V průběhu září se odehrály troje napjatě očekávané volby do parlamentů ve východoněmeckých spolkových zemích Durynsko, Sasko a Braniborsko. Výsledky v mnoha ohledech nejen překreslují politické mapy těchto konkrétních regionů Spolkové republiky, ale předznamenávají i posuny, které budou relevantní pro Německo jako celek.

První zářijovou neděli šli k volbám v Durynsku a Sasku. V Sasku uhájili vítězství pouze velmi těsně křesťanští konzervativci z CDU dosavadního ministerského předsedy Michaela Kretschmera. S odstupem jednoho procentního bodu a při překročení třicetiprocentního podílu voličských hlasů jim na záda dýchá AfD.

S velkým odstupem za nimi, s necelými dvanácti procenty se na třetím místě umístil Svaz Sahry Wagenknechtové (Bündnis Sahra Wagenknecht, BSW). Na novou politickou sílu je to ovšem výsledek velmi solidní.

Sociální demokraté z SPD více méně stagnují na nevalných sedmi procentech, Zelené od vypadnutí ze zemského sněmu zachránila pouhá desetina procenta a Die Linke jen zisk dvou přímých mandátů, protože pětiprocentního kvóra ani nedosáhla. Liberálové z FPD, kteří s SPD a Zelenými tvoří vládní koalici v Berlíně, v Sasku už tradičně figurují jen mezi „ostatními“.

V Durynsku se oproti tomu vítězství AfD zabránit nepodařilo. Od minulých zemských voleb si polepšila o výrazných skoro deset procentních bodů na bezmála 33 procent voličské podpory, CDU zde skončila až o devět procentních bodů za ní.

Masivní propad zde zaznamenala tradičně silná Die Linke, která zde dokonce dosud vládla: pohoršila si o celých 18 procentních bodů na pouhých 13 procent, a skončila tím až na čtvrtém místě za BSW s necelými 16 procenty.

SPD se v Durynsku musí spokojit s podobně nevalným výsledkem jako v Sasku, Zelení zde ze zemského sněmu rovnou vypadli a FDP vybojovala jen těsně přes jedno procento hlasů.

V Braniborsku, kde se šlo k volebním urnám uplynulý víkend, se nakonec podařilo vyhrát SPD, která v této spolkové zemi vládne nepřetržitě od roku 1990. Dosáhla na skoro jednatřicetiprocentní podporu voličů a voliček, zatímco AfD jen na těsně přes 29 procent.

BSW skončila s 13,5 procenty těsně před CDU, Zelení a Die Linke z parlamentu vypadli, přičemž pro druhou jmenovanou stranu to je na východě Německa vůbec poprvé. Výsledek FDP opět spadá mezi nerozlišované „ostatní“.

Vládnutí se silnou a extremistickou AfD

Nejvíce pozornosti a obav nyní samozřejmě směřuje k výsledkům AfD, které jsou fenomenální bez ohledu na to, že v Sasku a Braniborsku jim nakonec úplné vítězství těsně uniklo.

V Durynsku a Braniborsku přesto strana při přepočtu hlasů na mandáty získala tzv. blokační menšinu (a i v Sasku na ni nedosáhla jen velmi těsně), která jí zaručuje právo veta, respektive vydírací potenciál u mimořádně důležitých rozhodnutí žádajících si dvoutřetinovou většinu, jako jsou změny ústav, jmenování ústavních soudců nebo nominace radních veřejnoprávních médií na zemské úrovni.

Protože všechny ostatní strany vládnutí s AfD vylučují, bude AfD všude jasně největší opoziční stranou, což jistě náležitě vytěží jak s ohledem na různé institucionální nároky, které jí tím formálně či zvykově vznikají, tak symbolicky — populistická figura, že právě AfD ztělesňuje odboj proti „kartelu etablovaných stran“, je neodmyslitelnou součástí její podstaty.

Zejména v Durynsku, kdy ji ostatní strany odstaví jako vítěze voleb, bude zřejmě tato argumentace mimořádně působivá. Skvěle fungovat bude — vzhledem k tomu, jak široké a nesourodé koalice budou k vyšachování AfD potřeba — určitě také ve dvou zbylých spolkových zemích i za jejich hranicemi.

Strana je přitom ve všech třech spolkových zemích tajnými službami považovaná za vysloveně pravicově extremistickou. Šéfem durynské AfD je jeden z nejvýraznějších radikálů partaje Björn Höcke, ale moc si s ním nezadá ani lídr braniborské kandidátky Hans-Christoph Berndt.

To, že si AfD nakonec lépe vedla v Durynsku než Sasku, se přitom bere jako předběžné rozhřešení vnitrostranického sporu o tu nejefektivnější strategii: zda je lepší si na nic nehrát jako Höcke, otevřeně provokovat vysloveně nacistickým slovníkem a nezastírat kontakty do různých pravicově extremistických kruhů mimo stranu, anebo naopak radikalitu skrývat, podbízet se tak nerozhodnutým voličům a ztěžovat rozhodovaní CDU, zda přece jen s AfD nevládnout radši než s levicovými subjekty, jak to zkoušela saská AfD.

Výrazným článkem radikálního stranického okolí, ke kterému má durynský stranický establishment blízko, je kupříkladu extremista Götz Kubitschek, jenž kolem svého nakladatelství vytváří jakési intelektuální podhoubí celého hnutí. Také mnozí ze stranického dorostu Junge Alternative už nic nepředstírají — v létě kupříkladu vydali umělou inteligencí složený rozverný taneční song na téma odsunu azylantů.

Že si v Braniborsku, kde se volilo o dva týdny později, vzali poučení spíše z durynské strategie, se ukázalo při oslavách volebních výsledků v Postupimi. Tam nejenže vyhrával právě tento hit, ale účastníci také provokativně novinářům vykládali, že celkem bylo pozváno „88“ hostí odjinud.

Voliči AfD: Muži, mladí, unavení změnami

Samozřejmě se teď v Německu vede další kolo debat, kdo jsou voliči a voličky AfD a proč se jimi stali. Pohled na sociodemografii příliš nepřekvapí: ačkoli není podpora AfD mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi nijak nízká, přece jen je vzdělání i profesi přímo úměrná očekávatelným způsobem — nadproporční je mezi lidmi s nejnižším vzděláním a mezi dělnickými profesemi.

Signifikantně vyšší je také mezi muži než ženami a vůbec nejjednoznačněji ji předpovídá spokojenost s vlastní situací — kdo ji hodnotí jako špatnou, volí místy i z nadpoloviční většiny AfD.

Jednou z nejpřekvapivějších věcí je v tomto ohledu masový příklon mladých k pravicovým extremistům. Ve podstatě všech případech je podpora nejvyšší v nejnižších věkových kategoriích mezi 16 a 34 lety, rekordní opět v Durynsku, kde křížek u AfD udělalo celých 38 procent těch úplně nejmladších voličů a voliček mezi 16 a 24 lety.

Oproti tomu stojí masivní ztráty zejména Zelených, kteří byli donedávna považováni za stranu mladých. Kupříkladu v Braniborsku v téže věkové kohortě ztratili neuvěřitelných 25 procentních bodů a propadli se na pouhých 6 procent.

Vysvětlení se pro to uvádějí nejrůznější: od mimořádně silné a úspěšné přítomnosti strany na sociálních sítích, zejména TikToku, který je mezi nejmladšími lidmi nejoblíbenější, přes skutečnost, že mnoho z nich už nezažilo pozdvižení kvůli nástupu strany, a tak je pro ně politický subjekt jako každý jiný, až po mimořádné znejistění mladých generací mnohačetnými krizemi posledních let nebo fakt, že strana se svým pochybným „rebelstvím“ může splňovat poptávku mladých po vyhranění se vůči generaci rodičů či společenskému mainstreamu jako takovému.

Celkově s pohledem na výborné výsledky AfD intenzivně pokračuje debata o tom, co se to vlastně s východoněmeckou společností děje. Mnohé hlasy ale varují před tím, aby se z AfD dělal výhradně východoněmecký fenomén, protože i na západě země má skoro všude nezanedbatelnou podporu — o zahraničních pravicově populistických úspěších nemluvě.

Přesto složitá historie i neuspokojivá současnost východního Německa zcela očividně nějakou roli sehrává, když se zde AfD zvládla stabilizovat na třetinové podpoře, o čemž si na západě může nechat zdát, a také je zde řádově radikálnější.

Na pořadu dne tak znovu je připomínání přetrvávajících socioekonomických nerovností mezi východem a západem země, ale i nerovností v zastoupení i těch symbolických, což východní Němci většinově artikulují jako všeobjímající pocit být „občanem druhé kategorie“. K tomu se přidává široce rozšířená transformační únava a odpor k jakýmkoli dalším změnám, které se o slovo ne náhodou hlásí v době kaskády krizí a hrozících převratných změn, ať už těch spojených s migrací, sociálně-ekologickou přestavbou či probíhajícími válečnými konflikty.

AfD jako žádná jiná strana ztělesňuje étos, že ubrání „starý dobrý normální svět“ a že lidé se nemusí měnit — být tolerantnější k migrantům, chovat se ekologičtěji nebo být citlivější vůči menšinovým požadavkům na uznání.

Východní extremistické podhoubí

Mluví se však také o specifickém zakořenění pravicového extremismu na východě země. Durynsko bylo jednou z prvních zemí, kde zapustila kořeny už NSDAP; poválečné vyrovnání s nacismem tu bylo zprvu sice důslednější než na západě, s postupným zbytněním režimu se proměnilo v prázdnou rétoriku, takže neonacismus se následně stal nejúčinnějším nástrojem mladické revolty vůči deklaratorně antifašistické totalitní politické moci.

Těsně po převratu se pak neonacismus zdál jako ideální pro kanalizování dezorientace ze změn a frustrace z jejich negativních důsledků. To mnohdy činorodě podpořili extremisté ze Západu, kteří na východ přicházeli jako do země zaslíbené a vyplnili tamní předpolitický prostor.

Zatímco na západě dělali politickou práci členové etablovaných stran zcela samozřejmě v odborech, spolcích, církvích nebo u dobrovolných hasičů, na východě takové struktury existují jen rudimentárně a ty existující jsou z velké části prosáknuté pravicově-populistickými či dokonce extremistickými myšlenkami.

Na východě jsou zkrátka otevřenými sympatizanty AfD váš soused, učitelka dětí nebo vedoucí místního ochotnického spolku. Jejich přísná ostrakizace je tady v podstatě nemožná.

Zatímco ze začátku převažoval názor, že na východě je volba AfD pouhou protestní volbou nehledě na ideologii, vzhledem k radikalizaci odpovídajících křídel strany a souběžné rostoucí podpoře se nyní spíše konstatuje, že lidé stranu nevolí navzdory postojům, ale dost možná právě kvůli nim.

Nepostradatelná BSW s vysokými nároky i bez lidí

Dalším fenoménem zemských voleb, kterému se věnuje velká pozornost, je vedle AfD i úspěch Svazu Sahry Wagenknechtové (BSW), který vznikl teprve začátkem tohoto roku. Ačkoli ve výsledcích nakonec zůstal poněkud za svými očekáváními i prognózami, i tak dosáhl mimořádného úspěchu.

V žádné ze tří zmíněných spolkových zemí se bez BSW vláda neobejde, vyjednávání však nejsou jednoduchá. Sahra Wagenknechtová vsadila zejména na téma ruské agrese na Ukrajině, u kterého jsou východní Němci většinově pro ukončení dodávek zbraní a diplomatická vyjednávání o příměří. Od každé potenciální vlády bude jako podmínku za svou účast požadovat, aby k tomuto postoji zavázala. K tomu ale panuje od ostatních stran mizivá ochota.

Vyjednávání bude komplikovat i nerozhodnost CDU, zda by se na vládnutí s nadále v socioekonomických otázkách poměrně radikálně levicovou bývalou členkou Die Linke nemělo vztahovat podobné embargo jako na její předešlou stranu samotnou. Roli bude hrát i postoj k otázkám migrace, kterou chce BSW do dotčených spolkových zemí omezit. Přitom právě zde se kvůli porevolučnímu vylidnění zoufale nedostává kvalifikovaných pracovních sil.

Nadto panují obavy, zda zatím málo početná BSW vůbec zvládne přijít s takovým množstvím kvalitního politického personálu, který si spoluvládnutí vyžaduje — nejvyšší kvalifikaci má zdá se její durynská lídryně Katja Wolfová, která byla starostkou středně velkého města Eisenach.

Volby za volbami se každopádně potvrzuje, že BSW sice byla deklaratorně založena s cílem odlákat levicově konzervativní politikou voličstvo zejména AfD, ve skutečnosti ale vysává hlavně SPD a Die Linke a pouze v menší míře CDU a AfD. V nebývalých počtech ale zvládá oslovovat také někdejší nevoliče.

Pochybné vítězství SPD v Braniborsku

Třetím velkým tématem německých diskuzí je situace etablovaných stran na východě a implikace zemských voleb pro celoněmeckou politiku. Je zřejmé, že Die Linke se nachází ve velmi závažných existenčních problémech.

Nyní totiž protest a nespokojenost s politickým mainstreamem daleko lépe v očích voličstva ztělesňují AfD a nově i BSW. FDP ani Zelení nebyli na východě nikdy příliš silně zakořenění a nyní se z nich definitivně staly strany, které představují na východě opovrhované až nenáviděné — západoněmecké — liberální pokrokářství.

Úspěch SPD v Braniborsku je do jisté míry spíš výjimkou potvrzující trend setrvalého poklesu podpory na východě. V Braniborsku se sice drží u vlády nepřetržitě už od roku 1990, ale zřejmě proto, že Braniborsko se jako východní spolková země vymyká — je z podstatné části „předměstím“ liberálního Berlína, kde žije velmi mnoho vzdělaných a dobře situovaných lidí, kteří pracují v Berlíně v politice, médiích, státní správě nebo jiných prestižních povoláních.

Vítězství v nynějších volbách jde na vrub mimořádně oblíbenému, spíše konzervativnímu a „lidově“ vystupujícímu Dietmaru Woidkemu, který v Braniborsku vládne už jedenáct let. On sám má jako předseda tamní vlády nadpoloviční podporu veřejnosti.

Rozhodující zřejmě bylo, že zaujal maximální možný odstup od berlínské vlády — přítomnost kancléře Scholze si v předvolebním boji vysloveně nepřál, což je mimořádně absurdní, neboť Scholz bydlící v Postupimi je sám braniborský občan. Woidke se snažil upozadit i značku SPD, když převrátil obvyklou volební logiku a kandidoval se sloganem „Kdo chce Woidkeho, volí SPD“.

Zcela klíčový zlom představovalo jeho prohlášení, že v případě vítězství AfD se on z politiky úplně stáhne. To mu pravděpodobně přineslo rozhodující procenta podpory. Zřejmě i kvůli tomuto apelu přešli k SPD v poměrně vysokém počtu dosavadní voliči Zelených a Die Linke, a tyto strany proto vypadly ze zemského sněmu.

Vedle chvály Woidkeho politického umu neméně často zaznívá i kritika, že se podílel na likvidaci politického středu, aniž by to bylo nutně potřeba. I kdyby totiž vyhrála AfD, SPD by stejně vládu sestavovala a on mohl svůj post obhájit. Šlo tak spíš o aroganci někoho, kdo si ze soukromé ješitnosti zakládá na pověsti, že nadále umí proti AfD zvítězit, aniž by však jeho strategie byla dlouhodobě udržitelná — naopak je spíš kontraproduktivní.

Rozkolísané pozice před volbami do Bundestagu

Vítězství SPD v Braniborsku zapůsobilo, přinejmenším v prvním okamžiku, terapeuticky a stabilizačně. Útěchou — byť chabou — byl i fakt, že v ostatních dvou spolkových zemích zůstala více méně na svém, a nenaplnily se tak nejhorší scénáře vypadnutí z tamních parlamentů. Tu a tam zmiňovaná eventualita výměny kancléře ještě před koncem tohoto volebního období je tak zřejmě pryč ze stolu.

Debata, zda by měl Olaf Scholz být lídrem i do voleb do Bundestagu v příštím roce však už zřejmě neumlkne, a to o to spíš, že úspěch v Braniborsku byl spíš úspěchem Scholzovi a jeho vládě navzdory. Aktuálně platí za případného náhradníka mimořádně oblíbený ministr obrany Boris Pistorius. SPD má ale obavy z tzv. „efektu Martin Schulz“, kdy tohoto oblíbeného politika poslala jako jedničku do voleb, aby pak velká očekávání skončila naprostým zklamáním.

Velmi kritické debaty se teď pochopitelně vedou u FDP. Silně se ozývají hlasy volající po předčasném opuštění rozhádané a neoblíbené koalice a konsolidaci strany mimo vládní odpovědnost. Zelení jsou poněkud méně rozhození, protože jsou na špatné výsledky na východě zvyklí a zároveň berlínskou koalici vnímají o něco méně kriticky. I je ale může čekat debata, zda dosud jasný lídr do příštích voleb, ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck opravdu je ten správný.

V mezičase pojmenovala svou jedničku kandidátky do Bundestagu už i CDU. Bude jím předseda strany Friedrich Merz. Část strany vkládá naděje, že obnoví její konzervativní profil, jiní se ho však obávají, protože je ultrakonzervativní boháč, který se příliš neumí ovládat. Jednoznačný náskok CDU v celoněmeckých průzkumech tak může rychle ztratit, což by pravděpodobně byla voda na mlýn oběma dalším aktérům konzervativního spektra, totiž AfD a BSW.

Nad rámec obtížného skládání vlád ve třech spolkových zemích, kde se tento měsíc volilo, tak bude i mimořádně zajímavé sledovat, jaké dynamiky rozpoutaly či posílily tyto volby pro nadcházející rok zbývající do voleb do Bundestagu. Jisté je, že politická stabilita poválečného Německa se silným politickým středem je u konce. A to nejen na východě.