úplně jasné, jestli se ministerstvo v čele s Dobešem stalo terčem nenechavých novinářů, nebo zda se novináři stali obětí ministerstva zavalující je podněty o malých proviněních a zanedbatelných neschopnostech, aby zakrylo systémové problémy. Jen pomalu a nesměle se prosazují hlasy těch, kteří hovoří více o obsahu prosazovaných reforem a jejich souvislosti s celkovým pojetím neoliberálního vládnutí.

Kritika bez ošklivé tváře

Obraz nepřítele tedy máme před očima, za ním se ale už drahný čas odvíjí skutečný děj — komodifikace vzdělání a ruku v ruce s ní probíhající depolitizace univerzity. O zavádění kategorií výkonu a zisku do oblasti školství a vědy, o aplikaci instrumentální racionality a jejích důsledcích na (ne)vzdělanost toho bylo napsáno více.

Hodně se mluví i o nutnosti hájení autonomie univerzit. Je to jistě důležité, nikoliv ale kvůli „tradici“, tj. proto, že by snad někde a někdy univerzity byly zcela nezávislé (na církvi, státu, straně, trhu). V dané situaci jde především o hájení politického prostoru, který se za určitých a současnému stavu nepodobných podmínek může stát subverzí řádu, jenž nás obklopuje, jedním z těch míst, na nichž ještě lze bránit společnost. Hlavní podmínkou k dosažení takového cíle je, aby tento prostor obsadil člověk politický.

Do nedávné doby málokterý student vůbec věděl o tom, že jeho škola má nějaké samosprávné orgány a při volbách do senátů zely volební místnosti prázdnotou. Dnes se ukazuje, že malá legitimita samosprávy a depolitizace univerzit je velkým hřebem do rakve svobod, po jejichž zachování akademici volají. I v krizi nejkritičtější se rektoři, děkani i senátoři (jako kolektiv) jednoznačně projevili až pár minut po dvanácté a to ještě často díky tlaku „zdola“(v Praze k tomu např. přispěla Iniciativa za svobodné vysoké školy.

Je navíc velkou otázkou, jakou roli v chystaných protestech volení zástupci univerzit sehrají. Mnozí z těch, kteří se jejich jménem ujímají slova, hovoří jazykem stejně depolitizovaným jako ti, kteří na MŠMT upekli vysokoškolské reformy. Jde jim prý jen o informovanou veřejnost seznámenou s „posláním“ univerzit a vyššího vzdělávání vůbec. Však ona to ta veřejnost nakonec pochopí, doufají. Nejlepším prostředkem k tomu má být zesměšnění Dobeše (a spol.), případně pobavení lidu na univerzitní půdě formou jakýchsi dalších „otevřených dveří“. Ze slov jako protest, demonstrace, natož okupace, stávka, aj. jim naskakuje husí kůže.

Když to člověk poslouchá, rychle se dovtípí původu (doufejme že stále) fámy o tom, že studenti chystají „konzervativní revoluci“, jejímž jediným účelem má být znemožnění stávajícího ministra školství a dosazením někoho mnohem šikovnějšího, např. z řad TOP09, kdo s několika estetickými úpravami a s tichostí hodnou technokrata reformy prosadí.

Ostatně právě Schwarzenbergova strana vystrkuje své populistické růžky mezi akademiky, vyhlašuje Dobešovi „nesmiřitelný boj“ až do rezignace a snaží se posilovat už beztak velký vliv na univerzitách. Nemusí jít a patrně nejde o to, získat křeslo ministra, kvůli němuž by se navíc muselo příliš čachrovat s posty. Ve hře už jsou následující volby.

Rozpačitost nad „příliš politickými“ pojmy je ale mezi studenty i pedagogy citelná všeobecně. „Nepolitická“ atmosféra se přenáší i mezi ty, kteří nezávisle na vedení univerzit formulují prohlášení a pořádají protestní akce. Jak oslovit a spojit společnost v odporu, nebýt kvůli této strategii příliš radikální, ale zase posouvat „veřejně snesitelnou“ kritiku o stupeň výše? Zachovat si v takovém lavírování integritu není jednoduché a snadno se ztrácí samotná podstata akcí, jež by měly rozbíjet, nikoliv opevňovat status quo.

Novým impulsem by mohl být pokus Hradeckého studentského hnutí 2012 uskutečnit okupační stávku na hradeckých vysokých školách. Pro mnoho lidí se to patrně stane projevem mladické nerozvážnosti, utopičnosti a dogmatického levičáctví. V lepším případě uslyšíme o  velkohubém a nekoordinovaném gestu jedné ze studentských frakcí. I tento druhý pohled je zbytečným škarohlídstvím.

Pokud by měla okupační stávka, byť jen krátkodobá, jediný výsledek — přisvojení si a snad dokonce rozšíření taktiky, jež je v některých zemích poměrně běžnou součástí studentských bojů, posunulo by to český akademický svět mnohem blíže chápání politiky jako něčeho, co se nedělá jen v kuloárech parlamentních stran a co nemusí vést k čistě estetickým změnám.