Volby na východě Německa: se stabilitou politického středu je konec

Kateřina Smejkalová

Mimořádný úspěch AfD a Aliance Sahry Wagenknechtové v zemských volbách v Sasku, Durynsku a Braniborsku znovu ukázaly, jak silně lidé vyčerpaní mnohačetnou krizí podléhají těm, kdo jim slíbí „starý dobrý normální svět“.

Krajně pravicová AfD se opírá zejména o nejmladší věkovou kategorii voličů, kde dosahuje zcela fenomenální výsledků. Foto Ralf Hirchberger, AFP

V průběhu září se odehrály troje napjatě očekávané volby do parlamentů ve východoněmeckých spolkových zemích Durynsko, Sasko a Braniborsko. Výsledky v mnoha ohledech nejen překreslují politické mapy těchto konkrétních regionů Spolkové republiky, ale předznamenávají i posuny, které budou relevantní pro Německo jako celek.

První zářijovou neděli šli k volbám v Durynsku a Sasku. V Sasku uhájili vítězství pouze velmi těsně křesťanští konzervativci z CDU dosavadního ministerského předsedy Michaela Kretschmera. S odstupem jednoho procentního bodu a při překročení třicetiprocentního podílu voličských hlasů jim na záda dýchá AfD.

S velkým odstupem za nimi, s necelými dvanácti procenty se na třetím místě umístil Svaz Sahry Wagenknechtové (Bündnis Sahra Wagenknecht, BSW). Na novou politickou sílu je to ovšem výsledek velmi solidní.

Sociální demokraté z SPD více méně stagnují na nevalných sedmi procentech, Zelené od vypadnutí ze zemského sněmu zachránila pouhá desetina procenta a Die Linke jen zisk dvou přímých mandátů, protože pětiprocentního kvóra ani nedosáhla. Liberálové z FPD, kteří s SPD a Zelenými tvoří vládní koalici v Berlíně, v Sasku už tradičně figurují jen mezi „ostatními“.

V Durynsku se oproti tomu vítězství AfD zabránit nepodařilo. Od minulých zemských voleb si polepšila o výrazných skoro deset procentních bodů na bezmála 33 procent voličské podpory, CDU zde skončila až o devět procentních bodů za ní.

Masivní propad zde zaznamenala tradičně silná Die Linke, která zde dokonce dosud vládla: pohoršila si o celých 18 procentních bodů na pouhých 13 procent, a skončila tím až na čtvrtém místě za BSW s necelými 16 procenty.

SPD se v Durynsku musí spokojit s podobně nevalným výsledkem jako v Sasku, Zelení zde ze zemského sněmu rovnou vypadli a FDP vybojovala jen těsně přes jedno procento hlasů.

V Braniborsku, kde se šlo k volebním urnám uplynulý víkend, se nakonec podařilo vyhrát SPD, která v této spolkové zemi vládne nepřetržitě od roku 1990. Dosáhla na skoro jednatřicetiprocentní podporu voličů a voliček, zatímco AfD jen na těsně přes 29 procent.

BSW skončila s 13,5 procenty těsně před CDU, Zelení a Die Linke z parlamentu vypadli, přičemž pro druhou jmenovanou stranu to je na východě Německa vůbec poprvé. Výsledek FDP opět spadá mezi nerozlišované „ostatní“.

Vládnutí se silnou a extremistickou AfD

Nejvíce pozornosti a obav nyní samozřejmě směřuje k výsledkům AfD, které jsou fenomenální bez ohledu na to, že v Sasku a Braniborsku jim nakonec úplné vítězství těsně uniklo.

V Durynsku a Braniborsku přesto strana při přepočtu hlasů na mandáty získala tzv. blokační menšinu (a i v Sasku na ni nedosáhla jen velmi těsně), která jí zaručuje právo veta, respektive vydírací potenciál u mimořádně důležitých rozhodnutí žádajících si dvoutřetinovou většinu, jako jsou změny ústav, jmenování ústavních soudců nebo nominace radních veřejnoprávních médií na zemské úrovni.

Protože všechny ostatní strany vládnutí s AfD vylučují, bude AfD všude jasně největší opoziční stranou, což jistě náležitě vytěží jak s ohledem na různé institucionální nároky, které jí tím formálně či zvykově vznikají, tak symbolicky — populistická figura, že právě AfD ztělesňuje odboj proti „kartelu etablovaných stran“, je neodmyslitelnou součástí její podstaty.

Zejména v Durynsku, kdy ji ostatní strany odstaví jako vítěze voleb, bude zřejmě tato argumentace mimořádně působivá. Skvěle fungovat bude — vzhledem k tomu, jak široké a nesourodé koalice budou k vyšachování AfD potřeba — určitě také ve dvou zbylých spolkových zemích i za jejich hranicemi.

×
Diskuse
JP
September 26, 2024 v 12.33
Kam zmizel střed?

Analýza povolební situace ve (východním) Německu od Kateřiny Smejkalové je jako obvykle naprosto přesná, kompetentní a výstižná. V dané - to jest ryze politické respektive politologické - rovině k ní není prakticky co ještě dalšího přidat. Co však by se jevilo být potřebným: od této pouze politologické roviny zkoumání postoupit ještě poněkud hlouběji, k obecnějším příčinám popsaných politických trendů.

Kateřina Smejkalová tedy konstatuje, že "politická stabilita poválečného Německa se silným politickým středem je u konce". To mě upomnělo na jeden - už nějaká dvě desetiletí starý - komentář jednoho redaktora velkého německého deníku "Süddeutsche Zeitung", který tuto svou rozsáhlou úvahu nad stavem německé politiky, ale i společnosti obdařil názvem "Všichni se tlačí do středu. Ale střed je prázdný."

Autor eseje popisoval podrobně, jak velké politické strany, které kdysi reprezentovaly a prosazovaly velké, výrazné principy a ideje, se nyní v honbě za středovým voličem stále více tlačí nejen do politického, ale současně i ideového středu. Spolu s tím ale nevyhnutelně ztrácejí, respektive vzdávají svůj dřívější ideový profil, stávají se nevýraznými subjekty bez vlastní tváře, leckdy navzájem zaměnitelné.

Tento trend v politice podle autora plně koreluje i s vývojem v samotné společnosti, kde se také čím dál tím více vytrácejí výrazné, osobité postoje, světonázorové i v ryze osobním životě. I zde se všichni čím dál tím více pohybují směrem ke středu - průměrného občánka, či spíše tuctového maloměšťáčka, který žije už jenom svým konzumem, a který ve svém občanském a osobním životě nikde nenaráží, protože i on už dávno ztratil svou tvář.

Podle autora oné úvahy tedy všichni - jak v politice tak v civilním životě - směřují k tomuto pohodlnému, bezkonfliktnímu středu; ale podle jeho soudu "tento střed je prázdný". Je to prázdná množina, kde kromě oné snahy ničím nevyniknout, stát se součástí mainstreamového houfce není k nalezení naprosto nic. Žádná nová, inspirující idea, žádná osobitost, jenom velká amorfní masa.

Pokud je tedy v současné době (a to zdaleka ne pouze v Německu) možno zaznamenat trend zcela opačný, směřující naopak k radikálním hnutím na obou stranách politického spektra, pak by se tedy naprosto právem mohlo nechat soudit, že onen "prázdný střed" definitivně implodoval. Nebo přinejmenším se právě nachází ve fázi imploze. Ukazuje se neklamně, že tento prázdný, pohodový, maloměšťácky blahobytný střed nevede nikam. Že už není schopen člověku-občanu zprostředkovat pocit, že jeho existence - společenská i osobní - má nějaký smysl. Že tento svět někam směřuje, k nějaké pozitivní budoucnosti. Stalo se tak bezpochyby primárně pod tlakem vnějších okolností, celé řady krizí, sociálních, ekologických, i ryze nahodilých jako byla pandemie covidu. Nicméně se jeví, že velké části populace už v tomto "prázdném středu" nedokáží nalézt svou vlastní identitu; a že touží po tom aby jak tento svět, tak i jejich vlastní život znovu obdržel nějaký výraznější smysl, nějaké směřování k jasným a zřetelným hodnotám.

A protože současní progresivisté nejsou schopni vytvořit nějakou univerzálně platnou, inspirující vizi budoucího vývoje, budoucí společnosti, a místo toho se utápějí v v nekonečných bojích a půtkách za práva těch či oněch - mnohdy zcela okrajových až vysloveně bizarních - skupin a skupinek, pak není divu že se pak mnohé části populace obracejí k hnutím konzervativním až přímo reakcionářským, která hlásají sice hodnoty z humánního hlediska velmi pochybné, nicméně s potenciálem vzbudit u těchto sociálně a ideově deprivovaných osob pocit, že se v jejich životě opět rodí nějaká nová naděje.

Právě to je ostatně dost možná ten moment, který je nejvíce profilující pro všechny ty "strany prázdného středu": že zcela ztratily schopnost přinášet nové naděje. Ukázalo se, že všechny jejich ideové a politické programy nakonec nepřinášejí nic jiného nežli věčné točení se v tom samém kruhu nekonečného konzumu a maloměšťácké zbytnělosti.

Namísto žasnutí a hrození se nad tím, že a proč se nám tu najednou jako houby po dešti rodí antisystémová, radikální hnutí všeho zabarvení, by tedy daleko případnější bylo pochopit a uznat, že ve skutečnosti se jedná o naprosto přirozenou reakci na onen "prázdný střed". Že se jedná o zcela zákonitý vývoj, který by bylo vlastně možno predikovat už před celými desetiletími. A místo nářku nad rozlitým mlékem by mělo daleko větší smysl hledat, jakými novými obsahy by bylo možno naplnit, oživit tento prázdný, nicotný střed. Dalo by se téměř říci, že jestliže současná politika trpí absencí jak nosných idejí, tak ale i výrazných osobností jakožto nositelů těchto idejí, že tedy v prvé řadě by bylo zapotřebí obnovit či vynalézt nějakou "politiku s lidskou tváří".

PK
September 27, 2024 v 5.49

Nejen že zmizel německý střed, on zmizel i jeden uživatel z Německa i ze svým účtem :-)

PK
September 27, 2024 v 9.39

Oprava, nechci být žádný grammar nazi, nebo snad grammar AfD, ale chtěl jsem říci " i SE svým účtem".

JP
September 28, 2024 v 10.25
Prázdný střed a hledání osy

K onomu "prázdnému středu" současné společnosti liberální demokracie (či poněkud obecněji: současné západní civilizace) je záhodno ještě připojit toto:

Tento "prázdný střed" je způsoben tím, že tato společnost liberální demokracie nemá v sobě žádnou vlastní osu, kolem které by mohla centrovat, uspořádat, zaměřit své dění, svůj pohyb, svůj vývoj.

Je nutno si uvědomit: po celé minulé století touto osou kolem kterého se otáčelo víceméně veškeré světové dění byl základní systémový, mocenský, ideologický, politický a vojenský konflikt mezi Západem a Východem, tedy mezi liberální demokracií na straně jedné, a komunismem/socialismem na straně druhé. Ovšem - to pak znamená že tuto vlastní osu veškerého dění neměl žádný z obou těchto systémů v sobě samém. Tato osa se nacházela v napěťovém poli mezi nimi.

Poté ale co se zhroutil svět socialismu a spolu s tím i tato osa veškerého dění, a kdy se alespoň načas dominantním světovým systémem a hráčem stala liberální demokracie, se ukázalo že tato není schopna tuto osu vytvořit v sobě samé. Nýbrž že veškerý její pohyb se otáčí kolem onoho zmíněného prázdného středu. Tento střed se dříve zdál být vyplněn stále rostoucím konzumem a technickým optimismem; ale především v konfrontaci s klimatickou krizí, s náhle se vynořivšími mezemi dalšího růstu se tento techno-konzumní optimismus zhroutil, a ukázalo se že není čím ho nahradit.

Opakuji to znovu a znovu: systém liberální demokracie ze své samotné podstaty nemá nic, žádný ideový či existenční základ na němž by takovouto životní a systémovou osu mohl vytvořit. Liberální demokracie sice svým principem pluralismu připouští a toleruje (zdánlivě) všechny obsahy; ale ona je nechá pouze slepě narážet na sebe, tímto střetem se navzájem vyruší, neutralizují jejich potenciály, jejich ideové impulsy, takže nakonec zůstane jenom onen prázdný střed, zprůměrovaná nicotnost.

Je tedy pouze logické a zákonité, že společnost, či přesněji řečeno určité skupiny lidí časem začnou vnímat tuto imanentní obsahovou a ideovou prázdnotu liberální demokracie, a začnou hledat alternativu. Nějaké pozitivní obsahy, které mohou poskytnout novou orientaci, nový smysl jejich vlastním životům. Nějakou novou osu osobního, společenského i světového dění. A jak jsem konstatoval už minule, pokud se nedaří progresivním silám vystoupit s nějakým novým přesvědčivým, inspirativním konceptem, pak si tyto skupiny nacházejí východisko v hnutích extrémistických, většinou konzervativně-reakcionářských. A to na obou protilehlých pólech ideově-politického spektra.

PK
September 30, 2024 v 0.20

Souhlasím víceméně s panem Poláčkem.

Ovšem kladu si stále otázku, kam zmizel účet pana Kolaříka.