Aby bylo jasněji, je třeba se vrátit o pár dnů zpět. Ve čtvrtek projednávala věcné záměry vysokoškolských zákonů Legislativní rada vlády, jejíž funkce je ovšem pouze poradní. Ten hlavní rada vládě navrhla vrátit ministrovi k dopracování, záměr zákona o finanční pomoci studentům doporučila s připomínkami schválit. Vláda samotná posunula již dříve projednávání obou záměrů z původně zamýšlené středy o několik týdnů. Počká, jak velký neklid bude akademická veřejnost umět strhnout.

Ministr v pondělí slíbil předložit vládě pozměňovací návrhy ke svým záměrům v tom smyslu, že zpoplatní souběžné studium na další škole a zpřísní zpoplatnění nastavené délky studia — bez přímé platby mají tak zůstat tři roky bakalářského a další dva magisterského programu. Překročení délky studia je zpoplatněno už dnes, ovšem k bakalářskému cyklu je dvouletá vata zdarma a k navazujícímu magisterskému jednoletá, platí se až pak, zhruba deset tisíc na semestr, ale i dvojnásobek, podle oboru a školy. Tento návrh je tedy nepochybně rozumný: studium neomezuje nikomu jinému, než vysloveným lajdákům. Zpoplatňovat souběžné studium, řekněme třeba mezinárodní vztahy a makroekonomii, je už ale zase starý známý Dobešov. Proč má platit dvojnásobek ten, kdo chce být vzdělanější univerzálněji? Takové studenty by měla společnost, v níž každý rozumí jen svému čtverečnímu metru, naopak podporovat a ne trestat poplatky.

Proti vypuštění školného se už stihli ohradit někteří zástupci ODS i TOP 09. Trvají na školném, je v koaliční smlouvě. Premiér ale souhlasí. Nižší stranické šarže zřejmě nejsou obeznámeny s další taktikou a tím méně se strukturou jen zdánlivě jednotného bloku protestující obce.

Neklidné spojuje mnohem víc než odpor ke školnému snaha zachovat v plném rozsahu akademické svobody, tedy právo volit a odvolávat vedení vysoké školy, schvalovat její statut a rozpočet. Snad proto se i ta radikálnější a zdola rostlá část nespokojené obce — sdružená v iniciativě Za svobodné vysoké školy — ve svém manifestu zmiňuje o školném jen letmo a nepřímo: „Demokratické společnosti mají podle našeho přesvědčení bez dalších poplatků umožnit vzdělání každému v závislosti na jeho schopnostech.“ Tato iniciativa, do jejíhož širšího okruhu se s jistým odstupem hlásím, ovšem věnuje velkou pozornost inspiračním zdrojům nejen Dobešových návrhů reforem, ale všem reformám, které potenciálně vycházejí z ideového odkazu Bílé knihy terciálního vzdělávání a odmítá jí formulované principy zpopularizovaným heslem Vzdělání není zboží.

Otázkou ovšem je, co by se stalo, kdyby ministr školství, znalejší různosti příčin akademického neklidu, navrhl školné, které by bylo výhradním příjmem vysoké školy. Mohutností odporu a už vůbec jeho jednotou si v takovém případě nejsem zrovna jistý. Takové školné by totiž mnohá škola zřejmě uvítala. Naštěstí podobný návrh není pravděpodobný, protože současným reformátorům vůbec nejde o to, aby šlo do vysokého školství víc peněz, ale pouze, aby jich méně šlo ze státního rozpočtu.

Z tohoto pohledu je taktika nejneodvolatelnějšího ministra školství srozumitelná. Protesty jsou nyní tak silné, protože jsou všeobecné a zcela legálně se odehrávají v prostorách vysokých škol. Například úterní Noc univerzit organizují akademické senáty. Docela jinak působí, když reformy odmítají pospolu Jejich magnificence spolu se senátory a řadovými studenty, než když se tyto části akademické obce podaří postavit proti sobě. A školné je pro nezúčastněnou veřejnost srozumitelnějším zdrojem protestů, než složitý spletenec akademických svobod, arci vypadají-li téměř jako výsady.

Ministr tedy ustoupil od školného proto, aby snáz prosadil fatálnější zásah do akademických svobod a to silou. Nejnebezpečnější jsou tyto tři hrozící zásahy: změna ve složení senátů omezením počtu studentských zástupců z poloviny na třetinu, přenesení klíčových pravomocí senátů — volby rektora, resp. děkana, schvalování statutu a rozpočtu — na tzv. Rady veřejných vysokých škol a změna ve způsobu jmenování této Rady, kdy její třetinu má nově jmenovat přímo ministr, zbytek opět on, jen na návrh vysoké školy.

V okamžiku, kdy tyto změny prosadí, může rok počkat a školné prosadí s polovičním politickým nákladem. Neboť: správně vybraní zástupci v Radě mezitím zvolí správného rektora, resp. děkana, správného takového, aby se zavedením školného souhlasil. A on bude souhlasit, tak jako teď protestuje, už kvůli tomu, že je každý volený zástupce na prvním místě vždy odpovědný svým voličům. Jsou-li jeho voliči studenti a ti reformy odmítají, musí je chtě nechtě odmítat i on, nebo počítat se znovu nezvolením. Bude-li ale jeho voličem zprostředkovaně skrz Radu ministr a ten bude reformu prosazovat, stanou noví rektoři a děkani, muž vedle muže, žena vedle ženy v jednom šiku ministrově do roka a do dne a školné bude zavedeno i s úroky.

Proto musejí protesty pokračovat a za padlým školným se ani neohlédnout. Je to jen hozená kost, nechme ji ležet. Neklidní musejí nejen vytrvat, je třeba neklidem vysvětlit, že školné není jedinou a ani hlavní částí reforem. Uhájíme-li dnes akademické svobody, bude každá příští neoliberální reforma vysokého školství založená na principu, že vzdělání rovná se zboží, bez tanků už neprosaditelná.