Nabere německá Die Linke druhý dech po odchodu konzervativního křídla?

Kateřina Smejkalová

Německá levicová strana Die Linke vždy řešila potíže s identitou, protože se podstatně lišil charakter západní a východní části strany. Připravovaný odchod konzervativního křídla představuje příležitost i velkou zkoušku.

Německou radikální levici Die Linke povede do Evropských voleb Carola Racketeová, která vstoupila do veřejného povědomí jako kapitánka lodi zachraňující uprchlíky ve Středozemním moři. Byla za to souzena v Itálie, naopak od katalánského parlamentu dostala medaili. Účastnila se také radikálních protestů za klima. Foto Andreas Solaro, AFP

Na německé politické scéně se aktuálně odehrává řada pozoruhodných pohybů. V krizi se ocitla vládnoucí koalice sociálních demokratů z SPD, Zelených a liberálů z FDP. Má za sebou v rychlém sledu několik komunikačně i obsahově nezvládnutých legislativních projektů, mezi nimiž ční zejména zpackaný pokus přinutit německé domácnosti k poměrně rychlé a přísné výměně stávajících vytápěcích technologií za udržitelná tepelná čerpadla.

Vyhrocené vztahy panují hlavně mezi Zelenými a FDP, kritika ale směřuje i na SPD kancléře Olafa Scholze, který od začátku ve vládě sehrává spíš roli moderátora mezi nimi — dle mnohých překvapivě stranícího FDP — než lídra s viditelnými a odhodlaně prosazovanými vlastními prioritami. Odpovídá to ovšem nátuře Olafa Scholze, který odjakživa působí víc jako úředník než jako charismatický politik. Pro mnohé se tím potvrzuje hypotéza, že nečekaný úspěch SPD v minulých volbách do Bundestagu byla spíš situační náhoda než projev autentické a stabilní podpory pro Scholze či jeho stranu.

Nebezpečný vzestup AfD

S nezdary vládnoucí koalice, která se v důsledku války na Ukrajině a s ní spojených potíží objektivně nachází ve velmi složité situaci, pravděpodobně přímo souvisí také dramatický vzestup národovecky konzervativní AfD. Na celoněmecké úrovni aktuálně v průzkumech dosahuje skoro dvaadvaceti procent voličských hlasů, přičemž ještě při posledních parlamentních volbách 2021 to byla jen polovina. Vzestup to je tedy razantní.

Těsně po volbách se mělo za to, že se extrémisté stabilizovali na svém maximu, případně že podpora AfD bude dokonce klesat. Mělo se za to, že když dojde na konkrétní parlamentní práci, znemožní se.

Tento odhad byl fatálně mylný. Nejvíc alarmující je pohled do zemí bývalé NDR, kde se AfD bez výjimky pohybuje buď těsně pod třiceti procenty hlasů, nebo směřuje, jako v Sasku, dokonce k pětatřicetiprocentnímu podílu voličské podpory. Začátkem října se přitom budou volit zemské parlamenty v Bavorsku a Hesensku, kde si AfD zřejmě v řádu nižších jednotek procent také polepší.

Největší drama se ale očekává příští rok touhle dobou, kdy k urnám půjdou voliči právě na východě, a to v Sasku, Durynsku a Braniborsku. S pohledem na aktuální čísla začíná být čím dál pravděpodobnější, že po nich bude třeba širokých „všelidových“ koalic proti AfD, což dlouhodobě nemůže přinést nic dobrého.

Při pokračujícím trendu nárůstu preferencí radikální pravice může dokonce nastat situace, kdy žádná koalice bez její podpory nevznikne. To je ovšem scénář, který zatím v partajních centrálách ani západoněmeckých buňkách nikdo nechce vyslovit nahlas.

Ve východoněmecké CDU a FDP se nicméně dlouhodobě ozývají hlasy, které žádají revizi přísného zákazu jakékoli spolupráce s AfD. Je to jen pár dní, kdy v Durynsku pomohli poslanci AfD prohlasovat spolu s kolegy z FDP legislativní návrh CDU, což způsobilo pořádný skandál, bylo to ale pravděpodobně jen počátkem cíleného nabourávání dosavadního tabu.

Die Linke pořád štěpí Berlínská zeď

Poměrně dramatická situace vládne i v krajně levicové Die Linke. Připomeňme, že Die Linke je poměrně mladá strana. Vznikla teprve v roce 2007 sloučením západoněmecké WASG (Arbeit & soziale Gerechtigkeit — Die Wahlalternative), zformované o pouhé čtyři roky dříve z levicového křídla sociální demokracie, a východoněmecké postkomunistické levice PDS (Partei des demokratischen Sozialismus), která sdružovala levicově smýšlející členy dřívější východoněmecké státostrany SED.

Takové spojení dávalo ve formálně sjednoceném Německu strategický smysl, zároveň se v něm ale od začátku projevovalo faktické rozštěpení země — a tím pádem i strany — na západ a východ. To se sice do určité míry týká všech německých stran, radikální levice ale možná ze všech nejvíce.

Západní křídlo strany je zakořeněné v pacifistickém a odborovém milieu, a je tak v mnohých „tradičně“ levicových tématech poměrně radikální, někdy až antisystémové. Dráždí třeba otevřenými debatami o nepodmíněném základním příjmu, ale i kritikou NATO nebo politiky Izraele, což je v Německu ještě větší tabu než jinde. Symptomatické je, že si strana vykoledovala částečné sledování protiextremistickými úřady právě na západě země.

Pokud tedy ostatní strany na celostátní úrovni Die Linke ostrakizují, je to zejména kvůli této její na západě ukotvené antisystémovosti. Zároveň je ale tvář tamní Die Linke také kulturně progresivní, oslovuje také vzdělané a materiálně zajištěné lidi a o voliče se přetahuje vedle SPD i se Zelenými. A nedaří se jí úplně špatně — od roku 2019 se zmíněnými stranami například již podruhé spoluvládne ve městském státě Brémy, na západě jde o historicky vůbec první takový její úspěch.

V některých místech „starých“ spolkových zemí také stoupají počty členů, byť celorepublikově, zejména kvůli situaci na východě, naopak klesají. Nefungovala zde nikdy vyloženě jako protestní strana — jako by západoněmečtí voliči dlouho v politickém spektru žádnou protestní stranu nepotřebovali, dokud se najednou neobjevila AfD. A ta zde revoltuje hlavně proti domnělé liberálně-levicové hegemonii, kterou na západě Die Linke spíš spolupředstavuje.

Východoněmecká Die Linke je naopak především kulturně konzervativní. Vlastní tradice pacifismu nebo sociální emancipace byla v této části země podobně jako u nás zdiskreditována minulým režimem. Celkově se Die Linke na východě v mnohém podobá naší KSČM, a to včetně její funkce — tedy až do nástupu AfD — jako protestní strany pro lidi, kteří nemají nutně vyhraněně levicové smýšlení, ale jsou nespokojení s celkovým vývojem po pádu berlínské zdi.

Předmět protestu je tedy poněkud jiný než na západě — liberalismus zde mnohdy funguje spíš jako zástupný cíl a primárním důvodem protestu je pocit materiálního i symbolického nedocenění ze strany — západoněmeckých — liberálních elit. Proto soupeří Die Linke na východě zejména s národovci z AfD.

Fatální ztráty, v parlamentu jen o fous

Boje se svými různými typy konkurence Die Linke v obou částech země v posledních letech jednoznačně prohrává. Při posledních volbách do Bundestagu v roce 2021 se jí voličstvo rozuteklo v podstatě do všech stran, nikde nebylo saldo pohybu mezi jednotlivými stranami pro Die Linke pozitivní. V úhrnu nejvíce hlasů ztratila ve prospěch SPD a Zelených, u prvních jmenovaných i na východě, kde se sociální demokracii podařilo u dlouhodobě upozaďovaných a často i vysmívaných nebo opovrhovaných lidí bodovat ústředním motivem kampaně: nutností respektu pro úplně každého člena společnosti.

Naopak skoro půl milionu voličských hlasů ve prospěch Zelených zcela jistě ztratila v drtivé většině na západě. V porovnání s tím AfD odsála Die Linke hlasů poměrně málo, jen na devadesát tisíc. Velmi pravděpodobně tím oslabila hlavně její východní křídlo. Podstatných 320 tisíc jejích bývalých voličů se pak rozhodlo v daných volbách nevolit nikoho, což je zcela jistě zklamaný rezervoár, ze kterého teď tyje AfD při svém vzestupu, jejž zaznamenává právě zejména na východě.

Celkově si Die Linke u posledních parlamentních voleb oproti těm v roce 2017 pohoršila o polovinu a zůstala těsně pod pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do Bundestagu. Od mimoparlamentní opozice ji zachránilo jen pravidlo, podle kterého se do Bundestagu dostane i strana, která získá ve volebním systému operujícím se dvěma hlasy alespoň tři takzvané přímé mandáty, pro které se hlasuje tím prvním z hlasů, které každý volič a volička mají. V parlamentu tak s odřenýma ušima nakonec s devětatřiceti zástupci ještě je.

Rozdělení strany jako řešení krize?

Die Linke tak aktuálně bojuje o přežití. Je zřejmé, že jejím největším problémem je to, s čím se levicové strany potýkají snad všude, totiž že se pro politiku stává postupně určující otázka kulturně-identitní, nebo chceme-li rozhodnutí mezi principem uzavřenosti a otevřenosti světu.

Levicové strany v dobách, kdy primát sehrávaly socioekonomické otázky, v sobě dokázaly na jejich pozadí sjednotit jedno i druhé. Nyní v nich ale stoupá napětí a spory o směřování mezi oběma tábory, ačkoli specificky v Die Linke byly podél východně-západního štěpení v nějaké podobě přítomné vždycky. V následujících měsících každopádně na německé radikální levici s největší pravděpodobností povedou k odštěpení konzervativnějšího křídla od strany a založení nového politického subjektu.

Ambiciózní a polarizující projekt Sahry Wagenknechtové

Půjde o politický projekt Sahry Wagenknechtové, jedné z dlouhodobě nejvýraznějších a také nejvíce polarizujících postav Die Linke. Mimořádně sečtělá, argumentačně nadaná žena z východu pocházející netypicky z rodiny s migrantskou zkušeností se nepokouší o revoluci ve stranickém spektru poprvé.

Již před několika lety usilovala o sjednocení levice v nadstranickém hnutí Aufstehen (Povstaňme). Ačkoli se k němu přidala řada známých tváří nejen z její domovské strany, ale i od Zelených a SPD, nepodařilo se ho udržet při životě. Už tehdy Wagenknechtová prokázala velké politické ambice a řadu lidí si velmi znepřátelila, protože ačkoli mělo být hnutí oficiálně nadstranické, bylo zřejmé, že má jít dlouhodobě spíš o etablování jejího vlastního politického projektu.

Obsahově se Sahra Wagenknechtová dlouhodobě profiluje spíš konzervativně a klade důraz na socioekonomická témata, v tom se celkem logicky zařazuje „na svou stranu Německa“ v rámci Die Linke. V detailu je její pozice poněkud obtížné popsat pro český kontext, protože ačkoli jde v principu o tentýž konflikt, zcela srovnatelná její stanoviska s těmi našich prominentních „levicových konzervativců“ nejsou.

Nejdou tolik do krajností, například „národa“ se Wagenknechtová nedovolává, jsou poměrně sofistikované a šikovně formulované. Politička, alespoň prozatím, nevyhledává žádná pochybná, jednoznačně pravicově konzervativní spojenectví. Nicméně v porovnání se značně radikálnější „progresivností“ druhého křídla v Die Linke je kontrast a existující konflikt přesto velký. A Wagenknechtová je velmi kontroverzní.

Oficiálně založení nové strany zatím neohlásila, nicméně že k němu do konce roku přistoupí, platí již za hotovou věc. Na pozadí ho již delší dobu připravuje, její spojenci a spojenkyně v rámci Die Linke se stahují z funkcí a vzdávají kandidatur, prohlašují, že uplynulý sjezd byl poslední příležitostí, kdy se ještě snažili konflikt vyřešit v rámci vnitrostranických mechanismů.

Počítá se s tím, že nový subjekt vyrazí jako první do evropských voleb příští rok na jaře, tak následně do podzimních již zmíněných trojích zemských voleb na východě. To bude zásadní prubířský kámen pro obě strany, poněvadž si obě od svých odlišných strategií, které budou nyní moci následovat bez ostřelování druhým křídlem, slibují vyřešení důvodů pro masový odliv voličů k politické konkurenci.

Vývoj tak bude mimořádně napínavé sledovat, poněvadž podobné konflikty sužují i českou levici a v zásadě se na ně nabízí jen dvojí řešení, přičemž to první se prozatím nezdá jako příliš slibné: totiž zkusit znovu liberalismus i konzervativismus na levici konstruktivně sjednotit. Zda a co přinese naopak jednoznačné vyjasnění pozic a oddělení obou proudů, nyní bude možné v přímém přenosu sledovat u sousedů.

Zejména pak půjde o otázku, zda vůbec je možné najít nějakou levicově konzervativní strategii, která nebude dělat příliš velké ústupky v kulturních tématech tak, že se nakonec rozdíl mezi ní a AfD stane mizivý. Ale stejně tak půjde i o to, zda se podaří socioekonomické otázky propojit s kulturním progresivismem tak, aby nevznikla jen laciná kopie toho, co ztělesňují němečtí Zelení. To jsou zcela ústřední politické otázky dneška.

Zastoupení Die Linke v parlamentu po zbytek funkčního období v ohrožení

Původní Die Linke je každopádně ještě v jednom směru v závažné situaci: jednak už jí odchodem některých poslanců k Wagenknechtové tak jako tak hrozí zánik s různými důležitými výsadami spojeného poslaneckého klubu v Bundestagu. Nadto se v městském státě Berlín pravděpodobně schyluje k opakování voleb do Bundestagu, protože byly tak organizačně nezvládnuté, že lze pochybovat o legitimitě jejich výsledků.

Právě tam však Die Linke získala jeden ze svých tří přímých mandátů, které jí přes celkový neúspěch do parlamentu nakonec vynesly. Pokud by dotčená kandidátka úspěch již nezopakovala — a tomu mnoho při aktuální kondici strany napovídá — nastane zcela bezprecedentní situace, kdy by mohly i zbytky Die Linke z parlamentu vypadnout a všechny silové poměry zbývajících stran se nově přepočítávat.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
PK
September 20, 2023 v 10.29
Dlouhá pasáž o Wagenknechtové

Ve které ovšem chybí jakákoliv zmínka o jejím proruském postoji - který je taky hlavním důvodem její nepřijatelnosti i pro většinu jejích dosavadních soudruhů.

Což je tedy od autorky docela výkon.

JP
September 20, 2023 v 11.29

Velmi kompetentní rozbor situace v německé straně "DIe Linke"; z ideového hlediska by snad bylo možno ještě připojit, že tato strana je zjevně rozštěpena především na křídlo, které by bylo možno nazvat "humanistickým", a na křídlo fundamentalisticky-negativistické.

To "humanistické" křídlo se snaží stále ještě nějak při životě udržovat původní marxistické ideály všeobecné humanizace a demokratizace společnosti; zatímco ono fundamentalisticko-negativistické křídlo (Wagenknechtová) stále ještě vede svůj posvátný džihád vůči kapitalismu.

Obě křídla nicméně spojuje v ideové oblasti jeden společný, a to sice zcela klíčový moment: žádná z obou stran není schopna vyrukovat s nějakým přesvědčivým pozitivním programem komplexní transformace společnosti v socialistickém smyslu. Ale pokud nemají takovýto program, pak tím fakticky ztrácejí základní smysl své existence. To je také podle mého soudu hlavní příčinou postupující ztráty jejich voličských preferencí. Tato strana nemá nic, čím by - obsahově, ideově - zaujala. Proto může k sobě poutat víceméně už jenom čistě protestní voliče - které ale mnohem účinněji oslovuje AfD, když místo abstraktních antikapitalistických hesel může tyto protestní voliče oslovovat emocionálně bližším národovectvím, jakož i dalšími klasickými vzorci politického populismu.

Je skutečně otázka, jak dlouho politický subjekt s takto bezobsažným programem (a navíc vnitřně hluboce rozštěpený) ještě bude schopen existovat.

PK
September 20, 2023 v 11.43

Tomu se říká "slon v obýváku".