Ministr školství podporován prezidentem republiky se nechali slyšet, že „Dnes nemáme studium zadarmo, platí ho každý ze svých daní. Co je na tom sociálního, když školné platí prodavačka v Kauflandu u pokladny, když ho platí mladý klempíř, který leze po střechách, když ho platí rodina, která má více dětí a ani jedno nestuduje?" Je to výrok stejného obsahu, jako když nám se říkalo, že „studujeme za dělnické peníze“ (i pan prezident za ně vystudoval, jistě ho to dodatečně mrzí). Předkládám k posouzení životopisný portrét pokladní v supermarketu, aby bylo jasno.

Pokladní v supermarketu se původně vyučila švadlenou v Liberci, po vyučení si udělala maturitu na textilní průmyslovce. Pracovala v Textilaně, kde se tkaly vlněné látky elegantních vzorů a pak, když se vdala, přestěhovala se kvůli bytu do Aše a stala se vedoucí provozu v Tostě. Tam se šilo z úpletových materiálů sportovní a dětské oblečení a prádlo. Měla dobrou práci, slušné postavení a celkem i pocit hrdosti na dílo, o jehož užitečnosti a smyslu nebylo pochyb a jehož eleganci se dařilo nakonec i docela přiblížit zahraničním vzorům.

V devadesátých letech jako bleskem textilní továrny v celé zemi zkrachovaly, paní pokladní dodnes pořádně neví, co se to stalo a proč. V té době, která přísahala na soukromé podnikání, si z pádu své továrny tolik nedělala, začala podnikat, založila si krejčovskou živnost, uměla dobře i ruční práce, paličkovala krajky, vyšívala, pletla.

Jenomže stejně rychle, jako se zavíraly textilky, otevíraly se obchody s  oblečením a nikdo si nechtěl dát šít šaty, když svět byl náhle zaplaven levnými oděvy všeho druhu. Štěstí se na ni usmálo, když si našla místo v krejčovně karlovarského divadla, tu práci mohla dělat i při živnosti, uplatnila v ní všechny svoje dovednosti a odbornou kvalifikaci. Ale divadelní soubor byl zrušen, z divadla zbyla jen budova, do níž se inscenace dovážejí, a tedy nebylo zapotřebí krejčovské dílny.

Paní dnešní pokladní v supermarketu si našla práci v cestovní kanceláři, kterou si založil její někdejší šéf z textilky. Cestovní kancelář úspěšně působila tak dlouho, dokud všichni z města a okolí nenavštívili Chorvatsko, někteří i dvakrát, a pak zkrachovala. Majiteli kromě milionového dluhu za nový autobus zůstal i několikatisícový dluh na mzdě jeho zaměstnankyně. Paní dnešní pokladní v supermarketu se k žalobě proti němu nepřipojila, jednak to považovala za marné a jednak jí to bylo žinantní, s šéfem byli dobří známí, věřila, že se firma zase zdvihne a ona svůj plat dostane. Když to nedopadlo, nechtěla svého šéfa ještě víc dusit.

V té době se v budovách bývalých textilních továren usadily německé firmy se svými výrobními linkami, lisovaly se tam díly zejména pro automobilový průmysl. Paní dnešní pokladní si našla práci v jedné z nich. Dělala mistrovou, pracovala na tři směny. V továrně pracovali zejména zahraniční dělníci, najatí přes zprostředkovatelskou agenturu, byla s nimi těžká domluva a ani jejich motivace k práci, o kvalifikace nemluvě, nebyla bůhvíjaká, z linky sjíždělo hodně zmetků a každý ten zmetek jí německý majitel strhl z platu, který se tímto způsobem přiblížil minimální mzdě.

Nakonec si majitel do továrny dosadil svého německého vedoucího a naši paní dnes pokladní v supermarketu propustil. Protože měla jako všichni jen smlouvu na dobu určitou, propustil ji bez odstupného. Šla se zaregistrovat na pracovní úřad a tam jí vyměřili podporu v nezaměstnanosti z toho na minimum sraženého platu.

Možná bychom si měli říci něco o soukromých poměrech paní pokladní. Ten byt, kvůli kterému šla kdysi z Liberce do zapadlé Aše, si v rámci privatizace podnikových bytů Tosty koupila. Musela si na to půjčit, ale toho se nebála, měla práci, kuráž, životní elán, s manželem na splácení byli dva. Manžel byl stavbyvedoucím ve Stavomatu a když se ten socialistický okresní stavební podnik rozpadl a privatizoval, našel si práci v Německu, pracoval jako zedník a slušně vydělával, mohli si tedy dovolit byt vylepšit, vyměnit okna, přestavět koupelnu, vylepšit podlahy a tak.

V padesáti letech manžela postihl infarkt, v té době už byla v Aši zrušená nemocnice, stalo se to v zimě, kdy silnice mezi Aší a Chebem byla zavalená sněhem. Sanitka přijela pozdě, později, než je k infarktu třeba, takže manžel ho sice přežil, ale ještě v nemocnici dostal druhý a i když ho přežil také, už nikdy se nevrátil do práce.

Dostal invalidní důchod, a protože mu německý zaměstnavatel platil jenom minimální mzdu a zbytek mu načerno dával co týden na dlaň, byl ten důchod vyměřený z té minimální mzdy. Neměls to přijmout, řekla mu jednou jeho žena v rozčilení, ale on dobře věděl, že kdyby tyhle podmínky nepřijal, tu práci by nedostal. Byl tak unavený a zklamaný, že jí nevrátil invektivu, že ani ona neměla odpustit majiteli cestovky svou nevyplacenou mzdu.

Paní pokladní a její manžel mají dvě děti. Syn chodí na stavební průmyslovku v Sokolově, je tam na internátě, který pochopitelně musí platit. Dcera studuje gymnázium v Aši, naštěstí nikam nedojíždí, ale zase hrozí, že gymnázium bude ještě dřív, než odmaturuje, zrušeno a dcera že bude muset maturovat v Chebu.

Z bídné podpory a invalidního důchodu se bůhvíjaký standard neudrží, auto jim neprošlo technickou kontrolou, tak ho zrušili, splátky za byt ale ještě běží. Naše paní už nechce pracovat v německé továrně, necítí se dobře a jdou na ni mdloby když jenom jde kolem.

Připisuje svůj stav menopauze, vypraví se jen tak pro jistotu na gynekologickou prohlídku. Rakovina děložního čípku je ze všech rakovin ta nejsnáze léčitelná, léčba však představuje operaci, ozařování, chemoterapii, to všechno trvá rok a nemocenská naší paní je tak nízká, že nižší být ani nemůže.

Když měl manžel ty infarkty, ještě se u lékaře neplatilo, ale dnes už ji stojí každý den v nemocnici (a že jich bylo) šedesát korun a k tomu návštěvy u lékaře a kontroly a léky. Naše paní pokladní si nemyslí, že by ji naše zdravotnictví nějak finančně dřelo, jasně, třicet korun nic není, ale při výši příjmů v její rodině je každá stovka problém.

Alespoň že děti jsou hodné, dobře se učí a nevyvádějí hovadiny jako tolik jejich spolužáků, na celé léto si najdou brigádu a na takové věci jako počítač si vydělají. Naše paní má štěstí a uzdraví se, po roce a půl je zase práce schopná. V té době v Aši postaví nové obrovské TESCO a ona tam dostane místo pokladní.

Má zase normální pracovní smlouvu a stálý plat a hlavně — nesedí doma s nemocným manželem, u televize, v beznaději. Jedna věc jí ale dělá starost: jestli se skutečně zavede to školné, nebude ho moci svým dětem platit.

A když se ohlédne za svým životem, v němž ji odbornost a pracovitost i duch podnikavosti nakonec přivedly z pozice vedoucí provozu v textilní továrně k pokladně v supermarketu, vůbec, ale ani trochu nevěří tomu, že se studium dětem finančně zhodnotí a že dluh, který jim půjčkou na školné vznikne, nebude koulí na noze po celý jejich další život. S manželem žádnou takovou zátěž neměli a dnes jsou rádi, že zaplatí inkaso.

Příběh lze vyprávět s obměnami — paní pokladní se například může vyučit v porcelánce v Karlových Varech a maturitu si může udělat na střední keramické škole, nebo ve sklárně a průmyslové škole v Novém Boru, nebo se může vyučit ve Škodovce v Plzni a maturitu si udělat na strojní průmyslovce, nebo, v kratším běhu, se může vyučit prodavačkou s maturitou na ekonomické škole, také může být kvalifikovaná v potravinářství a pracovat v mlékárně nebo v konzervárně — vždy má před sebou realitu krachu firmy i vlastního soukromého podnikání, převálcovaného globálním průmyslem a obchodem.

Veřejné financování vysokých škol z pohledu pokladní v supermarketu je opravdu zbytečná starost našich politiků. Ale nejen to — je to, jak by se řeklo slovníkem minulých časů, urážka pracujících.