Jedním z výsledků voleb, o kterých se příliš nemluví, je skutečnost, že dosavadní vládní koalice obhájila — byť poměrně těsně, se 103 mandáty — většinu. Výsledek to byl přitom bez nadsázky přelomový: v naší polistopadové historii se něco takového stalo vůbec poprvé. Proč se tedy víc nezdůrazňuje, že tím voliči de facto vyjádřili s končící vládou spokojenost, případně si řekli o její pokračování?

Důvodem je pochopitelně dění v předcházejících měsících, krize ve vztahu mezi vládními stranami, jejímž vyústěním byl odchod Andreje Babiše z postu ministra financí. Následoval propad preferencí ČSSD a odchod Bohuslava Sobotky z pozice předsedy strany a volebního lídra. Vládní partneři v kampani vystupovali jako soupeři, takže se těžko dalo předpokládat, že pokračování koalice bude preferovanou možností.

Zásadním faktorem bylo také trestní stíhání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Samotné spojení s ANO se stalo jakoby něčím problematickým. Čekalo se, že volby budou referendem o tom, zda lidem vadí trestní stíhání dvou hlavních představitelů vládní strany. Připomeňme, že v roce 2013 trestní stíhání poslanců ODS a spolupracovníků předsedy a premiéra a následný pád Petra Nečase srazily volební výsledek občanských demokratů pod osm procent.

Letos ale volební referendum dopadlo zásadně jinak než před čtyřmi lety. Andrej Babiš za trestní stíhání nejenže nezaplatil propadem, ale dočkal se výrazného vítězství. Propad naopak zaznamenali sociální demokraté, jejichž výsledek byl ještě o něco málo hubenější než zisk ODS před čtyřmi lety. Lidovci také mírně ztratili. Většina pro stávající koalici tedy znamená, že voliči jsou spokojení s tím, jak si ve vládě počínalo ANO, ale mírně nespokojeni s výkonem lidovců a silně nespokojeni s ČSSD.

Uspěl ten, kdo dokázal věrohodně prodat protest

Propad sociální demokracie ale není jen výrazem nespokojenosti s jejím vládním výkonem. Důležitější zřejmě byla nestabilita samotné ČSSD, která se několik měsíců před volbami postavila proti svému koaličnímu partnerovi, což byla zásadní chyba — měla tak učinit mnohem dřív. Stejně hrubou chybou bylo odstoupení Bohuslava Sobotky a vytvoření jakéhosi triumvirátu lídr-Zaorálek, předseda strany-Chovanec a premiér-Sobotka. V očích voličů nesrozumitelné, nepřehledné, nedůvěryhodné.

Když Sobotka, který byl mediálním hrdinou okamžiku, kdy se razantně postavil proti Andreji Babišovi i prezidentu Zemanovi, odstoupil, byl volební osud sociálních demokratů zpečetěn. Nic na tom nezměnilo nasazení Lubomíra Zaorálka v kampani ani již zmíněné trestní stíhání Babiše a Faltýnka. ČSSD se po lánském puči, po nekonečných přestřelkách mezi jejími představiteli, dění kolem jihočeského hejtmana Zimoly, definitivně stala nečitelnou a chaotickou stranou, stranou nevolitelnou, a nakonec odepsanou.