Lidskost proti sobectví — i dnes má levice nejlepší program pro budoucnost

Martin Pleva

Naprostý debakl levicových stran v letošních volbách by neměl zastřít fakt, že právě levicový program dává adekvátnější odpověď na otázky současnosti a potřeby budoucnosti. Jeho nositelem ale nemohou být zdiskreditované osoby a struktury.

Zejména mladá generace uvědomující si naléhavost ekologické krize zřejmě nebude novou vládou vůbec reprezentována. Foto FB Fridays For Future ČR

Ve 21. století utrpěla česká levice dvě zásadní volební porážky — jednu v roce 2010, kdy tehdejší Paroubkova ČSSD zažila šok, že spadla jen těsně nad dvacet procent, a druhou nyní, když se sociální demokracie Jana Hamáčka a Jany Maláčové už ani nedostala do sněmovny.

Pokud jde o komunistickou stranu, potvrdilo uplynulé desetiletí, že za levici byla považována už jen omylem a ze setrvačnosti. Vypadnutí KSČM z parlamentu tak vlastně ani neúspěchem levice není…

Už v roce 2010 jsem napsal, že mají-li lidé levicově volit, musí nejprve levicově smýšlet. Později, zděšen tím, jak se bývalí „levicoví“ voliči masově přiklánějí k ultrapravici, jsem konstatoval, že bude třeba začít znovu a od samého začátku. Na obou — nadále klíčových — motivech je třeba stavět i v nynějším kritickém okamžiku.

Co nás čeká?

Vítězství antibabišovské koalice může být pozitivní v tom smyslu, že opravdu máme šanci zbavit se onoho podvodného krysaře a nebezpečného oligarchy — což se ovšem stejně tak dobře zdařit nemusí. Je takřka jisté, že majitel ANO se pokusí dostat na Hrad. Zda mu záměr vyjde, zůstává ovšem s otazníkem.

Hodně bude záležet na tom, jak důsledně a razantně si bude počínat nová vláda. V tomto kontextu je třeba připomenout, že Milion chvilek je ostražitý. Jak správně upozorňuje Jiří Pehe, pokud se pětikoalici nepovede deagrofertizovat stát, připraví si hořkou budoucí porážku, avšak co víc — ztratí, alespoň tedy z mého pohledu, jediný obhajitelný důvod své existence.

Brzo se zkrátka ukáže, zda noví páni využili oprávněný a sympatický protest občanské veřejnosti proti oligarchizaci politiky jen jako výtah k moci, anebo zda jim skutečně jde „o demokracii“. Jinak jsou před námi dvě cesty — buď „česká CDU“, anebo „návrat k Nečasovi“.

Varianta „česká CDU“ stručně řečeno znamená, že se očekávaná pravostředová vláda poučí z chyb svých předchůdců z let 2010-2013 a nesáhne k vysloveně tvrdé, asociální politice. Bude uskutečňovat jakýsi umírněný neoliberalismus a před každým rozhodnutím a říznutím bude třikrát pečlivě a s ohledem na sociální rozměr rozhodování měřit.

Ostatně dnes už ve veřejném prostoru v podstatě zdomácněla teze, že politika Nečase a Kalouska stvořila Babiše — a taky ovšem Okamuru… Obecné proklamace v koaliční smlouvě, výroky některých představitelů budoucích vládních stran — a zejména Fialovy personální volby jako odsunutí nejtvrdšího neoliberála Skopečka do vysoké sněmovní funkce a koneckonců i dosazení Markéty Pekarové-Adamové do čela dolní komory namísto do křesla ministryně práce, jež má připadnout lidovcům — to vše by nasvědčovalo, že se tato relativně sociálně ohleduplnější cesta může prosadit.

I tak je nicméně nutné počítat s tím, že životní úroveň velké většiny lidí se nezlepší, bude úspěchem, pokud výrazněji neklesne, čemuž už nasvědčují rostoucí ceny energií, bydlení a podobně. Hlavním omezujícím faktorem pro uvedenou trajektorii je ovšem skutečnost, že strany nově vznikající vlády, včetně Pirátů, se v kampani zavázaly — a stále na to přísahají, že za žádnou cenu nezvýší daně.

To je vzhledem k situaci rozpočtu a k — přehnaně hysterickým — ambicím snižovat jeho schodek ekonomický nonsens. Zde je třeba si uvědomit, že nastupující mocenská garnitura není ve skutečnosti na prvním místě vázána sliby danými voličům, nýbrž bude především zohledňovat ekonomické zájmy — velkých — firem a bohatých lidí — neboť toto je její reálná klientela.

Proto je bohužel pravděpodobnější, že se — spíše ovšem pozvolna a pomalu — vrátí tvrdá škrtací politika, že nás tedy čeká revival Nečase a Kalouska, respektive že pod pláštíkem rétoriky o sociální ohleduplnosti se budou uskutečňovat kroky přesně opačné: zavádění školného, placené zdravotnictví, snižování mezd a důchodů, nejnebezpečnější bude takzvaná důchodová reforma.

Co to v kombinaci se stoupajícími cenami bydlení, energií, ale v zásadě všeho udělá v rozpočtech velkého množství domácností, si snad ani nelze představit. Pokud se na tomto dobrodružství budou Piráti podílet, skončí jako ČSSD.

Bylo by ovšem naivním omylem si myslet, že sociální nespokojenost přivodí sama od sebe renesanci levice. Naopak, hořké zkušenosti ze světa i z domova ukazují, že trpké plody občanské naštvanosti sklidí spíše ultrapravice a různí populisté a demagogové.

A co víc, vyhrocená polarizace společnosti v otázce očkování, vyhřeznutí strašlivé nenávisti v případu uprchlické krize a další patologické jevy signalizují, že lidé — už teď, když je ještě relativně dobře — jenom a jenom touží po boji proti nepřátelům „na život a na smrt“. Protofašistické podhoubí u nás od 30. let 20. století nikdy nebylo v lepší kondici než teď.

Co levice?

I kdyby se prosadila jen ona mírnější cesta „české CDU“, spousta základních problémů naší společnosti se nebude řešit. A zejména mladí lidé nastupující vládou až zoufale nebudou reprezentováni, a to ve velmi hlubokém slova smyslu, nebude reprezentován jejich svět.

Mentální svět 90. let a prvního desetiletí nového milénia bude odumírat, doba tvrdých machů, samo sebou bílých, deroucích se za penězi a úspěchem a pletoucích si demokracii a svobodu se svévolí, snad doopravdy skončí. Otázkou je, co tento myšlenkový svět nahradí.

Nejdůležitější je, zda se skutečně přimkneme k nejvyspělejším zemím, tedy k onomu Západu, i s jeho chybami, které jistě můžeme a musíme pranýřovat, ovšem konstruktivně, anebo zda budeme opět vymýšlet jakési vlastní středoevropské cesty a kmotry při jejich hledání nám budou Orbán s Kaczynským, ne-li sám báťuška Putin.

O co jde konkrétně? Zásadním problémem budoucnosti je děsivá stupňující se ekologická krize a neoddiskutovatelná nutnost ekologické transformace. Hodně mladých lidí si závažnost situace uvědomuje — nechtějí žít v apokalyptickém světě, který se bude potácet od jedné ekologické katastrofy ke druhé.

Chtějí pro sebe a svoje děti budoucnost. Ona transformace, možná největší, jakou jsme ve vyspělém světě od průmyslové revoluce zažili, ovšem samozřejmě musí proběhnout sociálně ohleduplně a citlivě. A aby se vůbec uskutečnila, nemůžeme se spoléhat dominantně na trh.

Ten by si možná s novými výzvami poradil, ale pomalu a postupně, jenže tolik času zkrátka nemáme. A nechceme-li, aby se proti ekologické transformaci obrátil hněv „obyčejných“ lidí, budou muset přispívat především bohatí a mocní. Je třeba bohaté a mocné —jednotlivce i firmy — přimět k větší sociální a ekologické zodpovědnosti, a to mezinárodně, ba celosvětově.

Jedna z hlavních levicových idejí je tedy na světě… Přitom je bohužel takřka jisté, že nastupující vláda, a to i při nejlepším možném scénáři vývoje, neudělá pro ekologickou transformaci takřka nic, pokud ji přímo nebude brzdit, či nedej bože blokovat.

Ano, ekologická transformace bude vyžadovat i změny chování každého z nás. Řada mladých lidí je vůči nim otevřená — chtějí cyklostezky a veřejnou dopravu, a nikoli každodenní stresy v zácpách na silnicích, jedí mnohem méně masa a jsou pro ně nepřijatelné klecové chovy či brutalita vůči zvířatům, zajímají se o původ a kvalitu potravin, fair trade, chtějí méně plýtvat.

Ale tyto otázky takzvaného životního stylu jsou jen podmnožinou obecnějších životních postojů — jde totiž o to, jestli máme žít sobecky, nebo brát ohled na druhé — na lidi, živé bytosti vůbec… Hle, další klíčové levicové heslo, staré dobré „lidskost proti sobectví…“ Zajímavé je, že když se většiny lidí, nejen mladší generace, zeptáte, zda je správné být sobec, odpoví — i po třicetileté ideologické masáži — pochopitelně záporně. Teď už zbývá „jen“ to, aby své postoje převedli z osobní roviny do společenské a politické.

Ekologická transformace bude spojena s proměnami trhu a světa práce. I zde se mladší generace liší od kapitalistických dříčů z řad jejich rodičů či prarodičů. Chtějí mít více volna a času pro sebe, své zájmy, seberealizaci, rodiny.

Což na jedné straně vede k požadavku na dostupnost školek a škol a dalších vzdělávacích a jiných služeb, a k zájmu o jejich kvalitu, tedy k potřebě dostatečných daní a náležitě robustního veřejného sektoru — nebo z veřejných peněz dotované sítě občanských organizací. Rozbíjí se tím opět z jiného konce pravicově neoliberální mantra o nízkých daních.

Příští vláda pro rozvoj veřejných služeb neudělá nic, spíš bude úspěchem, ne-li zázrakem, když je nezdevastuje a nezprivatizuje. Na druhé straně se tendence chtít více volna („žít, ne dřít“) potkává s digitalizací a robotizací, jež pravděpodobně velmi brzy a rychle nastoupí a v masivní míře zlikviduje pracovní místa v českém průmyslu.

Lidé budou mít jedinou možnost — jít pracovat do sociálních služeb, v nejširším slova smyslu, z nichž jen některé budou moci fungovat v komerčním režimu jako soukromé. Ani při této transformaci se nebude možné spoléhat jen na trh — i tady bude hrát důležitou roli stát a veřejný sektor. Nastupující ministři však vesměs o uvedených výzvách netuší zřejmě zhola nic.

A konečně — velká část mladých a mladších lidí nechce žít v rozpolcené, polarizované společnosti a je jim odporné ono nekonečné hledání viníků a černých ovcí. Chtějí společnost barevnou, pestrou, národnostně, rasově, genderově, kulturně. Vždyť mnozí hovoří anglicky stejně jako česky, nezřídka lépe… a komunikovat s jinými, v lecčems třeba odlišnými vrstevníky je pro ně samozřejmost.

Nové osazenstvo Strakovky však bude nadále tmářsky diskriminovat LGBT, ignorovat feministické perspektivy a bude si přihřívat rasistickou a „protimigrantskou“ polívčičku — úplně jako Babiš, možná vybranějšími slovy, ale v podstatě stejně demagogicky. Věřím, že bude přibývat lidí, kteří mají otevřené oči a všímají si, že nakupují u Vietnamce, na kebabu si pochutnávají u muslima a dům jim omítají Ukrajinci a Romové. Že se zkrátka čím dál více lidí proti hlouposti a demagogii začne ozývat…

Je ovšem na levici, aby ukázala, že naštvanost oné druhé části společnosti má své příčiny. Že je tedy nakonec v zájmu všech, abychom byli vůči sobě vzájemně solidárnější a nedopustili pád těch méně tržně úspěšných do bídy, nejistoty a zoufalství — což plodí jejich nahněvanost. Že bychom vlastně o „méně tržně úspěšných“ ani neměli mluvit.

Jenom přes toho poznání, že demokracii zachrání a před populisty a autoritáři nás ochrání jedině a pouze důsledná a spíš velkorysá sociální politika, jenom tak se může začít společnost scelovat a její rány zacelovat. Pak se můžou propojit příslušníci středních vrstev, o nichž jsem doposud především hovořil, s lidmi z nižších společenských pater. Snad to záhy začne chápat i nejeden chvilkař…

Levice samozřejmě musí mít recept na zajištění dostupného bydlení — u tohoto tématu se opět mohou setkat zájmy středních a nižších vrstev. S tím je třeba spojit řešení bezdomovectví. Aby však levicové recepty byly ve společnosti akceptovány, ba aby vůbec byly akceptovatelné, musí v ní už zavládnout duch solidarity a sounáležitosti, vědomí, že lidé jsou na světě od toho, aby si vzájemně pomáhali — a že je to dokonce prospěšné pro všechny.

Nejhorší vlastnost, kterou nás pravice za desetiletí své ideologické nadvlády naučila, byla závist — ano, její názoroví vůdci se sice zaklínali bojem proti této prý komunistické neřesti, ale ve skutečnosti propagovali trapnou a ubohou závist vůči chudým. Až se dostaneme pryč z mentality, která hledá, kdo a proč si něco nezaslouží, pak se nám všem povede líp, a to nejen v materiálním, ale i psychickém, ba spirituálním slova smyslu.

Snad se mi podařilo odpovědět na otázku, jak dosáhnout toho, aby lidé začali levicově smýšlet. Dlouhodobě prosazuji, abychom se vyvarovali zdiskreditovaných pojmů jako „socialismus“, natožpak „komunismus“, a i sám výraz „levice“ používám spíš z nutnosti a velmi bych doporučoval jím lidi — voliče — příliš nezatěžovat. Spíše je potřeba navázat na ožehavé problémy současnosti a hlavně budoucnosti — a na nich ukázat, že použijeme-li záměrně opisy, koncept společnosti založený na vzájemné spolupráci a solidaritě je lepší než koncept postavený na sobectví a — přehnané — konkurenci. Že svobodu jedince paradoxně zajišťuje fungující společnost jako celek.

Levici přivedla do dnešní bídy nechuť k hlubšímu myšlení a jakýsi pragmatický prakticismus a záliba v marketingu. Levice by raději neměla — nejdřív — nic moc slibovat a už vůbec ne agresivně dryáčnickým způsobem. Uprostřed sobectvím a agresivitou zdeformované společnosti je taková agresivní uřvanost tragikomická, neúčinná — a je více součástí než řešením problému.

Jestliže se nyní levicový elektorát už úplně rozsypal a rozmělnil na atomy, je to zároveň také podle mě nejlepší bod, kdy je možné „začít znovu a od samého začátku“. Musím zopakovat svou starší tezi, že novou voličskou bázi si musejí levé politické strany budovat na základě idejí, musejí zkrátka hledat občany, kteří se s levicovými hodnotami ztotožňují.

Poznal jsem v poslední době několik mladých lidí, kteří se od pravicových názorů vlastním přemýšlením odvrátili a dospěli k levicovým postojům. Naším úkolem je umožnit takovou „konverzi“ co největšímu počtu otevřených hlav, nejen mladých pochopitelně, ale především jim. A na těchto lidech, těch, kteří mentálně žijí v budoucnosti a trápí je svízele budoucnosti, ať už mají v občance zapsán jakýkoli rok narození — na nich je možné stavět novou základnu členů, podporovatelů, a nakonec i voličů levicových sil.

Byl jsem i tady v diskuzi na stránkách Deníku Referendum obviněn, že chci házet přes palubu tradiční manuálně pracující třídu a chudé a jejich zájmy. Nikoli. Bohužel — zdůrazňuji to slovo — oni se házejí přes palubu vytrvale sami už hodně let, když — pokud se vůbec o politiku zajímají — hlasují pro šejdíře a sedmilháře, místo by podpořili ty, kdo to s nimi myslí upřímně, nebo alespoň upřímněji.

Ale nezříkám se nikoho, naopak. Musíme mít program pro všechny lidi — a správě uchopené levicové hodnoty, jak se o nich snažím pojednat výše, je samozřejmě nejen nevylučují, nýbrž právě naopak. Vždyť v podstatě všechno, co levice chce a prosazuje, chudým nebo manuálně pracujícím pomůže a prospěje.

Co však zásadně odmítám, je romantická idealizace dělnické třídy, jíž se dopouštějí radikálnější levicoví intelektuálové. A především, trvám a vždy budu trvat na tom, že se levice v honbě za hlasy chudých — pracujících — nesmí snížit k podbízivosti a demagogii a nesmí přebírat slovník, neřkuli řešení ultrapravice. A to i za cenu, že takříkajíc narazí a řadu voličů ztratí.

Naším úkolem je pomáhat potřebným, nikoli přebírat jejich názory, pokud jsou evidentně mylné a škodlivé. Nejde o povýšenecký paternalismus, mluvme raději o etické odpovědnosti, jež by měla být samozřejmostí pro všechny vzdělané lidi.

Co levicové politické strany?

Přejme sociální demokracii, aby našla cestu z bludiště bezradnosti, v němž se v současnosti nachází. Poslední dějství smutného příběhu této strany zde rozebral mimořádně trefně Radovan Bartošek: „ČSSD naproti tomu [Babišově strategii] komunikovala, nikoli explicitně, ale svou nekonečnou bezpáteřností a zbabělostí, že sice bude bojovat za ekonomické zájmy svého elektorátu, ale jen potud, pokud jí z toho bude koukat profit. Vláda Andreje Babiše tak byla ve skutečnosti synergií dvou příběhů: Toho o Babišovi, který je ochoten se obětovat až do roztrhání těla, a toho o ČSSD, která je ochotna obětovat všechno, aby se udržela u moci.“ Více není třeba dodávat…

My, kteří členy sociálnědemokratické partaje nejsme a záměrně do ní z dobrých důvodů nejsme ani ochotni vstoupit, můžeme případný — nezbytný — bolestný očistný proces pozorovat leda zpovzdálí a asi bychom do něj ani neměli příliš mluvit. Mnohem důležitější je však dle mého přesvědčení něco jiného: s plnou vážností si konečně uvědomit, že moderní levicová politika se nerovná a rozhodně nemusí rovnat ČSSD a že perspektivy levice nelze vázat na organizační strukturu zvanou Česká strana sociálně demokratická, strukturu v mnohém značně problematickou.

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno výše, se důležitým jádrem budoucího hnutí může stát Strana zelených, jakkoli se aktuálně jistě potýká s finančními potížemi. Aktivizovat se musejí menší levicové subjekty — k jednomu z nich, Hnutí Idealisté, mám tu čest patřit.

Jenom ve vzájemné spolupráci rozmanitých levicových a levicově liberálních subjektů je naděje. Spolek Idealisté rozjíždí zajímavý projekt politické akademie Koala. Otevřený konec má nejbližší vývoj u Pirátů — není vyloučeno, že strana se pod tíhou angažmá ve Fialově vládě začne štěpit a její sociálněji orientovaní členové budou možná hledat nový domov…

Levice se musí naučit s občany komunikovat — přes sociální sítě, ale třeba i pravidelné noviny nebo newslettery, formou přednášek, workshopů či happeningů anebo demonstrací. Musí levicové hodnoty nabídnout co největšímu počtu lidí. Když teolog Karl Rahner kdysi hovořil o tom, že mnozí ateisté jsou ve skutečnosti anonymní křesťané, jenom o tom nevědí, měli bychom lidi povzbuzovat a přivádět k tomu, aby v sobě objevili, že jsou vlastně anonymními levičáky, akorát o tom dosud netušili…

Podaří-li se v lidských srdcích, zpustlých a zdevastovaných ideologií bezohlednosti, probudit ducha humanity a sounáležitosti, pak, jak už jsem psal dříve, není ještě vše úplně ztraceno. A to je v podstatě optimistický závěr…

advertisment
Diskuse
JP
December 8, 2021 v 10.28
Třídní boj, nebo humanistická revoluce?

Pane Plevo, musím přiznat že počátek těchto Vašich úvah a programových vyhlášení ohledně strategie současné levice jsem sledoval s určitou skepsí - abych nakonec zjistil, že v tuto chvíli jsme si názorově zřejmě zcela nejblíže za celou dobu, kdy se na stránkách DR potkáváme.

Už jenom Vaše prohlášení, že "dlouhodobě prosazuji, abychom se vyvarovali zdiskreditovaných pojmů jako „socialismus“, natožpak „komunismus“, a i sám výraz „levice“ používám spíš z nutnosti a velmi bych doporučoval jím lidi — voliče — příliš nezatěžovat" naprosto rezonuje i s mými vlastními přesvědčeními. (Ostatně, v mém nedávno prezentovaném konceptu "Program strany autentické levice" jsem se zcela vědomě vyhýbal právě užití pojmu "socialismus", natož pak "komunismus".)

A v prostředí komunity strany Levice jsem za takto koncipovaný program sklidil naprosto stejnou kritiku, jakou jste vylíčil u sebe samého! I mně bylo vytýkáno, že můj program je příliš obecný, že je zde zcela opomíjen "třídní boj". (Přesněji řečeno: částí členstva Levice byl můj program přijat až přímo s nadšením; ale druhou - a zřejmě většinovou - částí z uvedených důvodů odmítnut.)

A stejně tak já v programových diskusích Levice znovu a znovu bojuji proti názoru, že agendu (radikální, autentické) levice je nutno koncentrovat pouze a výhradně na "dělnickou třídu", respektive na "vykořisťované". A i já tvrdím znovu a znovu, že s takovouto agendou je (jak ostatně naprosto jasně ukázaly proběhlé - a drtivě prohrané - volby) by levice zůstala jenom marginálním aktérem (české) politiky. A opakuji a tvrdím znovu a znovu: jestliže chce levice zásadním způsobem změnit (to jest: zhumanizovat) poměry, pak k tomuto projektu celkové systémové transformace musí v prvé řadě získat a přesvědčit i středovou populaci. Tedy tu populaci, která si sice taktéž tak nějak přeje lepší, lidštější svět - ale která se už dávno nedefinuje jako nějaká ucelená, kompaktní "dělnická třída" (i když pro ni třeba i nadále platí charakteristika "námezdně pracujících"); a že by bylo zcela marným počínáním očekávat od ní jakési "povstání proti kapitalismu".

Potud se tedy, pane Plevo, plně shodujeme. Nicméně - jeden bod kritiky bych vůči Vám přece jenom měl. Který nakonec souvisí s právě předcházejícím. Je to v podstatě ta samá kritika, kterou jsem vyjádřil vůči Josefu Patočkovi ohledně jeho představ o "Nerůstu". Totiž v tom smyslu, že i u Vás se zdá, jako byste chystal jakousi "perestrojku" stávajícího systému - aniž byste ale měl za cíl změnit jeho základní systémové nastavení. Zcela konkrétně: jedná se o otázku tržní ekonomiky a kapitalismu.

Právě tohle je věc, kterou mně ani mí největší kritici z řad Levice nemohou předhazovat - protože já znovu a znovu důsledně poukazuji na principiální nevyhnutelnost zásadní transformace celého systému kapitalismu. Zatímco u Vás se zdá, že - obdobně jako Josef Patočka - cílíte spíše jenom na jakousi "změnu mentality", jenom na jakousi ideovou aktivizaci progresivních společenských sil.

Není pochyb: takováto aktivizace bezpochyby je naprosto nutná. Ale - aby v její příchod bylo možno alespoň určitým právem doufat, pak musí spočívat na nějakém zcela konkrétním programovém základě. A ne na pouhých proklamacích.

Vůbec se v dané souvislosti zdá, že současná (česká) levice je roztržená do tří základních směrů:

- umírněný sociální reformismus (klasicky sociální demokracie)

- radikální humanistický reformismus (jaký zde prezentoval M. Pleva)

- a nakonec radikální směr stále ještě vyznávající "třídní boj".

Přičemž každý z těchto postojů či směrů má své určité oprávnění; ale všechno závisí od toho, zda se podaří tyto tři směry spojit na nějaké společně sdílené ideové (a tedy i operační) základně.

MP
December 13, 2021 v 21.28
Pane Poláčku,

je opravdu potěšující, že jsme se nyní názorově takto přiblížili.

Můj postoj se dá shrnout tak, že základem levice musí být humanismus, nikoli třídní nenávist. (Což ovšem neznamená, že Marx neměl s těmi třídami pravdu.) Je třeba naučit se "nenávidět" (zdůrazňuji ty uvozovky) problémy, nikoli lidi.