Radek John označil konflikt na státních zastupitelstvích jako válku gangů. Kdyby takové hodnocení použil žurnalista, který bez rozmyšlení střílí slovy od pasu, nezajímal bych se o to. Řekl to však předseda jedné z vládních stran. Jeden ze tří představitelů vládní koalice, která za státní administrativu včetně této složky justice aspoň částečně odpovídá.

Když členové vlády veřejně polemizují, kdo koho odposlouchává a kdo se od koho nechal najmout, stačí prosté opovržení. Člověk by si mohl říct, že o aktivní politiku slušný člověk nezavadí. A je tu ještě pojistka. Mohu se prostřednictvím voleb pokusit ubohou skvadru nahradit jinou skupinou, u které bych se mohl domnívat, že bude aspoň částečně sloužit veřejným zájmům. Jenže pak se ukáže jak marný a zbytečný je akt volby. O zahraniční a obranné politice je rozhodnuto zařazením do nadstátních útvarů a o financích, obchodu a zemědělství místo voličů rozhodují oficiální orgány totalitní diktatury kapitálu, mezinárodní finanční instituce, které v těchto dnech předvádějí v přímém přenosu, jak dokáží srazit na kolena hrdý národ, který dal Evropě základy civilizace a kultury. Vyjde to úplně nastejno, která politická strana u nás ve volbách do obou komor parlamentu zvítězí, pokud se občanstvo nevzbouří tak, jak to úspěšně ukázali obyvatelé Islandu.

Když útočištěm není ani voličská moc suverénního občana, zbývá důvěra v právo. Připomíná se nám, že demokracie není jen vláda lidu, jak naznačuje její název, ale také vláda zákona, či vláda práva. Když ovšem, tam, kde má jít o nejvyšší instanci ochrany práva proti jeho porušovatelům, válčí mezi sebou bandy zločinců, jak slyšíme od představitele vládní strany, je důvěra podlomena, leda že by lhal. Když se to ve stejných dnech spojí s tím, že soudy pošlou do vězení jednoho občana za to, že vyměnil na některých pražských semaforech standardní stojící červené a jdoucí zelené schematické postavičky za figurky vyjadřující různé podoby lidského utrpení, a druhého za to, že politikům na propagačních plakátech přimaloval tykadla, ocitáme se opět v Absurdistánu.

Padá-li odůvodněně důvěra ve všechny tři složky státní moci, v parlament, exekutivu i justici, nelze už s politováním mluvit jen o nedůvěře ve vládu a snahu vládu nahradit nynější opozicí. S celou tíží toho, co takové tvrzení znamená a k jakým důsledkům může vést, nezbude než prohlásit, že zde důvěru ztratil systém. Ústavní záruky lidských a občanských práv pozvolna erodují a dodržování zákonů je stále méně vynutitelné. Korupce se stává systémovou. Toto stadium korupce bývá označováno jako nejvyšší a bývá charakterizováno např. takto: „Systémová korupce je všudypřítomná, institucionalizovaná a srostlá s ekonomickými a politickými institucemi. Vyskytuje se tam, kde se překračování zákonů stalo nedílnou součástí společenských procesů. Jsou do ní zapojené všechny úrovně, dokonce i služebně mladší a již dříve zapletení zaměstnanci.

Korupce v tomto stádiu je natolik srostlá se státní správou a politikou, že bez ní tyto instituce nemohou fungovat. Ve státní správě se vytvářejí nové orgány, jejichž skrytým, ale pravým účelem je vyžadování úplatků. Korupce je garantovaná a podporovaná státem a vzniká tak korupční stát.“ Je také třeba vyvrátit obvyklý omyl, který korupci omezuje na uplácení a podplácení. Mezinárodní občanské iniciativy sledující tuto problematiku počítají ke korupci rovněž zneužití moci, zastrašování, nezasloužené prominutí trestů, ústupky, překrucování spravedlnosti, kriminální chování, křivou výpověď, nezákonné uvalení vazby, falešná obvinění, úmyslné uvedení v omyl, zneužití vnitřních informací, falšování záznamů a propojení s organizovaným zločinem.

Česká republika podle Transparency International osciluje kolem hodnoty indexu, který ji řadí ke spíše korupčním státům. Od voleb v květnu 2010 se sesouvá směrem k Uzbekistánu, Iráku, Afghánistánu, Myanmaru a Somálsku. Uvidíme, co ukáží další hodnocení. Možná by jistou útěchou pro nás mohlo být to, že některé státy Evropské unie jsou v žebříčku hodnocených zemí níže.

Došlo-li to takto daleko, nezbude než protivládní opozici nahradit opozicí protisystémovou. Totiž opozici proti korupčnímu systému ve jménu svobody a demokracie. Tento systém se snaží založit svou legitimitu rovněž na vystoupení českého (resp. československého) občanstva v posledních dvou měsících roku 1989. Tehdy, stejně jako v těchto dnech s tím začali studenti. Tento týdnem je týdnem neklidu a boje o zachování akademických svobod, svobody výuky a vědeckého bádání proti pokusu zpráskat kulturu a vzdělanost bičem domnělých ekonomických zájmů, nasadit školám klapky na oči a přinutit je kráčet kudy kleptokratické vrchnosti velí.

Ve slavných listopadových dnech se přidali herci, kteří si v těchto dnech hledí spíš svého koryta, ale kdoví, možná se v některých z nich, pokud si neudělali jeviště např. ze senátu, probudí svědomí. Významným signálem bylo, že se tehdy probrali k životu čtyřicet let potlačení národní socialisté. Ti nám dnes nepomohou, protože se rozpadli. Jedna ze čtyř stran, které se této tradice dovolávají svým názvem, Národní socialisté — Levice 21 parazitují ve sněmovně dvěma mandáty na hlasech pro sociální demokracii, ale pod vedením Jiřího Paroubka jsou i v předjarní náladě přírody hluboko pod bodem mrazu.

V listopadových dnech 1989 žulovou jednotu pod vedením státostrany po studentech a spolu s herci, socialisty a dělníky tehdejší ČKD narušila jedna církev. Byla to Českobratrská církev evangelická. Procitla tehdy k nové důvěře v mocné Boží slovo a na svém synodu, který zrovna zasedal, v duchu své povzbudivé tradice přijala kritické a dopředu ukazující stanovisko. Dnes evangelíci mlčí, od husitů, navzdory tomuto názvu nikdo poslušnost prorocko-kritickému povolání církve zatím nečeká. Římané se šikují do autoritářského nacionálně konzervativního bloku a hluboce se klaní nejvyšším kleptokratům s výrazem díků za nabídnuté desítky miliard korun, které z náboženské organizace, jejíhož života se reálně účastní 0,3 % obyvatel České republiky, učiní jeden z nejmocnějších podnikatelských subjektů v našich dějinách.

Bude velmi záležet na tom, omezí-li studenti a s nimi solidární akademičtí hodnostáři svůj neklid jen na obranu svých, jakkoli oprávněných stavovských zájmů, nebo budou solidární s celkem dnešního kognitariátu a s dalšími perzekvovanými sociálními vrstvami a skupinami. Bude záležet na tom, kdy spravedlivý hněv občanů dosud jen s ostrým sykotem unikající ventilem papiňáku roztrhne hrnec na kusy. Nezbývá, než se modlit, aby to nebyla hvězdná hodina nových populistických diktátorů. Jde o to, kolik dalších protestujících pochopí to, na co před několika lety upozornil Václav Bělohradský v článku v příloze deníku Právo Salon, že současná důsledná opozice brání ústavní pořádek proti těm, kdo ho rozvracejí.