Často dnes čteme, že prakticky veškeré náklady na provoz vysokých škol nese daňový poplatník, ačkoli jeho možnosti kontroly téměř chybí. A v zájmu spravedlnosti je nutné podřídit nezodpovědné a mnohými pravomocemi oplývající vysoké školy kontrole veřejnosti, která bude konečně schopna hájit své zájmy!

Zmiňovaný dohled zainteresovaných (tj. daňových poplatníků, respektive jejich zástupců) spočívá v zavádění Rad vysokých škol, které převezmou většinu stávajících kompetencí akademických senátů. Budou obsazovány „reprezentanty relevantních společenských zájmů“ — hájícími „sociální spravedlnost“. Do vedení rozhazovačných vysokých škol dosednou profesionální manažeři, vyřeší veškeré nakupené problémy, a dovedou je ke šťastným zítřkům.

Potřeba dohlížet

Omílaná absence dohledu ovšem zůstává pouhým rétorickým cvičením. Není pravdou, že vysoké školy (respektive akademické senáty) jednají pouze na základě vlastní libovůle. Obdobně jako ostatní veřejné instituce i ony jsou řízeny příslušnými státními orgány. Ministerstvo školství již nyní disponuje ekonomickými nástroji, s jejichž pomocí dohlíží na fungování vysokých škol: dotacemi. Mantinely pro tento kontrolní mechanismus vyznačují obecné předpisy pro nakládání s prostředky státního rozpočtu a  množství peněz, které poskytne ministerstvo financí v jednotlivém roce.

Vysoké školy jsou navíc podřízeny odbornému dohledu Akreditační komise, nicméně její nálezy Ministerstvo školství dlouhodobě ignoruje. Ačkoli v poslední době upozorňuje na „nekalé praktiky“ Bankovního institutu, Univerzity Jana Ámose Komenského apod., není vyslyšena. Naopak: Ministr Dobeš se ji pokouší diskreditovat a zamést obě kauzy pod koberec.

Zahraniční vzory

Neměli bychom zapomenout ještě na jednu figuru spojenou s „reformou“ vysokých škol, totiž na nutnost „následovat prověřené zahraniční příklady“, kde se již akademické svobody blahodárně omezily a kontrola společnosti zesílila. Podíváme-li se však na reakce na „reformy“ v zahraničí a nenecháme se zmást řečmi prof. Haňky, shledáme, že situace je zcela opačná.

Dne 1. února 2012 byla zveřejněna zpráva „Report of the Review of Higher Education Governance in Scotland“, jež se přidává ke starší kritice soustředěné v manifestu „In Defence of Public Higher Education“ a konstatuje: „…manažerské týmy vytvořily podnikatelskou kulturu, která podvrátila akademické poslání univerzit a akademické hodnoty a ochromila kolegialitu“, a že „je důležité, aby rozhodnutí akademických shromáždění nebyla čistě schvalováním předchozích rozhodnutí managementu, …aby byla akademická shromáždění autentickými fóry pro akademickou debatu a správu vysokých škol.“

Zamyslíme-li se znovu nad tím, proč je voláno po vnější kontrole nad vysokými školami a proč je nutné dosadit do Rad vysokých škol nezávislé experty, dojdeme k  tomu, že jsme konfrontováni s představou, že pouze profesionální rozhodování omezené na racionalitu, může přinést kýžený výsledek. Dosavadní samospráva je v tomto modelu nekompetentní, neboť je v chodu vysokých škol zainteresovaná (stranící), a proto nehodná rozhodovat. Nicméně těžko si představíme jakýsi nadindividuální subjekt řídící vysoké školy nestraně dle společenských potřeb. Není tak v celku nabíledni, že ministerským reformátorům běží především o posílení vlastní moci bez ohledu na to, co se následně stane s vysokými školami?