Na výsledek 43. sjezdu české strany sociálně demokratické se dívám s opatrným optimismem. Michal Šmarda, nový předseda ČSSD, mě zaujal už na 41. sjezdu v březnu 2019, kdy se stal řadovým místopředsedou. Projev starosty Nového Města na Moravě se od ostatních proslovů lišil, měl energii, byl zároveň inteligentní a zároveň srozumitelný a emotivní. To by mohla být cesta, říkal jsem si tehdy. Po necelých třech letech dostal Michal Šmarda šanci jako předseda.

Je mi líto, že ve vedení už není Jana Maláčová. Svým nasazením v předvolební kampani a tím, jak dokázala a dokáže oslovovat v médiích a na sociálních sítích, si končící ministryně sociálních věcí vybudovala pozici, kterou aktuálně má v ČSSD málokdo, a byla by velká škoda, kdyby se tento potenciál promarnil. Snad se bude dál aktivně účastnit politiky, třeba v roli stínové ministryně sociálních věcí.

Bude to důležité i proto, že se nyní Andrej Babiš a ANO bude stavět do role jediné skutečné opozice vůči pravicové či pravostředové vládě, do role jediného ochránce těch, na které nejvíce dopadne vládní politika v kombinaci s růstem cen energie a dalších základních životních nákladů. Pokud se ČSSD dostane do pozice jakéhosi přívažku vládní koalice vedeného antibabišovským sentimentem, bude to pravděpodobně její skutečný konec, zcela bez ohledu na to, kdo je a kdo není ve vedení.

Uspět vůči Andreji Babišovi bude v opozici podobně těžké jako ve vládě. Babiš se v politice prosadil díky tomu, že využil vzedmuté protestní vlny proti Nečasově vládě, na tuto vlnu nasedl a obratně se na ní držel. Opoziční role mu může vyhovovat neméně než ta vládní.

Nyní už samozřejmě nebude moci vystupovat jako někdo zvenčí, mimo svět prohnilé politiky, protože má za sebou vládnutí. Ale mnoha lidem to nemusí vadit.

Sociální demokracie by proto nyní měla především sestavit vlastní stínovou vládu, kompetentní a viditelnou, a pokusit se vést aktivní opoziční práci i z nevýhodné pozice mimo sněmovnu. Z toho důvodu bude také velice důležité nesoustředit se jen na komunální a regionální politiku, k čemuž by mohlo svádět obsazení dnešního vedení strany, v němž převažují politici z komunální a krajské sféry.

Vsadit na starosty a úspěšné politiky z obcí a krajů je logické. Zatímco poslance a ty, kdo se pohybují v celostátní politice, považuje nemalá část občanů a voličů za darmožrouty, kteří nikdy pořádně nepracovali, u starostů a komunálních politiků to neplatí, ti jsou lidem blízko, jsou vnímáni jako „jedni z nás“. To pomáhá zastřít skutečnost, že mezi komunálními politiky je právě takové procento neschopných i všeho schopných jako mezi těmi celostátními.

Sázka na úspěšné komunální politiky je tedy pochopitelná, zároveň je ale riskantní. Sociální demokracie ze samé své podstaty je něčím víc než „levicovými Starosty“, musí mít vizi a program pro celou společnost. Od starostů a úspěšných komunálních politiků se celostátní politika může učit praktičnosti, schopnosti řešit problémy neideologicky, efektivně. Ale nesmí ztratit jednotící programovou linii a redukovat svou politiku na hokynářství.

Michal Šmarda nabízí naději, že se tak nestane. Na debatách před sjezdem i na sjezdu samotném se hodně mluvilo o havarijní finanční situaci ČSSD a nutnosti ji stabilizovat.

To je jistě důležité a platí, že ten, kdo se nedokáže sám vyrovnat s vlastní finanční situací, těžko může kázat druhým, jak mají hospodařit. Ale zároveň s řešením finanční havárie a přípravou na komunální a senátní volby příští podzim bude potřeba zůstat aktivní i v politice celostátní.

Je dobře, že ve vedení doplňují starosty a komunální politiky také Tomáš Petříček, Robin Šín a Daniela Ostrá, kteří všichni, ač každý jinak, přesahují lokální a regionální horizont. Nyní bude záležet do velké míry také na tom, jestli se po sjezdu aktivizuje ta část členské základny ČSSD, která ještě nerezignovala.

Šance na nový začátek, v opozici a s novým vedením, je velká. Ale je to právě jen příležitost. Skutečně se jí chopit bude dřina. Opatrná naděje je ale snad na místě.