Doba je skutečně zlá. Na Západě se děje něco přednedávnem nevídaného — liberální demokracie je smrtelně ohrožena ultrapravicovým populismem. Naši „spojenci“ z V4, Polsko a Maďarsko, již liberální demokracii opustili téměř slavnostně a rituálně — a můžeme jen slabě doufat, že snad nikoli navždy.

I v České republice jsou vyhlídky neradostné. Po sněmovních volbách, pokud se nestane něco zcela mimořádného, zemi definitivně ovládne oligarcha a jeho hnutí s jediným skutečným programem: co nejvíce prospět velkobyznysu. Můžeme se dohadovat toliko o tom, zda bude do hrdel a statků hájen zájem velkého kapitálu obecně, nebo spíš podnikatelské záměry jistého konkrétního subjektu. Patrně půjde o kombinaci obojího. Nad tím vším se bude ovšem vznášet ještě něco mnohem příšernějšího: nefalšovaný ultrapravicový populismus Zemana a jeho pobočníka Okamury, který vedle Babišova podnikatelského softpopulismu působí skutečně jako přízrak.

Nebezpečím pro demokracii je i KSČM, nikoli však — a to je třeba zdůraznit co nejvehementněji — v tradičním smyslu oné výtky, jak ji za celá dlouhá léta známe od českých antikomunistů, žijících mentálně pořád ještě zápasy let 1989 a 1990. Komunistická strana se pravděpodobně zařadí jako další z mnoha horlivců do zástupu oněch ultrapravicových populistů šikujících se za Zemanem. Kdo by zapochyboval, nechť si vybaví komunisty navržený zákon o příživnictví. Soudruzi na sebe prozradili zejména to, že už vše z Marxe zapomněli a vůbec netuší, co je to nezaměstnanost a jak a proč v kapitalismu vzniká.

↗

Dokud se levicoví intelektuálové mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření jako školné a zdravotnické poplatky, vypadalo to, že je vše v pořádku. Repro DR

Ostatní politické strany a tradiční politická scéna jako taková se v dohledné době prakticky zcela zhroutí. Vynecháme-li ODS, jež za svůj nepatrný úspěch vděčí leda „umírněné“ xenofobii a euroskepticismu, potížím čelí někdejší naděje pravicových liberálů TOP 09 i ČSSD — tu čeká pravděpodobně totální rozvrat. Nechci přidávat další konvenční komentář k mnoha textům, které již byly na toto téma napsány, ale je jisté, že ať strana udělá cokoli, nemá mnoho šancí. Pro levicové liberály se již stačila znemožnit nenapravitelně a pro tvrdé jádro Zemanových fanoušků je zase naopak příliš sluníčkářská. Dokonce i kdyby zanechala lavírování a jasně se postavila na jednu či druhou stranu, nebude již důvěryhodná.

Na tomto místě je třeba zcela otevřeně říct, že Rubicon byl překročen postoji v rámci takzvané migrační krize. Sociální demokracie je nemyslitelná bez humanismu a ten zase bez univerzality lidských práv. Úlitby lidovému rasismu, xenofobii a islamofobii znamenaly ztrátu jakékoli hodnotové a ideové orientace. Masaryk, jak známo, říkal, že státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly — což zní idealisticky, nicméně možná mnohem spíše to platí pro politické strany, respektive společenská hnutí, přičemž jádrem takového hnutí kdysi ČSSD chtěla být.

Místo aby sociálnědemokratičtí politici lidem trpělivě, ale jasně, nedvojsmyslně a statečně vysvětlovali, jaké jsou příčiny migrace, že je hloupé věřit, že lidé nějaké kultury, národa či náboženství jsou automaticky špatní, že pomoci potřebným je právě podstatou naší kultury a demokracie, že elementární vstřícnost vůči uprchlíkům demokracii posiluje a potlačuje terorismus, a nikoli naopak, místo toho se jednoduše podělali strachy před skutečně nečekaně velkým výbuchem lidových negativních emocí — a tím si podepsali ortel. Ano, je jistě možné, že „sluníčkářskými“ postoji by si krátkodobě ublížili víc, jenže takto je zničena jediná významnější česká levicová strana — a to dlouhodobě, ne-li trvale.

Vyhlídky levice

Levice i liberální demokracie prochází hlubokou krizí. Avšak pouze levice může dnešní liberální demokracii zachránit. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že z (české) politické sféry, přinejmenším v nejbližší době, nevzejde žádný impuls k řešení ani jedné z krizí, jimž čelíme. Musíme se navíc ptát, jak je možné, že tolik lidí „volí Zemana“ , co se vůbec stalo s ideály roku 1989 a proč liberální demokracie ztratila na atraktivnosti.

Z analýzy posledního vývoje ve společnosti vyplyne velmi pravděpodobně jedno velice nemilé zjištění: levicová veřejnost v naší zemi téměř neexistuje a patrně nikdy neexistovala. Byli tu jen občané všelijak nespokojení s „novými poměry“, tvrdě řečeno neúspěšní. Protože se tito lidé stavěli na odpor neoliberální sociálně-ekonomické agendě, mysleli jsme si, že jsou levičáci. Dlouho jsme přehlíželi poměrně evidentní skutečnost, že mnohé z oněch rozhněvaných poháněla více žlučovitost než humanistické smýšlení — a naopak nápadně mnoho tolerance, ba i smyslu pro solidaritu a soucitu bylo možno nalézt u úspěšných lidí označujících se za pravičáky (řekli bychom liberální pravici).

Dokud jsme se my, levicoví intelektuálové, mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření (školné, zdravotnické poplatky), vypadalo to, že je vše v pořádku. Zvláště společný odpor proti škrtací Nečasově vládě — zdálo se — sjednotil akademiky z ProAltu s pracujícími. Ale už tehdy se projevily první varovné příznaky, když se účastníci oné slavné odborářské demonstrace z června 2011 začali na zpáteční cestě hádat, kdo na koho doplácí, až se nakonec sjednotili „v nadávání na Cikány“. Stačilo, aby přišla ukrajinská a migrační krize a pravda se ukázala v celé své nahotě. Najednou bylo jasné, že příliš mnoho lidí označovaných a označujících se za levičáky chce spíš vládu pevné ruky a svištění biče, jenom ovšem nad jiným hřbetem, než je ten jejich.

Nikdo se nemůže kvalifikovat jako levičák jenom proto, že nesouhlasil s podobou někdejší transformace (ostatně, takto „budoval“ Miloš Zeman v 90. letech svou ČSSD, bral každého, kdo byl proti Klausovi). Nikdo nemůže být levičákem jenom proto, že se mu nelíbí konkrétní neoliberální politika nebo že hartusí na kapitalismus. Stále nedoceňujeme historický fakt, že Hitler a Mussolini taky řečnili proti kapitalismu a zaváděli určitá sociální opatření.

Levičákem se člověk stává, teprve až přijme určitý hodnotový vzorec. K němu (zvláště po trpkých historických zkušenostech) neodmyslitelně patří tolerance k odlišnosti, tedy mimo jiné odmítnutí všech forem nesnášenlivosti, rasismu a xenofobie — a s nimi i obdivu k vůdcům a pevné ruce. Kdo kvůli strachu z teroristických útoků chce raději „preventivně“ nechat utopit arabské či africké rodiny ve Středozemním moři, není levičák. Na právě uvedeném konstatování by se nic nezměnilo, ani kdyby na všech těch vetchých člunech seděli pouze a jedině ekonomičtí migranti. Kdo zlehčuje válečné zločiny páchané na příkaz kremelského cara jenom proto, že jeho nepřátelé páchají zločiny taky, není levičák. Komu vadí, co má kdo na hlavě a co kdo jí, není levičák. Toto je třeba říct naprosto jasně a bez vytáček.

Levicovou veřejnost je tedy třeba v naší zemi teprve vytvářet. Na hodnotách, postojích, jasném světonázoru. S lidmi je samozřejmě třeba mluvit, naslouchat jim, být s nimi solidární, mít pochopení pro jejich frustrace. Avšak zároveň je třeba jim vymlouvat nesmysly, které nasáli ze zmanipulovaných takzvaných alternativních médií. Je třeba nazvat lež lží a demagogii demagogií. A věcně, rozumně, logicky rozbíjet bubliny omylů a zjednodušení, v nichž řada občanů, především těch méně vzdělaných, žije. Je nezbytné říci, že i když se v oficiálních médiích přirozeně objevuje propaganda, pravdy se rozhodně nedobereme tak, že vše otočíme o sto osmdesát stupňů a z černého uděláme bílé.

Kdo má onu levicovou veřejnost vytvořit? Intelektuálové. Kdo jiný, když politici selhali? Intelektuály nemíním ovšem nějaké od života odtržené akademiky, nýbrž všechny lidi dobré vůle a levicového smýšlení, kteří přemýšlejí, chtějí přemýšlet a podělit se s ostatními. Mám tedy na mysli jakousi vzdělávací občanskou svépomoc. Možná by se tak podařilo ustavit „školu levicové občanské výchovy“, která by pořádala přednášky, besedy, konference, workshopy, happeningy. Samozřejmě se zde otvírá otázka levicových médií s dostatečně velkým množstvím čtenářů či diváků.

Již dříve jsem napsal, že mají-li Češi levicově volit, je třeba, aby nejdříve levicově smýšleli. ČSSD tak dlouho zanedbávala tuto radu a tak dlouho spoléhala výhradně na praktické sliby, jež pak přemýšlivým lidem nutně připadají jako průhledné populistické vábničky, až se jí voliči rozprchli. Celý ten na první pohled neřešitelný kruh, kdy vzdělanější obyvatelstvo u nás podporuje a podporovalo pravici, jež je ve skutečnosti hodnotově a intelektuálně velmi slabá, a frustrovaní občané, prý levicoví, neměli zájem o „kecy“, nýbrž pouze o hmatatelné koláče — je možné rozetnout.

Pokud zde bude určitý celistvý levicový obraz světa, postavený na jasných hodnotách, pak se jednotlivé levicové požadavky nebudou jevit jako izolované výkřiky, ale dostanou smysl. Pak se lze nadít toho, že nové levicové politické subjekty, které na troskách těch stávajících snad vzniknou, se dočkají větší podpory také od oněch úspěšných. Mapy politické podpory se možná aspoň částečně překreslí a levice tu nebude jen pro chudé, z nichž mnozí jsou bohužel nevyléčitelně naštvaní, zklamaní a negativističtí. Jistě bude záležet především na tom, zda významnější část lidí uzná, že na sobectví společnost být založena nemůže.

Vyhlídky liberální demokracie

Avšak obroda levice je také jedinou a poslední šancí i pro liberální demokracii. Levice, zejména ta radikálnější, k ní jistě může mít leckteré (oprávněné) výhrady. Současný politický systém pro nás může být málo a nedostatečně demokratický jednoduše proto, že opomíjí ekonomickou „lidovládu“ a samosprávu a tolik potřebnou veřejnou kontrolu nad mocí kapitálu. Je vůbec nesporné, že má-li demokracie přežít, musí firmy, předně ty velké, přijmout podstatně větší jak sociální, tak ekologickou odpovědnost za své jednání. Jenže právě tohle je argument ve prospěch liberální demokracie.

Jestliže v moderních dějinách neznáme příklad, kdy by demokracie, byť třeba v jiném modelu než onom liberálním, mohla úspěšně přežít bez kapitalismu, a když současně víme, k jakým hořkým koncům dospěly i zcela nedávné pokusy o alternativy jak vůči klasické demokracii, tak kapitalismu (Venezuela), musíme i jako levičáci vzít rozum do hrsti a uznat, že alespoň prozatím je lepší vrabec současného politického systému než holubové nebezpečných chimér létající po kdejakých střechách. Čili liberální demokracii kritizovat tam, kde je nedostatečná, a snažit se ji rozšiřovat i směrem i do ekonomické oblasti — to jistě ano, ale jinak ona bude muset zůstat základem. Pokud se dnes na obzoru vynořují její „reformátoři“ typu Orbána, Trumpa nebo Okamury, není myslím záhodno ani na vteřinu váhat, kde je naše místo.

Proč by ale právě levice měla mít jako jediná potenciál liberální demokracii zachraňovat? Odpovědí je samozřejmě dlouholeté devastující působení neoliberální ekonomické ideologie a praxe, které nás (Západ) dovedlo až do nynější neradostné situace. Reaganomika skončila v Trumplandu. Z toho jasně vyplývá, že naší demokracii dnes nemůže pomoci mainstreamová, liberální pravice, jednoduše proto, že intelektuálně je zcela neschopná opustit ekonomický neoliberalismus, ba si jen představit cokoli jiného.

Veřejné myšlení se za posledních třicet let posunulo natolik doprava, že v současnosti není kritikem neoliberalismu často ani (sociálnědemokratická) levice, natož pak pravice. Pokud parlamentní demokracie nezanikne pod náporem populistů, může se snad pravice jednou obrodit na základě nějakého návratu k Adenauerovi, čili jakémusi opravdovému sociálně-tržnímu hospodářství, které by bylo ovšem něčím jiným než nálepkou pro faktický neoliberalismus okořeněný rádoby sociálně citlivými řečmi.

Od toho jsme však na míle vzdáleni. Jenže soudobou demokracii není s to zachránit ani střed, neboli oni liberálové, které u nás nejčastěji vídáme zaplňovat náměstí a demonstrovat proti Zemanovi nebo v pozici celebrit apelovat na občanstvo z obrazovek. Jejich plamenné výzvy totiž zákonitě zůstávají jen na povrchu věci, když se snaží vyjádřit určité rozhořčení a znechucení z politiky, právě že bohužel pouze z politiky, což mimo středové liberály, vcelku spokojené s životní úrovní, protože v zásadě úspěšné, nemůže fungovat. „Pražská kavárna“ se tak míjí s venkovskou, ale i ostravskou hospodou.

Chceme-li porazit Zemana a zastavit příval zhoubného ultrapravicového populismu, ze své podstaty protofašistického, musíme rozbít šik Zemanových voličů. Nemluvím o tvrdém jádru, jež je ztracené, nicméně spoustu vlažnějších příznivců je možné ze spárů onoho českého guru netolerance dostat. Avšak pochopitelně se to může podařit jedině tak, že začneme nesmlouvavou a principiální kritiku Zemana spojovat s kritikou neoliberálního kapitalismu a jeho nešvarů a se zdůrazňováním sociálních práv a sociální spravedlnosti. Nemám nic ani proti tomu, naučit se vyprávět nějaký „poutavý příběh lidí práce“, i když to zní příliš postmoderně.

Je tedy nabíledni, že jen levice je schopna se důvěryhodně, a tudíž účinně postavit populismu, což platí nepochybně pro celý Západ. Problémem naší země (a o to víc celého postkomunistického prostoru) ovšem je, že tu autentická levice musí teprve vzniknout. Paradox jak z orientální mystiky. Přesto se domnívám, že se nejedná o mission impossible. Myšlení ve společnosti, společenské vědomí se mění. Ostatně sama existence středových liberálů jako takových je u nás do značné míry mladým fenoménem, který se objevuje v posledních letech po vystřízlivění mnoha lidí z pravicově neoliberálního opojení. Vlajkovou lodí těchto pomalých, leč zřetelných posunů doleva a současně příkladem za všechny může být týdeník Respekt.

Bude-li tedy levice dostatečně sebevědomá, aktivní a agilní, má skutečně šanci na svou stranu přetáhnout i nemalou současných středových liberálů. Někteří jistě na svých názorových pozicích zůstanou, ale usoudí, že levičáci jsou přece jenom menším nebezpečím než zemanovsko-okamurovští populisté. A pak může být vyhráno.

V každém případě se ukazuje, že dokud není ještě vše ztraceno, je to vlastně velmi dobrá a nadějná zpráva.