Debata kolem reformy vysokých škol je podstatná a důležitá nejméně ze dvou důvodů: jednak se v ní vedle osudu vysokých škol přirozeně tematizuje celkový neoliberální kurs pravicové vlády; a dále, do této debaty jsou vtaženy vzdělané elity, právě ta skupina společnosti, která podobu veškeré veřejné diskuse u nás dlouhodobě vytváří. Spor o podobu vysokých škol je vpleten do sítě dalších sporů, které v posledku ukazují ke sporu o podobu polistopadové české společnosti vůbec.

Debata o protestech proti navržené podobě reformy vysokých škol se na levici váže právě na spor o universalitu či partikularitu tohoto odporu: Je zapotřebí, jak tvrdí např. Martina Poliaková nebo Tereza Stöckelová, aby se protestující odpoutali od úzce cechovní perspektivy a pochopili svůj boj v souvislosti celospolečenského odporu proti neoliberálním reformám, nebo je takový požadavek zatím nerealistický a svým způsobem nesprávný, jak tvrdí např. Ondřej Slačálek, protože každý zápas se odehrává na konkrétním, partikulárním poli?

Má protestující akademická obec vztáhnout svůj boj k boji za podobu celé naší obce, protože jinak svůj spor s vládou vyhrát nemůže (resp. případné vítězství částečné by znamenalo jen přesměrování destruktivní reformní energie do jiných oblastí veřejného života), nebo se má držet pouze akademického tématu svého odporu, které jedině ji v boji spojuje?

Tento článek se pokouší v rámci tohoto sporu o univerzity a reformní univerzálie zaujmout jakési střední stanovisko: dostatečně informovaná zkušenost boje proti navržené reformě vysokých škol je zkušeností celku neoliberálního reformního úsilí, typickým příkladem, o jehož zobecnění se povede interpretační zápas.

Reforma je nutná, tedy neoliberální

Typická je zejména jednosměrnost reformního pohybu: reforma padá shora dolů na vysoké školy, které se už několik let k různým návrhům reformy sebe samých vyjadřují, jejich připomínky a námitky ovšem nemají na výslednou podobu návrhů žádný vliv (pro první návrh reformy na základě tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání např. zde, pro současný návrh např. zde). Úkolem ministerstva školství a vlastně celé diskuse kolem reformy je především „nutnou reformu“ nechápavým akademikům vysvětlit.

Příliš zjevná nekompetence a arogance současného ministra není ve skutečnosti hlavním nedostatkem reformy — je spíše její předností, protože na ni lze svést jakýkoliv zádrhel: čím špinavější je ministrův štít, tím zářivější zůstává reformní ideál, jen si odmyslet tohoto ministra z té podivné strany. Tuto myšlenkovou figuru do omrzení opakují hlavní média.

Ekonom Ondřej Schneider v Hospodářských novinách ji inzeruje hned v názvu svého článku Reforma vysokých škol — další zmařená šance a v jeho úvodu píše: „...návrhy ministerstva mají racionální jádro a při normální komunikaci mezi vládou a školami by nemělo být tak těžké vysoké školy přesvědčit o tom, že reforma je nutná.“ Snad můžeme vzít jeho text jako repliku v rámci pomyslné „normální komunikace“, které se zatím nedostává; v každém případě obsahuje celkem reprezentativní soubor argumentů pro „nutnou reformu“, které se v médiích stále objevují.

Refrén této repliky zní: příliš mnoho samosprávy, příliš málo trhu a konkurence. Ve Schneiderově textu se dočteme, že „studenti jsou zákazníci vysoké školy“, nikoliv tedy součást její samosprávy, a „nemají mít právo rozhodovat“. Samosprávné vysoké školy žijí v jakémsi závětří, nejsou schopny konkurovat „špičkovým evropským univerzitám“, nejsou k sobě přísné, udělují docentské a profesorské tituly na svých malých písečcích, nepřitahují zahraniční studenty.

Je proto zapotřebí omezit jejich samosprávu, přejít k manažerskému řízení univerzit a placení školného. Vztah studentů k vysoké škole se musí změnit na klientský a vysoké školy musejí být řízeny jako firmy soutěžící s jinými školami-firmami o studenty. Vždyť vzdělání je typický soukromý statek, jak se můžeme dočíst v každé učebnici ekonomie přibližně v sedmé kapitole.

Je to prosté, rozumím-li Ondřeji Schneiderovi správně: Pustíme do uzavřených a zlenivělých univerzit vítr volného trhu vzdělávání, a ten v nich vytvoří náležité konkurenční prostředí. V nově ustavených správních radách navrhovaných vždy z třetiny ministrem, rektorem (jmenovaným opět ministrem a navrhovaným společně touto radou a senátem) a senátem univerzity zasednou též představitelé byznysu a politiky, představitelé velkého otevřeného světa; ti také tomuto světu univerzity otevřou. Díky volné konkurenci oživlé vysoké školy budou českým a zahraničním studentům konečně za peníze nabízet kvalitní produkt, soukromý statek vzdělání. Taková reforma je přece, jak každý uzná, „nutná“.

Situace se poněkud zkomplikuje, opustíme-li utopickou rovinu neoliberální rad a podíváme-li se na situaci vysokého školství a reformní návrhy optikou praxe. Do správních rad, které budou narozdíl od současného stavu vysoké školy opravdu řídit, rozhodovat o toku financí a rozvojových programech a tedy též o struktuře výzkumu, zasednou — řekněme ze dvou třetin jmenovaných přímo či nepřímo ministerstvem — představitelé lokálního byznysu a lidé z ODS, TOP 09 a VV (po příštích volbách zase z jiných stran) a skrze ně finanční a podnikatelské skupiny, na něž jsou tyto strany napojené.

Velkému i menšímu byznysu se otevře cesta k dosud nepřístupným prostředkům z grantů a dotací na české i zahraniční studenty. Postupy, jak peníze tunelovat, odklánět a vůbec převádět na vlastní konta, si čeští politici, finančníci a jiní podnikatelé za dvacet let osvojili bezchybně.

To není nějaký nezamýšlený důsledek reformy, která má „racionální jádro“, její neblahé korupční pokřivení. Toto je spolu se školným a od něj odvozenými novými bankovními produkty její skutečné jádro, hlavní důvod, proč je tlak na provedení reformy tak obrovský, a proč nejsou vyslyšeny žádné připomínky univerzit — jsou to totiž připomínky, které se právě tomuto snaží zabránit, když hájí autonomii akademického prostředí (kontrolní či regulativní funkci plní za současného stavu akreditace a veřejné financování).

Ať už reformu připravuje tým Matějů nebo Dobešův, princip je stále stejný; pravda, technické detaily byly za Matějů dotaženější. Stejně jako důchodová reforma, se zděšením kritizovaná odborníky zleva i zprava a stejně nakonec protlačená, „nutná“ reforma vysokých škol není připravena špatně; obě jsou připraveny správně, přesně podle přání jejich skutečných zadavatelů, finančních a podnikatelských skupin, které většinu zdejšího politicko-ekonomického provozu řídí.

Univerzity konečně tržní

Další důsledky otevření škol firmám a soukromým investicím? Firmy budou moci využívat vysoké školy jako svého druhu vývojová oddělení. Technické vybavení, učitelé a studenti budou propůjčováni též výzkumu, jehož výsledky budou podléhat ochraně intelektuálního vlastnictví, nebudou tedy veřejné. O tom, který obor je perspektivní, konečně nebudou rozhodovat nezralí studenti nebo od reality odtržení profesoři, ale železná logika trhu.

Ve Velké Británii, kde podobnou neoliberální reformu vysokých škol uskutečnili, to vedlo k zavírání celých oborů, jež nebyly shledány dostatečně ziskovými. Počet nabízených vysokoškolských kursů se snížil o 27 procent, což nebrání tomu, aby si nové managementy tamějších univerzit vyplácely obrovské odměny. Maximální výše školného se oproti původním slibům vyšplhala až na devítinásobek původní částky (tedy na 9 000 liber ročně) a byla jedním z podnětů k vůbec nejmasovějším studentským protestům od osmdesátých let minulého století, kdy se Margaret Thatcherová neúspěšně pokusila školné na vysokých školách zavést.

Docentské a profesorské tituly? Schneider se nenamáhal zjistit, kdo je dnes opravdu uděluje. Není to senát, jak tvrdí, nýbrž speciální (habilitační a profesorské) komise navrhované vědeckou radou, v nichž zasedají i odborníci působící mimo danou školu, po kterých Schneider volá. Současný návrh váže docentské a profesorské hodnosti na funkční místa na dané škole. Bude-li muset škola šetřit, protože výše prostředků ze státního rozpočtu na terciární vzdělávání se bude nadále snižovat (dramaticky od roku 2015), bude se jmenováním nových docentů a profesorů, jejichž platy jsou vyšší, co nejvíce otálet. To bude jistě znamenitá motivace pro vyučující, většinou už dnes ohodnocené spíše bídně.

Školné? V Evropě se od něj odstupuje. V Maďarsku je zrušili v referendu, v Rakousku, na jehož školství se návrh reformy rád odvolává, je ruší právě teď, a to pro domácí i zahraniční studenty, v Německu je zrušila většina spolkových zemí, která je před několika lety zavedla, a další se chystají tento krok následovat. Nevede k žádnému „zkvalitnění výuky“, zato vytváří další práh pro dosažitelnost vzdělání. V Holandsku se zhroutil systém grantů na financování školného a zůstaly jen půjčky; o situaci v Anglii jsem se už zmiňoval. Nikde na světě nevedlo školné k celkovému zvýšení objemu prostředků na financování terciárního školství.

Snad abychom to stihli dříve, než je ve všech okolních zemích zruší, je „nutné“, abychom školné u nás co nejrychleji měli a s ním i studentské půjčky, výhodný nový produkt pro banky — těm bude úroky z půjčky po dobu studia platit stát a poté garantovat splacení jistiny.

Školné má vedle ekonomického významu zásadní význam pedagogický, proto Schneider trvá na tom, že to nesmí být jen zápisné. Studenti musí pochopit studium jako tržní, klientský vztah; pak si ho teprve začnou vážit. Budou si vybírat pouze perspektivní obory s jasným uplatněním absolventů na trhu, budou tlačit na kvalitu výuky (která jim dosud byla na veřejných vysokých školách pravděpodobně úplně volná).

Tento poslední, pedagogický argument je podle mého názoru na proreformní argumentaci vůbec nejdůležitější, protože nás přivádí k ideologickému jádru celého sporu, ba k ideologickému jádru polistopadového režimu.

Disidenti a monetaristé

V této části budu vycházet z vynikajícího článku amerického sociologa izraelského původu Gila Eyala Anti-politics and the spirit of capitalism: Dissidents, monetarists, and the Czech transition to capitalism. Eyal v něm dokládá, že česká podoba přechodu ke kapitalismu byla po listopadu určena původně nepravděpodobnou koalicí disidentů minulého režimu a skupiny ekonomických monetaristů kolem Václava Klause.

Fakticky k tomu došlo tak, že Klaus a další ekonomové z Prognostického ústavu AV ČR byli přizváni k jednáním Občanského fóra s odstupující komunistickou mocí a poté i do nové federální vlády. V revolučním období disponovali disidenti v čele s Václavem Havlem obrovským morálním kreditem a blízkost k nim měla očistný, legitimizující účinek.

Nezáleželo na členství v KSČ a dřívějších kariérách — komunistický předseda československé vlády Ladislav Adamec s disidenty nenašel společnou řeč a zmizel v propadlišti dějin; člen komunistické federální vlády Marián Čalfa si naopak s disidenty porozuměl a stal se předsedou porevoluční federální vlády. Také mezi monetaristy byli někteří nedávní členové KSČ, ale to nehrálo žádnou roli — díky přijetí disidenty se stali oficiálními ekonomy nového establishmentu.

Podstatnější než faktická podoba spojenectví disidentů a monetaristů je ovšem ideový základ, který jejich (dočasnou) shodu a spolupráci umožnil: obě skupiny se shodovaly v diagnóze české (tehdy ještě československé; ale právě typově rozdílné koalice utvářející nové establishmenty v Čechách na Slovensku vedly podle Eyala později k rozpadu společného státu) společnosti i v postupu, jak ji léčit.

Česká společnost i česká ekonomika byly v očích těchto nových elit zkaženy působením státního socialismu, jenž lidi odnaučil odpovědnému přístupu k životu: k majetku, k přírodě, k budoucnosti, k sobě navzájem; ekonomické vztahy pak fantasticky pokřivil státním dirigismem. Je proto potřeba neodkladně zahájit přechod k jinému typu společnosti, v níž se stát přímé řídící role vzdá; společnost se bude organizovat sama na občanském, případně tržním principu, politická elita bude vládnout nepřímo, jako morální autorita vytyčující kladný občanský ideál nebo narovnavatel pokřivených tržních vztahů.

Originalita Eyalova přístupu spočívá snad především v interpretaci monetarismu jako způsobu nepřímého vládnutí. Monetarismus je ekonomická doktrína spojovaná především s chicagskou ekonomickou školou v čele s Miltonem Friedmanem. Monetarismus historicky vplynul do širšího proudu neoliberálního ekonomického myšlení, které vytlačilo dříve dominantní keynesiánství a od osmdesátých let minulého století spustilo nejdříve v anglosaských a poté i dalších zemích rozsáhlou vlnu privatizací a deregulací trhu.

Eyal identifikoval hlavní zájem monetarismu — i přes jeho velký důraz na svobodu — v otázce vládnutí: jak dobře vládnout a přitom příliš nezasahovat? Odpověď zněla: kontrolou peněz — odsud také název doktríny.

V přesvědčení monetaristů, že původcem všech změn v ekonomice jsou peníze, jako by byla vepsána důvěra v jejich moc reprezentovat realitu. Trh jako místo určování ceny statků koriguje jednání aktérů, nejlépe oceňuje rizika, vysílá signály o vývojových trendech, vychovává k podnikavosti a odpovědnosti.