Sociální demokracie po 43. sjezdu: opatrná naděje
Filip OutrataAutor argumentuje, že nové vedení a opoziční, byť mimosněmovní role nabízejí ČSSD šanci na nový začátek. Záležet bude na tom, jestli se v konkurenci s ANO dokáže prosadit jako relevantní opozice proti nové vládě.
Na výsledek 43. sjezdu české strany sociálně demokratické se dívám s opatrným optimismem. Michal Šmarda, nový předseda ČSSD, mě zaujal už na 41. sjezdu v březnu 2019, kdy se stal řadovým místopředsedou. Projev starosty Nového Města na Moravě se od ostatních proslovů lišil, měl energii, byl zároveň inteligentní a zároveň srozumitelný a emotivní. To by mohla být cesta, říkal jsem si tehdy. Po necelých třech letech dostal Michal Šmarda šanci jako předseda.
Je mi líto, že ve vedení už není Jana Maláčová. Svým nasazením v předvolební kampani a tím, jak dokázala a dokáže oslovovat v médiích a na sociálních sítích, si končící ministryně sociálních věcí vybudovala pozici, kterou aktuálně má v ČSSD málokdo, a byla by velká škoda, kdyby se tento potenciál promarnil. Snad se bude dál aktivně účastnit politiky, třeba v roli stínové ministryně sociálních věcí.
Ono je to samozřejmě těžké, když těžiště dnešního politického střetu spočívá v soupeření autoritářského populismu a demokratické pravice. Existují ale prodemokratičtí, antiautoritářští voliči, kteří smýšlejí sociálněji než nastupující vláda, prostě humanisté, kteří z donucení buď volili PirSTAN nebo SPOLU, anebo nevolili vůbec. Nejsou jich davy, ale na vstup do Sněmovny by to stačilo. A že by soc. dem. orientovaná na tyto voliče byla jen přívažkem pravice? Spíše něco viditelně prosadí na jedné lodi s demokraty než s autoritáři.