Už si toho všimla i česká veřejnoprávní televize. Po mnoha letech vzniká autonomní studentská veřejnost a dá-li bůh snad i hnutí. Na přelomu února a března se chystají protesty, do nichž se zapojí vysoké školy z celé republiky. Kdo je tady nepřítel? Do očí bijící urážka rozumu a dobrého vkusu: ministr školství Josef Dobeš? Dnes už by o něj málokterý český intelektuál a vzdělanec (počítáno od studenta prvního ročníku VŠ výše) opřel kolo.

Všeobecné zhnusení má jistou výhodu při mobilizaci studentů i pedagogů; Dobeš se obzvláště dobře karikuje, kritici nekompetentnosti ministra mohou za měsíc sepsat tucty článků a ani přitom nevystrčit nos z obýváku či svého open space. Dokud skutečně tragikomická figura ministra pomáhá přitahovat další a další nespokojence, nelze než doufat, že své místo ještě nějaký ten měsíc uhájí.

Jenomže kritika Dobeše se snadno překlápí v symptom bezmoci. Projevy nechuti ulpívají na tváři, fasádě pomalované populistickými, pseudo-konzervativními a šovinistickými hesly, jež sice v některých vrstvách společnosti rezonují, ovšem těžko osloví akademiky. Za morálním- a — přiznejme si to — poněkud estetizujícím odsudkem ministra školství však dosud zeje prázdno. To naplňují různé pseudokauzy týkající se financování přípravy reforem, čerpání evropských dotací, střídání náměstků a poradců, včetně toho veřejně fašizujícího.