Ani česká ani německá levice nebude mít na tento podzim dobré vzpomínky. Zdánlivě podobné strany Die Linke a KSČM, které toho mají ve skutečnosti společného jen pramálo, nyní nesporně spojuje tristní volební výsledek. Obě strany spadly pod hranici, která umožňuje nadále působit v parlamentu.

V případě Die Linke hořkost přece jen tlumí fakt, že německé legislativní specifikum jim umožnilo utéci hrobníkovi z lopaty. Tři parlamentní křesla, která získali takzvanou přímou volbou zachránilo dalších třicet poslanců.

Těsně před německými volbami nicméně prakticky nikdo nepředpokládal, že by Die Linke mohla propadnout pod pět procent. „Pesimistické“ předpovědi hovořily o výsledku někde těsně pod šesti procenty. Také všechny relevantní předvolební průzkumy uváděly výsledky nad pěti procenty, ač jejich trend před volbami byl sestupný. Jen v jednom případě se objevila předpověď 4,5 %.

Pro připomenutí, většina průzkumů volební neúspěch KSČM a ČSSD naznačovala. Pro německou levici to byl ovšem šok — první hodnocení hovořila přímo o „katastrofě“. Na stole ale stále leží otázka: Proč se to stalo? A jsou německé a české příčiny obdobné, nebo jsou obdobné výsledky jen shodou náhod?

Levici paradoxně uškodila vyšší volební účast

Zdá se, že to tak náhodné ani v českém ani německém případě nebylo. Oboje volby měly vyšší účast, jež vedla k relativnímu oslabení levice. U nás šlo o mobilizaci „proti Babišovi“, v Německu se sociálním demokratům podařilo zmobilizovat veřejnost a své voliče a tím odčerpat i část voličů Die Linke. V České republice ukazují analýzy, že od KSČM i ČSSD odešla až polovina minulých voličů k ANO.

V Německu „rozdávala“ Die Linke hlasy sociální demokracii — SPD (640 tisíc voličů z minulé volby) a Zeleným (480 tisíc) a což je alarmující, „nevoličům“ (320 tisíc). Tato ztráta přesunem k „nevoličům“ byla ze všech stran největší. AfD takto „ztratila“ 180 tisíc hlasů, CDU/CSU 50 tisíc hlasů, zatímco všichni ostatní hlasy od „nevoličů“ získávali.

Parlamentní přežití tradiční levice — KSČM a ČSSD — u nás záviselo na hlasech starší, střední a seniorní generace. Voliči v kategorii osmnáct a třiačtyřicet let věku dali ČSSD tři procenta, KSČM jen jedno procento. Hlasy sbíraly zejména v generaci nad pětašedesát let, u ČSSD se jednalo o sedm procent a KSČM dokonce osm procent hlasů.

V Německu skupina osmnáct až čtyřiadvacet let přinesla Die Linke osm procent hlasů, a pak už to postupně klesá ke čtyřem procentům u věku 45-59 let i nad šedesát let. Pro Die Linke jde tedy zjevně o perspektivnější situaci, než je situace zdejších levicových stran, především KSČM.

Další dvě české strany řazené k levici získaly zanedbatelný počet hlasů, Zelení — 0,99 % a Levice 0,05 %. V Německu je zajímavá situace u SPD a u Zelených. U mladé a střední generace vždy vedou Zelení, teprve v kategorii nad pětatřicet let se u voličů do čela dostává SPD s maximem ve skupině 60+, kde se těší podpoře nad čtyřiatřicet procent (zde CDU/CSU 33 %, Zelení 9 %).

KSČM a ČSSD se deklarují jako strany pro pracující. Ale u lidí bez maturity od pětatřiceti let věku kraluje ANO (49 %), ač ani KSČM se sedmi procenty a ČSSD s pěti procenty tu nepropadly zcela. V Německu se Die Linke podle sociálních skupin nediferencuje, nejméně získala u státních zaměstnanců (3 %), pak u důchodců (4 %), manuální pracovníci, „bílé límečky“ a živnostníci dopadli stejně s 5 %. Němečtí sociální demokraté vedli u důchodců, manuálně pracujících a úřednictva.

Protiklady v demografii i geografii

V českých podmínkách geografie hraje určitou roli. Výrazně nepříznivým terénem pro levici je Praha. Oporou KSČM jsou spíše větší obce a menší města.

V Německu je stále ještě klíčové rozdělení Západ-Východ. Die Linke a hlavně její jedna dřívější část (strana PDS) byla svázána hlavně s německým Východem, územím německého státu se socialismem sovětského typu pod moskevským dozorem — NDR.

To se ale postupně mění. Současné těžiště Die Linke je na Západě. Z více než šedesáti tisíc členů jich je z východních spolkových zemí už jen 23,1 tisíc — nepočítaje v to východní Berlín. I členská základna má svoji dynamiku, více než polovina členů do strany vstoupila po roce 2010.

Na Západě členská základna s určitými výkyvy spíše roste, zatímco na Východě trvale a rovnoměrně klesá. Pro zajímavost na Západě připadá na jednoho člena dvojnásobek získaných hlasů oproti Východu. Avšak ve východních spolkových zemích Die Linke stále zůstává místní významnou silou. Nikde nedosáhla na méně než 8,5 %, ve třech zemích včetně Berlína to bylo více než jedenáct procent.

Průměrný výsledek na Západě byl 3,6 %. Co je ale varovnější, výsledky poklesly v průměru na polovinu oproti minulým volbám. Jen ve třech zemích — z toho jde o dvě městské země a malé Sársko — se podařilo překonat pět procent, což je hranice i pro vstup do zemských parlamentů.

Ve východní části Německa průměrný pokles odpovídal osmapadesáti procentům minulého výsledku. SPD na Západě posílila o 4,2 %, na Východě dokonce téměř o deset procent. Znalci Die Linke delší dobu hovoří o tom, že strana sice získává pozice ve městech, především universitních, s rozmanitou sociální i etnickou strukturou, ale na venkově zůstávají „bílá místa“, nejen bez organizací, ale i bez hlasů.

V létě se konaly komunální volby v Hesensku. Zde v Kasselu, dvousettisícovém městě s univerzitou, v němž téměř čtyřicet procent obyvatel patří k „migrantům“, získala Die Linke 11,2 % hlasů, v parlamentních volbách 6,5 %. Obdobný dobrý komunální výsledek byl i ve Frankfurtu (7 %). V blízkém okrese Fulda dosáhla Die Linke necelých 2,5 % v komunálních volbách a 3,8 % v parlamentních.

V Německu se nástup SPD v posledních předvolebních měsících vedl k tomu, že se část voličů Die Linke přiklonila právě k sociálním demokratům. Obdobně někteří přecházeli k Zeleným. Důvodem přitom nebyly nějaké zásadní obsahové rozdíly v kampani. Spíše voliči, kteří nebyli pevněji ukotveni u Die Linke, šli podpořit „nadějnější“ subjekt v boji proti CDU/CSU.

Nadbíhání potenciálním koaličním partnerům se nevypaltilo

Zde se dostáváme k obsahovým, programovým otázkám. Většina pozorovatelů se shoduje, že právě v daném ohledu Die Linke neobstála. Na počátku jara se uskutečnil „volební“ kongres Die Linke. Z něj vyšla strana s novým vedením a — zdánlivě — jednotná.

Do čela strany byly zvoleny dvě spolupředsedkyně — jedna ze západní a druhá z východní části Německa. Janine Wisslerová z západoněmeckého Hesenska měla kořeny v trockismu a následně v platformě Marx21, zatímco Susanne Hennigová-Wellsowová z východoněmeckého Durynska patří spíše k pravicovějšímu, pragmatickému křídlu východoněmecké části Die Linke.

Sjezd znovu stvrdil platnost Erfurtského programu (2011), který jako strategický cíl definuje demokratický socialismus. Mělo se také za to, že je překonána vnitrostranická krize, ve které asi nejviditelnější roli hrála vnitřní „disidentka“ Sahra Wagenknechtová.

„Rudá Sahra“, jak se jí často přezdívá pro její dlouholeté působení v čele komunistické platformy v rámci Die Linke, je brilantní diskutérkou, táborovou řečnicí a je častým hostem různých talk show. Na jaře se řešilo, zda může Sahra být jedničkou zemské kandidátky v Severním Porýní a Vestfálsku. Vedení strany ji na této pozici nechtělo. Jenže prohrálo, zemská organizace nejlidnatějšího Německého regionu ji jako jedničku udržela, a tak se dostala opět do Bundestagu.

Je zajímavé, že se zatím dočteme velmi málo analýz voleb přímo od centrály Die Linke, více hodnotí situaci média či jednotlivé organizace a platformy strany. Jako důvody se například uvádí, že strana nastoupila do předvolební kampaně pozdě a nestihla vysvětlit svým voličům své záměry. Svoji roli určitě sehrála mobilizace společnosti proti „levicovému nebezpečí“, jež mělo spočívat právě v možnosti, že by se Die Linke mohla stát součástí vlády.

Paradoxně i kritika zleva poukazuje na to, že vedení strany se upnulo na možnost zasednout ve spolkové vládě a místo jasného vymezení vůči potenciálním koaličním partnerům, kteří ve volebním klání zůstávali konkurenty, přijalo cestu kompromisů a vyhýbání se formulaci jasných stanovisek, která nekonvenovala SPD a Zeleným. Například trvale antimilitaristický postoj strany najednou začaly rozřeďovat názory připouštějící podporu aktivní vojenské účasti Bundeswehru v zahraničí apod.

Jestliže se jedním z klíčových hesel strany stalo: „Die Linke chce vládnout,“ pak si sama velmi zúžila politický manévrovací prostor i vůči svým potenciálním povolebním partnerům. Tak se ztrácí prostor pro zdůrazňování řady dalších programových záměrů, které rezonují u části společnosti a které jsou občany považovány za témata právě pro takovou stranu, jako je Die Linke. Opatrnou předvolební taktiku voliči evidentně nepřijali a strana přišla především o ty váhající.

Voličské pevné jádro nemohlo situaci zachránit. Sami někteří němečtí levicoví autoři potvrzují, že potenciál úspěchu zde byl. Volání po zásadní změně odpovídalo přání čtyřiceti procent voličů. Ale uvěřitelná nabídka Die Linke nepřišla.

Úspěch německé levice je i českým zájmem

Katastrofické volby dosud neměly žádné viditelné praktické důsledky, ani z hlediska obsahu ani osob. Jako signál do budoucnosti může sloužit i to, že parlamentní skupina si znovu zvolila staronové předsedy Amiru Mohamed Ali a Dietera Bartsche. To jistě není příslibem zásadních změn.

Jde pravděpodobně o snahu vyhnout se větším vnitrostranickým konfliktům, které jsou označovány eufemicky jako „polyfonie“. Ale právě konflikty uvnitř strany mnozí pokládají za hlavní příčinu krize. I v Německu se potvrzuje empirický fakt, že podíl radikálnější levice na vládách — států či regionů — v roli slabšího koaličního partnera má za následek následné volební ztráty.

Dlouhodobě neotřesitelná pozice durynského zemského presidenta za Die Linke Bodo Ramelowa a jeho koaliční vlády Linke-SPD-Zelení, již také není jistá, jak vypadala ještě před pár měsíci a strana i zde ztrácí v průzkumech, a to až o deset procent hlasů.

Česká i německá levice stojí před nutností hluboké reflexe. Ani německá SPD není prosta všech problémů. Nebýt Olafa Scholze, který jako buldozer odstranil překážky a zvítězil ve volbách, řešili by dnes také velké problémy.

Die Linke zůstává neoddiskutovatelným hegemonem radikální levice v Německu. Z toho ale vyplývá i její nepřehlédnutelná politická odpovědnost za další vývoj. Pro českou společnost je vývoj v Německu velmi důležitý. V mnoha ekonomických, ale i politických otázkách je naše situace odrazem, byť často zkresleným, německé politické reality. Je v našem zájmu, aby německá levice včetně Die Linke hrála ve své zemi významnou roli, protože tím prospěje i levici v České republice.