Před dvaceti lety se stal prezidentem Československa Václav Havel. Bylo to vyvrcholení Sametové revoluce a pro mne osobně — jsem ročník 49 — to byla úžasná chvíle vítězství mých dosavadních disidentských nadějí. Bylo to vítězství samozřejmě jen dočasné, jak jsem tehdy ještě ve své naivitě netušil, nepoučen jsa dějinami ani již prožitým rokem osmašedesátým a následnou normalizací.

Byla to pouze jedna vyhraná bitva v nikdy nekončícím zápasu historie, ve kterém byly pro mou generaci roky osmašedesátý a devětaosmdesátý dvacátého století událostmi zásadními. Mám na mysli zejména zápas dvou českých identit: „Pravdapáněvítězící“ a „Čecháčkovskou“. A Václav Havel je pro mne od šedesátých let nepochybným živým symbolem tohoto zápasu.

Jakkoli pro můj osobní život je druhá polovina dvacátého století úsekem dějin určujícím a Václav Havel osobností vůdčí a inspirativní, ten boj dvou českých identit trvá samozřejmě po staletí a je plný vyhraných i prohraných bitev. Když Václav Havel učinil heslem převratu před dvaceti lety větu "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, bylo to (pod?)vědomé navázání na českou, zejména reformační tradici našeho národního sebeuvědomování, ale i naši příslušnost k evropanství.

Vždyť Husovo heslo "Pravda Páně vítězí" bylo symbolem české reformace, na kterou ale také navázal Luther a později Kalvín. Bylo symbolem všeho toho, co postupně tvořilo moderní Evropu s jejím pojetím demokratické organizace státu, práv člověka, otevřené a občanské společnosti. Toto heslo, byť poněkud zkrácené, "Pravda vítězí", se stalo nakonec naším národním heslem a bylo roku 1920 vepsáno do velkého státního znaku a s ním i na vlajku prezidenta svobodné Československé republiky jakožto vyjádření nejhlubších nadějí a zkušeností našich dějin.

Po válce se již velký znak s tímto heslem nepoužíval, na prezidentské standartě však kupodivu zůstal, dokonce symptomaticky pro naši mentalitu i se znakem Podkarpatské Ukrajiny, prošustrované hned po válce Benešem, a to až do šedesátého roku, samotné heslo dokonce zůstalo dodnes, i když v letech 90-92 v latinské verzi „Veritas vincit".

Bohužel, poměrně brzy se Havlova věta stala předmětem výsměchu mnohých politiků a publicistů, kteří onen ethos hledání pravdy v dějinách popírají. Na Googlu naleznete přes 4 tisíce odkazů na nadávku „pravdoláskař“. Považuji to za symptomatický výraz typického čecháčkovství, onoho opačného rysu naší národní povahy, než je hledání pravdy.

„Čecháčka“ jako výraz národní pokleslosti a nízkosti znal již Neruda a další publicisté, téměř diagnostickou přesnost mu však nepochybně dal a do českého slovníku uvedl až nesmiřitelný kritik lidské malosti a velmistr epitet Václav Černý: „Čemu říkám čecháčkovství? Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností — může být různá — myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět….

Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem…..“ (Paměti III. 1945-1972, str. 285-289, celý text lze nalézt například zde)

Čecháčkovství zbytnělo a prorostlo naší společností do obludné velikosti. V naší moderní historii již mnohokrát, vždy po chvilkovém vzepjetí společných nadějí.

Havlíček Borovský píše 26.8.1849 v Národních novinách: „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nálézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s úřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím úhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných úzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho lonskou zuřivost…

Že jsou vůbec lidé beze všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává, kteří se tedy i v loni beze všeho přesvědčení a bez mravního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zvítězit a že pak při tom i oni uloví lecjaký výnosný úřádek nebo něco tomu podobného: o tom všem, jakožto věci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slov šířiti. Takoví lidé budou dnes sloužiti absolutní vládě za denuncianty a za biřice, a zítra, kdyby se věci obrátily, budou své nejpoctivější spoluobčany věšet na lucerny a připravovat pod guillotinu, vždy ale budou vyhledávat beze vší svědomitosti jen svého špinavého zisku….

My však zde jen chceme jednati o poctivých ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsou nestálí a lehce zastrašitelní ve svém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvoříti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou….

V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“

Stojíme na prahu roku, který bude rokem voleb do Poslanecké sněmovny. Co si začít po internetu posílat tyto a podobné citáty našich moudrých? Třeba nás to popostrčí něco s tím současným zduřelým čecháčkovstvím zase jednou po letech udělat!