Debata kolem reformy vysokých škol je podstatná a důležitá nejméně ze dvou důvodů: jednak se v ní vedle osudu vysokých škol přirozeně tematizuje celkový neoliberální kurs pravicové vlády; a dále, do této debaty jsou vtaženy vzdělané elity, právě ta skupina společnosti, která podobu veškeré veřejné diskuse u nás dlouhodobě vytváří. Spor o podobu vysokých škol je vpleten do sítě dalších sporů, které v posledku ukazují ke sporu o podobu polistopadové české společnosti vůbec.

Debata o protestech proti navržené podobě reformy vysokých škol se na levici váže právě na spor o universalitu či partikularitu tohoto odporu: Je zapotřebí, jak tvrdí např. Martina Poliaková nebo Tereza Stöckelová, aby se protestující odpoutali od úzce cechovní perspektivy a pochopili svůj boj v souvislosti celospolečenského odporu proti neoliberálním reformám, nebo je takový požadavek zatím nerealistický a svým způsobem nesprávný, jak tvrdí např. Ondřej Slačálek, protože každý zápas se odehrává na konkrétním, partikulárním poli?

Má protestující akademická obec vztáhnout svůj boj k boji za podobu celé naší obce, protože jinak svůj spor s vládou vyhrát nemůže (resp. případné vítězství částečné by znamenalo jen přesměrování destruktivní reformní energie do jiných oblastí veřejného života), nebo se má držet pouze akademického tématu svého odporu, které jedině ji v boji spojuje?

Tento článek se pokouší v rámci tohoto sporu o univerzity a reformní univerzálie zaujmout jakési střední stanovisko: dostatečně informovaná zkušenost boje proti navržené reformě vysokých škol je zkušeností celku neoliberálního reformního úsilí, typickým příkladem, o jehož zobecnění se povede interpretační zápas.

Reforma je nutná, tedy neoliberální

Typická je zejména jednosměrnost reformního pohybu: reforma padá shora dolů na vysoké školy, které se už několik let k různým návrhům reformy sebe samých vyjadřují, jejich připomínky a námitky ovšem nemají na výslednou podobu návrhů žádný vliv (pro první návrh reformy na základě tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání např. zde, pro současný návrh např. zde). Úkolem ministerstva školství a vlastně celé diskuse kolem reformy je především „nutnou reformu“ nechápavým akademikům vysvětlit.

Příliš zjevná nekompetence a arogance současného ministra není ve skutečnosti hlavním nedostatkem reformy — je spíše její předností, protože na ni lze svést jakýkoliv zádrhel: čím špinavější je ministrův štít, tím zářivější zůstává reformní ideál, jen si odmyslet tohoto ministra z té podivné strany. Tuto myšlenkovou figuru do omrzení opakují hlavní média.

Ekonom Ondřej Schneider v Hospodářských novinách ji inzeruje hned v názvu svého článku Reforma vysokých škol — další zmařená šance a v jeho úvodu píše: „...návrhy ministerstva mají racionální jádro a při normální komunikaci mezi vládou a školami by nemělo být tak těžké vysoké školy přesvědčit o tom, že reforma je nutná.“ Snad můžeme vzít jeho text jako repliku v rámci pomyslné „normální komunikace“, které se zatím nedostává; v každém případě obsahuje celkem reprezentativní soubor argumentů pro „nutnou reformu“, které se v médiích stále objevují.

Refrén této repliky zní: příliš mnoho samosprávy, příliš málo trhu a konkurence. Ve Schneiderově textu se dočteme, že „studenti jsou zákazníci vysoké školy“, nikoliv tedy součást její samosprávy, a „nemají mít právo rozhodovat“. Samosprávné vysoké školy žijí v jakémsi závětří, nejsou schopny konkurovat „špičkovým evropským univerzitám“, nejsou k sobě přísné, udělují docentské a profesorské tituly na svých malých písečcích, nepřitahují zahraniční studenty.

Je proto zapotřebí omezit jejich samosprávu, přejít k manažerskému řízení univerzit a placení školného. Vztah studentů k vysoké škole se musí změnit na klientský a vysoké školy musejí být řízeny jako firmy soutěžící s jinými školami-firmami o studenty. Vždyť vzdělání je typický soukromý statek, jak se můžeme dočíst v každé učebnici ekonomie přibližně v sedmé kapitole.

Je to prosté, rozumím-li Ondřeji Schneiderovi správně: Pustíme do uzavřených a zlenivělých univerzit vítr volného trhu vzdělávání, a ten v nich vytvoří náležité konkurenční prostředí. V nově ustavených správních radách navrhovaných vždy z třetiny ministrem, rektorem (jmenovaným opět ministrem a navrhovaným společně touto radou a senátem) a senátem univerzity zasednou též představitelé byznysu a politiky, představitelé velkého otevřeného světa; ti také tomuto světu univerzity otevřou. Díky volné konkurenci oživlé vysoké školy budou českým a zahraničním studentům konečně za peníze nabízet kvalitní produkt, soukromý statek vzdělání. Taková reforma je přece, jak každý uzná, „nutná“.

Situace se poněkud zkomplikuje, opustíme-li utopickou rovinu neoliberální rad a podíváme-li se na situaci vysokého školství a reformní návrhy optikou praxe. Do správních rad, které budou narozdíl od současného stavu vysoké školy opravdu řídit, rozhodovat o toku financí a rozvojových programech a tedy též o struktuře výzkumu, zasednou — řekněme ze dvou třetin jmenovaných přímo či nepřímo ministerstvem — představitelé lokálního byznysu a lidé z ODS, TOP 09 a VV (po příštích volbách zase z jiných stran) a skrze ně finanční a podnikatelské skupiny, na něž jsou tyto strany napojené.

Velkému i menšímu byznysu se otevře cesta k dosud nepřístupným prostředkům z grantů a dotací na české i zahraniční studenty. Postupy, jak peníze tunelovat, odklánět a vůbec převádět na vlastní konta, si čeští politici, finančníci a jiní podnikatelé za dvacet let osvojili bezchybně.

To není nějaký nezamýšlený důsledek reformy, která má „racionální jádro“, její neblahé korupční pokřivení. Toto je spolu se školným a od něj odvozenými novými bankovními produkty její skutečné jádro, hlavní důvod, proč je tlak na provedení reformy tak obrovský, a proč nejsou vyslyšeny žádné připomínky univerzit — jsou to totiž připomínky, které se právě tomuto snaží zabránit, když hájí autonomii akademického prostředí (kontrolní či regulativní funkci plní za současného stavu akreditace a veřejné financování).

Ať už reformu připravuje tým Matějů nebo Dobešův, princip je stále stejný; pravda, technické detaily byly za Matějů dotaženější. Stejně jako důchodová reforma, se zděšením kritizovaná odborníky zleva i zprava a stejně nakonec protlačená, „nutná“ reforma vysokých škol není připravena špatně; obě jsou připraveny správně, přesně podle přání jejich skutečných zadavatelů, finančních a podnikatelských skupin, které většinu zdejšího politicko-ekonomického provozu řídí.

Univerzity konečně tržní

Další důsledky otevření škol firmám a soukromým investicím? Firmy budou moci využívat vysoké školy jako svého druhu vývojová oddělení. Technické vybavení, učitelé a studenti budou propůjčováni též výzkumu, jehož výsledky budou podléhat ochraně intelektuálního vlastnictví, nebudou tedy veřejné. O tom, který obor je perspektivní, konečně nebudou rozhodovat nezralí studenti nebo od reality odtržení profesoři, ale železná logika trhu.

Ve Velké Británii, kde podobnou neoliberální reformu vysokých škol uskutečnili, to vedlo k zavírání celých oborů, jež nebyly shledány dostatečně ziskovými. Počet nabízených vysokoškolských kursů se snížil o 27 procent, což nebrání tomu, aby si nové managementy tamějších univerzit vyplácely obrovské odměny. Maximální výše školného se oproti původním slibům vyšplhala až na devítinásobek původní částky (tedy na 9 000 liber ročně) a byla jedním z podnětů k vůbec nejmasovějším studentským protestům od osmdesátých let minulého století, kdy se Margaret Thatcherová neúspěšně pokusila školné na vysokých školách zavést.

Docentské a profesorské tituly? Schneider se nenamáhal zjistit, kdo je dnes opravdu uděluje. Není to senát, jak tvrdí, nýbrž speciální (habilitační a profesorské) komise navrhované vědeckou radou, v nichž zasedají i odborníci působící mimo danou školu, po kterých Schneider volá. Současný návrh váže docentské a profesorské hodnosti na funkční místa na dané škole. Bude-li muset škola šetřit, protože výše prostředků ze státního rozpočtu na terciární vzdělávání se bude nadále snižovat (dramaticky od roku 2015), bude se jmenováním nových docentů a profesorů, jejichž platy jsou vyšší, co nejvíce otálet. To bude jistě znamenitá motivace pro vyučující, většinou už dnes ohodnocené spíše bídně.

Školné? V Evropě se od něj odstupuje. V Maďarsku je zrušili v referendu, v Rakousku, na jehož školství se návrh reformy rád odvolává, je ruší právě teď, a to pro domácí i zahraniční studenty, v Německu je zrušila většina spolkových zemí, která je před několika lety zavedla, a další se chystají tento krok následovat. Nevede k žádnému „zkvalitnění výuky“, zato vytváří další práh pro dosažitelnost vzdělání. V Holandsku se zhroutil systém grantů na financování školného a zůstaly jen půjčky; o situaci v Anglii jsem se už zmiňoval. Nikde na světě nevedlo školné k celkovému zvýšení objemu prostředků na financování terciárního školství.

Snad abychom to stihli dříve, než je ve všech okolních zemích zruší, je „nutné“, abychom školné u nás co nejrychleji měli a s ním i studentské půjčky, výhodný nový produkt pro banky — těm bude úroky z půjčky po dobu studia platit stát a poté garantovat splacení jistiny.

Školné má vedle ekonomického významu zásadní význam pedagogický, proto Schneider trvá na tom, že to nesmí být jen zápisné. Studenti musí pochopit studium jako tržní, klientský vztah; pak si ho teprve začnou vážit. Budou si vybírat pouze perspektivní obory s jasným uplatněním absolventů na trhu, budou tlačit na kvalitu výuky (která jim dosud byla na veřejných vysokých školách pravděpodobně úplně volná).

Tento poslední, pedagogický argument je podle mého názoru na proreformní argumentaci vůbec nejdůležitější, protože nás přivádí k ideologickému jádru celého sporu, ba k ideologickému jádru polistopadového režimu.

Disidenti a monetaristé

V této části budu vycházet z vynikajícího článku amerického sociologa izraelského původu Gila Eyala Anti-politics and the spirit of capitalism: Dissidents, monetarists, and the Czech transition to capitalism. Eyal v něm dokládá, že česká podoba přechodu ke kapitalismu byla po listopadu určena původně nepravděpodobnou koalicí disidentů minulého režimu a skupiny ekonomických monetaristů kolem Václava Klause.

Fakticky k tomu došlo tak, že Klaus a další ekonomové z Prognostického ústavu AV ČR byli přizváni k jednáním Občanského fóra s odstupující komunistickou mocí a poté i do nové federální vlády. V revolučním období disponovali disidenti v čele s Václavem Havlem obrovským morálním kreditem a blízkost k nim měla očistný, legitimizující účinek.

Nezáleželo na členství v KSČ a dřívějších kariérách — komunistický předseda československé vlády Ladislav Adamec s disidenty nenašel společnou řeč a zmizel v propadlišti dějin; člen komunistické federální vlády Marián Čalfa si naopak s disidenty porozuměl a stal se předsedou porevoluční federální vlády. Také mezi monetaristy byli někteří nedávní členové KSČ, ale to nehrálo žádnou roli — díky přijetí disidenty se stali oficiálními ekonomy nového establishmentu.

Podstatnější než faktická podoba spojenectví disidentů a monetaristů je ovšem ideový základ, který jejich (dočasnou) shodu a spolupráci umožnil: obě skupiny se shodovaly v diagnóze české (tehdy ještě československé; ale právě typově rozdílné koalice utvářející nové establishmenty v Čechách na Slovensku vedly podle Eyala později k rozpadu společného státu) společnosti i v postupu, jak ji léčit.

Česká společnost i česká ekonomika byly v očích těchto nových elit zkaženy působením státního socialismu, jenž lidi odnaučil odpovědnému přístupu k životu: k majetku, k přírodě, k budoucnosti, k sobě navzájem; ekonomické vztahy pak fantasticky pokřivil státním dirigismem. Je proto potřeba neodkladně zahájit přechod k jinému typu společnosti, v níž se stát přímé řídící role vzdá; společnost se bude organizovat sama na občanském, případně tržním principu, politická elita bude vládnout nepřímo, jako morální autorita vytyčující kladný občanský ideál nebo narovnavatel pokřivených tržních vztahů.

Originalita Eyalova přístupu spočívá snad především v interpretaci monetarismu jako způsobu nepřímého vládnutí. Monetarismus je ekonomická doktrína spojovaná především s chicagskou ekonomickou školou v čele s Miltonem Friedmanem. Monetarismus historicky vplynul do širšího proudu neoliberálního ekonomického myšlení, které vytlačilo dříve dominantní keynesiánství a od osmdesátých let minulého století spustilo nejdříve v anglosaských a poté i dalších zemích rozsáhlou vlnu privatizací a deregulací trhu.

Eyal identifikoval hlavní zájem monetarismu — i přes jeho velký důraz na svobodu — v otázce vládnutí: jak dobře vládnout a přitom příliš nezasahovat? Odpověď zněla: kontrolou peněz — odsud také název doktríny.

V přesvědčení monetaristů, že původcem všech změn v ekonomice jsou peníze, jako by byla vepsána důvěra v jejich moc reprezentovat realitu. Trh jako místo určování ceny statků koriguje jednání aktérů, nejlépe oceňuje rizika, vysílá signály o vývojových trendech, vychovává k podnikavosti a odpovědnosti.

Vláda monetaristů pouze dohlíží na to, aby trh nebyl pokřiven, aby peníze reprezentovaly realitu „správně“. Prakticky to znamená především udržovat nízkou inflaci, vyrovnané rozpočty, kontrolovaný růst peněžní zásoby, omezení státních zásahů a přerozdělování, které „deformují“ ceny na trhu, na minimum; v českých podmínkách dále privatizaci státem vlastněných podniků.

Disidenti a monetaristé našli shodu v technologii nepřímého spravování veřejného života, v tom, že společnost se má řídit podle určitého univerzálního měřítka nezávislého na vládě. Pro disidenty byla tím měřítkem občanská morálka, shoda soukromého a veřejného já (které byly v minulém režimu naopak fatálně odděleny), odpovědný „život v pravdě“. Pro monetaristy byly tím měřítkem peníze, trhem vytvářená cena jako výraz shody nabídky a poptávky, jako jasná pravda statků. Disidenti i monetaristé pojali vládu jako pedagogické působení na obyvatelstvo, jako výchovu k občanství a odpovědnosti.

Setkání Ideálu s praxí

Eyalův článek nepodává další historický vývoj ideálu nepřímé správy společnosti, který si osvojily politické elity vzešlé z listopadové revoluce, my ho však můžeme sumarizovat z vlastní zkušenosti. Spolupráce disidentů a monetaristů celkem brzy přestala fungovat a obrátila se ve vzájemný boj, v němž zvítězili monetaristé.

Přechod ke kapitalismu se udál především pod jejich taktovkou, a „nutné“ neoliberální reformy, které dnes podřizují tržní logice oblasti vysokého školství, důchodů a zdravotnictví, jsou pokračováním nadvlády monetaristického pravověří, podle nějž jsou přece vzdělání, zdraví i důchod „soukromými statky“ souvisejícími s jejich sociálním prostředkováním, tedy školstvím, zdravotní péčí či solidárním systémem důchodového pojištění jen velmi volně — toto prostředkování nesmí v žádném případě deformovat jejich správnou, tržní cenu.

Důležitější než rozkol v táboře porevolučních spojenců je ovšem zvrat, který nastal setkáním ideálu s politickou realitou. Realizace monetaristického ideálu nepřímého vládnutí skrze peníze jakožto univerzální měřítko pravdy všech statků se zvrátila v přímou vládu peněz. Peníze se nestaly ukazatelem hodnoty, nýbrž hodnotou samou a jedinou. Nově vzniklá třída velkých podnikatelů se nezajímala o pravdu a odpovědnost, šla a jde přímo za penězi jakoukoliv cestou, skrze kontakty na politiky a státní úředníky, skrze korupci, tunelování, odklánění.

Původně zamýšlená nepřímá vláda se zvrhla v přímé vysávání státu, peníze se otočily proti úmyslu monetaristických vládců, kteří se nakonec stali součástí korupční mašinérie (i když si mohli nadále myslet, že jen napomáhají vytváření třídy majitelů nutné k řádnému kapitalismu, protože nechtěli kapitalismus bez kapitalistů).

„Potřebné“ reformy jsou pokračováním nájezdu kapitálu na veřejné peníze, na ty části veřejných rozpočtů, které dosud nebyly zprivatizovány a vytunelovány: na důchodové účty, na rozpočty nemocnic a státní zdravotní pojišťovny, na sociální dávky a jejich distribuci, na evropské a vědecké granty, na příspěvky na studenty.

Do stejné kapitoly patří daňové optimalizace a tlak na snižování daní pro bohaté a firmy. Trh, jenž se měl stát nástrojem občanské výchovy k odpovědnosti, se stal prostředkem nadvlády největších hráčů nad ekonomickým a politickým životem země.

Disidentský ideál života v pravdě prošel podobným zvratem v setkání se zahraniční politikou. Unilateralismus Spojených států jakožto vítěze studené války dostal vyostřenou podobu v projektu „amerického století“, vypracovaném konzervativními think tanky. Obrovská energie vojensko-průmyslového komplexu hledala po konci studené války a pádu sovětské říše nové zacílení a našla je v nikdy nekončící „válce s terorismem“.

Neokonzervativní rétorika legitimizovala nové cíle americké zahraniční politiky skrze schéma boje dobra proti zlu: pól zla byl přitom obsazen „totalitními režimy“ a pól dobra demokracií, takže disidentský ideál v něm nacházel zrcadlení sebe sama na úrovni velké politiky. Život v pravdě přijal podobu života ve válce.

Bezvýhradná podpora americké zahraniční politiky je nesena představou, že Spojené státy intervenují ve jménu vyšší spravedlnosti, která umožňuje obyvatelům podrobeným diktátorské vládě přechod ze života ve lži k pravdě demokracie, v níž se možnost shody mezi soukromým a veřejným já otevírá pro všechny.

Čistý a čistší

Ani zvrat ve faktickém působení obou složek Ideálu neoslabuje jeho vládu, právě naopak: Čím je realita špinavější, tím je  Ideál, který se nad ní klene a kterým je poměřována, čistší, ideálnější, trvalejší. Tajemství nečekaného úspěchu TOP 09 leží ve znovuspojení disidentského a monetaristického dědictví v momentu druhé krize největší pravicové strany. Spojení představují personálně Schwarzenberg a Kalousek, v rovině politické agendy disidentské pojetí zahraniční politiky a dogmatická čistota a tvrdost neoliberálního reformního úsilí. Polistopadový Ideál vstal znovu jako fénix z popela, který zbyl po ekonomické krizi. Už si zase můžeme utahovat opasky a vyznávat viny!

Politika se znovu stala idealistickou a člověk mohl obětovat svůj materiální prospěch dobré společnosti kapitalistické budoucnosti, tedy konkrétně vyrovnanému rozpočtu, starému snu monetaristů. Právě ve svém odtržení od praxe je Ideál nevyvratitelný. Materialistická logika, kterou lidem nabízí levice, nechává ty, jež jsou Ideálem vychováni, chladnými či přímo podezřívavými (cokoliv, co není neoliberalismus, je „populismus“).

Odkazy na praktickou politiku, na fakt, že více jak polovinu veřejného dluhu je možno připsat právě Kalouskovi jako ministru financí v posledních pěti letech, že neoliberální reformy jsou jen způsobem obohacení konkrétních firem, že neoliberální deregulace trhu a financializace ekonomiky způsobily nejdříve spekulativní bubliny na trhu a po jejich prasknutí největší ekonomickou krizi od druhé světové války, to vše nemá na víru v Ideál (a potažmo v ty, kdo jej náležitě reprezentují) vliv.

Na čem se lze sjednotit

Sem spadá i debata o školném. Nesouhlasím s Ondřejem Slačálkem, že hnutí akademiků proti připravované reformě by se mělo pokusit sjednotit právě na odporu vůči školnému — pohled na diskuse samotných odpůrců reformy ukazuje, že je to nereálné. Z mnoha míst lze slyšet: „Nejsem proti školnému, ale jsem proti němu v navržené podobě.“

Ideální školné je pevnou součástí Ideálu, způsobem sebedisciplinace těch studentů (nebo rodičů budoucích studentů), kteří pedagogické působení Ideálu přijali. Poukazy na jeho nefunkčnost v okolních zemích budou marné. Na odporu proti školnému jako takovému bychom se možná mohli shodnout, kdyby zde několik let fungovalo se všemi důsledky; dokud zavedeno není, dokud na nás zhlíží z nebes, kde sídlí Ideál, jsou racionální argumenty proti němu plané.

Důležitější je proto zachování jednoty v protestním táboře akademiků, pozornost vůči navrhované reformě jako celku a zkušenost odporu proti ní jako celku. Protože neoliberální moc záměrně tříští objekty svého působení a staví je proti sobě v boji o podíl z koláče veřejných rozpočtů, vědce z Akademie věd proti badatelům z univerzit, zdravotní sestry proti doktorům, střední třídy proti „flákačům“ a „sockám“, je důležité pěstovat zkušenost jednoty a solidarity, a především pak celistvý obraz toho, proti čemu se bojuje.

Čerstvé pozdržení jednoho ze dvou reformních zákonů je pravděpodobně součástí rozmělňovací taktiky ze strany moci. Podstatné je proto uchovat paměť toho, že všechny reformní návrhy míří k témuž, ke vpádu tržní logiky do dříve autonomních oblastí veřejného života, i toho, že minulý návrh z reformní dílny Matějů byl akademiky — po marném připomínkování — odmítnut úplně stejně. To je důležité též pro případ, že TOP 09 z taktických důvodů přitlačí na odvolání ministra Dobeše a začne nové kolo vyjednávání.

Stejně tak je podstatné uchovat paměť síly protivníka, schopnosti tržních hráčů podmanit si procesy politického rozhodování. Rozhodnutí studentů Univerzity Hradcec Králové pro okupační stávku bylo správné — jedině velké nasazení může něco dokázat proti spojené ekonomicko-politické moci.

Asi právě jednota, argumentační kompetence a eskalace odporu — k vyhlášení stávky by mohly najít odvahu i další vysoké školy — částečně zviklala jednosměrný pohyb moci. Motivy pro odvolání hradecké okupační stávky jsou zastřené. Pohotovost ke stupňování protestů musí v každém případě zůstat v instrumentáři akademické obce, a nejen pro následující týden neklidu.

A dále, uchovat celistvý obraz reformy znamená také pečlivou pozornost vůči diskursu, který ji doprovází a prosazuje.

Novináři alias neoliberální ekonomové alias novináři

Nehledě na vcelku brzký rozchod větší části disidentů a monetaristů dalo jejich revoluční spojení vzniknout Ideálu, který naši veřejnou debatu reguluje dodnes. Monetaristicko-disidentskou vizi dobré společnosti totiž mezi prvními zvnitřnili novináři, z nichž mnozí byli sami disidenty, a z médií se stal hlavní nástroj pedagogického působení na socialismem údajně zlenivělé a rovnostářsky naladěné obyvatelstvo.

Snad teprve média učinila z Ideálu jednotnou a vnitřně dynamickou ideologii. Především pevně spojila obě jeho složky, neokonzervativní pro zahraniční politiku a neoliberální pro politiku ekonomickou. S druhou složkou novinářům vydatně pomáhají neoliberální ekonomové, jimž patří televizní obrazovka a komentářové části novin měrou podobnou jako novinářům.

Skoro to vypadá tak, že pastýřské působení na veřejnost, neznalou zákonitostí volného trhu, je hlavní náplní práce četných ekonomů a bankovních analytiků. Po listopadu se s mytickým obrazem Západu spojená tržní ekonomika stala náboženstvím, a ekonomové kněžími, kteří jsou schopni obyvatelstvo do vyšších tajemství trhu zasvěcovat. I výše citovaný Ondřej Schneider stojí v této linii veřejných ekonomů, kteří z titulu odborníků dodávají cestě trhu do všech oblastí veřejného života punc nezbytné nutnosti.

Pedagogický zřetel Ideálu přitom hraje významnou roli: Zavedení školného na vysokých školách je součástí péče o duše občanů — teprve ono povede studenty k odpovědnosti, teprve ono vytvoří nepokřivený, trhem formovaný vztah student-škola. Studenti se nemohou podílet na samosprávě vysokých škol přímo, „nemají mít právo rozhodovat,“ zato musejí chod vysokých škol spoluřídit nepřímo, skrze školné, které vnese do nabídky vysokých škol tržní ohled na platící zákazníky.

Média dále podpořila tu mocenskou linii, která očistila Ideál od nánosů, jež by jej mohly oslabit, zbavit jednoznačné formulace. Disidentské dědictví disponovalo více fasetami, kupříkladu v oblasti zahraniční politiky existoval v prostředí Charty 77 alternativní projekt „kacířské geopolitiky“.

Ten rozuměl konci studené války nikoliv jako vítězství Západu nad Východem, nýbrž jako příležitosti k vytváření postimperiální Evropy se sjednoceným Německem, snahou o rozpuštění obou vojenských bloků (Václav Havel k tomu vyzýval ještě ve svých prvních prezidentských projevech) a posílení důrazu na široce pojatá lidská práva zahrnující i sociální rozměr demokracie.

V ekonomické oblasti zase existoval alternativní projekt postupné restrukturalizace státních podniků a jejich privatizace formou přímého prodeje. Takto byla i přes silný Klausův odpor prodána např. mladoboleslavská Škodovka německému Volkswagenu.

Polistopadové období bylo obdobím jakéhosi slavnostního spojení novinářů a vládnoucí moci, v němž přesvědčení monetaristů a disidentů rychle instruovalo potřebu společnosti vyrovnat se s traumatem normalizace a nalézt nový směr vývoje. Společenské elity technické a podnikatelské se ztotožnily asi spíše s monetaristickou stranou Ideálu, elity humanitní a kulturní zase s disidentskou.

Novináři účinně spojovali obě složky a zároveň dbali na jejich ideovou čistotu. Vytvořili téměř jednolitý středopravicový pro-neoliberální a pro-atlantický voj, který postupně prošel redakcemi rozhodujících médií (takový Pavel Šafr už stihl být šéfredaktorem Českého deníku, Telegrafu, Lidových novin, Mladé fronty dnes, Reflexu a Blesku), takže všechna hlavní média — s výjimkou levicového Práva — hovoří úplně stejnou řečí. Je to hlas polistopadové ideologické hegemonie.

Zvrat, který doprovází setkání Ideálu s praxí, jistě způsobuje též pohyby v novinářské obci, její větší oddělení od vládnoucí moci, štěpení na část spíše pro-klausovskou a část spíše pro-havlovskou apod., tyto pohyby se ovšem příliš nedotýkají vztahu k samotnému Ideálu. Přes vzájemné šťouchance z jednoho tábora do druhého a navzdory roztříštěnosti do mnoha redakcí promluví novinářská většina vzácně shodným hlasem tehdy, když se o něco významnějšího hraje: každé sněmovní volby, lustrace, kupónová privatizace, americký radar, neoliberální reformy či protesty proti nim.

V moci Ideálu

Jednota postoje médií proti stávce dopravních odborů loni v červnu byla fascinující a účinek až nečekaně vydařené stávky v podstatě vynulovala; s něčím podobným se setkáváme v případě protestů proti vysokoškolské reformě.

Účastnil jsem se facebookové diskuse na téma tohoto odporu, do níž přispívali také tři elitní komentátoři z hlavních médií. Bylo fascinující sledovat, jak nezávisle na sobě přicházejí s úplně stejnými argumenty (podobnými těm Schneiderovým — potřebnou reformu hatí nemožný ministr a špatná komunikace ministerstva, akademická obec je zájmová skupina bránící své pohodlí, školné je výtečný prostředek pro zkvalitnění výuky, protože navozuje klientský vztah) a vytvářejí stěnu, na níž dopadá hrách marného odporu zúčastněných akademiků. V zájmu spravedlnosti nutno připojit, že jeden z novinářů argumenty akademiků alespoň zvažoval.

Dlouhodobý a argumentačně kompetentní odpor vysokých škol nezmůže nic proti pravověří Ideálu. V nabité aule pražské právnické fakulty, v níž se 19. ledna shromáždili zástupci studentů, učitelů a kompletní vedení největší a nejdůležitější univerzity v zemi, aby ostře odmítli návrh vysokoškolské reformy (návrh reformy navíc odmítlo celkem 21 z 26 veřejných vysokých škol), byly přítomny i kamery České televize.

V hlavních zprávách se z tohoto výjimečného shromáždění neobjevil jediný záběr — televize zařadila pouze záběry ze studentského happeningu vyhazování 90 melounů, z něhož mohutnost a reprezentativnost odporu nemohla být zřejmá. V tištěných médiích pak nadvládu Ideálu obhajují články jako je ten Schneiderův.

Pozoruhodný je tak fakt, že novináři, odkojení disidentským ideálem občanské společnosti, nenalézají sluchu pro tak podstatnou aktivizaci občanské společnosti, jakou (ať už odborářský nebo akademický) odpor proti reformám představuje. Je to, jak se aspoň domnívám, dokladem poměru sil uvnitř Ideálu, který zrcadlí politický vývoj země: tak jako monetaristé porazili disidenty v politickém boji, protože dokázali lépe vystihnout a oslovit hlad společnosti po západním blahobytu, jejž ekonomická transformace slíbila nastolit, získaly uvnitř Ideálu „potřebné“ neboli neoliberální reformy svým způsobem navrch nad disidentskými důrazy na cestě k dobré společnosti.

Neoliberální reformy se staly kategorickým imperativem české politiky a českých médií — jako by přitom nasály obrovský morální kredit, který na počátku do Ideálu vložili disidenti.

Korupce v rouše morálním

Systémová korupce zužující zemi není důsledkem nedostatku morálky, nýbrž jejího přebytku. Obsedantní rétorika „potřebných reforem“ a „konkurenceschopnosti“ vyřazuje jakoukoliv skutečnou diskusi ze hry právě svou morální, kategorickou povahou. Protest akademické obce proti záměru otevřít budoucí správní rady univerzit přímému vlivu korupčního kapitálu naráží na imperativ, který je silnější než jakákoliv věcná kritika: „Reforma je nutná.“

Korupce se vyvinula v systém právě v souvislosti s přechodem k tržní ekonomice — během něj se vytvořila politicko-ekonomická bratrstva, která se naučila odklánět a tunelovat privatizovaný majetek, veřejné zakázky a dotace, rozdělovat místa ve správních radách městských a státních firem.

Velké firmy a o něco menší kmotři řídí z tmavého pozadí finanční toky procesu, který je v popředí, ve světle veřejného života nadán hned několikerou morální sankcí: jako cesta od zla totality k dobru demokracie, jako převýchova zlenivělých objektů „pečovatelského státu“ v aktivní a odpovědné občany, jako vyšší nutnost „potřebných reforem“. Média tepou jednotlivé odhalené či tušené korupční případy, k nahlédnutí neoliberálního systému jakožto samotného zdroje korupce se jim ovšem nedostává prostředků, protože jsou sama jedněmi z vykonavatelů morálního sankcionování neoliberalismu jako jediné možné cesty.

Reformy vytknuté před závorku

„Bolestivé, ale nutné“ reformy udávají tón — nelze o nich diskutovat, lze je lidem pouze náležitě vysvětlovat. Neoliberální reformy byly tak říkajíc vytknuty před závorku, staly se veličinou, kterou se musí „vynásobit“ každá oblast veřejného života, má-li se vydařit přechod ke svobodné společnosti kapitalistických občanských ctností. V závorce se tak ovšem ocitly nejen všechny ne-neoliberální alternativy, ale především samotná demokratická diskuse.

Novináři (a jejich kolegové neoliberální ekonomové) se stali hlavními advokáty „potřebných reforem“. Jejich přemýšlivější, či prostě profesionálnější část si ovšem v posledních letech osvojila novou pozici lépe vyhovující požadavku vyváženosti — pozici nad znesvářenými stranami politických sporů a kritiky korupčních nešvarů. Tato objektivnější poloha ale sama o sobě neodstraňuje morální a diskursivní nadvládu Ideálu a s ní uzávorkování všeho, co by chtělo bránit jeho uskutečňování.

Ve všech podstatných sporech mezi občanskou společností a neoliberální mocí se tato pozice projevuje jako opakované povzdechy nad „neschopností komunikace“ znesvářených stran, která „potřebné reformy“ hatí — ať už se jedná o odborářské stávky na protest proti reformám důchodů, pracovního práva a zdravotnictví nebo současný spor akademické obce s ministerstvem školství. Poznání, že žádná diskuse s „potřebnými reformami“ a kapitálovými zájmy není fakticky možná, je dosažitelné pravděpodobně pouze těm, kteří se v ní přímo angažují.

Od konkrétního k obecnému a zpět

Až teprve odejmutí pozitivní morální sankce reformám a nezakrytý pohled na jejich mocensko-ekonomické pozadí může vést k odstranění závorky, v níž se dnes nachází občanská společnost. Protest akademiků proti vysokoškolské reformě má i tento význam. Vzdělané elity, z velké části samy nakloněné Ideálu, v něm zakoušejí faktické působení jeho realizace, jednosměrnost mocenského tlaku a nemožnost diskuse. Více než tři roky opakovaného připomínkování reformních návrhů nezměnilo vůbec nic.

Akademická obec se nebrání diskusi o tom, co by bylo dobré v systému vysokého školství změnit, je to naopak její vlastní zájem. Místo skutečné, nepředstírané, ne jen formální diskuse se jí ovšem — bez ohledu na to, kdo je právě ministrem — vnucuje ten nebo onen hotový reformní produkt připravený politicko-ekonomickou mocí.

Vlastní reflexe této dvojité identity české inteligence, pozice subjektu Ideálu, nositele jeho diskursu, i pozice objektu jeho mocenského působení je podle mého názoru klíčovým momentem v interpretaci celého sporu. „Objektivní“ moment politické identity inteligence umožňuje vyklonění z Ideálu a jeho kritické čtení, zkoumání jeho historické podmíněnosti i mocenských mechanismů, které implikuje.

Zkušenost zvratu při setkání Ideálu s politickou realitou, zkušenost jeho působení v jeho politicko-mediální konkretizaci v této kauze se může stát zkušeností ukazující k jeho celku. Vyjmutí reformního Ideálu z morálního univerza otevírá možnost jeho navrácení do konkrétních dějinných podmínek univerza politického a tím i možnost svobodné diskuse o něm.

Česká inteligence se může stát subjektem (vedle dalších subjektů) demokratické diskuse, v níž se nahlížejí různé možnosti směřování společnosti z různých stran, tak říkajíc zevnitř i zvenku.

To se samozřejmě vztahuje i na samotné univerzity — jejich autonomie je historickým požadavkem vycházejícím z jejich vnitřní zkušenosti, z mnohasetletého boje o nezávislost bádání a vyučování na politické a ekonomické moci. Jejich zapojení do společenských struktur je naopak momentem jejich zvnějšnění, uplatnění jejich moci (moci vědění) na tvorbě společnosti i odpovědnosti této moci vůči společnosti: Jsou to koneckonců právě univerzity, na jejichž půdě vznikají zásadní projekty společenského uspořádání, mj. i toho neoliberálního.

Projevem této odpovědnosti může být též spolupráce vysokých škol s různými institucemi občanské společnosti, jak to navrhuje Tereza Stöckelová. Uvažovat snad lze i o přímé spolupráci s komerčními firmami, pokud to nebude znamenat ztrátu veřejné povahy výzkumu a vyučování. Podstatná je okolnost, zda jsou to samy vysoké školy, které si vybírají, zda chtějí s nějakou firmou (či třeba občanským sdružením) spolupracovat, nebo zda je to diktát moci univerzitám vnější — moci, jež kupř. za tímto účelem obsadila místa ve správní radě školy.

Nutnou podmínkou takové zásadní společenské diskuse je zastavení „potřebných reforem“ a případně revize reforem dosud protlačených. Existují i jiné recepty než neoliberální. To jasně pochopili protestující akademici, když na koberečku, na který je předvolal ministr po vyvrcholení lednových protestů, požadovali jediné — odvolání stávajícího reformního návrhu.

Jedině zastavení reforem může také utnout další mohutná přesměrování veřejných peněz do soukromých kapes, přesměrování, jejichž legální či korupční povahu nelze v systému legalizované korupce rozlišit. Další podmínkou takové diskuse je skutečná reprezentace názorové plurality v médiích. Není dost dobře možné, aby z médií včetně veřejnoprávních po dvaceti dvou letech „demokracie“ promlouvala na prvním místě ještě stále logika „nutnosti“ určité velmi vyhraněné politické agendy (která souhlas se sebou z občanů vydírá nesmyslnou hrozbou státního bankrotu).

Možnosti diskuse

Neexistence skutečné diskuse a systémová korupce vedou k zapouzdřování sociálních problémů a odcizení stále většího počtu lidí od politiky. Vedlejším produktem utahování opasků na nekonečné pouti do zaslíbené země občanských ctností je fašizace jisté části společnosti, která strádání na cestě pouští prožívá jako frustraci a hledá způsob jejího vybití. Když i část politických elit a médií potvrzuje některé její xenofobní instinkty, ztrácí zábrany.

Loňské události ve Šluknovském výběžku demonstrovaly temný potenciál neoliberální politiky. Soukromý byznys přisátý k veřejným rozpočtům, zde k dávkám na bydlení, sestěhuje sociálně slabé na jedno místo a vytvoří ghetta; pojetí jednotlivce jako samostatné a s ostatními soutěžící firmy a odsud pramenící všudypřítomná rétorika neúspěšných, „nepřizpůsobivých“ a „socek“ zase nasměruje sociální hněv místních i přespolních.

Svobodná diskuse by měla zapouzdřené problémy otevřít a především dát zaznít různým názorům, aniž by je dopředu morálně klasifikovala jako správné či nesprávné. Snad bude v takové diskusi možné poukázat i na rozpory v Ideálu samém, především na problematičnost nároku pravdy (disidentského „života v pravdě“, monetaristické pravdy peněz v tržních vztazích) jako universálního měřítka dobré společnosti.

Jakkoliv je zde pravda myšlena prvotně v rozměru osobním, v rozměru individuální odpovědnosti za mé bezprostřední okolí, za mé transakce na trhu, za mou interakci v rámci občanské společnosti, velice snadno se překlápí ve vládu nadosobní Pravdy systému. Nejen česká, údajně stále postkomunistická společnost, ale ani společnosti západní zdá se nedisponují předivem institucí a osobních a občanských vztahů tak pevných, aby zabránilo nadvládě nadosobních a globálních mocí (globálního trhu, velmocenských zájmů), které se napájejí právě z našich každodenních interakcí.

Svobodnou demokratickou společnost nemůže zrodit vláda Pravdy (byť by se rodila jako výzva k osobní pravdivosti ve veřejném jednání), nýbrž nezrušitelná pluralita aktérů a jejich stálý rozhovor. Skrze rozhovor, jenž rozrušuje absolutní nárok Pravdy, může pluralita pronikat i do myslí aktérů a odsud do médií, ale též do tržních vztahů a vlastnických forem, do přístupu k řešení politických a ekonomických problémů.

Demokracie se nemusí zastavit před branami ekonomiky. V rozhovoru lze konečně rozpustit logiku „nutných“ neboli neoliberálních reforem, jež neomylně přidávají mocným a bohatým, uplatnit zájem všech a hledat možné kompromisy. Další bezohledné prosazování vůle velkých hráčů naopak povede ke stále silnějším výbuchům sociálního napětí, odmítání systému či volání po vládě silné ruky.