V kontextu otřesů spuštěných Trumpovými tarify trochu zapadla záležitost hodná pozornosti: takřka ve všech balkánských státech proběhlo během uplynulých dvou měsíců hned několik větších spotřebitelských bojkotů, obvykle cílených na řetězce prodávající potraviny. Důvodem bylo zdražování základního zboží — doložené Eurostatem v celé Evropě, avšak citlivé zvláště v chudších částech Evropy. Balkánské bojkoty byly organizovány zdola s argumentem, že prodejci ceny zvyšují výrazně více, než musí. Řada z akcí se přitom opakovala, trvala více dní a bojkoty už mají i objektivní výsledky.

„Vše se začalo v Chorvatsku s facebookovou skupinou Halo, Inspectore. (…) V dalších zemích pak vznikly podobné. Posléze se připojily i spotřebitelské organizace, odbory, někde i strany a politici,“ přibližuje litevský deník Delfi.

Chorvatské spotřebitele popudil konkrétně třicetiprocentní nárůst cen základních potravin, přičemž například vejce či chleba zdražily místy až o šedesát procent. Řetězce se zde hájily poukazy na krizi evropského potravinářství, všeobecnou inflaci, ceny zpracovatelů či doznívající postcovidové problémy. Kritikové je naopak obviňovali ze snah na reálných problémech maximálně vydělat a rovněž z kartelových dohod.

Specifickou odnoží kritiky byly pak ceny dalšího základního zboží typu šampónů či zubních past, které prodávaly západní řetězce jako Lidl či Eurospin v Chorvatsku a dalších zemích za vyšší cenu než ve svých domovských státech. Mimořádné vášně vyvolalo srovnání s cenami v supermarketech v Německu — zemi, kde mají lidé mnohem vyšší kupní sílu, a přesto dostanou stejné zboží levněji.

„Řetězce dělají to, že u některého zboží cenu sníží, aby nalákali zákazníky, ale zbytek podraží, aby nakonec vydělaly. Doufám, že se teď něco změní,“ cituje bulharský Mediapool Ivet Tabakoviu, majitelku malého obchodu s potravinami.

Na sérii chorvatských bojkotů v lednu a únoru navázalo právě Bulharsko a další balkánské země: Srbsko, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie, Černá Hora a Řecko.

Vedle úpravy cenové politiky ve vztahu k potravinám a základnímu zboží žádali organizátoři bojkotů i řadu dalších věcí, jak připomíná řecký Efsyn: „přísnější kontroly, efektivní pomoc ohroženým domácnostem, snazší dostupnost spotřebitelských informací, účinné trestání společností, které cílí na nepřiměřený zisk, a posílení kupní síly obyvatelstva zvýšením platů a penzí“.

Takto výrazných změn vcelku sice protesty nikde nedocílily, první výsledky ale objektivně mají. V Chorvatsku vláda rozšířila soupis produktů se zastropovanou cenou na čtyřicet položek — konkrétně jde o mléko, mouku, chleba, maso, hygienické zboží a podobně. V Bosně a Hercegovině získal příslušný seznam dokonce padesát položek. V Severní Makedonii snížily některé řetězce ceny samy. V Srbsku slíbila vláda zavést přísnější kontroly a tvrdší sankcionování. V Bulharsku začala na příslušné reformě pracovat opozice.

Dopad bojkotů přímo na řetězce je obtížné vyčíslit, a navíc se zem od země zjevně liší — v Bulharsku jej kolegové z Mediapoolu odhadly na jeden až čtyři miliony eur za každý den bojkotu; rumunští novináři z HotNews naopak žádný výraznější dopad na tamní supermarkety neidentifikovali, i když se do propagace bojkotů zapojila i vlivná krajní pravice.

Jen málokterý z pozorovatelů pokrývajících dané téma ovšem dospívá k závěru, že by akce nic nezměnily. Podpora u obyvatelstva byla široká a vlády dotčených států se zpravidla začaly o problém přinejmenším aktivně zajímat.