Pokladní v supermarketu
Alena ZemančíkováPodíváme-li se blíže na osudy lidí, kteří pracují jako pokladní v supermarketech, je starost našich politiků o ně v souvislosti s veřejným financováním vysokých škol opravdu zbytečná.
Ministr školství podporován prezidentem republiky se nechali slyšet, že „Dnes nemáme studium zadarmo, platí ho každý ze svých daní. Co je na tom sociálního, když školné platí prodavačka v Kauflandu u pokladny, když ho platí mladý klempíř, který leze po střechách, když ho platí rodina, která má více dětí a ani jedno nestuduje?" Je to výrok stejného obsahu, jako když nám se říkalo, že „studujeme za dělnické peníze“ (i pan prezident za ně vystudoval, jistě ho to dodatečně mrzí). Předkládám k posouzení životopisný portrét pokladní v supermarketu, aby bylo jasno.
Pokladní v supermarketu se původně vyučila švadlenou v Liberci, po vyučení si udělala maturitu na textilní průmyslovce. Pracovala v Textilaně, kde se tkaly vlněné látky elegantních vzorů a pak, když se vdala, přestěhovala se kvůli bytu do Aše a stala se vedoucí provozu v Tostě. Tam se šilo z úpletových materiálů sportovní a dětské oblečení a prádlo. Měla dobrou práci, slušné postavení a celkem i pocit hrdosti na dílo, o jehož užitečnosti a smyslu nebylo pochyb a jehož eleganci se dařilo nakonec i docela přiblížit zahraničním vzorům.
V devadesátých letech jako bleskem textilní továrny v celé zemi zkrachovaly, paní pokladní dodnes pořádně neví, co se to stalo a proč. V té době, která přísahala na soukromé podnikání, si z pádu své továrny tolik nedělala, začala podnikat, založila si krejčovskou živnost, uměla dobře i ruční práce, paličkovala krajky, vyšívala, pletla.
Jenomže stejně rychle, jako se zavíraly textilky, otevíraly se obchody s oblečením a nikdo si nechtěl dát šít šaty, když svět byl náhle zaplaven levnými oděvy všeho druhu. Štěstí se na ni usmálo, když si našla místo v krejčovně karlovarského divadla, tu práci mohla dělat i při živnosti, uplatnila v ní všechny svoje dovednosti a odbornou kvalifikaci. Ale divadelní soubor byl zrušen, z divadla zbyla jen budova, do níž se inscenace dovážejí, a tedy nebylo zapotřebí krejčovské dílny.
Paní dnešní pokladní v supermarketu si našla práci v cestovní kanceláři, kterou si založil její někdejší šéf z textilky. Cestovní kancelář úspěšně působila tak dlouho, dokud všichni z města a okolí nenavštívili Chorvatsko, někteří i dvakrát, a pak zkrachovala. Majiteli kromě milionového dluhu za nový autobus zůstal i několikatisícový dluh na mzdě jeho zaměstnankyně. Paní dnešní pokladní v supermarketu se k žalobě proti němu nepřipojila, jednak to považovala za marné a jednak jí to bylo žinantní, s šéfem byli dobří známí, věřila, že se firma zase zdvihne a ona svůj plat dostane. Když to nedopadlo, nechtěla svého šéfa ještě víc dusit.
Zaprvé je z příběhu dnešní pokladní v supermarketu
patrné, jak snadno se dnes může stát, že dosažené vzdělání je člověku k ničemu. K čemu potřebuje dnešní pokladní v supermarketu textilní průmyslovku? K čemu potřebuje vysokoškolské vzdělání servírka, o níž se dočteme v Létech prostoty Adriana Moleho - abych tu připomněla v neoliberální Britanii žijící spisovatelku Sue Towsendovou, která nás s předstihem informuje, co nás ještě čeká. Tváří v tvář neuplatnitelnosti vzdělání se zasouvá do pozadí i povědomí o užitečnosti vzdělání pro společnost jako celek. O vzdělání kultivujícím a obohacujícím nejen člověka samotného, ale celou společnost. Kde je ono Nerudovo "bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů"?
Stručně řečeno, hodnota vzdělání v neoliberalizmu se blíží k nule, neboť k nule se blíží hodnota vzdělání na trhu práce, která je jedinou hodnotou, kterou neoliberalista uznává.
Takový příběh žije minimálně 80 % obyvatel této země. A dost značná část spíš ještě horší variantu. Z poměrně klidného života, s nadějí na růst životní úrovně, se velmi rychle ocitli v džungli, kde smečka dravců rve na kusy vyděšené stádo. To není chvála minulého režimu, to je výčitka levici, že nechala situaci dojít až sem. Jistě, zazní argument, že občané neměli volit pravici, ale to, že jí nevolí, není jejich vinou. Když vidí krásně oblečené levicové politiky v luxusních zahraničních autech, tak si řeknou : co já mám asi tak s těmito pány společného, vždyť jejich starosti jsou od mých tak nekonečně daleko, že je nemohou ani vnímat, ne tak se snažit je řešit. Většinu obyvatel netíží přímá volba presidenta, netíží je domácí porody ani sémantické posuny Františka Janoucha. Tíží je horší problémy, jak vydržet od výplaty k výplatě, jak se nezadlužit, respektive jak dluhy splácet. Tuší, že situace, do které se dostali, nezavinili. Tuší, že jako jedinec nejsou schopni systém změnit. Neočekávají jen pomoc, jsou ochotni pro změnu něco i sámi udělat. Jenže co jim levice může dnes nabídnout? Změnu systému ne, jen jeho nějaká dekorativní vylepšení. To je jim naprd. Chtěli by systém, kde by se mohli důstojně realizovat, systém, který místo džungle nabízí civilizovanou společnost. Neočekávají to ihned, ale chtěli by vidět aspoň životaschopnou vizi. Mají ale zatracenou smůlu. A když už se objeví aspoň náznak čerstvého větru, který by mohl vymést zatuchlý smrádek levicových stran, protiútok starých struktůr vše zlikviduje. Ještě otázku. Jak může vůbec připadat nějakému levičákovi boj, který dnes vede mladý Dienstbier, jako naivní? To už jsme se tak smířili s otřesnou realitou, rezignovali jsme snad na to, že můžeme něco změnit?
Dnes to nejsou upozornění, ale každodenní všednost....pomyslel jsem se.