Spolu s nárůstem nejen mediálního zájmu o připravované reformy terciárního vzdělávání narůstá i počet těch, kteří mají tendence jejich odpůrce pranýřovat. V základu kritického ohlasu, kterého současným protestům akademické obce dostává, stojí dvě věci — tržní logika jako jediná možná, a komerčně konstruovaný obraz studenta. Tato východiska pak slouží k rozkrytí údajné nesmyslnosti či přímo nelegitimity tažení proti reformám.

Trh jako základ všeho

Neoliberální logika je jasně zřetelná v argumentech na podporu ideových východisek současných reforem vysokého školství — manažerské řízení je nejlepší možnou formou vedení vzdělávacích institucí, školy potřebují konkurenční prostředí pro zvýšení kvality, vysokoškolské vzdělání je čistě osobní investicí a kdo by snad chtěl studovat zadarmo, není ničím jiným, než obyčejným parazitem.

S uvedením tržních principů do oblasti vysokoškolského vzdělávání se pochopitelně dostáváme ke vztahu této sféry se sférou soukromého podnikání. V jejích očích zástupců nemohou vysoké školy být ničím víc a právě jen než továrnou na budoucí zaměstnance, kteří budou připravováni přímo na míru tomu či onomu segmentu trhu. Pro splnění tohoto cíle je samozřejmě nezbytné radikálním způsobem omezit výchovu ke kritickému myšlení — po součástkách do auta přece také nechceme, aby přemýšlely.

V kritice protestujících ze strany ideových zastánců neoliberálních principů pochopitelně zaznívá již zmíněný prvek K&K, tedy Kvality a Konkurenceschopnosti.

Klíčem k dosažení obojího je mimo jiné uchopení studujících jako klientů a vzdělávání jako služby. Student-klient by si, hnán tržní logikou, měl vybírat instituci, která bude nejlépe odpovídat jeho požadavkům (ty by měly v ideálním případě znamenat uplatnění na trhu práce a dosažení ideálu úspěchu) a samozřejmě by měl být ochoten si tuto službu adekvátním způsobem zaplatit. Školy budou o studenty-klienty, ale i o vyučující soupeřit, čímž by se měla automaticky zvyšovat jejich kvalita. V záři argumentů dvojitého K se všichni poukazující na riziko, které s sebou proměna vztahu škola-studující i škola-vyučující nese, jeví jako přehnaní staromilci odmítající akceptovat „reálný stav věcí“ a dokonce aktivně bránící zvyšování kvality svých pracovišť.

Zadarmo ani kuře...

Představa, že pokud je jakýkoliv statek zadarmo, lidé si jej dostatečným způsobem neváží, stojí na pomezí argumentu tržní logikou a komerční konstrukce studenta. Obhájci zejména školného jako důležitého aspektu celé reformy pak používají zkratky, v níž existuje přímá úměrnost mezi placením vzdělání a vynaloženým úsilím studujících. Fakt, že si již nyní musí někteří studující vydělávat na náklady spojené se studiem a školné bude znamenat další finanční zátěž - pro kvalitu jeho přípravy spíše negativní důsledek - už stojí za hranicemi imaginace obhájců reformy a zejména školného. Vždyť tu přece budou ty skvělé půjčky, díky nimž si vysokoškolské vzdělání bude moct dovolit skutečně každý — i ti ze sociálně slabých rodin, které se mnohdy tak jako tak topí v dluzích.

Pohoda, party a konzum

Významným objektem, na jehož adresu kritika mnohých cílí, je samotná osoba studenta jako takového. Ten oplývá některými charakteristikami, které jsou nápadně podobné charakteristikám objevujícím se v komerční komunikaci produktů zaměřených na studenty. V nich totiž příliš často nenarazíte na mladé lidi ležící v knihách či sedící v aulách živě debatující nad aktuální situací na Blízkém východě nebo třeba pojetí třídy u Webera a Marxe — to je přece pro free, cool a in konzumenty a konzumentky moc velká nuda. Místo toho narážíte na slogany i fotografie chlapců a dívek, které se baví někde na party nebo koncertě, nakupují (pochopitelně se studentskými slevami) a skutečně si nedělají příliš starostí — jak by také mohli, vždyť právě produkty přímo pro studenty jim mají k oné lehkosti bytí pomoci. Příkladem par excellence podporující tuto komerční konstrukci studenta je „oslava studentského života“ Majáles, svým programem z velké části oslavou konzumního ideálu namísto původního rebelujícího a kritického studentství. Můžeme si klást otázku, zda tu byl první bavící se student nebo jeho komerční virtuální dvojče, ale správná odpověď pravděpodobně neexistuje.

Tenhle senát není pro studenty

Je to právě onen bezstarostný „pařmen“ z reklam na studentská konta, který se v očích mnohých nemá co podílet na samosprávě akademické obce. „Takzvané studentské komory jsou plny sice ambiciózních, ale v drtivé většině nevzdělaných a líných studentů, kteří sice chtějí o něčem rozhodovat, ale nejsou ochotni investovat ani minimum práce a seznámit se se základními fakty.“ To jako jeden příklad píše Milan Knížák ve svém komentáři v Právu z 23. února 2012. V dalších komentářích se dovídáme, že „studenti jsou zákazníci vysoké školy“ a tudíž je nesmyslné, aby se podíleli na jejím vedení, či konstatování, že studujícími je mnohem snadnější manipulovat, ať už se jedná o nezkušené prváčky nebo končící doktorandy.

Kdo se bojí kritického myšlení

Diskreditace aktérů a iniciátorů protestů stejně jako jejich argumentů prostřednictvím generalizujících charakteristik je pochopitelně velmi pohodlnou a účinnou záležitostí, která podporuje určitý obraz o studujících jako kategorii. Kriticky smýšlející student či studentka jsou pochopitelně pro partikulární politické a komerční zájmy nebezpečné — krásným příkladem je spor mezi doktorandem Fakulty sociálních věd UK Jaromírem Baxou a Synerem — a je proto logické, že je v zájmu těchto skupin komerční obraz studujících v očích médií i veřejnosti podporovat. Týden neklidu i stupňující se protest proti vysokoškolské reformě může ukázat, že dnešní studující skutečně nejsou tupé bezstarostné stádo ale lidé, kterým budoucnost nejen vysokého školství, ale svobody kritického myšlení obecně není ukradená.