Měli bychom v rámci ekonomických krizových opatření zavádět cenové stropy? Bezprecedentní nárůst cen energií po ruské invazi na Ukrajinu vyvolal v Evropě řadu pochybností o účinnosti tradiční stabilizační hospodářské politiky. Evropská unie v reakci na cenový šok na trhu s energiemi stanovila plošný cenový strop na zemní plyn a několik členských států — vedle znovuzavedení daně z mimořádných zisků — určilo nejvyšší možné marže a ceny základních potravin a nájmů.

Navzdory široké akceptaci cenové regulace napříč Evropou a její podpoře ze strany řady významných ekonomů se však ekonomický mainstream nepřestává obávat jakéhokoli opatření, jež by mohlo narušit princip cenové signalizace. Nejvýrazněji se tato opatrnost projevuje v Německu. Odkládat zavedení účinných cenových limitů přitom může mít dalekosáhlé politické důsledky.

V nedávno zveřejněném pracovním dokumentu pro to, že obavy ekonomů z cenové regulace jsou neopodstatněné a jejich důsledky mohou být tragické, podrobně argumentujeme. A Německo nám vzhledem k silné závislosti na ruském plynu a k přímému dopadu energetického šoku v roce 2022 poskytuje užitečný materiál.

Zatímco německý ekonomický mainstream dopady šoku bagatelizoval a jakoukoli politiku zaměřenou na omezení inflace cen energií odmítal, vybírala si krize na německé ekonomice a společnosti svou daň. Krátkodobý čtyřprocentní pokles produktivity bránil ekonomickému oživení po covidu-19 a způsobil hospodářský pokles srovnatelný s pandemií a finanční krizí v roce 2008. Energetický šok roku 2022 tak pro německé zaměstnance znamenal nejvážnější hospodářskou krizi od konce druhé světové války.

Největší pokles v poválečné historii

Inflace se vyšplhala na úroveň, již Německo zažilo naposledy v sedmdesátých letech, a výrazně předstihla růst nominálních mezd. Výsledkem byl čtyřprocentní meziroční pokles příjmů, největší v poválečné historii země. Kromě těchto krátkodobých škod ovšem přibývají důkazy, že energetická krize škodí německému hospodářství také z dlouhodobého hlediska. Oživení je pomalé, výroba a reálné mzdy jsou v současnosti o sedm, resp. deset procent nižší než před pandemií.

Podle Mezinárodního měnového fondu bylo Německo jedinou rozvinutou ekonomikou, která v roce 2023 zaznamenala propad HDP. Také prognózy pro roky 2024 a 2025 předpokládají nižší růst než u většiny srovnatelných ekonomik. Ekonomická úzkost německých zaměstnanců je proto zcela pochopitelná.

Zmíněné trendy vyvracejí nejen tvrzení ekonomů, že Německo zvládlo energetický šok s překvapivou bravurou, ale i prohlášení ministra financí Christiana Lindnera, že nastal čas „normalizovat“ fiskální politiku. Ekonomicko-politický establishment je zjevně připravený prohlásit krizi za skončenou a prosadit úsporná opatření, jejichž dopad však bude pravděpodobně devastující.

Ukázkovým příkladem je léto 2022. Na energetický náraz reagovalo Německo nejprve skutečně pružně, když vyhlásilo ambiciózní program zadávání veřejných zakázek. Avšak se zavedením cenové regulace energií politici otáleli. Navzdory projevům nespokojenosti s klesající životní úrovní, a dokonce i navzdory převažující oblibě omezování cen energií navrhla německá vláda poplatek za odběr plynu (Gasumlage) — tedy opatření, které upřednostňují ekonomové, jež zastropovávání cen odmítají.

Nahrávka na smeč

Tento vyčkávací postoj německé vlády v důsledku zbytečně prodloužil období zvýšené ekonomické nejistoty a přispěl k prudkému nárůstu podpory krajně pravicové Alternative für Deutschland. Důkazem je, že vzestup AfD začal ochabovat právě poté, co vláda svůj dosavadní postup přehodnotila a v rámci velkého stabilizačního balíčku, známého jako Doppel-Wumms („dvojí úder“), zavedla v září 2022 cenovou brzdu pro elektřinu.

Zavedením cenových stropů se před dopady války na Ukrajině podařilo ochránit německé domácnosti, ne však průmyslové podniky. Odpovědnost za návrh cenové brzdy v energetice delegovala německá vláda na skupinu ekonomů, z nichž se většina důrazně stavěla proti jakýmkoli opatřením nad rámec paušálních plateb průmyslovému sektoru. Výsledkem bylo, že podniky měly při prudce rostoucích nákladech na energie jen malou motivaci udržet výrobu.

Důsledky takovéto politiky jsou přitom potenciálně vskutku masivní. Absence promyšlené průmyslové strategie doprovázená rozhodnutím uprostřed krize zpřísnit fiskální politiku může být předzvěstí konce německé výrobní síly, jak jsme ji znali.

Otázkou nicméně zůstává, zda lze náporu populistů vůbec odolat. Potenciální ekonomické přínosy regulace cen energií — tedy účinná politická odpověď na otřesy vyvolané cenovou nejistotou — naznačují, že ano. Přestože mainstreamoví ekonomové regulaci cen zpravidla odmítají, cenová nejistota provázející obří geopolitické otřesy, jako je válka na Ukrajině, ukazuje, že je třeba, aby vlády své dosavadní reakce přehodnotily.

Zastropování cen by se určitě mělo používat jen v krajních případech. Poskytuje totiž sice dočasnou úlevu, ale jeho účinnost závisí na tom, je-li využito k překonání nedostatku na straně nabídky. Lepší než se spoléhat na dočasná opatření je proto vytvářet zásoby základních komodit. Rozhodně je ale lepší získat alespoň nějaký čas než dopustit, aby otřesy v dodávkách rozvrátily nejen naše ekonomiky, ale i společnosti.

Z anglického originálu Who's afraid of price controls? publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.