↗

Pokud chceme s rostoucími cenami potravin i dalšího zboží efektivně bojovat, budeme muset začít řešit skutečnou podstatu problému — inflaci a spolu s ní ceny energií. Foto Jiří Erben, WmC

V posledních měsících se rozpoutala mediální přestřelka, kdo je vinen zdražováním potravin. Debata se zúžila na hledání viníka na ose zemědělec—zpracovatel—obchodník. Pozornost si každý z nich jistě zaslouží, ale pokud se zaměříme jen na ně, podstatu růstu cen neodhalíme.

Téma cen potravin je mimořádně citlivé už proto, že konzumenty jsme všichni. V České republice je podíl potravin ve spotřebním koši vysoký sám o sobě, nemluvě o tom, že pro některé sociální skupiny jsou výdaje na potraviny oproti jiným výrazně nadprůměrné. Podoba současná diskuse o cenách potravin ze všeho nejvíce připomíná snahu odlákat pozornost od opravdových příčin vysokých cen.

Vlády v zájmu vlastníků

Za základní příčinu růstu cen potravin považuji inflaci zesílenou dále energetickou krizí, za něž zemědělec, zpracovatel, obchodník ani spotřebitel nemohou. Za jejich jasné spoluviníky však můžeme označit nezodpovědné jednání vlády Andreje Babiše s jejími rozpočtovými schodky. Tuto politiku aktivně podpořila ODS a SPD, především způsobem zrušení superhrubé mzdy a dalšími „kreativními“ zásahy na straně snížení rozpočtových příjmů.

K osekané příjmové stránky se jako důsledek útoku Ruska na Ukrajinu přidala energetická krize. Její širší příčinu můžeme ovšem spatřovat v neprozíravé energetické politice Evropské unie, která místo koncepčních a dlouhodobě stabilních řešení, které navíc mohou být i ekologicky šetrná, upřednostňuje prospěch soukromých nebo polosoukromých energetických a rafinérských společností (chráněných Energetickou chartou) na úkor veřejného zájmu a potřeb spotřebitelů.

Připočteme-li ještě politický alibismus a hledání řešení výhodných jen pro někoho, dostaneme se tam, kde jsme se jako Evropa ocitli — v situaci závislosti na dodávkách fosilních paliv z problematických režimů.

Regulační opatření, která měla být odpovědí na nastalou krizi — v případě České republiky způsob zastropování cen energií na straně obchodníka a nikoliv výrobce — byla vedena snahou především nepoškodit byznys, vlastníky akcií a rentiéry. Na zájem obyčejných lidí — a v tomto případě i výrobní sféry — se nikdo neohlížel. Výsledkem je, že Česká republika jako producent a vývozce elektrické energie prodává domácím spotřebitelům elektřinu za téměř nejvyšší ceny v celé Evropě.

Ani tady ovšem špatná a vůči běžným lidem bezohledná série politických opatření nekončí. I způsob boje ČNB s inflací upřednostňuje zájmy velkého byznysu, zejména toho závislého na úvěrech, před zájmy občanů a drobných střadatelů. Pokud si někdo v minulosti za svůj život uspořil třeba milion korun na důchod, vláda ho ve spolupráci s národní bankou připravila za rok minimálně o 150 tisíc korun — tolik činí rozdíl mezi výší inflace a výší úroků na spořících účtech. Trestají nás za tolik proklamovanou odpovědnost.

Zemědělci, zpracovatelé a obchodníci

Podívejme se na jednotlivé články v produkci potravin. Zemědělci mohou ceny ovlivnit nejméně — ovšem s výjimkou agroholdingů, které drží významné podíly v některých specializovaných a investičně náročných oborech, současně mají velký a zásadní podíl na dlouhodobém skladování zemědělské produkce — která je pro možnost „vyčekat si dobrou cenu“ zásadní. Schválně, hádejte, kdo je v České republice největším vlastníkem skladů obilovin?

Opravdoví agrobaroni nadto ještě i významně ovládají oblast zpracování zemědělské produkce. Bohužel jsou mezi agrobarony úmyslně zahrnovány i ty zemědělské firmy, které v důsledku historického vývoje českého zemědělství hospodaří na poměrně rozlehlých plochách. Mějme však na paměti, že jsou pouze producenty surovin pro další potravinářské zpracování. Podíl vstupních nákladů (energie, pohonné hmoty, hnojiva a mzdy), které jsou vystaveny inflačnímu tlaku, je u nich vyšší než v případě ostatních článků produkce a jejich vyjednávací pozice na trhu je také ve většině případů nejslabší.

Produkují suroviny, které se musí v časově omezené době zpracovat, neboť podléhají zkáze. Je sice pravda, že se i tito producenti čas od času svezou na vlně růstu cen zemědělských surovin a potravin, jako tomu bylo loni — kdy však šlo o celosvětový růst cen v důsledku covidové krize. Usuzovat z tohoto ojedinělého jevu na dlouhodobé chování zemědělců je nekorektní.

Další článek zemědělské produkce, její zpracovatelé, mají vyjednávací pozice silnější, byť oproti obchodníkům stále nepříliš. I zpracovatelé vyrábějí produkty s omezenou dobou využití a musí je prodat v relativně krátkém čase. V některých segmentech trhu si přitom dokážou vytvořit poměrně silnou pozici, která je ale vzhledem k otevřenosti evropského trhu a rychlé zastupitelnosti pouze krátkodobá.

Podrobnější pohled a rozbor by si zasloužila ekonomická efektivita českého zpracovatelského průmyslu, zejména zpracování masa. Nicméně ani jeho pozice v podstatě neumožňuje žádný skutečně významný tlak na výši cen, s výjimkou občasných anomálií. Sami jsou navíc pod tlakem velkých a efektivnějších zpracovatelů ze zahraničí, kteří na našem trhu uplatňují „výhodu z rozsahu“ a mají za zády kapitálově silné společnosti.

Obchodníci, respektive maloobchodní řetězce, mají nejsilnější postavení a vykazují nejvyšší míru integrace. Řetězce pokrývají 75 procent maloobchodních tržeb a dva největší z nich mají navíc i společného vlastníka. Jejich postavení na trhu je omezeno pouze tím, jak se chová spotřebitel a co je ochoten snést. Tuto hranici setrvale posouvají a podle názoru odborné veřejnosti právě jejich testování „meze inflačního očekávání“ přispělo nemálo k růstu cen.

Obchodníci jsou ve většině případů obvyklým podezřelým, nedůvěru v ně zesilují i jejich dřívější praktiky a „kouzla“ s maržemi. Jejich vyjednávací pozice je vzhledem k oligopolní povaze trhu oproti zpracovatelům a producentům relativně silná.

To vše by naznačovalo, že právě obchodníci, respektive obchodní řetězce nesou hlavní podíl na zvýšení cen potravin. Dostupná čísla tomu však zatím nenasvědčují, jejich cenová politika spíše kopíruje křivku nárůstu cen u ostatních článků produkce. Jistotu budeme mít až na základě výsledků kontrol (jako obvykle velmi pozdě) zadaných ministerstvem financí a zemědělství. Obecně by systém kontroly marží u vybraného — zejména u nezbytného zboží — měl být průběžný a systematický.

V evropském kontextu je při posuzování oprávněnosti růstu nákladů producentů třeba vzít v úvahu i neustále rostoucí nároky plynoucí z vyšších ekologických, hygienických a zdravotnických standardů. Tato opatření jsou bezpochyby správná a potřebná a náklady na ně je oprávněné promítnout do cen produktu.

Bez zkrocení inflace a cen energií potraviny výrazně nezlevní

Co v celém řetězci zmůže spotřebitel? Jeho možnosti ovlivnit ceny, s výjimkou rozhodnutí nenakoupit, jsou obecně velmi omezené a v případě potravin prakticky nulové. Zastropování cen je ve střednědobém kontextu ekonomicky nebezpečné. Stejně tak snížení DPH bez doprovodné kontroly marží fungovat nebude. A vzývání ozdravného působení trhu v prostředí, které příliš tržní není a dominují mu často dotované oligopoly, je směšné.

Je tedy nutné hledat a zavádět systémy regulace, které příliš nedeformují působení trhu. Jednou možností je kontrola marží nebo v krajních případech systém usměrňovaných cen základních komodit ve spojení s novelou zákona o významné tržní síle.

Další možností je i určitá samoregulace tržních subjektů, většinou založená na principech etického kodexu. V minulosti se k tomuto způsobu hlásil zejména Svaz obchodu a cestovního ruchu. Tento způsob zahrnuje například systém dobrovolného zastropování cen, který byl využit na Slovensku. U nás jsem ale žádnou aktivní odezvu nezaznamenal a profesní zástupce obchodníků a poradce ministra průmyslu, který je jinak v diskusi o problematice cen mediálně aktivní, přechází tuto možnost mlčením.

Obecně musím konstatovat, že místo věcné diskuse o zásadním problému vysokých cen potravin, zaznamenáváme v české kotlině jen mediální přestřelky plné nekorektních nebo z kontextu vytržených faktů. Nezbývá pak než se útrpně usmát, když se někdejší superministr Havlíček pokouší osvětlit problematiku lednové výroby na cenách leča, typicky sezónního produktu… I spotřebitel, který požaduje celoroční dostupnost sezónních produktů ví, že musí občas počítat s vyšší cenou. Přitom bychom si měli ale také uvědomit, že například zbytečným vyhazováním potravin poškozujeme nejen sebe, ale zvyšujeme tím nároky na spotřebu umělých hnojiv, vody nebo energií, které bylo potřeba na jejich výrobu použít.

Pokud chceme s rostoucími cenami potravin i dalšího zboží efektivně bojovat, budeme muset začít řešit skutečnou podstatu problému — inflaci a spolu s ní ceny energií.