Spolu s nárůstem nejen mediálního zájmu o připravované reformy terciárního vzdělávání narůstá i počet těch, kteří mají tendence jejich odpůrce pranýřovat. V základu kritického ohlasu, kterého současným protestům akademické obce dostává, stojí dvě věci — tržní logika jako jediná možná, a komerčně konstruovaný obraz studenta. Tato východiska pak slouží k rozkrytí údajné nesmyslnosti či přímo nelegitimity tažení proti reformám.

Trh jako základ všeho

Neoliberální logika je jasně zřetelná v argumentech na podporu ideových východisek současných reforem vysokého školství — manažerské řízení je nejlepší možnou formou vedení vzdělávacích institucí, školy potřebují konkurenční prostředí pro zvýšení kvality, vysokoškolské vzdělání je čistě osobní investicí a kdo by snad chtěl studovat zadarmo, není ničím jiným, než obyčejným parazitem.

S uvedením tržních principů do oblasti vysokoškolského vzdělávání se pochopitelně dostáváme ke vztahu této sféry se sférou soukromého podnikání. V jejích očích zástupců nemohou vysoké školy být ničím víc a právě jen než továrnou na budoucí zaměstnance, kteří budou připravováni přímo na míru tomu či onomu segmentu trhu. Pro splnění tohoto cíle je samozřejmě nezbytné radikálním způsobem omezit výchovu ke kritickému myšlení — po součástkách do auta přece také nechceme, aby přemýšlely.

V kritice protestujících ze strany ideových zastánců neoliberálních principů pochopitelně zaznívá již zmíněný prvek K&K, tedy Kvality a Konkurenceschopnosti.

Klíčem k dosažení obojího je mimo jiné uchopení studujících jako klientů a vzdělávání jako služby. Student-klient by si, hnán tržní logikou, měl vybírat instituci, která bude nejlépe odpovídat jeho požadavkům (ty by měly v ideálním případě znamenat uplatnění na trhu práce a dosažení ideálu úspěchu) a samozřejmě by měl být ochoten si tuto službu adekvátním způsobem zaplatit. Školy budou o studenty-klienty, ale i o vyučující soupeřit, čímž by se měla automaticky zvyšovat jejich kvalita. V záři argumentů dvojitého K se všichni poukazující na riziko, které s sebou proměna vztahu škola-studující i škola-vyučující nese, jeví jako přehnaní staromilci odmítající akceptovat „reálný stav věcí“ a dokonce aktivně bránící zvyšování kvality svých pracovišť.

Zadarmo ani kuře...

Představa, že pokud je jakýkoliv statek zadarmo, lidé si jej dostatečným způsobem neváží, stojí na pomezí argumentu tržní logikou a komerční konstrukce studenta. Obhájci zejména školného jako důležitého aspektu celé reformy pak používají zkratky, v níž existuje přímá úměrnost mezi placením vzdělání a vynaloženým úsilím studujících. Fakt, že si již nyní musí někteří studující vydělávat na náklady spojené se studiem a školné bude znamenat další finanční zátěž - pro kvalitu jeho přípravy spíše negativní důsledek - už stojí za hranicemi imaginace obhájců reformy a zejména školného. Vždyť tu přece budou ty skvělé půjčky, díky nimž si vysokoškolské vzdělání bude moct dovolit skutečně každý — i ti ze sociálně slabých rodin, které se mnohdy tak jako tak topí v dluzích.

Pohoda, party a konzum