Před dvěma lety jsem byla shodou okolností svědkem studentských protestů na Humboldtově univerzitě v Berlíně a letmo i na Vídeňské univerzitě. Říkala jsem si, že když se už protestuje i ve stabilitou proslulé Vídni, musí to být vážné, u nás byl ale klid. Před rokem ležely navrchu snad v každém knihkupectví v Paříži levné výtisky malé brožurky Stéphena Hessela „Indignez-vous!“ (Naštvěte se!) a výzva třiadevadesátiletého muže k obraně hodnot evropské modernity ovlivnila nedávné protesty v mnoha zemích.

U nás prý vyšel překlad pamfletu nedávno jako příloha Literárek, ale nevzbudil žádný větší ohlas. Čeští studenti nejsou „naštvaní“, jen „neklidní“, náplní jejich protestů zatím byly veselé happeningy a vzdělávací přednášky. Nemohu nesrovnávat a zde se chci zamyslet nad tím, co taková srovnání napovědí o našich studentech a o tom, jak je to s českou společností.

Vídeňské protesty na podzim 2009 byly zaměřeny podobně, jako ty nynější české: proti převedení rozhodujících kompetencí ze samosprávy univerzit na správní rady, a byly v tom směru neúspěšné. Těžiště berlínských protestů ale bylo jinde — studenti, podporovaní vedením škol, odmítali celý tzv. Boloňský systém děleného studia a požadovali kvalitnější vzdělání, ve kterém jim tento systém prakticky brání.

I když výroční celoevropská konference Boloňského procesu tehdy konstatovala, že celý systém nefunguje tak, jak si při jeho zavedení politici představovali, praktické změny se omezily na to, že vedení univerzity uvolnilo některé příliš striktní výklady pravidel. Ostatně ani zatím největší protesty britských studentů před několika měsíci proti neustálému zvyšování školného neprosadily změnu.