Krutá lekce pro českou levici
Jiří DolejšLevice se stala poraženým letošních voleb. Přichází čas razantní změny, má-li se ještě někdy vrátit jako relevantní síla — přestavování stále stejných kulis a stereotypů nestačí.
Jasným poraženým těchto voleb je levice. Levice jako celek, a to tím spíš, pokud přičteme k parlamentní levici debakl Strany zelených. Hloubku tohoto propadu neodhadly ani předvolební průzkumy. Česká levice se tak přiřadila k trendu, zřetelnému v celé Evropě. Trendu vytěsňování tradiční levice subjekty, které představují nový obskurní mix konzervativního autoritářství, šovinistického štvaní proti cizincům a protikorupčního populismu. Změna je to tak zásadní, že lze možná v českých zemích mluvit o časech šesté republiky.
Tento trend byl už nějakou dobu zřejmý a projevoval se mimo jiné i nenávistným pseudosporem posledních let uvnitř levice samotné, mezi takzvanými sluníčkářskými vítači a vlastenčícími xenofoby. Jestliže deklarovaná parlamentní levice dosahovala v roce 2002 ve sněmovně majority 56 procent mandátů, nyní spadla na rekordně nízkých 15 procent. Pravicově populistická většina tedy dosáhla 85 procent a reálným rizikem se může stát polský scénář, tedy že tradiční levice ztratí své zastoupení v parlamentu úplně.
Jako první se nabízí otázka, zda je na vině ideová výbava levice. Zda jí nechybí podstatná programová témata či jí je obratnější populisté nekradou. Srovnávat lze s jistým oživením levicové scény aktivitami lidí, jako je francouzský levičák Mélenchon či britský labourista Corbyn. Jejich témata lze však v nabídce české levice s jistým úsilím také nalézt. Je ale třeba si uvědomit, že ztotožnění se stranami a jejich programy dnes mizí. Co chtějí masy a co jim je v programech servírováno, se míjí. Sázka na nové strany bez historie je pak projevem odtržení protestu od programu.
↗
Srovnávat lze s jistým oživením levicové scény aktivitami lidí, jako je ve Francii Mélenchon nebo v Británii Corbyn. Foto archiv DR
Samozřejmě to neznamená, že bychom se měli opičit po šovinistech, parazitujících na reakčních náladách. Nabídku dryáčnických iluzí opepřených dávkou xenofobie a rasistických tendencí obstarají stejně lépe. A koketování s těmito temnými stránkami společenského vědomí by znamenalo ztrátu tradičních levicových voličů. Důležitá je spíše sdělnost uchopení témat, které jsou levici vlastní, schopnost přesvědčit o správnosti jejích cílů. A podmínky pro rozvoj této schopnosti, tedy především komunikační strategie a generační obměna politické reprezentace.
Volební propad nepochybně povede u českých levicových subjektů k naléhavému volání po zásadní změně. Revitalizace levice se týká jak KSČM, tak i kdysi dominantní ČSSD, která tentokrát zůstala dokonce za komunisty. Nebude to nijak jednoduché, i mne překvapilo, že volební výsledek se propadl pod desetiprocentní hranici. To spustí určitou frustraci uvnitř stran a vznikne riziko zbrklých gest jako povrchní náhražky skutečně strategické reakce na problém. Otázkou je, jak uhájit levicovou parketu pro budoucnost, ve které lze očekávat návrat lidí k sociálním problémům. Žně populistů nemusí mít dlouhé trvání.
Jak tedy rehabilitovat českou levici v očích voličů? Konjunkturální rétorika o vystřídání zpohodlnělých bafuňářů a klientelistických šíbrů nestačí. Dát kampaním větší komunikační břink a vybřednout z unylosti, to chtělo už dříve. Budeme-li přestavovat stále stejné kulisy a neřešit kořen problému, nepovede to ke změně. Pravda, levice měla skutečně málo nových tváří, politických talentů na volitelných místech. Novou energii může přinést pouze mladá generace politiků, která nebude vězet v starých stereotypech, od nichž už těžko očekávat přidanou hodnotu. Pro které bude určující životní zkušenost proměny života ve společnosti 21. století.
Krutá lekce pro levici vyžaduje razantní, ale hlavně strategickou odpověď. Odrazit se ode dna vyžaduje promyšlené pojmenování příčin a odpověď bude muset mít i konkrétní důvěryhodné nositele. Nepotřebujeme kádrové pomstičky partokratického molocha. Zejména vládní komponenta deklarované levice dojela na příliš zjevné napojení na podnikatelské skupiny, kariérismus na hony vzdálený starostem voličů. Z úst zpanštělé „kaviárové“ levice zní apely na sociálno stejně neupřímně, jako zněly apely normalizačních bossů na zájmy lidu.
O KSČM lze říci, že jako strana již delší dobu přešlapuje na křižovatce. Nemyslím tím ani tak programový základ, ten zahrnuje věci, které mají trvalejší hodnotu. Rozvíjet (nikoliv odhodit) tento základ novými inspiracemi ale může generace, která kvůli nestrávené distanci k minulosti před rokem 1989 nevede dokola minulé války. A která naopak bude vlastní hlavou i srdcem řešit novodobý střet zájmů práce a kapitálu. Obraz přestárlé strany nezmění ani nastrčení maskoti dirigovaní ze stranického ideologického ghetta. Prostě to chce další modernizační krok. Teď, anebo nikdy.
Diskuse
IS
To nejjednodušší tvrzení bývá pravdivé. Obrátil jsem se na některé poslance ČSSD a KSĆ ve velmi kritické věci. Setkal jsem se s nezájmem. Pak se nelze divit, že se setali s nezájmem občanů.
VP
October 26, 2017 v 15.17
Dobře vám tak:
Socialisti: Kamarádíčkování se s bohatými, korupce, skandály. Proč nemohli vybírat daně a nechali to až na Babiše? Tím ho získali pro všeobecný lid. A tím, že EET udělali pro všechny, i pro ty kdo vydělávají, aby přežili, nahráli je do lůna ODS.
Komunisté: Nic jiného neslyšíme než Vstanou noví bojovníci. Žádná nová myšlenka.
Socialisti: Kamarádíčkování se s bohatými, korupce, skandály. Proč nemohli vybírat daně a nechali to až na Babiše? Tím ho získali pro všeobecný lid. A tím, že EET udělali pro všechny, i pro ty kdo vydělávají, aby přežili, nahráli je do lůna ODS.
Komunisté: Nic jiného neslyšíme než Vstanou noví bojovníci. Žádná nová myšlenka.
zkuste si někdy aspoň přečíst programy než začnete dělat tak resolutní závěry. A pokud jde o Babiše, je to on kdo brání solidárnějšímu rozdělení daňového břemene
VP
October 27, 2017 v 6.20
Vždyť to sám píšete:
O KSČM lze říci, že jako strana již delší dobu přešlapuje na křižovatce. Nemyslím tím ani tak programový základ, ten zahrnuje věci, které mají trvalejší hodnotu....
A obraz KSČM ve společnosti je ještě horší.
O KSČM lze říci, že jako strana již delší dobu přešlapuje na křižovatce. Nemyslím tím ani tak programový základ, ten zahrnuje věci, které mají trvalejší hodnotu....
A obraz KSČM ve společnosti je ještě horší.
Jste dost názorově rozpolcení. I když v tom nejste sami. To platí i pro jiné strany. Program není všechno. Nedávno si tu v diskusi někdo stěžoval, že poslanec KSČM ho nepřijal, když s ním chtěl probrat nějaký svůj problém. Neměl čas.
Někteří lidé volí značku. K té mají vztah buď pozitivní nebo negativní (podle toho, co si pod ní představují). Takže název může působit buď jako magnet nebo odpuzovat. Pořád vedeme staré boje (to jste napsal vy sám). Ale lidi na to jednou přijdou, že je to jenom značka.
Ti, kteří vzpomínali na starý režim, vás dlouho volili, protože pořád doufali v nějaké nové zestátnění. Možná už pochopili, že se ho nedočkají (podotýkám, že ani to není žádoucí, samozřejmě). Hodně vašich starých voličů už zemřelo. Ve vaší straně naopak hodně starých zůstalo. Nemyslím starých jen věkem.
Tuhle mi napsal nějaký katolík, že vás volil, protože četl Žižeka a pochopil prý, že komunismus je jediná cesta, jak zabránit otevřenému peklu kořistnických predátorů. Já jsem mu odpověděla, že vy už komunismus stejně nechcete. A od Žižeka že to byl jenom takový úlet a cesta, jak zvýšit svou popularitu.
Někteří lidé volí značku. K té mají vztah buď pozitivní nebo negativní (podle toho, co si pod ní představují). Takže název může působit buď jako magnet nebo odpuzovat. Pořád vedeme staré boje (to jste napsal vy sám). Ale lidi na to jednou přijdou, že je to jenom značka.
Ti, kteří vzpomínali na starý režim, vás dlouho volili, protože pořád doufali v nějaké nové zestátnění. Možná už pochopili, že se ho nedočkají (podotýkám, že ani to není žádoucí, samozřejmě). Hodně vašich starých voličů už zemřelo. Ve vaší straně naopak hodně starých zůstalo. Nemyslím starých jen věkem.
Tuhle mi napsal nějaký katolík, že vás volil, protože četl Žižeka a pochopil prý, že komunismus je jediná cesta, jak zabránit otevřenému peklu kořistnických predátorů. Já jsem mu odpověděla, že vy už komunismus stejně nechcete. A od Žižeka že to byl jenom takový úlet a cesta, jak zvýšit svou popularitu.
ta křižovatka ovšem není typu "vstanou noví bojovníci" - taky je tam napsáno že témata a la Mélenchon či Corbyn lze v nabídce s jistým úsilím také nalézt. Je ale třeba si uvědomit, že ztotožnění se stranami a jejich programy dnes mizí.
A pro paní Hájkovou - ano, katolický "komunismus" ani Žižekovské úlety" nekompenzují vyhoření těch starých a nedá ani moc směr tomu novému. To nové se tak nějak plácá ...ale i tak bude třeba to risknout ... i když neví co chtít.
P.S. co přesně chtít je otázka - nejde jen o značku ale staré se samo zhroutilo a nové po kupě není, tohle je prostě etapa hledání a bloudění
A pro paní Hájkovou - ano, katolický "komunismus" ani Žižekovské úlety" nekompenzují vyhoření těch starých a nedá ani moc směr tomu novému. To nové se tak nějak plácá ...ale i tak bude třeba to risknout ... i když neví co chtít.
P.S. co přesně chtít je otázka - nejde jen o značku ale staré se samo zhroutilo a nové po kupě není, tohle je prostě etapa hledání a bloudění
PM
October 27, 2017 v 9.53
Ano pane Dolejši, všichni jsme prostě v etapě hledání a bloudění
neschopni opustit vládu mocenské techniky neoliberálního režimu. Ve fázi, kdy i západní levice je zcela zamotaná do neoliberální psychopolitiky způsobující krizi liberální demokracie.
Otázkou je zda je to právě KSČM, která je již připravena analyzovat a občanu voliči poutavě ozřejmit fenomenologii současných scestných emocí, na kterých kotví neoliberalismus plus předložit protimodel.
Dosavadní zadání KSČM jako útulku pro konzervativní krajní levici je doopravdy a takřka bezezbytku pasé .......bych dodal.
Otázkou je zda je to právě KSČM, která je již připravena analyzovat a občanu voliči poutavě ozřejmit fenomenologii současných scestných emocí, na kterých kotví neoliberalismus plus předložit protimodel.
Dosavadní zadání KSČM jako útulku pro konzervativní krajní levici je doopravdy a takřka bezezbytku pasé .......bych dodal.
JP
Naprosto přesný postřeh, pane Petrasku, jako obvykle. ;-) Tedy především ohledně té "historické role" KSČM.
Ale k té "etapě hledání a bloudění": ano, na jedné straně je jenom poctivé si přiznat, že se právě v takovémto stadiu nacházíme. A že v tuto chvíli není nikdo, kdo by dokázal přijít s nějakým jasným a přesvědčivým řešením, jak dál.
Trochu bych se ale pozastavil u toho slůvka "prostě" (etapa hledání a bloudění). Ta otázka je, jestli toho "hledání a bloudění" není přece jen trochu příliš. A především: není-li v tom nakonec mnohem více toho bloudění, než toho hledání. Současný stav levice se zdá být především stavem všeobecné rezignace, kdy jedna - umírněná - část prostě kolaboruje s panujícím kapitalismem, druhá - radikální - část stále hlásá staré otřepané revoluční heslo o tom, jak postačí všechny kapitalisty postátnit; a současná KSČM se zdá mít něco z obojího, radikální rétoriku a pasivně přizpůsobičskoui praxi.
Takže i nadále bloudíme, a - hledáme?... Spíš čekáme na Godota.
Ale k té "etapě hledání a bloudění": ano, na jedné straně je jenom poctivé si přiznat, že se právě v takovémto stadiu nacházíme. A že v tuto chvíli není nikdo, kdo by dokázal přijít s nějakým jasným a přesvědčivým řešením, jak dál.
Trochu bych se ale pozastavil u toho slůvka "prostě" (etapa hledání a bloudění). Ta otázka je, jestli toho "hledání a bloudění" není přece jen trochu příliš. A především: není-li v tom nakonec mnohem více toho bloudění, než toho hledání. Současný stav levice se zdá být především stavem všeobecné rezignace, kdy jedna - umírněná - část prostě kolaboruje s panujícím kapitalismem, druhá - radikální - část stále hlásá staré otřepané revoluční heslo o tom, jak postačí všechny kapitalisty postátnit; a současná KSČM se zdá mít něco z obojího, radikální rétoriku a pasivně přizpůsobičskoui praxi.
Takže i nadále bloudíme, a - hledáme?... Spíš čekáme na Godota.
v KSČM je asi opravdu poněkud větší míra onoho normalizačního retra (útulek pro konzervativní levici), v ČSSD zase ono zpanštění struktur (mocenské techtle ční nad program) - myslím ale že nejde o zadání.
Protimodel i ve stadiu bloudění může mít svůj smysl - ony "scestné emoce neoliberální psychopolitiky" ale nezastaví pouhá sektářská víra v zdravé "autentické síly" ani módní mudrlantství nad kulturními abstrakcemi.
Je tu potřeba vytrvalé bránit minimum shody nad podstatnými věcmi a- k těm bych solidární sociální systém garantovaný kontrolou klíčových struktur ekonomické moci prostě řadil. Jinak rozplizlost a změtení bude růst....
Protimodel i ve stadiu bloudění může mít svůj smysl - ony "scestné emoce neoliberální psychopolitiky" ale nezastaví pouhá sektářská víra v zdravé "autentické síly" ani módní mudrlantství nad kulturními abstrakcemi.
Je tu potřeba vytrvalé bránit minimum shody nad podstatnými věcmi a- k těm bych solidární sociální systém garantovaný kontrolou klíčových struktur ekonomické moci prostě řadil. Jinak rozplizlost a změtení bude růst....
PM
October 28, 2017 v 10.23
Pokud se nestanou občanu voliči zřetelné psychopatologické defekty
kterými se obsluhuje neoliberální psychopolitika.
Nelze očekávat spontánní zájem o voliče o solidární sociální systém garantovaný kontrolou klíčových struktur ekonomické moci.
Solidární sociální systém je pojem, který neoliberální režim naplnil svými psychopolitickými hodnotami.
Potřeba vytrvale bránit minimum shody nad podstatnými věcmi přestane být mudrlantstvím, až bude politikům umožněno hájit nový model sociálního kapitalismu......bych otřele poznamenal.
Nelze očekávat spontánní zájem o voliče o solidární sociální systém garantovaný kontrolou klíčových struktur ekonomické moci.
Solidární sociální systém je pojem, který neoliberální režim naplnil svými psychopolitickými hodnotami.
Potřeba vytrvale bránit minimum shody nad podstatnými věcmi přestane být mudrlantstvím, až bude politikům umožněno hájit nový model sociálního kapitalismu......bych otřele poznamenal.
Kdo by nechtěl sociální zabezpečení, zdravotní a nemocenské pojištění, státní důchod, podporu v nouzi a jiné sociální vymoženosti. Na tom se jistě shodne nejen levice, ale i většina lidí, pokud nepatří k nějakým zvlášť dobře zabezpečeným vrstvám.
Já se ale domnívám, že Marx by byl patrně proti sociálnímu státu na bázi kapitalismu.
Čímž samozřejmě vůbec nechci říct, že se máme řídit podle Marxe.
Já se ale domnívám, že Marx by byl patrně proti sociálnímu státu na bázi kapitalismu.
Čímž samozřejmě vůbec nechci říct, že se máme řídit podle Marxe.
JP
Víceméně to řekla už paní Hájková: ten "solidární sociální systém garantovaný kontrolou klíčových struktur ekonomické moci" nijakým zásadním způsobem nepřekračuje reformistické snahy sociální demokracie.
Pokud by tedy toto byla ta báze, na které by se měla sjednotit celá levice, pak by to neznamenalo vůbec nic jiného, nežli že veškerá levice se má sjednotit na programu sociální demokracie.
A jak právě sociální demokracie s tímto minimálním levicovým programem dopadla, je dosti dobře známo.
Je sice možno chápat motivy apelů, aby se celá levice sjednotila alespoň na tomto společném základu; ale nedá se nic dělat, v reálné praxi to opravdu asi sotva bude fungovat. Protože všechny ostatní levicové směry - včetně toho komunistického - by akceptováním tohoto minima (jakožto v zásadě postačujícího opatření) fakticky popřely veškerý další důvod své vlastní existence.
Pak by se z nich (z těch ostatních levicových směrů) staly víceméně už jenom diskusní kluby, nezávazně si ve svých kavárnách diskutujících o tom, že m o ž n á by bylo záhodno dosáhnout ještě i něčeho více.
Takže se nedá nic dělat, ale zřejmě jsme i nadále odsouzeni k tomu, v rámci levice zaujatě - a do jisté míry nesmiřitelně - navzájem konfrontovat své rozdílné názory, představy a modely řešení. S tajnou nadějí, že z této konfrontace názorů se časem přece jenom vyloupne nějaká nová nosná idea.
Anebo, jak píše pan Petrasek, že se vytvoří nějaký n o v ý model sociálního kapitalismu.
Pokud by tedy toto byla ta báze, na které by se měla sjednotit celá levice, pak by to neznamenalo vůbec nic jiného, nežli že veškerá levice se má sjednotit na programu sociální demokracie.
A jak právě sociální demokracie s tímto minimálním levicovým programem dopadla, je dosti dobře známo.
Je sice možno chápat motivy apelů, aby se celá levice sjednotila alespoň na tomto společném základu; ale nedá se nic dělat, v reálné praxi to opravdu asi sotva bude fungovat. Protože všechny ostatní levicové směry - včetně toho komunistického - by akceptováním tohoto minima (jakožto v zásadě postačujícího opatření) fakticky popřely veškerý další důvod své vlastní existence.
Pak by se z nich (z těch ostatních levicových směrů) staly víceméně už jenom diskusní kluby, nezávazně si ve svých kavárnách diskutujících o tom, že m o ž n á by bylo záhodno dosáhnout ještě i něčeho více.
Takže se nedá nic dělat, ale zřejmě jsme i nadále odsouzeni k tomu, v rámci levice zaujatě - a do jisté míry nesmiřitelně - navzájem konfrontovat své rozdílné názory, představy a modely řešení. S tajnou nadějí, že z této konfrontace názorů se časem přece jenom vyloupne nějaká nová nosná idea.
Anebo, jak píše pan Petrasek, že se vytvoří nějaký n o v ý model sociálního kapitalismu.
VP
October 29, 2017 v 23.38
Nové myšlenky (Josef Heller) jste nepřijali, staré netáhnou.
když vystoupíte ven ze svých jeskyní, zjistíte že občan neřeší jak přesně to je s marxistickou či jinou revoluční věroukou, to naše levicové hledání není zdaleka o konfrontování abstraktních vizí revolty a jejich nesmiřitelné akademické diskutování
s jistými peripetiemi a odbočkami se občan chová dle svých pragmatických materiálních zájmů (to by spíš Marx asi zaplesal, ne ?) ale ne vždy tak, jak mu namodelují ideologové (a to včetně toho Hellera a jeho samosprávné abstrakce bez konkrét)
Sjednotit se na podstatném minimu není minimalismus ale v dané situaci spíše maximalismus - lidé k těm konstrukcím a modelům nepřistupují jak k víře jediné a pravé - prostě chybí např. praxe družstev, komun a různých účastenství která by je strhla k přijetí podobného -ismu.
Ismy je nenakrmí, ale doslova strategická maxima je aktuálně opravdu v tom budovat aktivně solidární sociální systém garantovaný ekonomickou moci, tedy klíčovou rolí státu - to je to hlavní čím se lze účinně zachytit v obraně před oligarchií kapitalistů.
s jistými peripetiemi a odbočkami se občan chová dle svých pragmatických materiálních zájmů (to by spíš Marx asi zaplesal, ne ?) ale ne vždy tak, jak mu namodelují ideologové (a to včetně toho Hellera a jeho samosprávné abstrakce bez konkrét)
Sjednotit se na podstatném minimu není minimalismus ale v dané situaci spíše maximalismus - lidé k těm konstrukcím a modelům nepřistupují jak k víře jediné a pravé - prostě chybí např. praxe družstev, komun a různých účastenství která by je strhla k přijetí podobného -ismu.
Ismy je nenakrmí, ale doslova strategická maxima je aktuálně opravdu v tom budovat aktivně solidární sociální systém garantovaný ekonomickou moci, tedy klíčovou rolí státu - to je to hlavní čím se lze účinně zachytit v obraně před oligarchií kapitalistů.
October 30, 2017 v 8.58
Máte pravdu, že zatím tady chybí "praxe družstev, komun a různých účastenství". Přimět lidi k jakékoli solidaritě je těžké. Zvlášť k solidaritě na takovéhle bázi.
Doufejme, že se to časem změní.
Doufejme, že se to časem změní.
JP
Pane Pospíšile, ty "nové myšlenky pana Hellera které jsme nepřijali" jsou asi tak stejně nové jako snaha vyvářením starých bot vytvořit výživný pokrm. Naprosto správně to definoval pan Dolejš, že se tu jedná jenom o "samosprávné abstrakce bez konkrét".
-------------------------------------------
Pane Dolejši, musím proti Vám obrátit Vaše vlastní argumenty: co chtějí lidé současnosti, to je podle všeho všechno jiné nežli vytvářet nějaký "solidární sociální systém garantovaný ekonomickou mocí státu". To je dneska prostě už příliš málo, pro dnešní svět. A tím spíše v časech víceméně plné zaměstnanosti, naprostá většina právě těch zcela reálných konkrétních lidí nad něčím takovým jenom lhostejně pokrčí rameny. A namísto toho si raději půjde studovat inzeráty, u kterého z navzájem se přeplácejících zaměstnavatelů by pro sebe samé mohli platově vyzískat co nejvíce.
"Sjednotit se na podstatném minimu" - tady je právě zcela zásadní otázka, co je doopravdy podstatné.
Pro určité vrstvy nemajetných a důchodců bude ten zajištěný sociální systém snad opravdu to nejpodstatnější; ale za prvé jak řečeno za současné situace je to jenom menšina, a za druhé, naprosto a vůbec není jisté, že budou sdílet to přesvědčení, že pro tento "zajištěný sociální systém" je státní vlastnictví klíčových odvětví nutné, respektive že je to vůbec ta správná cesta.
Velice mnoho je zřejmě toho názoru, že fungující volnotržní ekonomika (tedy právě bez nadměrného státního podílu) spolu s fungujícím výběrem daní je cestou lepší.
Takže, jak to vypadá, i při tom "podstatném minimu" levice je sotva možno se dohodnout, co to vlastně má být, a jestli zrovna tohle je ta pravá cesta.
A přitom stále platí, že současného člověka není možno oslovit jenom nějakým sociálním minimalismem.
-------------------------------------------
Pane Dolejši, musím proti Vám obrátit Vaše vlastní argumenty: co chtějí lidé současnosti, to je podle všeho všechno jiné nežli vytvářet nějaký "solidární sociální systém garantovaný ekonomickou mocí státu". To je dneska prostě už příliš málo, pro dnešní svět. A tím spíše v časech víceméně plné zaměstnanosti, naprostá většina právě těch zcela reálných konkrétních lidí nad něčím takovým jenom lhostejně pokrčí rameny. A namísto toho si raději půjde studovat inzeráty, u kterého z navzájem se přeplácejících zaměstnavatelů by pro sebe samé mohli platově vyzískat co nejvíce.
"Sjednotit se na podstatném minimu" - tady je právě zcela zásadní otázka, co je doopravdy podstatné.
Pro určité vrstvy nemajetných a důchodců bude ten zajištěný sociální systém snad opravdu to nejpodstatnější; ale za prvé jak řečeno za současné situace je to jenom menšina, a za druhé, naprosto a vůbec není jisté, že budou sdílet to přesvědčení, že pro tento "zajištěný sociální systém" je státní vlastnictví klíčových odvětví nutné, respektive že je to vůbec ta správná cesta.
Velice mnoho je zřejmě toho názoru, že fungující volnotržní ekonomika (tedy právě bez nadměrného státního podílu) spolu s fungujícím výběrem daní je cestou lepší.
Takže, jak to vypadá, i při tom "podstatném minimu" levice je sotva možno se dohodnout, co to vlastně má být, a jestli zrovna tohle je ta pravá cesta.
A přitom stále platí, že současného člověka není možno oslovit jenom nějakým sociálním minimalismem.
abychom si správně rozuměli - nemyslím, že stačí solidarita jako dobrovolná svépomoc několika nadšenců - solidarita by měla být jasný systém a ten vyžaduje silné garance.
A ty garance se zase neobejdou bez určité moci - a základ moci jev moci ekonomické. proto je nadbytečné nějak si "eklovat" pokud se řekne ekonomika státu a ne jen spravedlivé daně..
Jen je třeba říci kde a jak - redistribuce zdrojů od mocných k bezmocným je jen odvozenina. Pokud se levice nedohodne ani na takovém "minimu", jak se chcete dohodnout na ostatním?
A ty garance se zase neobejdou bez určité moci - a základ moci jev moci ekonomické. proto je nadbytečné nějak si "eklovat" pokud se řekne ekonomika státu a ne jen spravedlivé daně..
Jen je třeba říci kde a jak - redistribuce zdrojů od mocných k bezmocným je jen odvozenina. Pokud se levice nedohodne ani na takovém "minimu", jak se chcete dohodnout na ostatním?
VP
October 31, 2017 v 0.03
Pane Poláčku, nové myšlenky pana Hellera, které jste nepřijal a vy nepřijali, nejsou jistě tak úplně nové. V naší vesnici bylo hospodářské družstvo už na konci 19. století. A ta družstva, která musela vznikat v padesátých letech zase naopak neměla nic společného s družstevnictvím, poněvadž rozhodování patřilo okresnímu tajemníkovi jedné strany. A nakonec ani dnešní demokratická doba není vůbec demokratická, protože nevolíme lidi, které jsme si sami zvolili. Všechny tyto skutečnosti mají jedno společné: lid teprve musí uchopit svou moc, aby všechna moc pocházela z lidu a všechno teprve musí patřit lidu.
Není to ani žádná "samosprávná abstrakce bez konkrét" jak dokazují pokusy ve světě ( Mondragon a přebírání opuštěných firem dělníky a nakonec u nás třeba i Klinika). To jenom strana, která o sobě tvrdí, že jediná je tu pro lidi, se nechce pro lidi angažovat a připravovat podmínky pro to, a pan Poláček vaří historický platonicko aristotelský odvar, který nikomu nechutná.
Není to ani žádná "samosprávná abstrakce bez konkrét" jak dokazují pokusy ve světě ( Mondragon a přebírání opuštěných firem dělníky a nakonec u nás třeba i Klinika). To jenom strana, která o sobě tvrdí, že jediná je tu pro lidi, se nechce pro lidi angažovat a připravovat podmínky pro to, a pan Poláček vaří historický platonicko aristotelský odvar, který nikomu nechutná.
October 31, 2017 v 2.52
Co je dobrovolné, má tisíckrát větší hodnotu, než co je vynucené.
MP
Redistribuce zdrojů od mocných k bezmocným .. nepokusil byste se tuhle úžasnou myšlenku nějak rozvést? Jakých zdrojů? Buďto chcete banálně mluvíte o redistribuci příjmů (což je ex definitione věc odlišná od zdroje) anebo to bez upřesnění -- na které mi moje ekonomická fantazie vůbec nestačí -- nedává smysl.
Jak by mohla ekonomická moc státu garantovat solidaritu? Mohl byste tuhle myšlenku zkusit alespoň trochu nastínit?
Jak by mohla ekonomická moc státu garantovat solidaritu? Mohl byste tuhle myšlenku zkusit alespoň trochu nastínit?
MP
Jako úzkoprsý materialista se budu raději spoléhat na vynucenou solidaritu, která mi zajišťuje důchod a základní lékařskou péči, než bych byl ve stáří a nemoci odkázán na spontánní solidaritu almužen.
A dokonce v tom bude ještě velmi nematerialistický motiv studu a hrdosti. Řečeno příkladem -- mrzela mě neschopnost a zkorumpovanost vládní ČSSD, ale styděl jsem se za ČSSD, která nebyla čtyři roky ochotna řešit školní obědy pro děti ze sociálně nejslabších rodin a nechala je odkázané na dobročinnost. Tady bych tu zákonem vynucenou solidaritu viděl tisíckrát raději než dobrovolnou pomoc -- to, že ty děti musely být vděčné za almužnu Míše Marxové nedokážu odpustit.
A dokonce v tom bude ještě velmi nematerialistický motiv studu a hrdosti. Řečeno příkladem -- mrzela mě neschopnost a zkorumpovanost vládní ČSSD, ale styděl jsem se za ČSSD, která nebyla čtyři roky ochotna řešit školní obědy pro děti ze sociálně nejslabších rodin a nechala je odkázané na dobročinnost. Tady bych tu zákonem vynucenou solidaritu viděl tisíckrát raději než dobrovolnou pomoc -- to, že ty děti musely být vděčné za almužnu Míše Marxové nedokážu odpustit.
To nebyla pobídka k tomu, že se má povinná "solidarita" zrušit. Jistě že ji nemůžeme zrušit a prohlásit, ať každý dává jenom to, co chce. Stejně jako nemůžeme zrušit zákony.
To bylo jenom konstatování, že dobrovolná solidarita má mnohem větší hodnotu. I pro dárce.
To bylo jenom konstatování, že dobrovolná solidarita má mnohem větší hodnotu. I pro dárce.
JP
Ale já to chápu, pane Dolejši. A - pokud bych chtěl být na chvíli naprosto upřímný - mohl bych si možná vzpomenout, že bývaly časy, kdy jsem na takovéto "levicové minimum" sám věřil.
Ale ty problémy jsou tyto:
1. Dejme tomu, že zestátníme některá klíčová odvětví národní produkce. A - co dál? Tato odvětví tedy budou patřit státu. Jenže - co když tento stát nebude ovládán levicí, nýbrž pravicí? Budou ty zisky z těchto odvětví skutečně používány pro redistribuci ve prospěch těch sociálně znevýhodněných?
2. Zcela zásadní problém je ryze ekonomický: zcela obecně platí, že produkce ve vlastnictví státu je méně efektivní, nežli produkce v soukromých rukou. O tom jsme se dostatečně přesvědčili za socialismu.
Takže: stát sice na straně jedné by sice mohl čerpat plný zisk z oněch odvětví - jenže na straně druhé by tento zisk zase klesal, v důsledku zaostávající efektivity.
3. Jestliže bychom měli nějaký takový program na levici, v reálné politické praxi by to musel být program politický - pro který by tedy bylo zapotřebí získat dostatečný počet voličských hlasů. A jak jsem se snažil vysvětlit minule: řečeno zcela natvrdo, v současné době takovýto projekt kromě "socek" nezajímá prakticky nikoho. Takže pro něj nelze ani nikoho získat, a tedy není možno ho reálně prosadit.
A příčinou toho nezájmu je právě to, že se jedná o projekt naprosto minimalistický.
Takovýto program by mohl do určité míry táhnout za podmínek, kdy bychom měli desetiprocentní, patnáctiprocentní nezaměstnanost. A kdy tedy dalších deset-dvacet procent by se cítili nezaměstnaností ohroženi. V takovém případě by tady mohl už existovat dostatečně široký voličský potenciál, který by takovýmto programem bylo možno do jisté míry oslovit.
Ale za podmínek minimální nezaměstnanosti je to věc, nad kterou naprostá většina národa jenom lhostejně pokrčí rameny.
Ale ty problémy jsou tyto:
1. Dejme tomu, že zestátníme některá klíčová odvětví národní produkce. A - co dál? Tato odvětví tedy budou patřit státu. Jenže - co když tento stát nebude ovládán levicí, nýbrž pravicí? Budou ty zisky z těchto odvětví skutečně používány pro redistribuci ve prospěch těch sociálně znevýhodněných?
2. Zcela zásadní problém je ryze ekonomický: zcela obecně platí, že produkce ve vlastnictví státu je méně efektivní, nežli produkce v soukromých rukou. O tom jsme se dostatečně přesvědčili za socialismu.
Takže: stát sice na straně jedné by sice mohl čerpat plný zisk z oněch odvětví - jenže na straně druhé by tento zisk zase klesal, v důsledku zaostávající efektivity.
3. Jestliže bychom měli nějaký takový program na levici, v reálné politické praxi by to musel být program politický - pro který by tedy bylo zapotřebí získat dostatečný počet voličských hlasů. A jak jsem se snažil vysvětlit minule: řečeno zcela natvrdo, v současné době takovýto projekt kromě "socek" nezajímá prakticky nikoho. Takže pro něj nelze ani nikoho získat, a tedy není možno ho reálně prosadit.
A příčinou toho nezájmu je právě to, že se jedná o projekt naprosto minimalistický.
Takovýto program by mohl do určité míry táhnout za podmínek, kdy bychom měli desetiprocentní, patnáctiprocentní nezaměstnanost. A kdy tedy dalších deset-dvacet procent by se cítili nezaměstnaností ohroženi. V takovém případě by tady mohl už existovat dostatečně široký voličský potenciál, který by takovýmto programem bylo možno do jisté míry oslovit.
Ale za podmínek minimální nezaměstnanosti je to věc, nad kterou naprostá většina národa jenom lhostejně pokrčí rameny.
JP
Pane Pospíšile, v jednom ohledu jste skutečně vyslovil zlatá slova: že ta současná "demokracie" ve skutečností vůbec není demokracií, protože reálná moc (přinejmenším její naprostá většina) leží někde zcela jinde, nežli u samotného lidu.
Potud tedy dobře; podívejme se tedy blíže, jak je to vlastně s tou mocí. V dané souvislosti se jedná především o reálnou moc ekonomickou.
Domníváte se - spolu s J. Hellerem - že prý tuto reálnou moc (a tedy reálnou demokracii) je možno získat prostřednictvím družstevní vlastnické formy. A znovu a znovu se oháníte Mondragorem.
Kdybyste ale přitom alespoň vzali opravdu vážně to, co říká ten váš guru: byl to totiž sám Heller, který v jedné slabé chvilce přiznal, že mu jeden komunistický člen Mondragoru prozradil, že ten největší problém Mondragoru je v tom, jak zabránit jeho vedoucím manažerům, aby se nechovali jako docela obyčejní kapitalisté!
A to není vůbec žádná náhoda: Mondragor má sice formálně družstevní vlastnickou strukturu - ale reálně se pohybuje v tržním, tedy principiálně komerčním a tedy kapitalistickém prostředí. A tak těm jeho manažerům - pokud ho chtějí v tom tržně-komerčním prostředí udržet při životě - prostě vůbec nezbývá nic jiného, nežli převzít všechny ty komerční metody, produkční efektivitu a tedy profit postavit nade vše, vyždímat ze zaměstnanců (pardon: družstevníků) maximální možný výkon. Není pak žádného divu, že si osvojí i všechny ty charakterové manýry docela obyčejného kapitalisty.
V celé té víře v družstevnictví znovu a znovu ožívá ta stará iluze o tom, že jenom a pouze bezprostřední vlastnickou formou je možno změnit základní charakter veškeré produkce, jejích zákonitostí a jejích reálných vztahů.
Marx by pro tuto současnou víru v družstevnictví sotva měl jiné označení, nežli že se jedná o typický případ maloburžoazního myšlení.
Už za jeho časů totiž takový nějaký malovýrobce, který měl dejme tomu nějakou malou dílnu, ve které pracoval on sám třeba se svými syny (čili zde byl vlastně takový malý "demokratický kolektiv") - tak ten si myslel a namlouval, že on je "svobodným pánem", který si přece může dělat vše co se mu zachce. A vůbec si nedokázal uvědomit, že i nadále je plně v područí neřízeného, živelného trhu, že je naprosto závislý na jeho samopohybu, že on sám může sice produkovat co se mu zlíbí a jak se mu zlíbí, ale jestli se plně nepřizpůsobí komerčnímu trhu a jeho požadavkům, pak z té své "svobodné produkce" na tomto trhu neprodá naprosto nic. A že stačí naprosto nepatrná deformace na tomto trhu (v současné době třeba otevření nové fabriky v daleké Bangladéši s daleko lacinější produkcí) - a on i s celou tou svou "svobodnou produkcí" může jít k čertu.
A celá ta slavná družstva nejsou nic jiného, jsou to stejně tak jenom soukromý vlastník působí v globálním komerčním kapitalistickém tržním prostředí, jediný rozdíl je že ten soukromý vlastník není individuální, nýbrž - formálně - kolektivní.
Ta zaslepenost, ta iluzivnost družstevnictví spočívá v neschopnosti pochopit centrální Marxův postulát o tom, že je to reálné produkční prostředí, které je rozhodujícím činitelem - a nikoli bezprostřední vlastnická forma.
Právě proto Marx naprosto zásadně vznik komunistické - tedy kapitalistickou logikou a kapitalistickými tlaky nedotčené - společnosti podmiňoval tím, že se zruší a odstraní celé toto komerční tržní prostředí, a že veškerá společenská produkce bude řízena podle jednoho společného plánu. Protože jedině tak je možno zrušit tu podřízenost člověka-výrobce pod ty odcizené mechanismy živelného trhu.
Hovořili jsme o otázce moci: dokud bude mít trh moc nad člověkem, do té doby tato moc nikdy nebude u samotného člověka.
Ovšem, jak ukázala zkušenost socialismu, ta Marxova představa o "společném plánu", kterým by bylo možno řídit veškerou společenskou produkci, je prostě ekonomický nesmysl. V reálné ekonomické praxi to takto nikdy nemůže fungovat.
Takže, současná situace je taková: my víme (tj, měli bychom od Marxe vědět), že dokud budeme ovládáni mocí komerčně-kapitalistického trhu, nic zásadního se na našem postavení nezmění. Za těchto okolností nikdy nebudeme skutečnými pány našeho vlastního světa.
Jenže my neznáme žádnou cestu, jak tuto moc tržních mechanismů nad námi zlomit. Aniž by to naprosto devastovalo produkční efektivitu jako za socialismu.
A tak - namísto hledání skutečných východisek - se mnozí stále ještě utápějí v iluzích, že postačí založit si nějaká družstva, a jako mávnutím kouzelného proutku bude všechno v nejlepším pořádku...
Potud tedy dobře; podívejme se tedy blíže, jak je to vlastně s tou mocí. V dané souvislosti se jedná především o reálnou moc ekonomickou.
Domníváte se - spolu s J. Hellerem - že prý tuto reálnou moc (a tedy reálnou demokracii) je možno získat prostřednictvím družstevní vlastnické formy. A znovu a znovu se oháníte Mondragorem.
Kdybyste ale přitom alespoň vzali opravdu vážně to, co říká ten váš guru: byl to totiž sám Heller, který v jedné slabé chvilce přiznal, že mu jeden komunistický člen Mondragoru prozradil, že ten největší problém Mondragoru je v tom, jak zabránit jeho vedoucím manažerům, aby se nechovali jako docela obyčejní kapitalisté!
A to není vůbec žádná náhoda: Mondragor má sice formálně družstevní vlastnickou strukturu - ale reálně se pohybuje v tržním, tedy principiálně komerčním a tedy kapitalistickém prostředí. A tak těm jeho manažerům - pokud ho chtějí v tom tržně-komerčním prostředí udržet při životě - prostě vůbec nezbývá nic jiného, nežli převzít všechny ty komerční metody, produkční efektivitu a tedy profit postavit nade vše, vyždímat ze zaměstnanců (pardon: družstevníků) maximální možný výkon. Není pak žádného divu, že si osvojí i všechny ty charakterové manýry docela obyčejného kapitalisty.
V celé té víře v družstevnictví znovu a znovu ožívá ta stará iluze o tom, že jenom a pouze bezprostřední vlastnickou formou je možno změnit základní charakter veškeré produkce, jejích zákonitostí a jejích reálných vztahů.
Marx by pro tuto současnou víru v družstevnictví sotva měl jiné označení, nežli že se jedná o typický případ maloburžoazního myšlení.
Už za jeho časů totiž takový nějaký malovýrobce, který měl dejme tomu nějakou malou dílnu, ve které pracoval on sám třeba se svými syny (čili zde byl vlastně takový malý "demokratický kolektiv") - tak ten si myslel a namlouval, že on je "svobodným pánem", který si přece může dělat vše co se mu zachce. A vůbec si nedokázal uvědomit, že i nadále je plně v područí neřízeného, živelného trhu, že je naprosto závislý na jeho samopohybu, že on sám může sice produkovat co se mu zlíbí a jak se mu zlíbí, ale jestli se plně nepřizpůsobí komerčnímu trhu a jeho požadavkům, pak z té své "svobodné produkce" na tomto trhu neprodá naprosto nic. A že stačí naprosto nepatrná deformace na tomto trhu (v současné době třeba otevření nové fabriky v daleké Bangladéši s daleko lacinější produkcí) - a on i s celou tou svou "svobodnou produkcí" může jít k čertu.
A celá ta slavná družstva nejsou nic jiného, jsou to stejně tak jenom soukromý vlastník působí v globálním komerčním kapitalistickém tržním prostředí, jediný rozdíl je že ten soukromý vlastník není individuální, nýbrž - formálně - kolektivní.
Ta zaslepenost, ta iluzivnost družstevnictví spočívá v neschopnosti pochopit centrální Marxův postulát o tom, že je to reálné produkční prostředí, které je rozhodujícím činitelem - a nikoli bezprostřední vlastnická forma.
Právě proto Marx naprosto zásadně vznik komunistické - tedy kapitalistickou logikou a kapitalistickými tlaky nedotčené - společnosti podmiňoval tím, že se zruší a odstraní celé toto komerční tržní prostředí, a že veškerá společenská produkce bude řízena podle jednoho společného plánu. Protože jedině tak je možno zrušit tu podřízenost člověka-výrobce pod ty odcizené mechanismy živelného trhu.
Hovořili jsme o otázce moci: dokud bude mít trh moc nad člověkem, do té doby tato moc nikdy nebude u samotného člověka.
Ovšem, jak ukázala zkušenost socialismu, ta Marxova představa o "společném plánu", kterým by bylo možno řídit veškerou společenskou produkci, je prostě ekonomický nesmysl. V reálné ekonomické praxi to takto nikdy nemůže fungovat.
Takže, současná situace je taková: my víme (tj, měli bychom od Marxe vědět), že dokud budeme ovládáni mocí komerčně-kapitalistického trhu, nic zásadního se na našem postavení nezmění. Za těchto okolností nikdy nebudeme skutečnými pány našeho vlastního světa.
Jenže my neznáme žádnou cestu, jak tuto moc tržních mechanismů nad námi zlomit. Aniž by to naprosto devastovalo produkční efektivitu jako za socialismu.
A tak - namísto hledání skutečných východisek - se mnozí stále ještě utápějí v iluzích, že postačí založit si nějaká družstva, a jako mávnutím kouzelného proutku bude všechno v nejlepším pořádku...
VP
November 1, 2017 v 8.01
Pane Poláčku!
1. Výše píšete o zestátňování. Sám musíte vědět, že zestátnění není převzetí lidem, ale úředníky. Divím se, že se takovými úvahami vůbec špiníte.
2. Nikdo nemluví o mávnutí kouzelným proutkem. Vše potřebuje vývoj. Přímá demokracie ve Švýcarsku se vyíjela po staletí.
3. I přebírání vlastnictví a moci lidem prostřednictvím samosprávných družstev potřebuje vývoj.
4. Samozřejmě, že i Mondragon musí žít v kapitalistickém světě, nežije na Marsu. Přesto překonání krize dosáhl ne kapitalistickými prostředky, ale dohodou uvnitř družstev.
5. Pan Heller není můj guru. Jdu si svou vlastní cestou, nacházím však s ním styčné body. Bohužel s Vámi ne. Krom toho, že občas reagujete, když se Vám to hodí, na podněty v diskusi.
6. Nejsem pro jednostrannou cestu samosprávných společenství. Hledám i strany, které by tuto cestu usnadnily potřebnými zákony. Zatím se tak neděje.
7. Je smutné, že strana, která chce být pro lid, stále uvažuje o zestátňování.
1. Výše píšete o zestátňování. Sám musíte vědět, že zestátnění není převzetí lidem, ale úředníky. Divím se, že se takovými úvahami vůbec špiníte.
2. Nikdo nemluví o mávnutí kouzelným proutkem. Vše potřebuje vývoj. Přímá demokracie ve Švýcarsku se vyíjela po staletí.
3. I přebírání vlastnictví a moci lidem prostřednictvím samosprávných družstev potřebuje vývoj.
4. Samozřejmě, že i Mondragon musí žít v kapitalistickém světě, nežije na Marsu. Přesto překonání krize dosáhl ne kapitalistickými prostředky, ale dohodou uvnitř družstev.
5. Pan Heller není můj guru. Jdu si svou vlastní cestou, nacházím však s ním styčné body. Bohužel s Vámi ne. Krom toho, že občas reagujete, když se Vám to hodí, na podněty v diskusi.
6. Nejsem pro jednostrannou cestu samosprávných společenství. Hledám i strany, které by tuto cestu usnadnily potřebnými zákony. Zatím se tak neděje.
7. Je smutné, že strana, která chce být pro lid, stále uvažuje o zestátňování.
November 1, 2017 v 9.15
Já myslím, že pan Poláček není pro zestátňování. Možná pan Dolejš? Ale ani to se mi nezdá.
JP
November 1, 2017 v 11.13
Pane Pospíšile, znovu jsem si přečetl můj text - není tam ani jedno jediné slovo o zestátňování. Tím pak méně o tom, že bych sám nějaké zestátňování propagoval.
Píšete, že "vše potřebuje vývoj". To je sice pravda - jenže v daném případě je to jenom - opět typicky hellerovská - výmluva. Nemůžeme se spoléhat na to, že všechno vyřídí čas - tam, kde prostě neexistují vůbec strukturální podmínky pro nějaký vývoj. To by bylo jenom nekonečné čekání na Godota.
Že Mondragon překonal krizi - to je v dané souvislosti naprosto vedlejší záležitost. Tu krizi překonala i naprostá většina ryze soukromovlastnických subjektů.
Takže, znovu a znovu: zavedením nějakého družstevního vlastnictví si nanejvýš můžete vytvořit i l u z i, že máte skutečnou moc nad svým světem, nad svou prací. Ve skutečnosti jste i nadále plně podřízen těm odcizeným, neřízeným mechanismům trhu, a naprosto nic s tím nemůžete pořídit. I kdybyste založil tisíc družstev, ten základní mechanismus jejich působení (a jejich konkurenčního boje) zůstane zcela nedotčen.
Píšete, že "vše potřebuje vývoj". To je sice pravda - jenže v daném případě je to jenom - opět typicky hellerovská - výmluva. Nemůžeme se spoléhat na to, že všechno vyřídí čas - tam, kde prostě neexistují vůbec strukturální podmínky pro nějaký vývoj. To by bylo jenom nekonečné čekání na Godota.
Že Mondragon překonal krizi - to je v dané souvislosti naprosto vedlejší záležitost. Tu krizi překonala i naprostá většina ryze soukromovlastnických subjektů.
Takže, znovu a znovu: zavedením nějakého družstevního vlastnictví si nanejvýš můžete vytvořit i l u z i, že máte skutečnou moc nad svým světem, nad svou prací. Ve skutečnosti jste i nadále plně podřízen těm odcizeným, neřízeným mechanismům trhu, a naprosto nic s tím nemůžete pořídit. I kdybyste založil tisíc družstev, ten základní mechanismus jejich působení (a jejich konkurenčního boje) zůstane zcela nedotčen.
spíš je smutné že se na levici, která se ohání např. Corbynem musí vůbec vysvětlovat strategický význam veřejného sektoru v ekonomice - bez silného veřejného a státního sektoru bude tvrdit muziku velkokapitál (u nás vesměs cizí)
pokud jde o ty "kolchozy" jejich role je taky důležitá i když stojí na lokálně kolektivním principu, nikoliv celospolečenském - pokud nebude diktovat velkokapitál, je to velmi pružná a silně samosprávná forma hospodaření
pokud jde o ty "kolchozy" jejich role je taky důležitá i když stojí na lokálně kolektivním principu, nikoliv celospolečenském - pokud nebude diktovat velkokapitál, je to velmi pružná a silně samosprávná forma hospodaření
VP
November 1, 2017 v 20.54
Pane Poláčku, stále uhýbáte:
Vy: Dejme tomu, že zestátníme některá klíčová odvětví národní produkce. A - co dál? Tato odvětví tedy budou patřit státu. Jenže - co když tento stát nebude ovládán levicí, nýbrž pravicí? Budou ty zisky z těchto odvětví skutečně používány pro redistribuci ve prospěch těch sociálně znevýhodněných?
Já: Výše píšete o zestátňování. Sám musíte vědět, že zestátnění není převzetí lidem, ale úředníky. Divím se, že se takovými úvahami vůbec špiníte. (O tom, že byste to propagoval ani slovo).
Vy: Nemůžeme se spoléhat na to, že všechno vyřídí čas - tam, kde prostě neexistují vůbec strukturální podmínky pro nějaký vývoj. To by bylo jenom nekonečné čekání na Godota.
Já: Nejsem pro jednostrannou cestu samosprávných společenství. Hledám i strany, které by tuto cestu usnadnily potřebnými zákony. Zatím se tak neděje.
Vy: Že Mondragon překonal krizi - to je v dané souvislosti naprosto vedlejší záležitost. Tu krizi překonala i naprostá většina ryze soukromovlastnických subjektů.
Já: Samozřejmě, že i Mondragon musí žít v kapitalistickém světě, nežije na Marsu. Přesto překonání krize dosáhl NE KAPITALISTICKÝMI PROSTŘEDKY, ale dohodou uvnitř družstev.
(Doufám, že srovnáváme podniky a ne soukromníky s podniky.)
Vy: Ve skutečnosti jste i nadále plně podřízen těm odcizeným, neřízeným mechanismům trhu, a naprosto nic s tím nemůžete pořídit. I kdybyste založil tisíc družstev, ten základní mechanismus jejich působení (a jejich konkurenčního boje) zůstane zcela nedotčen.
Je vidět, že vůbec neznáte podstatu mondragonského družstevnictví, třeba jejich vzájemnou bezkonkurenčnost.
I panu Dolejšovi: Vím a uznávám potřebu silného státu i potřebu, aby dohlížel na strategické zdroje. Uznáte však, že je snem mnoha komunistů (nebo celé strany?) zestátňování v duchu minulého režimu?
Vy: Dejme tomu, že zestátníme některá klíčová odvětví národní produkce. A - co dál? Tato odvětví tedy budou patřit státu. Jenže - co když tento stát nebude ovládán levicí, nýbrž pravicí? Budou ty zisky z těchto odvětví skutečně používány pro redistribuci ve prospěch těch sociálně znevýhodněných?
Já: Výše píšete o zestátňování. Sám musíte vědět, že zestátnění není převzetí lidem, ale úředníky. Divím se, že se takovými úvahami vůbec špiníte. (O tom, že byste to propagoval ani slovo).
Vy: Nemůžeme se spoléhat na to, že všechno vyřídí čas - tam, kde prostě neexistují vůbec strukturální podmínky pro nějaký vývoj. To by bylo jenom nekonečné čekání na Godota.
Já: Nejsem pro jednostrannou cestu samosprávných společenství. Hledám i strany, které by tuto cestu usnadnily potřebnými zákony. Zatím se tak neděje.
Vy: Že Mondragon překonal krizi - to je v dané souvislosti naprosto vedlejší záležitost. Tu krizi překonala i naprostá většina ryze soukromovlastnických subjektů.
Já: Samozřejmě, že i Mondragon musí žít v kapitalistickém světě, nežije na Marsu. Přesto překonání krize dosáhl NE KAPITALISTICKÝMI PROSTŘEDKY, ale dohodou uvnitř družstev.
(Doufám, že srovnáváme podniky a ne soukromníky s podniky.)
Vy: Ve skutečnosti jste i nadále plně podřízen těm odcizeným, neřízeným mechanismům trhu, a naprosto nic s tím nemůžete pořídit. I kdybyste založil tisíc družstev, ten základní mechanismus jejich působení (a jejich konkurenčního boje) zůstane zcela nedotčen.
Je vidět, že vůbec neznáte podstatu mondragonského družstevnictví, třeba jejich vzájemnou bezkonkurenčnost.
I panu Dolejšovi: Vím a uznávám potřebu silného státu i potřebu, aby dohlížel na strategické zdroje. Uznáte však, že je snem mnoha komunistů (nebo celé strany?) zestátňování v duchu minulého režimu?
myslím, že snad je zřejmé o že nejde o nějaké plošné a silové znárodnění a vytváření totálního státně byrokratického molocha - trh (byť socialistický) a otevřená vlastnická pluralita (včetně privátní podnikatelské iniciativy) jsou samozřejmým poučením z minulého režimu
P.S. pokud někdo sní o come backu do totálně postátněné a zadrátované minulosti, je bloud
P.S. pokud někdo sní o come backu do totálně postátněné a zadrátované minulosti, je bloud
Říká o něm víceméně totéž, co pan Poláček: Mondragon působí v tržním systému, je to produkce pro zisk, ne pro užití
LF: So it sounds as if you might support something like the Cleveland model where the ownership of the company is actually held by members of the community as well as the workers…
NC: That’s a step forward but you also have to get beyond that to dismantle the system of production for profit rather than production for use. That means dismantling at least large parts of market systems. Take the most advanced case: Mondragon. It’s worker owned, it’s not worker managed, although the management does come from the workforce often, but it’s in a market system and they still exploit workers in South America, and they do things that are harmful to the society as a whole and they have no choice. If you’re in a system where you must make profit in order to survive. You are compelled to ignore negative externalities, effects on others.
https://www.counterpunch.org/2012/04/30/talking-with-chomsky/
LF: So it sounds as if you might support something like the Cleveland model where the ownership of the company is actually held by members of the community as well as the workers…
NC: That’s a step forward but you also have to get beyond that to dismantle the system of production for profit rather than production for use. That means dismantling at least large parts of market systems. Take the most advanced case: Mondragon. It’s worker owned, it’s not worker managed, although the management does come from the workforce often, but it’s in a market system and they still exploit workers in South America, and they do things that are harmful to the society as a whole and they have no choice. If you’re in a system where you must make profit in order to survive. You are compelled to ignore negative externalities, effects on others.
https://www.counterpunch.org/2012/04/30/talking-with-chomsky/
JP
November 2, 2017 v 12.02
Pane Pospíšile, když jsem psal o postátňování, pak jsem tím jenom reagoval na programový návrh pana Dolejše. A snad Vám neuniklo, že jsem celý ten projekt zestátnění hned zpochybnil.
To že mondragonská družstva nestojí ve vzájemné konkurenci vůči sobě - na základě dohody - to není z ryze ekonomického hlediska nic jiného nežli kartelová smlouva. Rozhodující je vlastní charakter toho klíčového ekonomického prostředí ve kterém působí - a to je i nadále kapitalistický trh, s principem vzájemné konkurence a s diktátem zisku.
Pan Dolejš ty naděje vkládané do družstevního principu (ty "kolchozy") naprosto trefně charakterizoval tím, že "stojí na lokálně kolektivním principu, nikoli celospolečenském".
Jinak řečeno: samozřejmě že je možno tu a tam si vytvořit určitou oázu družstevnictví, a oddat se tu blahému pocitu vzájemné pospolitosti a bezkonkurenčnosti. Ale jde o to, že jenom vytvořením těchto několika oáz ještě celou velkou poušť nepřeměníme v úrodnou krajinu. A to ani tím, že se budeme snažit těch oáz zakládat více a více: tam kde pro to nejsou mimořádně příznivé lokální podmínky (jako je náhodná přítomnost studny), tak tam se nakonec vždycky prosadí ta poušť. Čili, v našem případě dravý kapitalismus s jeho zákony konkurence a maximalizace zisku.
P.S. O pravém charakteru interních vztahů v produkčním komplexu jménem Mondragón toho, pane Pospíšile, asi sotva víte více nežli já. Mám tím na mysli právě ty zcela reálné rozhodovací, řídící a mezilidské vztahy. Velice rád bych se právě o tomto sektoru dozvěděl něco konkrétnějšího; ale bohužel je možno objevit sotva co více nežli právě jenom to, že organizační struktura je založena na družstevním principu. A tak ta jediná skutečně konkrétní informace o reálných interních vztazích je právě ta od toho komunisty z Mondragónu: že fakticky tam stejně nakonec převládly ty kapitalistické manýry. (Mimochodem, právě z toho důvodu celá řada lokálních družstev se z Mondragónu znovu odštěpila.)
To že mondragonská družstva nestojí ve vzájemné konkurenci vůči sobě - na základě dohody - to není z ryze ekonomického hlediska nic jiného nežli kartelová smlouva. Rozhodující je vlastní charakter toho klíčového ekonomického prostředí ve kterém působí - a to je i nadále kapitalistický trh, s principem vzájemné konkurence a s diktátem zisku.
Pan Dolejš ty naděje vkládané do družstevního principu (ty "kolchozy") naprosto trefně charakterizoval tím, že "stojí na lokálně kolektivním principu, nikoli celospolečenském".
Jinak řečeno: samozřejmě že je možno tu a tam si vytvořit určitou oázu družstevnictví, a oddat se tu blahému pocitu vzájemné pospolitosti a bezkonkurenčnosti. Ale jde o to, že jenom vytvořením těchto několika oáz ještě celou velkou poušť nepřeměníme v úrodnou krajinu. A to ani tím, že se budeme snažit těch oáz zakládat více a více: tam kde pro to nejsou mimořádně příznivé lokální podmínky (jako je náhodná přítomnost studny), tak tam se nakonec vždycky prosadí ta poušť. Čili, v našem případě dravý kapitalismus s jeho zákony konkurence a maximalizace zisku.
P.S. O pravém charakteru interních vztahů v produkčním komplexu jménem Mondragón toho, pane Pospíšile, asi sotva víte více nežli já. Mám tím na mysli právě ty zcela reálné rozhodovací, řídící a mezilidské vztahy. Velice rád bych se právě o tomto sektoru dozvěděl něco konkrétnějšího; ale bohužel je možno objevit sotva co více nežli právě jenom to, že organizační struktura je založena na družstevním principu. A tak ta jediná skutečně konkrétní informace o reálných interních vztazích je právě ta od toho komunisty z Mondragónu: že fakticky tam stejně nakonec převládly ty kapitalistické manýry. (Mimochodem, právě z toho důvodu celá řada lokálních družstev se z Mondragónu znovu odštěpila.)
JP
Tak zrovna s tím Corbynem u mě nijak moc neuspějete, pane Dolejši. Musím přiznat, že na jeho radikálně socialistická hesla hledím s nemalou skepsí; a jsem si opravdu dost hodně jist tím, že kdyby se dostal k moci a pokusil se tato svá hesla realizovat v praxi, že by velice rychle ztroskotal stejně tak, jak se tak už opakovaně stalo francouzským socialistům. (Naposled docela nedávno za Hollanda.)
Připomeňme si ještě jednou, jak by to celé asi probíhalo: dobře, zvítězí radikální (respektive: fundamentalistická) levice. Ta postátní klíčová odvětví, což ji pro první chvíli dá do rukou nemalé finanční prostředky. Tyto použije samozřejmě pro svou vlastní klientelu - tedy pro zvýšení sociálních dávek pro nezaměstnané, a i všechny ostatní sociálně znevýhodněné.
Tato prosociální opatření však nevyhnutelně stojí velké částky; které ve svém důsledku zatíží a "rozhodí" celou ekonomiku. Což pak povede nikoli ke snižování, nýbrž naopak ke zvýšení nezaměstnanosti. Dalším důsledkem pak bude, že v příštích volbách vyhraje pravice - která samozřejmě ten přebujelý státní sektor okamžitě zase zprivatizuje.
Zkrátka: i když by z toho postátnění napřed profitovaly ty sociálně znevýhodněné vrstvy, já zde opravdu nedokážu spatřit nic, co by i jenom v náznaku představovalo nějaké skutečně systémové řešení.
Připomeňme si ještě jednou, jak by to celé asi probíhalo: dobře, zvítězí radikální (respektive: fundamentalistická) levice. Ta postátní klíčová odvětví, což ji pro první chvíli dá do rukou nemalé finanční prostředky. Tyto použije samozřejmě pro svou vlastní klientelu - tedy pro zvýšení sociálních dávek pro nezaměstnané, a i všechny ostatní sociálně znevýhodněné.
Tato prosociální opatření však nevyhnutelně stojí velké částky; které ve svém důsledku zatíží a "rozhodí" celou ekonomiku. Což pak povede nikoli ke snižování, nýbrž naopak ke zvýšení nezaměstnanosti. Dalším důsledkem pak bude, že v příštích volbách vyhraje pravice - která samozřejmě ten přebujelý státní sektor okamžitě zase zprivatizuje.
Zkrátka: i když by z toho postátnění napřed profitovaly ty sociálně znevýhodněné vrstvy, já zde opravdu nedokážu spatřit nic, co by i jenom v náznaku představovalo nějaké skutečně systémové řešení.
Takovým bloudem, který čeká, až se zas všechno zestátní, je možná moje nejmladší dcera, protože před sebou nevidí žádnou jinou budoucnost. Z toho důvodu také, na rozdíl ode mne, volila KSČM. A pak, že prý ji volí jenom staří lidé.
všechno zestátnit snad přeci jenom ne...
družstvo je forma obchodní společnosti, ne charita - logicky (a oprávněně) je součást tržní ekonomiky, jen má poněkud jiný vzorec vnitřního rozhodování než např. akciovka kontrolovaná kapitalistou, rentiérem
VP
November 2, 2017 v 18.30
Bere někdo v potaz, že křesťanství, které nebylo žádnou jednotnou silou, ale spíš jednotlivými buňkami, proměnilo Evropu a to několikrát? Proč najednou požadujete ucelené jednotné světové hnutí? Vždyť kvantita se mění v kvalitu, není-liž pravda?
A nebylo by nakonec pro stát lepší nějakým způsobem podporovat družstva, která by do jisté míry charitou byla? I kdyby ta družstva nebyla nijak zvlášť výdělečná a úspěšná na trhu, ale členové by si vydělali aspoň něco málo, namísto aby jen brali podporu v nezaměstnanosti? A hlavně by se po všech stránkách podporovali navzájem?
Jistěže by nebyla založena jen na "obyčejné kartelové dohodě", ale na společné myšlence.
Jistěže by nebyla založena jen na "obyčejné kartelové dohodě", ale na společné myšlence.
VP
November 2, 2017 v 23.37
Za určitou formu družstevnictví je možné považovat i případy, kdy lidé nevěří národní měně a vytváří si svou vlastní, místní. Je vidět, že lidé hledají nové cesty.
Velká družstva jako Mondragon (či Slušovice) jsou prostě klasické firmy, se zaměstnanci a managementem a musí se prosadit na trhu. Úspěšné družstvo není přeci izolovaná neziskovka ale ekonomická jednotka s nějakým podnikatelským programem, prostě obchodní společnost podílející se nějak na společenské dělbě práce. Jestli uvnitř usilují o určitou míru altruismu a svépomoci, je na družstevnících jak si to v družstvu zařídí - jako firma hospodaří ale na svůj účet a v konkurenci obstát nějak musí. Jinak svou službu či zboží družstevní sektor při uspokojování nějaké poptávky vůči ostatním obchodním společnostem ekonomicky těžko uhájí.
November 3, 2017 v 7.36
Asi máte pravdu, pane Dolejši. Já zřejmě hledám něco úplně jiného než družstva. Nějakou jinou formu spolupráce.
JP
November 3, 2017 v 10.56
Už jsem opakovaně uvedl, pane Pospíšile, že křesťanství se svého času ujalo jenom a jedině proto, protože pro něj v dané době uzrály okolní podmínky. Prostě, lidstvo (tj. jeho evropská část) tehdy vstupovalo do nové fáze svého vývoje, a pro tuto novou fázi bylo zrovna "jako ušité".
Zatímco v současné době naprosto nic nehovoří pro to, že by se zrovna družstva měla stát nějakou progresivní formou ekonomiky.
V prostředí volného trhu a tedy všeobecné konkurence mají tato družstva - pokud by skutečně byla něčím hodnotnějším nežli jenom tou kartelovou dohodou - jednu zásadní konkurenční nevýhodu: totiž právě jejich mravní étos. Jejich solidaritu.
Běžná kapitalistická firma totiž, když se jí nějaký pracovník stane přebytečný (respektive už nemůže podávat plný pracovní výkon), tak se ho prostě zbaví.
Zatímco družstvo působící na základě principu solidarity právě tohle neudělá - toho pracovníka nevyhodí, postará se o něj, vyplácí mu i nadále plný plat.
V důsledku toho ale nevyhnutelně utrpí konkurenční nevýhodu: její produkce je dražší, než ta od těch dravých, sociálně bezohledných kapitalistických firem. Takže nakonec to naše sociální družstvo podlehne v konkurenčním boji, a nezaměstnaní jsou nakonec všichni.
- Tohle byl samozřejmě jenom čistě modelový příklad; ale ten měl znázornit, že družstva - pokud jsou opravdu humánní a sociální - nevyhnutelně utrpí tuto konkurenční nevýhodu.
Zatímco v současné době naprosto nic nehovoří pro to, že by se zrovna družstva měla stát nějakou progresivní formou ekonomiky.
V prostředí volného trhu a tedy všeobecné konkurence mají tato družstva - pokud by skutečně byla něčím hodnotnějším nežli jenom tou kartelovou dohodou - jednu zásadní konkurenční nevýhodu: totiž právě jejich mravní étos. Jejich solidaritu.
Běžná kapitalistická firma totiž, když se jí nějaký pracovník stane přebytečný (respektive už nemůže podávat plný pracovní výkon), tak se ho prostě zbaví.
Zatímco družstvo působící na základě principu solidarity právě tohle neudělá - toho pracovníka nevyhodí, postará se o něj, vyplácí mu i nadále plný plat.
V důsledku toho ale nevyhnutelně utrpí konkurenční nevýhodu: její produkce je dražší, než ta od těch dravých, sociálně bezohledných kapitalistických firem. Takže nakonec to naše sociální družstvo podlehne v konkurenčním boji, a nezaměstnaní jsou nakonec všichni.
- Tohle byl samozřejmě jenom čistě modelový příklad; ale ten měl znázornit, že družstva - pokud jsou opravdu humánní a sociální - nevyhnutelně utrpí tuto konkurenční nevýhodu.
VP
November 3, 2017 v 18.48
Souhlasím s Vámi, pane Poláčku, že k rozšíření křesťanství přispěly úzrálé společenské a jiné podmínky. Jenže vy mluvíte o rozvoji družstevnictví stejně jako mluvilo 99% Římanů o křesťanství: To se nemůže ujmout, protože ....
Navíc já nestavím jenom na družstevnictví. Jedná se o samosprávná společenství, a ta mohou být nejrůznějšího druhu. Mohou do nich patřit společenství duchovní, zájmová, národní, nadnárodní, ...
Snaha spojovat se je člověku dána. Navíc v dnešní době už jednotlivé myšlenky přesahují národy, duchovní sféry, ...
A důležitý je i tlak na státní sektor, aby zákony umožňoval vznik těchto samosprávných společenství.
PS. Mondragon neřešil krizi, jak tu popisujete, ale efektivněji. Dohodou. Člověk, který se necítí ohrožený, pracuje efektivněji. Družstva jsou prací na svém, a sám víte, že taková práce je efektivnější. Tak jako slabší husitské vojsko, které vědělo proč bojuje, vítězilo nad početnějšími křižáky, tak zdánlivě oslabené společenství, které pracuje pro sebe, má větší sílu než podnik se zaměstnanci.
Navíc já nestavím jenom na družstevnictví. Jedná se o samosprávná společenství, a ta mohou být nejrůznějšího druhu. Mohou do nich patřit společenství duchovní, zájmová, národní, nadnárodní, ...
Snaha spojovat se je člověku dána. Navíc v dnešní době už jednotlivé myšlenky přesahují národy, duchovní sféry, ...
A důležitý je i tlak na státní sektor, aby zákony umožňoval vznik těchto samosprávných společenství.
PS. Mondragon neřešil krizi, jak tu popisujete, ale efektivněji. Dohodou. Člověk, který se necítí ohrožený, pracuje efektivněji. Družstva jsou prací na svém, a sám víte, že taková práce je efektivnější. Tak jako slabší husitské vojsko, které vědělo proč bojuje, vítězilo nad početnějšími křižáky, tak zdánlivě oslabené společenství, které pracuje pro sebe, má větší sílu než podnik se zaměstnanci.
JP
Právě tohle bude zřejmě klíčová věta.
Ano, člověk je samozřejmě do velké míry pospolitý tvor; a právě tato pospolitost (spolupráce, komunikativnost) byla jedním ze základních klíčových evolučních momentů jeho vzestupu.
Na straně druhé ale: nikdy se nesmí zapomínat na to, že člověk je stejně tak tvorem zcela individualistickým. Jako ostatně prakticky každý jiný živý tvor (alespoň na vyšší úrovni). A když si připomeneme všechny ty dějinné pokusy zavést či prosadit nějakou organizaci lidské společnosti, která by byla založena jenom a pouze na té - byť i dobře a poctivě míněné - pospolitosti, pak je zcela jasné: vždycky se tak dělo jenom v boji proti tomu přirozenému individualismu, a nakonec s přímým p o t l a č e n í m toho individualismu.
Takže, i kdybychom se na celou záležitost podívali zcela neutrálně, vyšlo by nám, že ten podíl pospolitého, a podíl individualistického myšlení a cítění jsou ve společnosti jedna ku jedné. (Ve skutečnosti ten individualismus je silnější, protože je naprosto bezprostřední.)
Ale vyjděme tedy pro tuto chvíli z vyrovnaného podílu obou těchto složek.
Tak by to platilo ve zcela abstraktní rovině; jenže nám do toho všeho vstupuje ještě ten "starý dobrý" kapitalismus. O kterém asi nikdo nebude pochybovat, že má ve svém jádru ryze individualistický a egoistický charakter. Tam kde se jedná o zisk, tam se primárně jedná o m ů j v l a s t n í zisk a prospěch; každé dělení se o zisk jde bezprostředně k mé tíži, protože omezuje můj zisk vlastní.
Takže: jak vidíme, za podmínek kapitalismu (a to znamená: za podmínek volného trhu a volné konkurence) ten individualismus se svým egoismem to nakonec vždy vyhraje nad tou pospolitostí.
Samozřejmě, on tu touhu po pospolitosti a solidaritě nevymaže, nezničí úplně (jak řečeno ta je dána evolučně, a je tedy nezrušitelná a nezničitelná) - a proto i za kapitalismu vznikají družstva a jiné formy kooperace, vytvářené těmi u kterých je ta touha po pospolitosti silněji přítomna než u většiny ostatních.
Ale nedá se nic dělat: za daných podmínek ty projekty založené na vzájemné pospolitosti a solidaritě zůstanou vždycky jenom okrajovým fenoménem, svým způsobem anomálií. Mohou existovat, mohou přežívat - ale nikdy nemohou převládnout. Zůstanou - pokud se zásadně nezmění celý ten rámcový systém volného trhu a konkurence - právě jenom těmi oázami. Nic víc.
-----------------------------------
A ještě jednou k tomu křesťanství: pane Pospíšile, Vy pořád argumentujete v podstatě tím způsobem, že když se svého času křesťanství podařilo z malého počtu křesťanských komunit jejich množením vybudovat světově dominantní náboženství, že tuto jednu zkušenost je možno formulovat jako všeobecně platný zákon.
Stejnou logikou byste mohl tvrdit, že postačí jenom dostatečně dlouho pokládat cihlu na cihlu, a časem se tímto způsobem dopracujete až na Měsíc.
Pochopte už, že existují určité limity, které Vám tu Vaši stavbu vždycky znova po určitém čase nechají sesypat se na hromadu cihel.
Ano, člověk je samozřejmě do velké míry pospolitý tvor; a právě tato pospolitost (spolupráce, komunikativnost) byla jedním ze základních klíčových evolučních momentů jeho vzestupu.
Na straně druhé ale: nikdy se nesmí zapomínat na to, že člověk je stejně tak tvorem zcela individualistickým. Jako ostatně prakticky každý jiný živý tvor (alespoň na vyšší úrovni). A když si připomeneme všechny ty dějinné pokusy zavést či prosadit nějakou organizaci lidské společnosti, která by byla založena jenom a pouze na té - byť i dobře a poctivě míněné - pospolitosti, pak je zcela jasné: vždycky se tak dělo jenom v boji proti tomu přirozenému individualismu, a nakonec s přímým p o t l a č e n í m toho individualismu.
Takže, i kdybychom se na celou záležitost podívali zcela neutrálně, vyšlo by nám, že ten podíl pospolitého, a podíl individualistického myšlení a cítění jsou ve společnosti jedna ku jedné. (Ve skutečnosti ten individualismus je silnější, protože je naprosto bezprostřední.)
Ale vyjděme tedy pro tuto chvíli z vyrovnaného podílu obou těchto složek.
Tak by to platilo ve zcela abstraktní rovině; jenže nám do toho všeho vstupuje ještě ten "starý dobrý" kapitalismus. O kterém asi nikdo nebude pochybovat, že má ve svém jádru ryze individualistický a egoistický charakter. Tam kde se jedná o zisk, tam se primárně jedná o m ů j v l a s t n í zisk a prospěch; každé dělení se o zisk jde bezprostředně k mé tíži, protože omezuje můj zisk vlastní.
Takže: jak vidíme, za podmínek kapitalismu (a to znamená: za podmínek volného trhu a volné konkurence) ten individualismus se svým egoismem to nakonec vždy vyhraje nad tou pospolitostí.
Samozřejmě, on tu touhu po pospolitosti a solidaritě nevymaže, nezničí úplně (jak řečeno ta je dána evolučně, a je tedy nezrušitelná a nezničitelná) - a proto i za kapitalismu vznikají družstva a jiné formy kooperace, vytvářené těmi u kterých je ta touha po pospolitosti silněji přítomna než u většiny ostatních.
Ale nedá se nic dělat: za daných podmínek ty projekty založené na vzájemné pospolitosti a solidaritě zůstanou vždycky jenom okrajovým fenoménem, svým způsobem anomálií. Mohou existovat, mohou přežívat - ale nikdy nemohou převládnout. Zůstanou - pokud se zásadně nezmění celý ten rámcový systém volného trhu a konkurence - právě jenom těmi oázami. Nic víc.
-----------------------------------
A ještě jednou k tomu křesťanství: pane Pospíšile, Vy pořád argumentujete v podstatě tím způsobem, že když se svého času křesťanství podařilo z malého počtu křesťanských komunit jejich množením vybudovat světově dominantní náboženství, že tuto jednu zkušenost je možno formulovat jako všeobecně platný zákon.
Stejnou logikou byste mohl tvrdit, že postačí jenom dostatečně dlouho pokládat cihlu na cihlu, a časem se tímto způsobem dopracujete až na Měsíc.
Pochopte už, že existují určité limity, které Vám tu Vaši stavbu vždycky znova po určitém čase nechají sesypat se na hromadu cihel.
JP
Především si musíme uvědomit: "družstevnictví" a "samospráva" jsou rozdílné pojmy. I když to v praxi často dost splývá.
"Samospráva" - to přinejmenším vyvolává ten pocit, že si o svých věcech mohu rozhodovat sám. V tom klasickém Komenského smyslu o "vládě věcí svých".
Zatímco družstevnictví - jak jsem se snažil vyložit, samotná družstevní forma ještě nijak negarantuje tuto "vládu věcí svých". Sice tady mohou existovat napohled f o r m y řízení a rozhodování, které mají charakter kolektivního rozhodování; ale dokud to vše je ovládáno diktátem trhu, konkurence a nutnosti tvorby zisku, pak se reálný dosah té "samosprávy" zužuje fakticky jenom na víceméně zcela interní záležitosti.
Takže: za prvé platí, že "družstevnictví" bez dalšího neznamená "samospráva".
A za druhé: ani sama "samospráva" bez dalšího nijak nezaručuje, že jejím výsledkem bude opravdu "dobré dílo".
Ta samospráva sice bezprostředně může budit dojem pospolitosti a vzájemné solidarity; ale když se v té kolektivní samosprávě sejdou - většinově - lidé se špatnými, egoistickými motivy, pak jejím výsledkem nikdy nebude nic dobrého. (Připomeňme si například, že třeba i takové sovětské Politbyro by orgán kolektivního rozhodování...)
Takže, ještě jednou: ani družstevní forma nezaručuje skutečnou vládu člověka nad věcmi jeho, ani organizační forma samosprávy nijak nezaručuje, že jejím produktem budou věci dobré pro člověka.
To hlavní - totiž zda se skutečně jedná o dobré dílo - tak o tom se rozhoduje někde naprosto jinde, nežli v těch či oněch organizačních formách.
"Samospráva" - to přinejmenším vyvolává ten pocit, že si o svých věcech mohu rozhodovat sám. V tom klasickém Komenského smyslu o "vládě věcí svých".
Zatímco družstevnictví - jak jsem se snažil vyložit, samotná družstevní forma ještě nijak negarantuje tuto "vládu věcí svých". Sice tady mohou existovat napohled f o r m y řízení a rozhodování, které mají charakter kolektivního rozhodování; ale dokud to vše je ovládáno diktátem trhu, konkurence a nutnosti tvorby zisku, pak se reálný dosah té "samosprávy" zužuje fakticky jenom na víceméně zcela interní záležitosti.
Takže: za prvé platí, že "družstevnictví" bez dalšího neznamená "samospráva".
A za druhé: ani sama "samospráva" bez dalšího nijak nezaručuje, že jejím výsledkem bude opravdu "dobré dílo".
Ta samospráva sice bezprostředně může budit dojem pospolitosti a vzájemné solidarity; ale když se v té kolektivní samosprávě sejdou - většinově - lidé se špatnými, egoistickými motivy, pak jejím výsledkem nikdy nebude nic dobrého. (Připomeňme si například, že třeba i takové sovětské Politbyro by orgán kolektivního rozhodování...)
Takže, ještě jednou: ani družstevní forma nezaručuje skutečnou vládu člověka nad věcmi jeho, ani organizační forma samosprávy nijak nezaručuje, že jejím produktem budou věci dobré pro člověka.
To hlavní - totiž zda se skutečně jedná o dobré dílo - tak o tom se rozhoduje někde naprosto jinde, nežli v těch či oněch organizačních formách.
+ Další komentáře