Neklidní mají za sebou druhý den protestů. K událostem dne patří přinejmenším tyto tři: Brnem prošlo šest tisíc demonstrujících, Noc univerzit se v mnoha městech setkala s obrovským zájmem (stále ještě zejména) studentů a prezident Václav Klaus zrušil svou přednášku na Masarykově univerzitě s tím, že nebude diskutovat s nikým, kdo vyvíjí politický nátlak. Všechny tři svědčí o jednom: neklid se opravdu rodí a první reakce moci svědčí o tom, že ještě neví, jak na něj odpoví. Zatím chce Neklidné jako ministr školství obalamutit nahrazením školného zápisným a jako prezident přejít pohrdáním coby křiklouny.

Na okraj denního výčtu lze jako pseudoudálost ještě doplnit skutečnost, že mnohé redakce už obdržely první „kompro“ o radikalitě některých osobností okolo iniciativy Za svobodné vysoké školy. Jak k tomu podotkl pro středeční Lidové noviny Miroslav Jašurek, předseda Studentské komory Rady vysokých škol: „Když nemůžete zabít poselství, zabijete posla.“

Neklidní nejsou ani hloupí, aby se nechali zmást úskokem ministra, ani bázliví, aby se nechali zastrašit odepřením prezidentské audience. To však ještě neznamená, že je cokoliv vyhráno. Byl jsem v rámci Noci univerzit na dvou přednáškách, z nichž se jen pozvolna stávaly debaty. Jednak na panelu Kultura protestu na pražské FAMU a jednak na přednášce Tomáše Halíka o původním poslání evropských univerzit na Filosofické fakultě UK. Obě diskuse ukázaly, že neklid je teprve v počátcích.

Předně, v samotné akademické obci je povědomí o obsahu navrhovaných reforem dosud nevelké. Zatím jsem zaznamenal dvě šířeji distribuované tiskoviny, které mají zvýšit informovanost o tom, co vlastně hrozí. Jednak je to Kritický průvodce „reformou“ vysokých škol autorů Miroslava Jašurka a Samuela Zajíčka z Univerzity Karlovy, jednak noviny Neklid iniciativy Za svobodné vysoké školy obsahující vedle programu týdne i shrnující prohlášení iniciativy. V obou je obsah reforem srozumitelně popsán a jejich odmítnutí odůvodněno. Úkol dostat obsah reforem do povědomí akademické obce, potažmo veřejnosti má být první cílem Týdne neklidu.

Dále, souvislost těchto reforem s ostatními kroky vlády vůči dalším skupinám obyvatelstva, tedy společný neoliberální základ reforem, si většina Neklidných zatím myslím příliš nepřipouští. Svědčí o tom, jistě v neprůkazné, ale ilustrační míře obě diskuse, jichž jsem byl dnes účastníkem. Mnozí sdílejí pocit výlučnosti univerzitního prostředí, které snad jediné má být ve svých svobodách kráceno, — jak relativní výlučnost to byla se jim ukáže na prvním pracovním pohovoru s diplomem v kapse — nebo že jen u vysokých škol jde o krok nesprávný, a totožná ideová východiska ostatních vládních reforem třeba ve zdravotnictví, v daňové oblasti či v penzijním systému se „strukturální reformou“ veřejného vysokého školství nevidí. Druhým úkolem Týdne neklidu je tak pokoušet se vysvětlovat ideový základ vysokoškolských reforem s ostatními vládními reformami jako spojitý. Porozumíme-li sami této neoddělitelnosti, a začneme-li ji artikulovat, roste naděje, že i veřejnost vezme naše protesty za své.

A do třetice: zatím téměř neexistuje obecněji sdílená kultura protestu, jejímž elementárním předpokladem je vědomí, že hlavním smyslem a cílem odporu je nikoliv o věci podiskutovat, případně nanejvýš vyjádřit nesouhlas, ale fakticky navrhovanému zabránit. Plyne to zčásti ze soustavného vzájemného ubezpečování se, že odpor stejně nic nezmůže, a odtud z nízkého počtu těch, kdo mají s déle vedenými protesty vlastní zkušenost, zčásti z dost zakořeněného pocitu, že protestovat se vlastně nesluší, a zčásti také z neméně soustavného odkazování politiky mimo povolený rámec debaty, z depolitizace. Úkolem Týdne neklidu je tak i obecněji učit se být neklidný.

Co to pro začátek a pro každého znamená? Třeba vylepit tucet plakátů, připravit jednu vlastní akci na vaší škole, přestat se stydět držet chvíli transparent, napsat článek do novin, nesouhlasit s předřečníkem, říct dvě věty na mikrofon. A hlavně: vzít celou věc vážně a připustit si, že náš protest musí uspět.