Před dvěma lety jsem byla shodou okolností svědkem studentských protestů na Humboldtově univerzitě v Berlíně a letmo i na Vídeňské univerzitě. Říkala jsem si, že když se už protestuje i ve stabilitou proslulé Vídni, musí to být vážné, u nás byl ale klid. Před rokem ležely navrchu snad v každém knihkupectví v Paříži levné výtisky malé brožurky Stéphena Hessela „Indignez-vous!“ (Naštvěte se!) a výzva třiadevadesátiletého muže k obraně hodnot evropské modernity ovlivnila nedávné protesty v mnoha zemích.

U nás prý vyšel překlad pamfletu nedávno jako příloha Literárek, ale nevzbudil žádný větší ohlas. Čeští studenti nejsou „naštvaní“, jen „neklidní“, náplní jejich protestů zatím byly veselé happeningy a vzdělávací přednášky. Nemohu nesrovnávat a zde se chci zamyslet nad tím, co taková srovnání napovědí o našich studentech a o tom, jak je to s českou společností.

Vídeňské protesty na podzim 2009 byly zaměřeny podobně, jako ty nynější české: proti převedení rozhodujících kompetencí ze samosprávy univerzit na správní rady, a byly v tom směru neúspěšné. Těžiště berlínských protestů ale bylo jinde — studenti, podporovaní vedením škol, odmítali celý tzv. Boloňský systém děleného studia a požadovali kvalitnější vzdělání, ve kterém jim tento systém prakticky brání.

I když výroční celoevropská konference Boloňského procesu tehdy konstatovala, že celý systém nefunguje tak, jak si při jeho zavedení politici představovali, praktické změny se omezily na to, že vedení univerzity uvolnilo některé příliš striktní výklady pravidel. Ostatně ani zatím největší protesty britských studentů před několika měsíci proti neustálému zvyšování školného neprosadily změnu.

To, že politikům a vládám jsou masové veřejné protesty, včetně těch studentských, úplně jedno a že se tváří, jakoby se nic nedělo, zjevně není specifikum Putinova Ruska, ale zřejmě jeden z význačných a docela nových prvků dnešní situace. Možná nějak souvisí s tím, že veřejné protesty se — částečně nechtěně, ale částečně záměrně — staly především mediálními událostmi, a to i tehdy, pokud probíhají v reálném čase a prostoru ulic, ne jen ve virtuálním prostoru sociálních sítí.

Pokud budeme chtít úspěšnost těchto hnutí a akcí měřit kritérii moderní politiky 20. století, tedy jejich konkrétními politickými výsledky, musíme nutně dojít k tomu, že jsou k ničemu (ministru Dobešovi jeho údajné ústupky nebudeme věřit vůbec už proto, že k jeho kvalifikaci vězeňského psychologa určitě patří i manipulační dovednosti při likvidaci vzpoury). Reflexe těchto proměn patří do souboru nově myšlené evropské demokracie, což je naléhavý úkol pro nejbližší roky.

Jako každé svobodné myšlení, bude i tato diskuse probíhat mimo instituce pod přímým státním dohledem: ano, právě pro takové účely má Evropa od 12. století tradici vysokých škol s jejich odstupem od běžné praxe a s akademickými svobodami. Veřejné univerzity v tomto smyslu patří dokonce k hlavním specifikům evropské civilizace. Nemůžeme se vrátit k jejich minulým podobám a nezbývá nám než odvaha k novému promýšlení jejich smyslu — tím ovšem mocensky prosazované reformy pro reformy určitě nejsou.

Přes bezprostřední neúspěšnost zůstává zásadním přínosem protestů, že společná praxe dá jasnější tvar myšlenkám a idejím, o něž tu jde. O co tedy jde studentům, respektive celým akademickým obcím našich vysokých škol? Nejobecněji řečeno chtějí zachovat prostor pro svobodné myšlení, učení a bádání. V tom směru jejich požadavky souzní s rozpoznáním, jež poslední dobou sílí v celé Evropě — že totiž ideologie ekonomismu fatálně ohrožuje ty hodnoty, které utvářejí evropskou moderní identitu a které si nechceme nechat vzít.

Ekonomické kategorie a nástroje patří do ekonomického života společnosti, avšak nepatří do jeho ostatních oblastí, ať už jde o právo a spravedlnost nebo o správu společných (veřejných) věcí.

Globální konkurenceschopnost není kritériem kvality vzdělávání, vědy a kultury, protože ty hrají neméně důležitou roli při vytváření soudržnosti místních (národních, zemských, regionálních, městských) společenství: má smysl natáčet české filmy, i když nevyhrají Oscara, má smysl psát české knihy, i když si je většina lidstva nikdy nepřečte, má smysl provozovat české vysoké školy, i když srovnávat je s Oxfordem či Princetonem bude vždy pouze hloupé.

Kritéria konkurence ve vzdělávání i vědě fungují ve skutečnosti právě naopak, protože neustálá soutěž o zdroje a úspěch podkopává potřebného ducha vzájemné sounáležitosti a spolupráce, bez něhož nemohou prospívat. Je samozřejmě nutné uvažovat o nákladech, které společnost vynakládá na vzdělávání, vědu a kulturu, v rámci rozumného hospodaření, jejich skutečná hodnota, a tedy přínos, ale nemohou být nijak, ani zprostředkovaně, odvozeny od ekonomických kategorií.

Ideologie ekonomismu počátkem 90. let zrovna vítězně táhla světem, když se česká společnost do jejího přílivu vrhla naivně a bez zábran. Od té doby se u nás pohodlně usadila. Byla totiž pro nás dobře pochopitelná a dokázala snadno navázat na vládnoucí ideologii normalizačních desetiletí: co platí, jsou peníze a moc, a všechno ostatní je jen marný idealismus.

Bezmyšlenkovitě plochý oficiální antikomunismus napomohl tomu, že se u nás podařilo bezmála vymýtit tradici společenského protestu, utajit marxistické souvislosti důležitých myšlenkových proudů druhé poloviny 20. století a vychovat generaci studentů, která má nechuť k „sockám“ a odpor k odborářům, levicovost považuje za nadávku, před dvěma lety ve velkém volila strany zastupující ideologii ekonomismu a konzervativismu, a nyní demonstruje proti praktickým výsledkům politiky týchž stran… a za co?

Myslím, že stejně jako před dvěma lety v Berlíně by dobrým pozitivním cílem protestů mohl být požadavek na lepší kvalitu vzdělávání. To ale mezi nynějšími hesly nevidím. To by ale studenti mohli už jen částečně postupovat v souladu s pedagogy a vedením škol: totiž do té míry, do jaké by si všichni společně dokázali uvědomit past, do které vhání celý evropský vysokoškolský systém souběh požadavků na masové vzdělávání (tedy Boloňský proces, v jehož základu byly dobře míněné a demokraticky podložené ideály) a zároveň nátlaku na ekonomické poměřování nejen provozu, ale také směřování a obsahu činnosti škol, včetně prosazování školného (které bezprostředně vede k omezení až likvidaci ochoty a schopnosti studentstva nezávisle myslet, a tedy také občas rebelovat).

Kvalita se nedá kvantifikovat, ale přesto ji lze hodnotit. Požadavek na to, aby studenti měli možnost se skutečně dobře vzdělávat, se kromě témat akademické svobody a odstranění finančních překážek studia, jež jsou v kompetenci státu, obrací i do vlastních řad akademické obce. Znamená totiž požadovat, aby učitelé měli evropský a světový rozhled a kontakty; aby jejich starší generace dohnala své vlastní vzdělávání, které v uzavřených podmínkách minulého režimu nemohla získat; aby se přestalo mlčky předstírat, že je v pořádku, aby hluboce podprůměrné platy v humanitních oborech nutily pedagogy shánět jedno či dvě další zaměstnání; aby se rozhodujícím vysokoškolským předmětem (nejlépe ovšem už na školách základních a středních) stalo kritické myšlení na všech úrovních.

Konec konců je to tak, že vyhrát musíme nad tím Dobešem, který dříme v nás samých.