Před dvaceti lety se stal prezidentem Československa Václav Havel. Bylo to vyvrcholení Sametové revoluce a pro mne osobně — jsem ročník 49 — to byla úžasná chvíle vítězství mých dosavadních disidentských nadějí. Bylo to vítězství samozřejmě jen dočasné, jak jsem tehdy ještě ve své naivitě netušil, nepoučen jsa dějinami ani již prožitým rokem osmašedesátým a následnou normalizací.

Byla to pouze jedna vyhraná bitva v nikdy nekončícím zápasu historie, ve kterém byly pro mou generaci roky osmašedesátý a devětaosmdesátý dvacátého století událostmi zásadními. Mám na mysli zejména zápas dvou českých identit: „Pravdapáněvítězící“ a „Čecháčkovskou“. A Václav Havel je pro mne od šedesátých let nepochybným živým symbolem tohoto zápasu.

Jakkoli pro můj osobní život je druhá polovina dvacátého století úsekem dějin určujícím a Václav Havel osobností vůdčí a inspirativní, ten boj dvou českých identit trvá samozřejmě po staletí a je plný vyhraných i prohraných bitev. Když Václav Havel učinil heslem převratu před dvaceti lety větu "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, bylo to (pod?)vědomé navázání na českou, zejména reformační tradici našeho národního sebeuvědomování, ale i naši příslušnost k evropanství.

Vždyť Husovo heslo "Pravda Páně vítězí" bylo symbolem české reformace, na kterou ale také navázal Luther a později Kalvín. Bylo symbolem všeho toho, co postupně tvořilo moderní Evropu s jejím pojetím demokratické organizace státu, práv člověka, otevřené a občanské společnosti. Toto heslo, byť poněkud zkrácené, "Pravda vítězí", se stalo nakonec naším národním heslem a bylo roku 1920 vepsáno do velkého státního znaku a s ním i na vlajku prezidenta svobodné Československé republiky jakožto vyjádření nejhlubších nadějí a zkušeností našich dějin.