Ve 21. století utrpěla česká levice dvě zásadní volební porážky — jednu v roce 2010, kdy tehdejší Paroubkova ČSSD zažila šok, že spadla jen těsně nad dvacet procent, a druhou nyní, když se sociální demokracie Jana Hamáčka a Jany Maláčové už ani nedostala do sněmovny.

Pokud jde o komunistickou stranu, potvrdilo uplynulé desetiletí, že za levici byla považována už jen omylem a ze setrvačnosti. Vypadnutí KSČM z parlamentu tak vlastně ani neúspěchem levice není…

Už v roce 2010 jsem napsal, že mají-li lidé levicově volit, musí nejprve levicově smýšlet. Později, zděšen tím, jak se bývalí „levicoví“ voliči masově přiklánějí k ultrapravici, jsem konstatoval, že bude třeba začít znovu a od samého začátku. Na obou — nadále klíčových — motivech je třeba stavět i v nynějším kritickém okamžiku.

Co nás čeká?

Vítězství antibabišovské koalice může být pozitivní v tom smyslu, že opravdu máme šanci zbavit se onoho podvodného krysaře a nebezpečného oligarchy — což se ovšem stejně tak dobře zdařit nemusí. Je takřka jisté, že majitel ANO se pokusí dostat na Hrad. Zda mu záměr vyjde, zůstává ovšem s otazníkem.

Hodně bude záležet na tom, jak důsledně a razantně si bude počínat nová vláda. V tomto kontextu je třeba připomenout, že Milion chvilek je ostražitý. Jak správně upozorňuje Jiří Pehe, pokud se pětikoalici nepovede deagrofertizovat stát, připraví si hořkou budoucí porážku, avšak co víc — ztratí, alespoň tedy z mého pohledu, jediný obhajitelný důvod své existence.

Brzo se zkrátka ukáže, zda noví páni využili oprávněný a sympatický protest občanské veřejnosti proti oligarchizaci politiky jen jako výtah k moci, anebo zda jim skutečně jde „o demokracii“. Jinak jsou před námi dvě cesty — buď „česká CDU“, anebo „návrat k Nečasovi“.

Varianta „česká CDU“ stručně řečeno znamená, že se očekávaná pravostředová vláda poučí z chyb svých předchůdců z let 2010-2013 a nesáhne k vysloveně tvrdé, asociální politice. Bude uskutečňovat jakýsi umírněný neoliberalismus a před každým rozhodnutím a říznutím bude třikrát pečlivě a s ohledem na sociální rozměr rozhodování měřit.

Ostatně dnes už ve veřejném prostoru v podstatě zdomácněla teze, že politika Nečase a Kalouska stvořila Babiše — a taky ovšem Okamuru… Obecné proklamace v koaliční smlouvě, výroky některých představitelů budoucích vládních stran — a zejména Fialovy personální volby jako odsunutí nejtvrdšího neoliberála Skopečka do vysoké sněmovní funkce a koneckonců i dosazení Markéty Pekarové-Adamové do čela dolní komory namísto do křesla ministryně práce, jež má připadnout lidovcům — to vše by nasvědčovalo, že se tato relativně sociálně ohleduplnější cesta může prosadit.

I tak je nicméně nutné počítat s tím, že životní úroveň velké většiny lidí se nezlepší, bude úspěchem, pokud výrazněji neklesne, čemuž už nasvědčují rostoucí ceny energií, bydlení a podobně. Hlavním omezujícím faktorem pro uvedenou trajektorii je ovšem skutečnost, že strany nově vznikající vlády, včetně Pirátů, se v kampani zavázaly — a stále na to přísahají, že za žádnou cenu nezvýší daně.

To je vzhledem k situaci rozpočtu a k — přehnaně hysterickým — ambicím snižovat jeho schodek ekonomický nonsens. Zde je třeba si uvědomit, že nastupující mocenská garnitura není ve skutečnosti na prvním místě vázána sliby danými voličům, nýbrž bude především zohledňovat ekonomické zájmy — velkých — firem a bohatých lidí — neboť toto je její reálná klientela.

Proto je bohužel pravděpodobnější, že se — spíše ovšem pozvolna a pomalu — vrátí tvrdá škrtací politika, že nás tedy čeká revival Nečase a Kalouska, respektive že pod pláštíkem rétoriky o sociální ohleduplnosti se budou uskutečňovat kroky přesně opačné: zavádění školného, placené zdravotnictví, snižování mezd a důchodů, nejnebezpečnější bude takzvaná důchodová reforma.

Co to v kombinaci se stoupajícími cenami bydlení, energií, ale v zásadě všeho udělá v rozpočtech velkého množství domácností, si snad ani nelze představit. Pokud se na tomto dobrodružství budou Piráti podílet, skončí jako ČSSD.

Bylo by ovšem naivním omylem si myslet, že sociální nespokojenost přivodí sama od sebe renesanci levice. Naopak, hořké zkušenosti ze světa i z domova ukazují, že trpké plody občanské naštvanosti sklidí spíše ultrapravice a různí populisté a demagogové.

A co víc, vyhrocená polarizace společnosti v otázce očkování, vyhřeznutí strašlivé nenávisti v případu uprchlické krize a další patologické jevy signalizují, že lidé — už teď, když je ještě relativně dobře — jenom a jenom touží po boji proti nepřátelům „na život a na smrt“. Protofašistické podhoubí u nás od 30. let 20. století nikdy nebylo v lepší kondici než teď.