Během tohoto víkendu se v Praze uskuteční už třetí celostátní setkání iniciativy Za svobodné vysoké školy, kde se potkají studentští zástupci z univerzitních měst celé země. Hlavním tématem zde bude reflexe toho, čeho se akademickému a z převážné části studentskému hnutí podařilo dosáhnout ve svém odporu vůči navrhované vysokoškolské reformě.

Na tomto jednání se iniciativa má pokusit formulovat další program, podle něhož se budou řídit její další kroky. Myslím, že je proto na místě zamyslet se nad tím, co by mělo být výstupem z tohoto setkání.

Dosavadní pozice akademického odporu byla spíše negativní v tom smyslu, že v prvé řadě vyjadřovala odpor vůči podobě navrhovaných reformních změn. Hlasité protestní akce daly průchod vyjádření nespokojenosti, zatímco argumentace akademiků směřovala hlavně k vysvětlování důvodů nepřijatelnosti takto koncipované reformy a objasňování ideových základů, které stojí v pozadí konkrétních reformních bodů.

Pozitivní požadavky, ve smyslu jakýchsi protinávrhů reformní koncepci, již zaznívaly méně. Ministerstvo se toho snažilo využít k označení akademiků za chronické nespokojence, kteří odmítají každou reformu.

I ve světle toho, že se jednalo o jedny z nejrozsáhlejších protestů v historii České republiky, byla vedena řada diskuzí o tom, nakolik by hnutí mající svůj původ v akademické sféře mělo podpořit i další protestní iniciativy. Ostatně problémy s vládními kroky, s nimiž se akademici potýkají, jsou ve svém jádru úplně stejné, jako je tomu v sektoru zdravotnictví, sociálních služeb, důchodů, práv zaměstnanců či dalších.

Nakolik by se měl akademický odpor propojit s protesty odborářů, lékařů či dalších? S napětím čtu články například Jakuba Patočky či Terezy Stöckelové, kteří vyzývají ke společnému postupu a mimo jiné poukazují i na díl viny, který akademici nesou na formulaci a realizaci vládních politik, které se pak negativně podepisují na naší společnosti. Ze spíše pragmatických důvodů se však obávám, že tyto myšlenky zůstanou spíše pouhými přáními než čím jiným.

Zkušenost z organizace protestů v Brně ve mně v tomto směru totiž vzbuzuje skepsi. Skutečně aktivní jádro studentského odporu, přestože se pomalu rozrůstá, je početně velmi omezené. To, co bývá označováno za občanské probouzení českého studentstva, je podle mě alespoň prozatím značně nadneseno.

Nemohu sice jasnovidecky nahlížet, co si ten který student myslí, obávám se však, že problematika oklešťování veřejného sektoru a toho, co většinou ve zkratce nazýváme neoliberalismem, prozatím není studentům dostatečně vysvětlována. Studentské hnutí zůstává ve svém masovém rozměru stále spíše zájmově uzavřenou skupinou.

Funkční a aktivní iniciativa Za svobodné vysoké školy bude muset velice rozvážně volit témata, kterým se chce otevřít, aby nepřišla o podporu mnoha studentů. V tak rozmanitém souboru, jakým jsou názory a postoje početného množství akademiků a studentů, se konsensus vytváří velice obtížně. I proto snad byla většina dosavadních požadavků spíše „protestních“.

I já jsem toho názoru, že aktuální pokus o vysokoškolskou reformu by se měl stát spíše bezprostředním spouštěčem, který svou intenzitou mobilizuje studenty k tomu, aby následně formulovali vlastní požadavky. Jestli to tak bude, to mají v rukou oni.

Protože však, ač sám s myšlenkami Patočkovými a dalších souhlasím, jsem v tomto směru skeptikem, chtěl bych se pokusit formulovat trochu jiné „pozitivní“ směřování studentského hnutí, které snad nebude tolik konfliktní a podaří se mu tak získat rozsáhlejší studentskou podporu.

Odpor k návrhu reformy byl soustředěn především kolem hesel Vzdělání není byznys či Diplom není zboží apod. Protestní iniciativa si dala název Za svobodné vysoké školy. Tato hesla sice zkratkovitě zato srozumitelně vyjadřují jádro protestů — snahu uchovat kvalitní, svobodné, veřejné vysoké školství v naší zemi.

Vzdělání má být svobodné a nikoli dostupné jen tomu, kdo za něj může zaplatit. Těchto ústředních bodů bychom se měli držet a kolem nich vystavět konkrétní požadavky.

1. Bezpodmínečná rezignace ministra Dobeše, který již mnohokrát prokázal nejenom svou nekompetentnost, ale též aroganci a naprostou absenci úcty k právu.

2. Potvrzení verdiktu akreditační komise o plzeňské právnické fakultě. „Plzeňská práva“ jsou snad nejzjevnějším příkladem rozkladu právního státu v ČR, a to na mnoha úrovních. K ilegálně získaným titulům se přidává neochota razantního řešení spojená s kamufláží vnitřních praktik a vše koření nejspíše protiprávní rozhodnutí ministra absolutně pomíjející odborný názor akreditační komise.

3. Zastavení přípravy reforem potlačujících vysoké školy akademickou samosprávu a svobody.

Věřím však, že k těmto třem bodům by měly přibýt další, protože i tyto jsou spíše negativně zaměřené. Hnutí by si ale mělo vytyčit ideál, za nímž může směřovat, než zůstat pasivní a čekat, co mu kdo předloží. Tímto ideálem je kvalitní a svobodná veřejná vysoká škola.

Proto:

4. Vytvoření systému akreditací, který nebude podléhat podnikatelským či politickým tlakům. Zde se nabízí například institucionální posílení stávající akreditační komise, aby do budoucna nemohly vznikat kompetenční spory podobné tomu aktuálnímu. Jen díky kvalitním akreditacím můžeme mít kvalitní školy.

5. Udržení bezplatnosti studia na veřejných vysokých školách. Nefunkčnost systémů založených na placení školného z kapes studentů a jejich rodin byla již prokázána mnohokrát.

Proponenti reforem mluví o zakonzervovanosti univerzit vůči vnějším vlivům. V mnoha případech je podle mě pravdou, že naše univerzity na své veřejné poslání pozapomínaly a akademické prostředí se zakonzervovalo. Namísto diktátu tržního a manažerského způsobu řízení však můžeme univerzity otevřít i jinak.

6. Veškeré výstupy veřejného vysokého školství, a to včetně autorských publikací, by měly být veřejně přístupné. Stejně tak by tomu mělo být i u knihoven a dalších materiálních i elektronických zdrojů. Právnické fakulty by měly otevřít právní kliniky, kde budou studenti pomáhat těm, kteří si nemohou dovolit nákladné právní služby či těm, kteří se neorientují v byrokratické mašinérii.

Humanitní a společenskovědní fakulty se mohou zapojit do občanského sektoru či sociálních služeb. Technicky orientované školy mohou svou expertízou rovněž přispět v řadě neziskových či veřejných projektů.

Poslední a nejdůležitější bod staví na tom, abychom veřejné vysoké školy začali chápat skutečně veřejně. Veřejná univerzita je instituce, která má uchovávat a rozvíjet vzdělání a přispívat tak i k rozvoji celé společnosti.

Takto definovaný ideál skutečně veřejné univerzity je pro mě vizí, kam by studenti měli směřovat. Navíc na celé řadě příkladů se ukazuje, že otevřenost prospívá nejen okolí, ale instituci samotné.

Pracující lidé dostanou nový prostor k tomu, jak se svými silami vzdělávat například sledováním na internetu vystavených přednášek. Akademici budou motivováni ke kvalitnější práci, protože bude víc vystavena pohledu veřejnosti. Zpřístupnění publikací rozšíří počet vzdělaných lidí, kteří zpětně obohatí akademickou sféru.

Začneme-li chápat univerzitu tímto způsobem a povedeme tímto směrem i studentský boj, nepřekonáme snadno bariéry, které vznikly mezi jednotlivými sociálními a profesními skupinami. Přijetím vize veřejnosti a otevřenosti univerzity však mohou dát studenti najevo, že nechtějí být elitářskou skupinou, kterou problémy ostatních nezajímají.

Mohou si tak získat ještě větší podporu veřejnosti. A díky tomu nakonec i boj za veřejnost, svobodu a otevřenost vysokých škol může být pro studenty dobrou příležitostí, jak se stále více zajímat i o to, co se odehrává jinde ve společnosti.