Havel, Čecháčci a dva citáty do příštího roku

Vítězství pravdy a lásky není právě na dosah ruky. Brání jim malost velké části Čechů. Věčný zápas mezi dvěma přístupy k životu můžeme ale ovlivnit. Pojďme se nad ním nejprve zamyslet.

Před dvaceti lety se stal prezidentem Československa Václav Havel. Bylo to vyvrcholení Sametové revoluce a pro mne osobně – jsem ročník 49 – to byla úžasná chvíle vítězství mých dosavadních disidentských nadějí. Bylo to vítězství samozřejmě jen dočasné, jak jsem tehdy ještě ve své naivitě netušil, nepoučen jsa dějinami ani již prožitým rokem osmašedesátým a následnou normalizací.

Byla to pouze jedna vyhraná bitva v nikdy nekončícím zápasu historie, ve kterém byly pro mou generaci roky osmašedesátý a devětaosmdesátý dvacátého století událostmi zásadními. Mám na mysli zejména zápas dvou českých identit: „Pravdapáněvítězící“ a „Čecháčkovskou“. A Václav Havel je pro mne od šedesátých let nepochybným živým symbolem tohoto zápasu.

Jakkoli pro můj osobní život je druhá polovina dvacátého století úsekem dějin určujícím a Václav Havel osobností vůdčí a inspirativní, ten boj dvou českých identit trvá samozřejmě po staletí a je plný vyhraných i prohraných bitev. Když Václav Havel učinil heslem převratu před dvaceti lety větu "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, bylo to (pod?)vědomé navázání na českou, zejména reformační tradici našeho národního sebeuvědomování, ale i naši příslušnost k evropanství.

Vždyť Husovo heslo "Pravda Páně vítězí" bylo symbolem české reformace, na kterou ale také navázal Luther a později Kalvín. Bylo symbolem všeho toho, co postupně tvořilo moderní Evropu s jejím pojetím demokratické organizace státu, práv člověka, otevřené a občanské společnosti. Toto heslo, byť poněkud zkrácené, "Pravda vítězí", se stalo nakonec naším národním heslem a bylo roku 1920 vepsáno do velkého státního znaku a s ním i na vlajku prezidenta svobodné Československé republiky jakožto vyjádření nejhlubších nadějí a zkušeností našich dějin.

Po válce se již velký znak s tímto heslem nepoužíval, na prezidentské standartě však kupodivu zůstal, dokonce symptomaticky pro naši mentalitu i se znakem Podkarpatské Ukrajiny, prošustrované hned po válce Benešem, a to až do šedesátého roku, samotné heslo dokonce zůstalo dodnes, i když v letech 90-92 v latinské verzi „Veritas vincit".


Bohužel, poměrně brzy se Havlova věta stala předmětem výsměchu mnohých politiků a publicistů, kteří onen ethos hledání pravdy v dějinách popírají. Na Googlu naleznete přes 4 tisíce odkazů na nadávku „pravdoláskař“. Považuji to za symptomatický výraz typického čecháčkovství, onoho opačného rysu naší národní povahy, než je hledání pravdy.

„Čecháčka“ jako výraz národní pokleslosti a nízkosti znal již Neruda a další publicisté, téměř diagnostickou přesnost mu však nepochybně dal a do českého slovníku uvedl až nesmiřitelný kritik lidské malosti a velmistr epitet Václav Černý: „Čemu říkám čecháčkovství? Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět….

Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem…..“ (Paměti III. 1945-1972, str. 285-289, celý text lze nalézt například zde)

Čecháčkovství zbytnělo a prorostlo naší společností do obludné velikosti. V naší moderní historii již mnohokrát, vždy po chvilkovém vzepjetí společných nadějí.

Havlíček Borovský píše 26.8.1849 v Národních novinách: „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nálézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s úřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím úhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných úzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho lonskou zuřivost…

Že jsou vůbec lidé beze všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává, kteří se tedy i v loni beze všeho přesvědčení a bez mravního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zvítězit a že pak při tom i oni uloví lecjaký výnosný úřádek nebo něco tomu podobného: o tom všem, jakožto věci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slov šířiti. Takoví lidé budou dnes sloužiti absolutní vládě za denuncianty a za biřice, a zítra, kdyby se věci obrátily, budou své nejpoctivější spoluobčany věšet na lucerny a připravovat pod guillotinu, vždy ale budou vyhledávat beze vší svědomitosti jen svého špinavého zisku….

My však zde jen chceme jednati o poctivých ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsou nestálí a lehce zastrašitelní ve svém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvoříti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou….

V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“

Stojíme na prahu roku, který bude rokem voleb do Poslanecké sněmovny. Co si začít po internetu posílat tyto a podobné citáty našich moudrých? Třeba nás to popostrčí něco s tím současným zduřelým čecháčkovstvím zase jednou po letech udělat!

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Středa, 30.Prosince 2009, 13:38:33

Pane Bárto,
není mi docela jasné, kam svým článkem míříte.
Havlova věta o pravdě a lásce je vysmívána plným právem. Ne proto, že by vysmívači byli v právu, ale proto, že tato věta neladí s Havlovým charakterem, leda snad svou nabubřelostí.

Namísto omílání "citátů našich moudrých" bych doporučil se raději opravdu zamyslet. Třeba nad tím, je li k něčemu dobré rozdělovat si svět na bojovníky (třeba "za pravdu") a na ty druhé.

S přátelským pozdravem
Jan Kopecký

Milan Štěpánský - Praha 4 - Modřany

Středa, 30.Prosince 2009, 19:24:6

Nepotkal jsem se s vysmíváním onoho hesla, ale to asi proto, že se nesetkávám s čecháčky. Čitelná vize „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“ padla velmi přesně k listopadovému převratu. Skýtá totiž znamenitý noetický náboj: kdo nevíš, co je pravda (postavená na hlavu komunisty, rozmělněná postmodernismem), tak to je opak lži. Čecháček může být řadový maloměšťák, ale i velký jako Klaus. Poznáte ho právě podle toho, jak špatně rozlišuje mezi pravdou a lží, řekl bych.

Zdeněk Bárta - Brno

Středa, 30.Prosince 2009, 22:33:2

Milý pane Kopecký,
znám se s VH dobrých třicet let a řekl bych, že nabubřelost je zrovna jedna z vlastností, které mu zcela chybějí. Ani ta věta se mi nezdá nabubřelá - ale to je jistě věc názoru.
Omílání citátů je samozřejmě hloupost, ale přečíst si alespoň občas něco, co je inspirující dneska stejně jako třeba před těmi stošedesáti lety - to je docela fajn.
Rozlišovat mezi mezi lidmi, kteří si za pravdou stojí (doporučuji seznámit se s hebrejským kořenem "amana" toho pojmu pravda v Husově slova smyslu), a těmi, kteří se chovají jak popisuje Havlíček v roce 1849 je docela užitečné - třeba při volbách.
Děkuji za příspěvek.

Zdeněk Bárta - Brno

Středa, 30.Prosince 2009, 22:40:40

Milý pane Štěpánský,
zdá se mi nezdvořilé nepoděkovat Vám za Vaši reakci, když jsem děkoval panu Kopeckému - o to více, že mi mluvíte z duše. Jinak doporučuji přečíst si oddílek z apokryfní biblické knihy 3 Ezdráš, odkud Hus má to své heslo, je to rozkošné čtení co se týká vlády žen nad muži, už před těmi více jak 2 tisíci lety.
Hezký nový rok přeji.

Jana Jašková - biochemik

Středa, 6.Ledna 2010, 09:10:26

Václava Havla znám pouze z jeho veřejných projevů a dokumentů. Z nadšení vůči jeho osobě, které jsem prožívala v roce 1989, jsem ale postupem let vystřízlivěla, dnes mi připadá jako smutná postava z jeho vlastní hry, kterou nenapsal, ale možná ji o něm napíše někdo jiný...Připouštím, že je to nejspíše jen mediální obraz, ale mám pocit, že sám V. H. na něm usilovně pracuje. Usuzuji tak i podle slov P. Jančárka, autora dokumentu Václav Havel, Praha - Hrad, který byl vysílán v úterý 29. prosince 2009, 20.00 na ČT 1. Shodou okolností jsem na Vltavě slyšela téhož dne rozhovor s P. Jančárkem, v němž prozradil, že ho sám V. Havel požádal, aby jeho život zdokumentoval. A když jsem pak viděla onen dokument, říkala jsem, si, co se s Václavem Havlem stalo, že dopustil, ba přímo vyžaduje takovou servilní adoraci své osoby, přesně takovou, které jsme se za minulého režimu vysmívali? Jak je možné, že ani po dvaceti letech sebekriticky nedokáže slůvkem zmínit mnohé rozpory, o kterých se už celkem mluví veřejně (např. jen obsah onoho památného prezidentského projevu ...) Jak je možné, že místo pokorného hledání pravdy a lásky tak snadno podlehl vlastní ješitnosti a mesiášství? Jak se má láska a pravda k humanitárnímu bombardování Srbska, schvalování války v Iráku, Afghanistánu nebo zvacímu dopisu Obamovi? Skutečná a pravá pokora je pokora před Bohem. I (zvlášť) Václav Havel by na to měl pamatovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.