Neveselý podzim německé Levice a české levice

Jiří Málek

Pád nejdůslednější německé levicové strany Die Linke pod hranici pěti procent vybízí k porovnávání s českými zeměmi. Podobnosti se najdou, ale rozdílů je více: v Německu levici volí hlavně mladí, je stranou migrantů a sílí v metropolích.

Amira Mohamed Ali, Sarah Wagenknechtová a Oskar Lafontaine během volební kampaně. S českou levicí mají kromě výsledku společného pramálo. Foto FB Amira Mohamed Ali

Ani česká ani německá levice nebude mít na tento podzim dobré vzpomínky. Zdánlivě podobné strany Die Linke a KSČM, které toho mají ve skutečnosti společného jen pramálo, nyní nesporně spojuje tristní volební výsledek. Obě strany spadly pod hranici, která umožňuje nadále působit v parlamentu.

V případě Die Linke hořkost přece jen tlumí fakt, že německé legislativní specifikum jim umožnilo utéci hrobníkovi z lopaty. Tři parlamentní křesla, která získali takzvanou přímou volbou zachránilo dalších třicet poslanců.

Těsně před německými volbami nicméně prakticky nikdo nepředpokládal, že by Die Linke mohla propadnout pod pět procent. „Pesimistické“ předpovědi hovořily o výsledku někde těsně pod šesti procenty. Také všechny relevantní předvolební průzkumy uváděly výsledky nad pěti procenty, ač jejich trend před volbami byl sestupný. Jen v jednom případě se objevila předpověď 4,5 %.

Pro připomenutí, většina průzkumů volební neúspěch KSČM a ČSSD naznačovala. Pro německou levici to byl ovšem šok — první hodnocení hovořila přímo o „katastrofě“. Na stole ale stále leží otázka: Proč se to stalo? A jsou německé a české příčiny obdobné, nebo jsou obdobné výsledky jen shodou náhod?

Levici paradoxně uškodila vyšší volební účast

Zdá se, že to tak náhodné ani v českém ani německém případě nebylo. Oboje volby měly vyšší účast, jež vedla k relativnímu oslabení levice. U nás šlo o mobilizaci „proti Babišovi“, v Německu se sociálním demokratům podařilo zmobilizovat veřejnost a své voliče a tím odčerpat i část voličů Die Linke. V České republice ukazují analýzy, že od KSČM i ČSSD odešla až polovina minulých voličů k ANO.

V Německu „rozdávala“ Die Linke hlasy sociální demokracii — SPD (640 tisíc voličů z minulé volby) a Zeleným (480 tisíc) a což je alarmující, „nevoličům“ (320 tisíc). Tato ztráta přesunem k „nevoličům“ byla ze všech stran největší. AfD takto „ztratila“ 180 tisíc hlasů, CDU/CSU 50 tisíc hlasů, zatímco všichni ostatní hlasy od „nevoličů“ získávali.

Parlamentní přežití tradiční levice — KSČM a ČSSD — u nás záviselo na hlasech starší, střední a seniorní generace. Voliči v kategorii osmnáct a třiačtyřicet let věku dali ČSSD tři procenta, KSČM jen jedno procento. Hlasy sbíraly zejména v generaci nad pětašedesát let, u ČSSD se jednalo o sedm procent a KSČM dokonce osm procent hlasů.

V Německu skupina osmnáct až čtyřiadvacet let přinesla Die Linke osm procent hlasů, a pak už to postupně klesá ke čtyřem procentům u věku 45-59 let i nad šedesát let. Pro Die Linke jde tedy zjevně o perspektivnější situaci, než je situace zdejších levicových stran, především KSČM.

Další dvě české strany řazené k levici získaly zanedbatelný počet hlasů, Zelení — 0,99 % a Levice 0,05 %. V Německu je zajímavá situace u SPD a u Zelených. U mladé a střední generace vždy vedou Zelení, teprve v kategorii nad pětatřicet let se u voličů do čela dostává SPD s maximem ve skupině 60+, kde se těší podpoře nad čtyřiatřicet procent (zde CDU/CSU 33 %, Zelení 9 %).

KSČM a ČSSD se deklarují jako strany pro pracující. Ale u lidí bez maturity od pětatřiceti let věku kraluje ANO (49 %), ač ani KSČM se sedmi procenty a ČSSD s pěti procenty tu nepropadly zcela. V Německu se Die Linke podle sociálních skupin nediferencuje, nejméně získala u státních zaměstnanců (3 %), pak u důchodců (4 %), manuální pracovníci, „bílé límečky“ a živnostníci dopadli stejně s 5 %. Němečtí sociální demokraté vedli u důchodců, manuálně pracujících a úřednictva.

Protiklady v demografii i geografii

V českých podmínkách geografie hraje určitou roli. Výrazně nepříznivým terénem pro levici je Praha. Oporou KSČM jsou spíše větší obce a menší města.

V Německu je stále ještě klíčové rozdělení Západ-Východ. Die Linke a hlavně její jedna dřívější část (strana PDS) byla svázána hlavně s německým Východem, územím německého státu se socialismem sovětského typu pod moskevským dozorem — NDR.

To se ale postupně mění. Současné těžiště Die Linke je na Západě. Z více než šedesáti tisíc členů jich je z východních spolkových zemí už jen 23,1 tisíc — nepočítaje v to východní Berlín. I členská základna má svoji dynamiku, více než polovina členů do strany vstoupila po roce 2010.

Na Západě členská základna s určitými výkyvy spíše roste, zatímco na Východě trvale a rovnoměrně klesá. Pro zajímavost na Západě připadá na jednoho člena dvojnásobek získaných hlasů oproti Východu. Avšak ve východních spolkových zemích Die Linke stále zůstává místní významnou silou. Nikde nedosáhla na méně než 8,5 %, ve třech zemích včetně Berlína to bylo více než jedenáct procent.

Průměrný výsledek na Západě byl 3,6 %. Co je ale varovnější, výsledky poklesly v průměru na polovinu oproti minulým volbám. Jen ve třech zemích — z toho jde o dvě městské země a malé Sársko — se podařilo překonat pět procent, což je hranice i pro vstup do zemských parlamentů.

Ve východní části Německa průměrný pokles odpovídal osmapadesáti procentům minulého výsledku. SPD na Západě posílila o 4,2 %, na Východě dokonce téměř o deset procent. Znalci Die Linke delší dobu hovoří o tom, že strana sice získává pozice ve městech, především universitních, s rozmanitou sociální i etnickou strukturou, ale na venkově zůstávají „bílá místa“, nejen bez organizací, ale i bez hlasů.

V létě se konaly komunální volby v Hesensku. Zde v Kasselu, dvousettisícovém městě s univerzitou, v němž téměř čtyřicet procent obyvatel patří k „migrantům“, získala Die Linke 11,2 % hlasů, v parlamentních volbách 6,5 %. Obdobný dobrý komunální výsledek byl i ve Frankfurtu (7 %). V blízkém okrese Fulda dosáhla Die Linke necelých 2,5 % v komunálních volbách a 3,8 % v parlamentních.

V Německu se nástup SPD v posledních předvolebních měsících vedl k tomu, že se část voličů Die Linke přiklonila právě k sociálním demokratům. Obdobně někteří přecházeli k Zeleným. Důvodem přitom nebyly nějaké zásadní obsahové rozdíly v kampani. Spíše voliči, kteří nebyli pevněji ukotveni u Die Linke, šli podpořit „nadějnější“ subjekt v boji proti CDU/CSU.

Nadbíhání potenciálním koaličním partnerům se nevypaltilo

Zde se dostáváme k obsahovým, programovým otázkám. Většina pozorovatelů se shoduje, že právě v daném ohledu Die Linke neobstála. Na počátku jara se uskutečnil „volební“ kongres Die Linke. Z něj vyšla strana s novým vedením a — zdánlivě — jednotná.

Do čela strany byly zvoleny dvě spolupředsedkyně — jedna ze západní a druhá z východní části Německa. Janine Wisslerová z západoněmeckého Hesenska měla kořeny v trockismu a následně v platformě Marx21, zatímco Susanne Hennigová-Wellsowová z východoněmeckého Durynska patří spíše k pravicovějšímu, pragmatickému křídlu východoněmecké části Die Linke.

Sjezd znovu stvrdil platnost Erfurtského programu (2011), který jako strategický cíl definuje demokratický socialismus. Mělo se také za to, že je překonána vnitrostranická krize, ve které asi nejviditelnější roli hrála vnitřní „disidentka“ Sahra Wagenknechtová.

„Rudá Sahra“, jak se jí často přezdívá pro její dlouholeté působení v čele komunistické platformy v rámci Die Linke, je brilantní diskutérkou, táborovou řečnicí a je častým hostem různých talk show. Na jaře se řešilo, zda může Sahra být jedničkou zemské kandidátky v Severním Porýní a Vestfálsku. Vedení strany ji na této pozici nechtělo. Jenže prohrálo, zemská organizace nejlidnatějšího Německého regionu ji jako jedničku udržela, a tak se dostala opět do Bundestagu.

Je zajímavé, že se zatím dočteme velmi málo analýz voleb přímo od centrály Die Linke, více hodnotí situaci média či jednotlivé organizace a platformy strany. Jako důvody se například uvádí, že strana nastoupila do předvolební kampaně pozdě a nestihla vysvětlit svým voličům své záměry. Svoji roli určitě sehrála mobilizace společnosti proti „levicovému nebezpečí“, jež mělo spočívat právě v možnosti, že by se Die Linke mohla stát součástí vlády.

Paradoxně i kritika zleva poukazuje na to, že vedení strany se upnulo na možnost zasednout ve spolkové vládě a místo jasného vymezení vůči potenciálním koaličním partnerům, kteří ve volebním klání zůstávali konkurenty, přijalo cestu kompromisů a vyhýbání se formulaci jasných stanovisek, která nekonvenovala SPD a Zeleným. Například trvale antimilitaristický postoj strany najednou začaly rozřeďovat názory připouštějící podporu aktivní vojenské účasti Bundeswehru v zahraničí apod.

Jestliže se jedním z klíčových hesel strany stalo: „Die Linke chce vládnout,“ pak si sama velmi zúžila politický manévrovací prostor i vůči svým potenciálním povolebním partnerům. Tak se ztrácí prostor pro zdůrazňování řady dalších programových záměrů, které rezonují u části společnosti a které jsou občany považovány za témata právě pro takovou stranu, jako je Die Linke. Opatrnou předvolební taktiku voliči evidentně nepřijali a strana přišla především o ty váhající.

Voličské pevné jádro nemohlo situaci zachránit. Sami někteří němečtí levicoví autoři potvrzují, že potenciál úspěchu zde byl. Volání po zásadní změně odpovídalo přání čtyřiceti procent voličů. Ale uvěřitelná nabídka Die Linke nepřišla.

Úspěch německé levice je i českým zájmem

Katastrofické volby dosud neměly žádné viditelné praktické důsledky, ani z hlediska obsahu ani osob. Jako signál do budoucnosti může sloužit i to, že parlamentní skupina si znovu zvolila staronové předsedy Amiru Mohamed Ali a Dietera Bartsche. To jistě není příslibem zásadních změn.

Jde pravděpodobně o snahu vyhnout se větším vnitrostranickým konfliktům, které jsou označovány eufemicky jako „polyfonie“. Ale právě konflikty uvnitř strany mnozí pokládají za hlavní příčinu krize. I v Německu se potvrzuje empirický fakt, že podíl radikálnější levice na vládách — států či regionů — v roli slabšího koaličního partnera má za následek následné volební ztráty.

Dlouhodobě neotřesitelná pozice durynského zemského presidenta za Die Linke Bodo Ramelowa a jeho koaliční vlády Linke-SPD-Zelení, již také není jistá, jak vypadala ještě před pár měsíci a strana i zde ztrácí v průzkumech, a to až o deset procent hlasů.

Česká i německá levice stojí před nutností hluboké reflexe. Ani německá SPD není prosta všech problémů. Nebýt Olafa Scholze, který jako buldozer odstranil překážky a zvítězil ve volbách, řešili by dnes také velké problémy.

Die Linke zůstává neoddiskutovatelným hegemonem radikální levice v Německu. Z toho ale vyplývá i její nepřehlédnutelná politická odpovědnost za další vývoj. Pro českou společnost je vývoj v Německu velmi důležitý. V mnoha ekonomických, ale i politických otázkách je naše situace odrazem, byť často zkresleným, německé politické reality. Je v našem zájmu, aby německá levice včetně Die Linke hrála ve své zemi významnou roli, protože tím prospěje i levici v České republice.

Diskuse
JP
November 22, 2021 v 10.57
Quo vadis, radikální levice?

Napřed přidejme k informacím uvedeným v článku ještě několik dalších statistických údajů. Především je nutno asi poněkud zrelativizovat určitý optimismus ve prospěch německé Die Linke vztahující se na fakt, že pro ni hlasovalo relativně dost mladých voličů. Je nutno si uvědomit, že mladí voliči se vyznačují nadprůměrnou mírou radikálních názorů, a je nutno očekávat že mnozí z nich postupem let "vychladnou". - Pro srovnání: jestliže Die Linke měla podíl voličů v nejmladší voličské skupině 8 %, pak pravicová AfD měla podíl 7 % - čili téměř stejný. https://www.tagesschau.de/wahl/archiv/2021-09-26-BT-DE/umfrage-alter.shtml

Pokud bychom nicméně vycházeli z toho, že v zásadě mladí voliči zůstanou věrni své straně, pak naprosto nejrůžovější vyhlídky do budoucnosti (i přes svůj momentální určitý neúspěch) mají němečtí Zelení - kteří nejen vedou v oblíbenosti u prvovoličů, ale tato jejich priorita se posouvá už i do středních věkových skupin.

Na druhém místě v této příznivé věkové struktuře je poněkud překvapivě jinak nepříliš silná liberální FDP; zřejmě se s ní identifikují příslušníci mladé dynamické podnikatelské generace. Tedy vyznavači opačných životních hodnot nežli u mladých Zelených.

Ještě určitou šanci ve věkové struktuře německých voličů by mohla mít i sociální demokracie; zatímco dlouho dominantní CDU by se při tomto pohledu musela zdát být odsouzena k nevyhnutelnému zániku - ta má svou oporu už téměř výhradně jenom u starších ročníků.

V každém případě se zdá, že už v dohledné době by na německé politické krajině mohlo dojít k velmi citelným posunům; a jestliže doposud se otázka politické moci rozhodovala klasicky mezi CDU/CSU na straně jedné a SPD na straně druhé, pak v budoucnu by je mohl nahradit pár Zelení - FDP.

--------------------------------------

Co se pak německé Die Linke týče, tady je docela zajímavé podívat se blíže na motivy jejich voličů - a na to, co si o ní němečtí voliči myslí: https://www.tagesschau.de/wahl/archiv/2021-09-26-BT-DE/umfrage-linke.shtml

Nijak nepřekvapí, že voliči strany Die Linke v ní spatřují především bojovnici za sociální jistoty (39 %); poněkud překvapí i dost vysoké procento ekologické tématiky (32 %).

Nemálo výmluvné jsou ale názory (všech) německých voličů na obraz, který poskytuje tato radikálně levicová strana:

- nemají už žádné přesvědčivé vůdčí osobnosti (70%)

- jejich představy jsou nerealistické a neufinancovatelné (62 %)

- nejvíce se pokouší o sociální vyrovnání (41 %)

-nejvíce zastupuje zájmy východních Němců (28 %)

- jenom s ní ve vládě se bude opravdu něco dělat pro ty nejchudší.

Celkem vzato tedy obraz strany Die Linke u německé veřejnosti je takový, že ona se sice snaží o sociální spravedlnost, že se stará o chudé - ale že nicméně působí obecně mdlým dojmem, její politické respektive sociální koncepty jsou nepřesvědčivé, a především nevěrohodné - nedá se věřit tomu, že by bylo možno je finančně zajistit.

Die Linke tedy trpí tím, že její politická agenda je příliš úzká, fakticky může bodovat jenom v sociální oblasti. A i to jenom velice omezeně, protože se její sociální programy v očích voličů značně míjejí s realitou.

Za těchto okolností (a to i s pohledem na výsledky českých voleb) se nevyhnutelně staví otázka: jakou šanci má v současné době ještě radikální levice? Respektive: má vůbec nějakou reálnou šanci do budoucna?

Její tradiční sociální základna - průmyslový proletariát - za posledního půl století roztála rychleji nežli alpské ledovce, z nějakých 70 procent populace na zhruba 15 procent. A ani toto "zbytkové" dělnictvo v žádném případě není nijakým zapáleným vyznavačem radikální levicovosti, neřkuli revoluce.

Zopakujme ještě jednou, v čem je zřejmě vidět hlavní příčinu propadu radikální levice: příliš se spolehla na nosnost ryze sociální agendy, a víceméně naprosto ztratila schopnost nějakými novými, poutavými tématy oslovit i jiné části společnosti nežli ty, které jsou akutně prekarizované.

Nebo jinak řečeno: radikální levice současnosti může určitým způsobem oslovit už jenom prekarizované segmenty společnosti; ale ztratila schopnost něčím oslovit "obyčejného" člověka. A to opravdu neskýtá nijak nadějné vyhlídky do budoucnosti.

MP
November 23, 2021 v 11.00
Prostý přehledný levopravý svět

Trochu to drhne -- jestliže autor uvádí Zelené jako "stranu počítanou k levici", pak lze sotva říci, že je Praha pro levici výrazně nepříznivý terén.

Ta čísla, podle kterých KSČM a ČSSD dopadla lépe u lidí se základním vzděláním, jsou uváděna hned dvakrát mimo souvislost: za 1) Lidé bez maturity se v České republice nijak nekryjí s množinou "pracujících" ani kdybychom to slovo přeložili jako "dělnící". 2) To vyšší procento je zcela závislé na určujícím věku voličů obou stran, lidé se základním vzděláním prostě mezi nejstaršími seniorskými kohortami převažují.

Dokud nezačne levice nalevo od sociální demokracie myslet v kontextu sociální struktury západních zemí 21. století, bude k ničemu. Nemluvě o tom, že obě strany, jejichž prohru Málek v ČR podrobněji zmiňuje, nejsou už dávno levicové.

JP
November 24, 2021 v 9.51

Pane Profante, to že jsou některé údaje v textu uváděny "mimo souvislost", by mohlo být zapříčiněno tím, že - jak mi mezitím soukromě sdělil autor článku - jeho původní text byl redakcí dost významně zkrácen. (Nechce se mi teď pročítat celý originální text, abych to jednotlivě zkontroloval.)

Ano, je fakt že příklon k (tradičním) levicovým stranám ve skupinách populace s nižším stupněm dosaženého vzdělání koresponduje s výší věkové kategorie; nicméně zůstává nesporným faktem, že tradiční levice má u vysokoškolsky vzdělané populace jen velmi malou rezonanci (na rozdíl od levice liberální).

"Dokud nezačne levice nalevo od sociální demokracie myslet v kontextu sociální struktury západních zemí 21. století, bude k ničemu" - tuto Vaši větu ovšem mohu plně podepsat, to je fakticky přesně to co já znovu a znovu předhazuji současné levici - ať té tradiční nebo té radikální (která je ovšem ve své radikálnosti fakticky taktéž tradiční, ne-li vysloveně konvenční). Zkrátka: mnozí na levici stále ještě věří tomu, že žijeme pořád ještě v 19. století, kdy postačí postavit se na stranu (manuálně) pracujících, a že tím už je splněno.

Ovšem: já bych neřekl že by postačilo zohlednit pouze sociální struktury moderní společnosti; stejně tak je nutno zohlednit její proměny mentální respektive hodnotové.

Dnes už naprosto nepostačí spolehnout se pouze na sociální agendu; je nutno znovu (respektive teprve teď!) najít cestu k samotnému člověku. K jeho přirozené snaze po jeho čistě osobním uplatnění, o zhumanizování jeho životního prostoru. Tedy v zásadě o to, co Marx myslel pod formulací o "plném rozvoji všech lidských možností a potenciálů".

Současnému člověku je nutno znovu ukázat (a především dokázat), jak je jeho bytostná lidskost limitována, degradována životem v systému kapitalismu; a teprve poté je tohoto člověka možno získat pro nějaké aktivity směřující k žádoucím změnám.