Levice musí začít znovu a od samého začátku

Martin Pleva

Levice je schopna se důvěryhodně, a tudíž účinně postavit populismu. Problémem celého postkomunistického prostoru ovšem je, že tu autentická levice musí teprve vzniknout, upozorňuje Martin Pleva.

Doba je skutečně zlá. Na Západě se děje něco přednedávnem nevídaného — liberální demokracie je smrtelně ohrožena ultrapravicovým populismem. Naši „spojenci“ z V4, Polsko a Maďarsko, již liberální demokracii opustili téměř slavnostně a rituálně — a můžeme jen slabě doufat, že snad nikoli navždy.

I v České republice jsou vyhlídky neradostné. Po sněmovních volbách, pokud se nestane něco zcela mimořádného, zemi definitivně ovládne oligarcha a jeho hnutí s jediným skutečným programem: co nejvíce prospět velkobyznysu. Můžeme se dohadovat toliko o tom, zda bude do hrdel a statků hájen zájem velkého kapitálu obecně, nebo spíš podnikatelské záměry jistého konkrétního subjektu. Patrně půjde o kombinaci obojího. Nad tím vším se bude ovšem vznášet ještě něco mnohem příšernějšího: nefalšovaný ultrapravicový populismus Zemana a jeho pobočníka Okamury, který vedle Babišova podnikatelského softpopulismu působí skutečně jako přízrak.

Nebezpečím pro demokracii je i KSČM, nikoli však — a to je třeba zdůraznit co nejvehementněji — v tradičním smyslu oné výtky, jak ji za celá dlouhá léta známe od českých antikomunistů, žijících mentálně pořád ještě zápasy let 1989 a 1990. Komunistická strana se pravděpodobně zařadí jako další z mnoha horlivců do zástupu oněch ultrapravicových populistů šikujících se za Zemanem. Kdo by zapochyboval, nechť si vybaví komunisty navržený zákon o příživnictví. Soudruzi na sebe prozradili zejména to, že už vše z Marxe zapomněli a vůbec netuší, co je to nezaměstnanost a jak a proč v kapitalismu vzniká.

Dokud se levicoví intelektuálové mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření jako školné a zdravotnické poplatky, vypadalo to, že je vše v pořádku. Repro DR

Ostatní politické strany a tradiční politická scéna jako taková se v dohledné době prakticky zcela zhroutí. Vynecháme-li ODS, jež za svůj nepatrný úspěch vděčí leda „umírněné“ xenofobii a euroskepticismu, potížím čelí někdejší naděje pravicových liberálů TOP 09 i ČSSD — tu čeká pravděpodobně totální rozvrat. Nechci přidávat další konvenční komentář k mnoha textům, které již byly na toto téma napsány, ale je jisté, že ať strana udělá cokoli, nemá mnoho šancí. Pro levicové liberály se již stačila znemožnit nenapravitelně a pro tvrdé jádro Zemanových fanoušků je zase naopak příliš sluníčkářská. Dokonce i kdyby zanechala lavírování a jasně se postavila na jednu či druhou stranu, nebude již důvěryhodná.

Na tomto místě je třeba zcela otevřeně říct, že Rubicon byl překročen postoji v rámci takzvané migrační krize. Sociální demokracie je nemyslitelná bez humanismu a ten zase bez univerzality lidských práv. Úlitby lidovému rasismu, xenofobii a islamofobii znamenaly ztrátu jakékoli hodnotové a ideové orientace. Masaryk, jak známo, říkal, že státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly — což zní idealisticky, nicméně možná mnohem spíše to platí pro politické strany, respektive společenská hnutí, přičemž jádrem takového hnutí kdysi ČSSD chtěla být.

Místo aby sociálnědemokratičtí politici lidem trpělivě, ale jasně, nedvojsmyslně a statečně vysvětlovali, jaké jsou příčiny migrace, že je hloupé věřit, že lidé nějaké kultury, národa či náboženství jsou automaticky špatní, že pomoci potřebným je právě podstatou naší kultury a demokracie, že elementární vstřícnost vůči uprchlíkům demokracii posiluje a potlačuje terorismus, a nikoli naopak, místo toho se jednoduše podělali strachy před skutečně nečekaně velkým výbuchem lidových negativních emocí — a tím si podepsali ortel. Ano, je jistě možné, že „sluníčkářskými“ postoji by si krátkodobě ublížili víc, jenže takto je zničena jediná významnější česká levicová strana — a to dlouhodobě, ne-li trvale.

Vyhlídky levice

Levice i liberální demokracie prochází hlubokou krizí. Avšak pouze levice může dnešní liberální demokracii zachránit. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že z (české) politické sféry, přinejmenším v nejbližší době, nevzejde žádný impuls k řešení ani jedné z krizí, jimž čelíme. Musíme se navíc ptát, jak je možné, že tolik lidí „volí Zemana“ , co se vůbec stalo s ideály roku 1989 a proč liberální demokracie ztratila na atraktivnosti.

Z analýzy posledního vývoje ve společnosti vyplyne velmi pravděpodobně jedno velice nemilé zjištění: levicová veřejnost v naší zemi téměř neexistuje a patrně nikdy neexistovala. Byli tu jen občané všelijak nespokojení s „novými poměry“, tvrdě řečeno neúspěšní. Protože se tito lidé stavěli na odpor neoliberální sociálně-ekonomické agendě, mysleli jsme si, že jsou levičáci. Dlouho jsme přehlíželi poměrně evidentní skutečnost, že mnohé z oněch rozhněvaných poháněla více žlučovitost než humanistické smýšlení — a naopak nápadně mnoho tolerance, ba i smyslu pro solidaritu a soucitu bylo možno nalézt u úspěšných lidí označujících se za pravičáky (řekli bychom liberální pravici).

Dokud jsme se my, levicoví intelektuálové, mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření (školné, zdravotnické poplatky), vypadalo to, že je vše v pořádku. Zvláště společný odpor proti škrtací Nečasově vládě — zdálo se — sjednotil akademiky z ProAltu s pracujícími. Ale už tehdy se projevily první varovné příznaky, když se účastníci oné slavné odborářské demonstrace z června 2011 začali na zpáteční cestě hádat, kdo na koho doplácí, až se nakonec sjednotili „v nadávání na Cikány“. Stačilo, aby přišla ukrajinská a migrační krize a pravda se ukázala v celé své nahotě. Najednou bylo jasné, že příliš mnoho lidí označovaných a označujících se za levičáky chce spíš vládu pevné ruky a svištění biče, jenom ovšem nad jiným hřbetem, než je ten jejich.

Nikdo se nemůže kvalifikovat jako levičák jenom proto, že nesouhlasil s podobou někdejší transformace (ostatně, takto „budoval“ Miloš Zeman v 90. letech svou ČSSD, bral každého, kdo byl proti Klausovi). Nikdo nemůže být levičákem jenom proto, že se mu nelíbí konkrétní neoliberální politika nebo že hartusí na kapitalismus. Stále nedoceňujeme historický fakt, že Hitler a Mussolini taky řečnili proti kapitalismu a zaváděli určitá sociální opatření.

Levičákem se člověk stává, teprve až přijme určitý hodnotový vzorec. K němu (zvláště po trpkých historických zkušenostech) neodmyslitelně patří tolerance k odlišnosti, tedy mimo jiné odmítnutí všech forem nesnášenlivosti, rasismu a xenofobie — a s nimi i obdivu k vůdcům a pevné ruce. Kdo kvůli strachu z teroristických útoků chce raději „preventivně“ nechat utopit arabské či africké rodiny ve Středozemním moři, není levičák. Na právě uvedeném konstatování by se nic nezměnilo, ani kdyby na všech těch vetchých člunech seděli pouze a jedině ekonomičtí migranti. Kdo zlehčuje válečné zločiny páchané na příkaz kremelského cara jenom proto, že jeho nepřátelé páchají zločiny taky, není levičák. Komu vadí, co má kdo na hlavě a co kdo jí, není levičák. Toto je třeba říct naprosto jasně a bez vytáček.

Levicovou veřejnost je tedy třeba v naší zemi teprve vytvářet. Na hodnotách, postojích, jasném světonázoru. S lidmi je samozřejmě třeba mluvit, naslouchat jim, být s nimi solidární, mít pochopení pro jejich frustrace. Avšak zároveň je třeba jim vymlouvat nesmysly, které nasáli ze zmanipulovaných takzvaných alternativních médií. Je třeba nazvat lež lží a demagogii demagogií. A věcně, rozumně, logicky rozbíjet bubliny omylů a zjednodušení, v nichž řada občanů, především těch méně vzdělaných, žije. Je nezbytné říci, že i když se v oficiálních médiích přirozeně objevuje propaganda, pravdy se rozhodně nedobereme tak, že vše otočíme o sto osmdesát stupňů a z černého uděláme bílé.

Kdo má onu levicovou veřejnost vytvořit? Intelektuálové. Kdo jiný, když politici selhali? Intelektuály nemíním ovšem nějaké od života odtržené akademiky, nýbrž všechny lidi dobré vůle a levicového smýšlení, kteří přemýšlejí, chtějí přemýšlet a podělit se s ostatními. Mám tedy na mysli jakousi vzdělávací občanskou svépomoc. Možná by se tak podařilo ustavit „školu levicové občanské výchovy“, která by pořádala přednášky, besedy, konference, workshopy, happeningy. Samozřejmě se zde otvírá otázka levicových médií s dostatečně velkým množstvím čtenářů či diváků.

Již dříve jsem napsal, že mají-li Češi levicově volit, je třeba, aby nejdříve levicově smýšleli. ČSSD tak dlouho zanedbávala tuto radu a tak dlouho spoléhala výhradně na praktické sliby, jež pak přemýšlivým lidem nutně připadají jako průhledné populistické vábničky, až se jí voliči rozprchli. Celý ten na první pohled neřešitelný kruh, kdy vzdělanější obyvatelstvo u nás podporuje a podporovalo pravici, jež je ve skutečnosti hodnotově a intelektuálně velmi slabá, a frustrovaní občané, prý levicoví, neměli zájem o „kecy“, nýbrž pouze o hmatatelné koláče — je možné rozetnout.

Pokud zde bude určitý celistvý levicový obraz světa, postavený na jasných hodnotách, pak se jednotlivé levicové požadavky nebudou jevit jako izolované výkřiky, ale dostanou smysl. Pak se lze nadít toho, že nové levicové politické subjekty, které na troskách těch stávajících snad vzniknou, se dočkají větší podpory také od oněch úspěšných. Mapy politické podpory se možná aspoň částečně překreslí a levice tu nebude jen pro chudé, z nichž mnozí jsou bohužel nevyléčitelně naštvaní, zklamaní a negativističtí. Jistě bude záležet především na tom, zda významnější část lidí uzná, že na sobectví společnost být založena nemůže.

Vyhlídky liberální demokracie

Avšak obroda levice je také jedinou a poslední šancí i pro liberální demokracii. Levice, zejména ta radikálnější, k ní jistě může mít leckteré (oprávněné) výhrady. Současný politický systém pro nás může být málo a nedostatečně demokratický jednoduše proto, že opomíjí ekonomickou „lidovládu“ a samosprávu a tolik potřebnou veřejnou kontrolu nad mocí kapitálu. Je vůbec nesporné, že má-li demokracie přežít, musí firmy, předně ty velké, přijmout podstatně větší jak sociální, tak ekologickou odpovědnost za své jednání. Jenže právě tohle je argument ve prospěch liberální demokracie.

Jestliže v moderních dějinách neznáme příklad, kdy by demokracie, byť třeba v jiném modelu než onom liberálním, mohla úspěšně přežít bez kapitalismu, a když současně víme, k jakým hořkým koncům dospěly i zcela nedávné pokusy o alternativy jak vůči klasické demokracii, tak kapitalismu (Venezuela), musíme i jako levičáci vzít rozum do hrsti a uznat, že alespoň prozatím je lepší vrabec současného politického systému než holubové nebezpečných chimér létající po kdejakých střechách. Čili liberální demokracii kritizovat tam, kde je nedostatečná, a snažit se ji rozšiřovat i směrem i do ekonomické oblasti — to jistě ano, ale jinak ona bude muset zůstat základem. Pokud se dnes na obzoru vynořují její „reformátoři“ typu Orbána, Trumpa nebo Okamury, není myslím záhodno ani na vteřinu váhat, kde je naše místo.

Proč by ale právě levice měla mít jako jediná potenciál liberální demokracii zachraňovat? Odpovědí je samozřejmě dlouholeté devastující působení neoliberální ekonomické ideologie a praxe, které nás (Západ) dovedlo až do nynější neradostné situace. Reaganomika skončila v Trumplandu. Z toho jasně vyplývá, že naší demokracii dnes nemůže pomoci mainstreamová, liberální pravice, jednoduše proto, že intelektuálně je zcela neschopná opustit ekonomický neoliberalismus, ba si jen představit cokoli jiného.

Veřejné myšlení se za posledních třicet let posunulo natolik doprava, že v současnosti není kritikem neoliberalismu často ani (sociálnědemokratická) levice, natož pak pravice. Pokud parlamentní demokracie nezanikne pod náporem populistů, může se snad pravice jednou obrodit na základě nějakého návratu k Adenauerovi, čili jakémusi opravdovému sociálně-tržnímu hospodářství, které by bylo ovšem něčím jiným než nálepkou pro faktický neoliberalismus okořeněný rádoby sociálně citlivými řečmi.

Od toho jsme však na míle vzdáleni. Jenže soudobou demokracii není s to zachránit ani střed, neboli oni liberálové, které u nás nejčastěji vídáme zaplňovat náměstí a demonstrovat proti Zemanovi nebo v pozici celebrit apelovat na občanstvo z obrazovek. Jejich plamenné výzvy totiž zákonitě zůstávají jen na povrchu věci, když se snaží vyjádřit určité rozhořčení a znechucení z politiky, právě že bohužel pouze z politiky, což mimo středové liberály, vcelku spokojené s životní úrovní, protože v zásadě úspěšné, nemůže fungovat. „Pražská kavárna“ se tak míjí s venkovskou, ale i ostravskou hospodou.

Chceme-li porazit Zemana a zastavit příval zhoubného ultrapravicového populismu, ze své podstaty protofašistického, musíme rozbít šik Zemanových voličů. Nemluvím o tvrdém jádru, jež je ztracené, nicméně spoustu vlažnějších příznivců je možné ze spárů onoho českého guru netolerance dostat. Avšak pochopitelně se to může podařit jedině tak, že začneme nesmlouvavou a principiální kritiku Zemana spojovat s kritikou neoliberálního kapitalismu a jeho nešvarů a se zdůrazňováním sociálních práv a sociální spravedlnosti. Nemám nic ani proti tomu, naučit se vyprávět nějaký „poutavý příběh lidí práce“, i když to zní příliš postmoderně.

Je tedy nabíledni, že jen levice je schopna se důvěryhodně, a tudíž účinně postavit populismu, což platí nepochybně pro celý Západ. Problémem naší země (a o to víc celého postkomunistického prostoru) ovšem je, že tu autentická levice musí teprve vzniknout. Paradox jak z orientální mystiky. Přesto se domnívám, že se nejedná o mission impossible. Myšlení ve společnosti, společenské vědomí se mění. Ostatně sama existence středových liberálů jako takových je u nás do značné míry mladým fenoménem, který se objevuje v posledních letech po vystřízlivění mnoha lidí z pravicově neoliberálního opojení. Vlajkovou lodí těchto pomalých, leč zřetelných posunů doleva a současně příkladem za všechny může být týdeník Respekt.

Bude-li tedy levice dostatečně sebevědomá, aktivní a agilní, má skutečně šanci na svou stranu přetáhnout i nemalou současných středových liberálů. Někteří jistě na svých názorových pozicích zůstanou, ale usoudí, že levičáci jsou přece jenom menším nebezpečím než zemanovsko-okamurovští populisté. A pak může být vyhráno.

V každém případě se ukazuje, že dokud není ještě vše ztraceno, je to vlastně velmi dobrá a nadějná zpráva.

    Diskuse
    Ze všech povolebních analýz (alespoň ze všech které jsem já měl možnost porovnat), jde zřejmě tato ze všech nejvíce opravdu do hloubky.

    "Levicová veřejnost v naší zemi téměř neexistuje" - to je drastické a až děsivé konstatování, ale podle všeho velice realistické.

    M. Pleva přichází z tézí, která veškeré dosavadní sebesrozumění české politické levice převrací na hlavu - že totiž velké část dosavadního levicového (voličského) potenciálu ve skutečnosti nechová a nezastává autentické levicové (humanistické) hodnoty, nýbrž se k levici přidala jenom z ryze osobní frustrace. A že od levice se bez jakýchkoli niterných zápasů odloučí kdykoli, když někde jinde nalezne příhodnější příležitost pro ventilování této své frustrace.

    Nedělejme si přílišné iluze o stavu levice západní: do nemalé míry pro ni platí přesně to samé, co M. Pleva konstatoval o levici české. I západní levice do sebe tradičně pojímá část ryze protestních (respektive "frustračních") hlasů. Což se naposled projevilo ve volbách v Německu, kdy tamější sociální demokracii nemalá část jejího dosavadního voličstva přeběhla k fašistoidní AfD.

    Nicméně, jeden rozdíl tu přece jenom je. Když jsem svého času poprvé po listopadovém převratu navštívil Československo, diskutoval jsem s některými členy tehdejší Levé alternativy možnosti distribuce její stranické tiskoviny. O kterou byl ve veřejnosti mizivý zájem.

    Na základě svých zkušeností z Německa jsem zmínil, že tam je zvykem takovéto tiskoviny nabízet v univerzitách. Vzápětí jsem byl poučen, že - oproti tomu západnímu - je české studentstvo vyhraněně pravicového zaměření.

    To bude asi právě ten zásadní rozdíl: na Západě se přece jenom časem vytvořily sociální vrstvy - nejen dělníků a jiných "vykořisťovaných", nýbrž i liberálního středu a inteligence, které jsou zcela programaticky kritické vůči kapitalismu a jeho bytostnému antihumanismu.

    Anebo je možno to také říci jinak: v rámci liberální a humánně orientované západní společnosti je jedna její část pravicově, ale druhá část levicově orientovaná.

    Zatímco česká společnost? Liberalismus je tu zřejmě stále pojímán jenom jako garance v l a s t n í c h, čistě osobních výhod, nikoli jako závazek liberálního postoje vůči všem lidem bez rozdílu.

    A humanismus? Zrovna v minulých dnech jsem skutečně zažil na mém vlastním fóru, že slovo "humanismus" je chápáno jako víceméně nástroj ideologické diverze hodnotově pomateného Západu, který nás, Čechy, chce zbavit naší nedostižné jedinečnosti.

    Co s tím?

    M. Pleva navrhuje: takovouto autenticky levicově-humánní veřejnost vychovat. Úsilím levicových intelektuálů. Ačkoli sám vzápětí přiznává, že právě takovíto levicové intelektuálové tu - téměř - nejsou.

    Byl by tedy takovýto projekt něčím jiným, nežli snahou vytáhnout se z bažiny za svůj vlastní cop?

    Zcela otevřeně řečeno: to v tuto chvíli nikdo nemůže odpovědně a s jistotou rozhodnout.

    Jedna určitá naděje by tu snad přece jenom byla. Souvisí to s jedním tématem, které se vlastně už celá léta chystám zpracovat: totiž s otázkou, co to vlastně vůbec je pravice a levice, kde se berou, jaké jsou objektivní faktory jejich vzniku a jejich existence. Snad o tom tedy přece jenom v době relativně dohledné nějakou úvahu sepíšu.
    JN
    November 3, 2017 v 12.54
    Kontraproduktivně tragický "komunikační břink" (pana Dolejše), aneb pokud chce levice voliče urážet, že ji nevolí, může už rovnou zavést autokracii.
    V následujících dvou příspěvcích bych se pokusil polemizovat s výše uvedeným, podle mě dost rozšířeným typem reakce establishmentu​ a elit na povolební stav levice v ČR i v některých zemích v EU.

    Narozdíl od většiny komentářů se domnívám, že strana, která usiluje o zvolení, by si voličů měla vážit a nikoliv je urážet, že jsou rasisté, fašisté a xenofobové a tím předjímat, že od nich nebude zvolena.

    Každá slušná strana by také měla usilovat o poctivý dialog s voliči a nikoliv jim proti jejich vůli vnucovat vlastní recepty. Zjišťování a ohled na převládající názory ve společnosti není populismus.
    JN
    November 3, 2017 v 12.55
    Nebezpečí antipopulismu: meritokracie a arogance v hávu ušlechtilosti a humanity
    Populismus je často označován jako nadbíhání náladám společnosti - líbivé, ale nerealistické zjednodušování problémů...

    Snaha nepodlehnout tomu, co je takto označeno za špatné, a obstát se ctí sám před sebou, pak může vést k odmítavému postoji vůči samotné snaze o elementární porozumění té informaci, která je v "náladě společnosti" obsažena, tedy k odmítavému postoji vůči dialogu ((a související snaze o porozumění partnerům v dialogu, inspirované základní mezilidskou slušností)) vedenému v zastupitelské demokracii mezi lidmi a jejich zvolenými zástupci.

    Zprvu ušlechtile se jevící postoj tedy může vyústit až v čistou aroganci, kterou si dotyčný zracionalizuje jako fašismus a xenofobii té intelektuálně a morálně podřadné třídy (tedy většiny) lidí, na jejichž úroveň nehodlá klesnout a s nimiž nehodlá vést ani ten dialog. Takový dialog (pokud by byl veden poctivě) by ho totiž možná mohl vyvést z klamného přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti, což je ale proti jeho nevědomému zájmu. Potřeba intelektuálního a morálního srovnávání sebe sama s okolím může vést tedy až k tomu, že se staneme nešťastnou či naopak šťastnou obětí výše popsaného procesu (ať už pro svůj pocit viny, nebo naopak morální nadřazenosti).

    Z hlediska kulturního marxismu se ovšem jedná nikoli o nedopatření, ale o strategii přeměny společnosti.

    Většina ("lid") totiž vždy bývá ukotvena v (evolučně se měnící) tradici, zatímco elity hledají toto ukotvení v ušlechtile se jevících ideologiích, které pak chtějí do společnosti zavádět. Mimo samotných dějin lidstva - a z nich plynoucích dobrých či špatných zkušeností - ale neexistuje nic dostupného, co by stálo nad těmito dějinami a lidskými kulturami a poskytovalo by to univerzálně platná kritéria pro vzájemné posuzování různých lidských kultur z hlediska morálních pravd. Tato univerzálně platná kritéria neposkytuje náboženství ani filozofie, víra ani rozum. Pokud však nemáme ideologií destruované (či "dekonstruované") kulturní vědomí - tedy destruovanou identitu (v takovémto případě "náš organismus" upřednostňuje "myšlenkový virus" oné ideologie), pak jistě můžeme říci, že nějaká kultura je nám bližší a zdá se nám tedy i lepší než ty ostatní, neboť je to právě ona, která vyplňuje tuto ekologicko-kulturní niku, evolučně se vyvinula právě z této kulturní a náboženské (evoluční) tradice, která je vlastně zhmotněním historické zkušenosti s dobrem a zlem - tedy oněch "lokálně vznikajících a kulturně příslušných morálních pravd".

    -------------------------------

    Společnost (jako "mraveniště") není racionální (tedy není jako celek hloupá ani chytrá), ale řídí se instinkty, které nakonec z hlediska zájmu společnosti velmi racionální jsou. Samozřejmě z hlediska zájmu společnosti nikým ze společnosti neustanoveného, ale společností jako celkem akceptovaného; asi tak, jako "zájem ekosystému" je udržován prostřednictvím instinktů jeho členů a je také všemi členy akceptován, dokud některý z nich nezačne nadměrně přemýšlet a tím se z ekosystému nevymkne (viz neblahý případ Adama a Evy a jejich jablka:-)




    JN
    November 3, 2017 v 12.57
    Babišizace ČR jako lokální globalizace - globalizace světa jako kosmopolitní babišizace
    Je docela zajímavou ironií, že někteří z největších odpůrců babišizace ČR jsou zároveň přesvědčenými podporovateli prakticky úplně stejných procesů (tedy převzetí moci států do rukou nadnárodních korporací), jaké babišizace představuje lokálně, ale nepodporují je na této lokální úrovni, nýbrž na úrovni globální.

    Většině, která instinktivně, ale i na základě vlastní zkušenosti s destrukcí sociálního státu a s tím související destrukcí společenského konsenzu, odmítá globální finanční kapitalismus, líbivě opentlený duhovými stuhami emancipačních ideálů, této většině tedy pak tedy nezbývá nic jiného, než volit antisystémové strany, protože slušná národně-konzervativní politika, po které by v současnosti byla v Evropě poptávka, jako po protipólu liberálně globalistické ideologie, je panujícím mocenským diskurzem natolik potlačena, že vůbec není v nabídce (evropská situace v tom trochu - ale ne úplně - připomíná poválečnou "redukci" politických stran v Československu).

    Zhrzenou reakcí "morálních elit" a levicového establishmentu je urážení voličů a nadávky ("fašisté, homofobové, xenofobové"), kterými pak establishment a "elity" "morálně nevyspělý nízký lid" častují v podstatě za to, že už je zcela logicky nechce volit, neboť opustili své původní ideály, jejichž hájením byli kdysi pro široké lidové vrstvy tak přitažlivé.

    Důležitější než nejistý pocit momentálního materiálního dostatku a blahobytu, který se ale zítra může změnit v upadnutí do likvidační pasti osobních dluhů, je jistota elementární spravedlnosti, která je základním předpokladem společenské shody a soudržnosti. Prosperita není udržování korporátního zisku, ale neustálá starost o udržování této elementární spravedlnosti, která je předpokladem pro (nejen materiálně) dobrý život všech.


    MP
    November 4, 2017 v 9.58
    P. Poláčku,
    napsal jsem, že u nás neexistuje levicová veřejnost, nikoli že tu nejsou levicoví intelektuálové. Je jich rozhodně víc než před těmi dvaceti lety - a raduji se z každého mladého levicového autora/autorky, kteří přispívají třeba sem, do DR.

    Jde možná "jen" (rozuměj hlavně) o to, začít se více propojovat, diskutovat - a hlavně začít více, intenzivněji a promyšleně působit na "běžné občany"...
    MP
    November 4, 2017 v 10.4
    P. Nusharte,
    kde urážím prosté lidi za to, že nevolili levici?

    Jako křesťan jistě víte, že hlavní hřích má svůdce, nikoli svedený... Přemýšlejte o tom, když se sám taky tak rád naivně pouštíte do kritik "multikulturalismu" a "kulturního marxismu", aniž jste většinou schopen vysvětlit a definovat, co si pod těmi pojmy představujete a proti čemu vlastně bojujete.
    Ale jistě, pane Plevo, že tady nějací ti levicoví intelektuálové jsou. Já jsem chtěl jenom poukázat na - objektivní - potíže, s kterými je spojena snaha v ČR vytvořit tu "levicovou veřejnost".
    November 4, 2017 v 14.1
    Pane Plevo,
    dám vám jednu dobrou radu. Když někomu dáte najevo, že jste ho přišel vychovávat, určitě ho tím odpudíte.
    Myslím, že byste měl být daleko méně přesvědčený o vlastní pravdě.
    LV
    November 4, 2017 v 15.19
    Sázím na pravici
    Pokud příjde změna součastných poměrů, příjde zprava.
    Jeden z problémů, z hlediska zaměstnanců, je to, že zmizelo strašidlo SSSR. Po Brexitu a Trumpovi mnohým na pravici dochází, že je v jejich zájmu změna, neb jinak na ně lidi vezmou vidle. Penzijní systém v Německu nezaváděl žádný levičák.

    Levice je nepoužitelná.

    Od okamžiku, kdy došla k závěru, že prohrála ekonomický argument nabizí v nejlepším případě
    nějakou lidovou tvořivost ve formě družstevnictví.
    To nás nespasí.

    Jinak nabízí
    a) neoliberalismus v růžovém
    b) balkanizaci společnosti formou politiky identit
    c) rasismus multikulturalismu

    Pokud by měla levice uspět, musela by opravdu začít znovu.

    Znamenalo by to přiznat si, že s útokem na racionalitu nezačala pravice, ale že s ním začala levice.

    Znamenalo by to přiznat si podíl na nástupu neoliberalismu. Je to mimo jiné dítě kulturní revoluce 60tých let, že ?

    Musela by přiznat, že za Trumpa a Brexit může ona, žádný Regan.

    Musela by se navrátit k unviersálním hodnotám, jmenovitě prosazovat rovnost před zákonem a hájit svobodu slova, kterou pošlapává.

    Musela by začít dělat místo pseudopolity politiku.

    Zázraky se prýdějí, ale já na ně nesázím. Proto sázím na pravici.



    "nečekaně veliký negativní výbuch negativních emocí"
    VK
    November 4, 2017 v 21.19
    Něco nového nabízí jako snad zatím na levici jediný - právě ten vámi nemilovaný Jeremy Corbyn. Program alespoň z části stavěný na podkladu heterodoxní ekonomie. Pro příklad kvantitativní uvolňování lidem.

    Takového Corbyna česká sociální demokracie potřebuje jako sůl. A bude jedno, kdo jím konkrétně bude. Jde o (chybějící) ekonomický program.
    + Další komentáře