Analýza povolební situace ve (východním) Německu od Kateřiny Smejkalové je jako obvykle naprosto přesná, kompetentní a výstižná. V dané - to jest ryze politické respektive politologické - rovině k ní není prakticky co ještě dalšího přidat. Co však by se jevilo být potřebným: od této pouze politologické roviny zkoumání postoupit ještě poněkud hlouběji, k obecnějším příčinám popsaných politických trendů.

Kateřina Smejkalová tedy konstatuje, že "politická stabilita poválečného Německa se silným politickým středem je u konce". To mě upomnělo na jeden - už nějaká dvě desetiletí starý - komentář jednoho redaktora velkého německého deníku "Süddeutsche Zeitung", který tuto svou rozsáhlou úvahu nad stavem německé politiky, ale i společnosti obdařil názvem "Všichni se tlačí do středu. Ale střed je prázdný."

Autor eseje popisoval podrobně, jak velké politické strany, které kdysi reprezentovaly a prosazovaly velké, výrazné principy a ideje, se nyní v honbě za středovým voličem stále více tlačí nejen do politického, ale současně i ideového středu. Spolu s tím ale nevyhnutelně ztrácejí, respektive vzdávají svůj dřívější ideový profil, stávají se nevýraznými subjekty bez vlastní tváře, leckdy navzájem zaměnitelné.

Tento trend v politice podle autora plně koreluje i s vývojem v samotné společnosti, kde se také čím dál tím více vytrácejí výrazné, osobité postoje, světonázorové i v ryze osobním životě. I zde se všichni čím dál tím více pohybují směrem ke středu - průměrného občánka, či spíše tuctového maloměšťáčka, který žije už jenom svým konzumem, a který ve svém občanském a osobním životě nikde nenaráží, protože i on už dávno ztratil svou tvář.

Podle autora oné úvahy tedy všichni - jak v politice tak v civilním životě - směřují k tomuto pohodlnému, bezkonfliktnímu středu; ale podle jeho soudu "tento střed je prázdný". Je to prázdná množina, kde kromě oné snahy ničím nevyniknout, stát se součástí mainstreamového houfce není k nalezení naprosto nic. Žádná nová, inspirující idea, žádná osobitost, jenom velká amorfní masa.

Pokud je tedy v současné době (a to zdaleka ne pouze v Německu) možno zaznamenat trend zcela opačný, směřující naopak k radikálním hnutím na obou stranách politického spektra, pak by se tedy naprosto právem mohlo nechat soudit, že onen "prázdný střed" definitivně implodoval. Nebo přinejmenším se právě nachází ve fázi imploze. Ukazuje se neklamně, že tento prázdný, pohodový, maloměšťácky blahobytný střed nevede nikam. Že už není schopen člověku-občanu zprostředkovat pocit, že jeho existence - společenská i osobní - má nějaký smysl. Že tento svět někam směřuje, k nějaké pozitivní budoucnosti. Stalo se tak bezpochyby primárně pod tlakem vnějších okolností, celé řady krizí, sociálních, ekologických, i ryze nahodilých jako byla pandemie covidu. Nicméně se jeví, že velké části populace už v tomto "prázdném středu" nedokáží nalézt svou vlastní identitu; a že touží po tom aby jak tento svět, tak i jejich vlastní život znovu obdržel nějaký výraznější smysl, nějaké směřování k jasným a zřetelným hodnotám.

A protože současní progresivisté nejsou schopni vytvořit nějakou univerzálně platnou, inspirující vizi budoucího vývoje, budoucí společnosti, a místo toho se utápějí v v nekonečných bojích a půtkách za práva těch či oněch - mnohdy zcela okrajových až vysloveně bizarních - skupin a skupinek, pak není divu že se pak mnohé části populace obracejí k hnutím konzervativním až přímo reakcionářským, která hlásají sice hodnoty z humánního hlediska velmi pochybné, nicméně s potenciálem vzbudit u těchto sociálně a ideově deprivovaných osob pocit, že se v jejich životě opět rodí nějaká nová naděje.

Právě to je ostatně dost možná ten moment, který je nejvíce profilující pro všechny ty "strany prázdného středu": že zcela ztratily schopnost přinášet nové naděje. Ukázalo se, že všechny jejich ideové a politické programy nakonec nepřinášejí nic jiného nežli věčné točení se v tom samém kruhu nekonečného konzumu a maloměšťácké zbytnělosti.

Namísto žasnutí a hrození se nad tím, že a proč se nám tu najednou jako houby po dešti rodí antisystémová, radikální hnutí všeho zabarvení, by tedy daleko případnější bylo pochopit a uznat, že ve skutečnosti se jedná o naprosto přirozenou reakci na onen "prázdný střed". Že se jedná o zcela zákonitý vývoj, který by bylo vlastně možno predikovat už před celými desetiletími. A místo nářku nad rozlitým mlékem by mělo daleko větší smysl hledat, jakými novými obsahy by bylo možno naplnit, oživit tento prázdný, nicotný střed. Dalo by se téměř říci, že jestliže současná politika trpí absencí jak nosných idejí, tak ale i výrazných osobností jakožto nositelů těchto idejí, že tedy v prvé řadě by bylo zapotřebí obnovit či vynalézt nějakou "politiku s lidskou tváří".

Nejen že zmizel německý střed, on zmizel i jeden uživatel z Německa i ze svým účtem :-)

Oprava, nechci být žádný grammar nazi, nebo snad grammar AfD, ale chtěl jsem říci " i SE svým účtem".

K onomu "prázdnému středu" současné společnosti liberální demokracie (či poněkud obecněji: současné západní civilizace) je záhodno ještě připojit toto:

Tento "prázdný střed" je způsoben tím, že tato společnost liberální demokracie nemá v sobě žádnou vlastní osu, kolem které by mohla centrovat, uspořádat, zaměřit své dění, svůj pohyb, svůj vývoj.

Je nutno si uvědomit: po celé minulé století touto osou kolem kterého se otáčelo víceméně veškeré světové dění byl základní systémový, mocenský, ideologický, politický a vojenský konflikt mezi Západem a Východem, tedy mezi liberální demokracií na straně jedné, a komunismem/socialismem na straně druhé. Ovšem - to pak znamená že tuto vlastní osu veškerého dění neměl žádný z obou těchto systémů v sobě samém. Tato osa se nacházela v napěťovém poli mezi nimi.

Poté ale co se zhroutil svět socialismu a spolu s tím i tato osa veškerého dění, a kdy se alespoň načas dominantním světovým systémem a hráčem stala liberální demokracie, se ukázalo že tato není schopna tuto osu vytvořit v sobě samé. Nýbrž že veškerý její pohyb se otáčí kolem onoho zmíněného prázdného středu. Tento střed se dříve zdál být vyplněn stále rostoucím konzumem a technickým optimismem; ale především v konfrontaci s klimatickou krizí, s náhle se vynořivšími mezemi dalšího růstu se tento techno-konzumní optimismus zhroutil, a ukázalo se že není čím ho nahradit.

Opakuji to znovu a znovu: systém liberální demokracie ze své samotné podstaty nemá nic, žádný ideový či existenční základ na němž by takovouto životní a systémovou osu mohl vytvořit. Liberální demokracie sice svým principem pluralismu připouští a toleruje (zdánlivě) všechny obsahy; ale ona je nechá pouze slepě narážet na sebe, tímto střetem se navzájem vyruší, neutralizují jejich potenciály, jejich ideové impulsy, takže nakonec zůstane jenom onen prázdný střed, zprůměrovaná nicotnost.

Je tedy pouze logické a zákonité, že společnost, či přesněji řečeno určité skupiny lidí časem začnou vnímat tuto imanentní obsahovou a ideovou prázdnotu liberální demokracie, a začnou hledat alternativu. Nějaké pozitivní obsahy, které mohou poskytnout novou orientaci, nový smysl jejich vlastním životům. Nějakou novou osu osobního, společenského i světového dění. A jak jsem konstatoval už minule, pokud se nedaří progresivním silám vystoupit s nějakým novým přesvědčivým, inspirativním konceptem, pak si tyto skupiny nacházejí východisko v hnutích extrémistických, většinou konzervativně-reakcionářských. A to na obou protilehlých pólech ideově-politického spektra.