Václav Havel a pravda

Revoluční okouzlení slavným Havlovým heslem o pravdě a lásce vítězícími nad zlem a nenávistí by nás nemělo odvést od kritické analýzy vztahu „pravdy“ a politického jednání.

Dvacáté výročí volby Václava Havla prvním polistopadovým prezidentem vrátilo do novinových komentářů a sloupků Havlovo revoluční heslo a později jím samotným vícekrát připomínané krédo o pravdě a lásce vítězícími nad lží a nenávistí – v tomto deníku např. v zajímavém sloupku Zdeňka Bárty „Havel, Čecháčci a dva citáty do příštího roku“. Heslo samotné i nadšení jeho sympatizantů nejsou ovšem neproblematické.

Na rozdíl od Zdeňka Bárty si nemyslím, že odmítání Havlova hesla o pravdě a lásce lze automaticky vydávat za projev omezeného čecháčkovství. Stejně dobře může být projevem politické dospělosti: mluvit o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí bylo příhodné a povzbudivé v převratové atmosféře listopadových a prosincových dní. Učinit z takového hesla politické krédo a jakýsi ideální úběžník našeho veřejného života je nepochopením principu liberální demokracie a potenciálně nebezpečnou proklamací, která může vést k politickému manicheismu. V demokratické politice se nestřetává „pravda“ se „lží“ a dobro se zlem, nýbrž různé legitimní zájmy a postoje.

Ve filmovém dokumentu „Občan Havel“ lze zaslechnout větu, kterou Havel říká svému štábu v průběhu jedné pracovní porady: „Jsem prezident pravdy ...“ To je ovšem nepřijatelné – žádný prezident nikde na světě není „prezident pravdy“. Komunistický režim je možné označit za režim lži (Havel mluvil o „životě ve lži“ charakteristickém pro ne-disidenty), protože tak jej naprostá většina lidí zakoušela a dennodenně byla s lživostí režimu konfrontována v míře, v jaké se pohybovala ve veřejném prostoru. Demokratický režim nelze ovšem proto vnímat jako režim pravdy a jeho prezident není „prezidentem pravdy“ – pravda a lež nejsou politicky takto symetrické pojmy, protože pravda zde není jednoduchým opakem lži.

Havlovo heslo se pravděpodobně inspirovalo Patočkovou myšlenkou o „životě v pravdě“, později zdomácnělou v disidentském prostředí právě za Havlova přispění – sám Patočka od ní ovšem ve výslovně politické souvislosti svého působení v Chartě 77 odstoupil a obratu nepoužíval, nahlédnul neudržitelnost takového imperativu v souvislosti veřejného politického jednání. Pro politické jednání zapuštěné do světa a tedy do sítě konečných skutečností a protichůdných zájmů nelze nárokovat hledisko absolutní, celkové pravdy.

Snad právě přesvědčení o politice jako souboji pravdy a lži a dobra a zla vedlo Václava Havla k šokující podpoře americké zahraniční politiky právě v době jejího neoimperiálního obratu. Bombardování Srbska, vojenská agrese v Iráku a Afghánistánu – to vše mělo být legitimizováno jako další bitvy v nekončící válce mezi dobrem a zlem, totiž mezi západní demokracií a režimy jiného typu; tímto rétorickým humbukem se přitom zakrývaly skutečné ekonomické a mocenské zájmy v pozadí amerických vojenských akcí. Jako by si Havel nepamatoval podobné floskule o záchraně toho pravého politického režimu, kterými se zdůvodňovala okupace naší země v srpnu 1968.

Havel se odcizil svému vlastnímu disidentskému působení, které se neslo v duchu ideje mírové spolupráce a diplomatického řešení konfliktů – přirozeným partnerem českých opozičních skupin za komunistické diktatury byly na Západě právě mírové organizace, legalistický étos všeobecných lidských práv (a tedy i odmítání války a násilí) spočíval v základu Charty 77. Ještě v roce 1990 navrhoval Havel rozpuštění nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO...

Nechtěným dědictvím Havlovy proklamace o pravdě a lásce a porevoluční chiliastické atmosféry (ve stejné době jsme byli od neokonzervativního politického filosofa Francise Fukuyamy poučeni o údajném konci dějin) je ovšem převažující podoba našeho veřejného diskursu, v němž se všechny problémy převádějí na souboj dobra a zla a pravdy a lži, popřípadě čistoty a špíny. Způsobem vskutku primitivním se v pravicovém publicistickém mainstreamu toto manichejské schéma aplikuje na problémy mezinárodní politiky a naše vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Ale i naše vnitřní levo-pravicové soupeření samo sebe prezentuje jako válku na život a na smrt, v níž je náš demokratický vývoj údajně stále ohrožen a je proto třeba „mobilizovat“, „zabraňovat“ apod.

Tak ovšem naše skutečné problémy ani nepojmenujeme, ani nezačneme řešit; pojmenovat je a řešit znamená snad hned na počátku přijmout nejednoznačnou, rozporuplnou a často nevábnou podobu reality, na níž se sami svými činy podílíme a kterou nelze jednoduše rozložit na dobro a zlo a pravdu a lež, protože je konglomerátem různých zájmů, kulturních tradic, národních i mezinárodních kontextů apod.

Problém vztahu pravdy a české politiky je ovšem hlubší – Havlovo krédo je z formálního hlediska jen variací hesla umístěného na naši prezidentskou standartu: „Pravda vítězí.“ Do samého srdce české politické symboliky si tak našla cestu dlouhá tradice českého dějinně-filosofického myšlení, počínající v husitství a v moderní době pregnantně formulovaná Masarykem. Tato angažovaná tradice českého filosofování i teologické spekulace je nesena přesvědčením, že v „naší věci“ (husitská revoluce, česká reformace, národní obrození, masarykovská republika) intervenuje v dějinách sama Pravda ve smyslu osvobodivého vyústění dějin (Kristovo věčné království) nebo jako zjevení pravého smyslu jejich běhu.

V našem dějinném zápase se ukazuje něco božského, absolutního, celkového a proto není nelehký zápas našeho hnutí, církve, kultury, národa proti přesile dějinných okolností ztracen, ba právě naopak, v našem úsilí přichází smysl dějin sám k sobě. Jako by se malý národ, který byl v dějinách tolikrát bit, utěšoval eschatologickou vizí vítězství pravdy, dobra, lásky, vítězství, které se viditelně prolamuje v rozhodujících revolučních okamžicích do materiálního průběhu dějin a osmysluje a projasňuje jejich kalný tok.

Jakkoliv pozoruhodný je tento pokus pozvednout se nad „českou malost“ a neztratit se v neúprosném chodu dějin, hrozí zde nebezpečí strhávání nebes na zem. Pokud přestaneme chápat tuto vizi jako záležitost víry, jako svým způsobem nedosažitelný ideál, můžeme snadno identifikovat právě náš myšlenkový, politický či náboženský proud s touto naddějinnou pravdou – jedna parciální pravda určité identity je tak falešně vyzvednuta na úroveň pravdy celku, pravdy na hranici všeho jsoucího.

Ti druzí, s nimiž se ve svém ideovém zápase utkáváme, začínají hrát roli odpůrce zavrženíhodného, černočerného, jenž musí být poražen a z podílu na tvorbě naší národní, kulturní, politické identity vyřazen – pravda, přestože parciální, uchovává si patos pravdy absolutní, eschatologické. Nastává proces vylučování – ať už se jedná o katolíky (husitská revoluce, prvorepublikové hnutí „Pryč od Říma“), Němce (české národní obrození, poválečný odsun), politickou levici (po Listopadu v publicistice i lidových diskusích vnímanou apriorně jako mravně závadný politický proud). V jiných historických epochách zase naopak.

Vytváříme pak absurdně převrácený obraz nás samotných: kultura bytostně závislá na západním, především německém civilizačním vlivu pokládá Němce za největší hrozbu a uzavírá se do snění o vlastní výjimečnosti; kultura v novověku zformovaná barokním katolicismem se sama definuje antikatolicky; rovnostářská, převážně plebejsky formovaná kultura hovoří k sobě i ke světu hlasem silácké pravice. Přitom právě dějinné myšlení by nás mělo upozornit, že tu něco nehraje. Jsem evangelík, Čech a levičák, nemůžu ovšem nevidět podíl katolictví, němectví a pravicových idejí na formování kultury mé země a mého vlastního života.

Ani mé, ani jiné identity nejsou „dobré“ či „zlé“, pravdivé či lživé, ale prostě reálné; ve středoevropském prostoru se pak zvláště intenzivně mísí a vzájemně ovlivňují. Dějinné myšlení by mělo chiliasmus vítězící pravdy umístit tam, kde je jeho pravé místo – na hranici světa, nikoliv do centra dějin, na nebesa, která se mohou rozprostírat třeba v srdci člověka, nikoliv však v parciálním politickém a ideovém boji kupříkladu za demokracii.

Václav Havel a deriváty havlovského myšlení, jako je např. ideologie časopisu Respekt, tak vlastně prodlužují chiliastickou linii českého myšlení, aniž by vždy věnovali dostatek pozornosti důsledkům jeho konkrétně dějinné aplikace. V tomto smyslu se ovšem ocitají v nechtěné blízkosti svému hlavnímu ideovému rivalovi, Václavu Klausovi.

I mně je zřejmý veliký rozdíl mezi lidskými kvalitami obou Václavů, dovolím si přesto z pracovních důvodů tohoto sloupku poněkud kacířsky umístit oba prezidenty do téže myšlenkové linie, do linie pravdy navzdory všemu vítězící: Havel vystupuje jako nositel jejího intelektuálního dědictví, Klaus pro změnu rozehrává její nejspodnější tóny, obranný antiněmecký pud a obhajobu českého přízemního utilitarismu v rétorice smyšlených „českých zájmů“ a neomezené „svobody“ podnikání a drancování přírodních zdrojů.

Rozdíl mezi „vysokým“ a „čistým“ Havlem a „nízkým“ a „špinavým“ Klausem, rozdíl jinak zásadní, neměl by nám snad zastřít jistou příbuznost jejich postojů, snahu pochopit přítomnou českou i světovou situaci jako střet čistých, metafyzických principů, v němž musíme stát proti jakémukoliv většinovému mínění na straně „pravdy“ a „svobody“.

Právě Klaus ukazuje, že čecháčkovství je docela dobře slučitelné s přesvědčením, že (naše) pravda navzdory všemu v dějinách zvítězí – onu politicky nedostižnou, eschatologickou pravdu lze právě pro její vzdálenost snadno zaměnit za parciální pravdu určitého našeho zájmu či našeho pohodlí a rozdělit podle ní svět na ty dobré a ty zlé.

Jistá část české pravice je ve stopách Václava Klause přesvědčena o tom, že na všechny neduhy světa a rýsující se ekologické hrozby najde časem odpověď trh ve spojení s vědotechnikou – kdo by se chtěl pokoušet o regulativní zásahy do spontánního chodu trhu, je nebezpečný a zavrženíhodný „nepřítel svobody“, nejvyššího smyslu dějin i našeho politického úsilí. Václav Klaus je schopen navzdory všem varovným indiciím obhajovat neoliberální verzi světa se stejným idealistickým a chiliastickým zápalem jako Václav Havel v zahraniční politice verzi neokonzervativní.

Naštěstí v domácím kontextu si Havel, zdá se, nejednoznačnost dějinné skutečnosti uvědomuje lépe, jak to dosvědčuje třeba kritika Ústavu pro studium totalitních režimů a podpora Josky Skalníka, obviněného českými jakobínskými bojovníky proti „zlu“ ze spolupráce s tímto zlem, nebo setrvání u podpory Strany zelených, přestože se nabízel přechod ke spolehlivě „atlantické“ TOP 09, v jejímž čele navíc stojí Havlův osobní přítel. Snad právě Havlovo trvání na zeleném postoji můžeme vnímat jako jistý návrat ke kořenům jeho politické činnosti, totiž k odporu proti krizovému stavu západní civilizace vůbec (nejenom její komunistické varianty).

Tato krize, jejímž nejviditelnějším znakem stává se stále více situace ekologická, nedělí svět na pravdu a lež a dobro a zlo, nenechává vyvstat elitu „v pravdě žijících“ oproti mase vydaných lži či zapomnění, nýbrž staví před náš zrak nezamýšlené důsledky našeho jednání a meze našeho politického a ekonomického systému. V jistém smyslu se dokonce zdá, že právě masy anonymních aktivistů, volání chudých světa a narůstající vědomí krize budou nutit elity uzavřené v ustálených mocenských vzorcích ke změně smýšlení a jednání. Nebude to ovšem vítězství čisté mravnosti či pravdy, nýbrž vítězství zájmu na přežití či na důstojném životě – tedy pokud se to bude vyvíjet aspoň trochu dobře.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zdeněk Bárta - Brno

Úterý, 5.Ledna 2010, 21:52:6

Milý pane Černý, děkuji za tento Váš opravdu skvělý článek, ve kterém téměř se vším hluboce souhlasím, až na některé zanedbatelné drobnosti. Pravda v tom smyslu, jak s ním - alespoň jak to chápu - pracujete ve vašem textu, totiž božsky zjevená "fundamentalistická" shoda vidění věcí se skutečností, ideologická pravda, která skutečnost upravuje - třeba násilím - k obrazu svému, je pro jakékoliv společenství skutečně vražedná. Když jsem psal svůj text, měl jsem však na mysli spíše pravdu v jejím starozákoním pojetí, totiž jako pevnost či spolehlivost s tím, že ji pouze můžeme hledat, objevovat - třeba v diskursu - vlastnit ji však, natož jí zaměňovat za vlastní názor, kterým druhé mlátíme hlava nehlava je nemožné, respektive nemravné, neboť je transcendentní. Proto jsem také vybral ty dva mě milé citáty z Černého a Borovského, které, mám pocit, s mým chápáním pravdy i používáním toho slova pravda v naší tradici souvisí.
Srdečně zdravím.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

z rozhovoru roku 1999: Středa, 19.Prosince 2012, 04:56:35

Jan Čulík:
Takže si myslíte, že se Václav Havel neměl stát prezidentem, že ho to zničilo ?

John Keane:
Podívejme se na světlá a temná místa jeho života. Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými. Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.

Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci. Temná místa: když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války. Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka. Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem. Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem. A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.
(http://www.britskelisty.cz/9910/19991014d.html#03)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.