Jedním z výsledků voleb, o kterých se příliš nemluví, je skutečnost, že dosavadní vládní koalice obhájila — byť poměrně těsně, se 103 mandáty — většinu. Výsledek to byl přitom bez nadsázky přelomový: v naší polistopadové historii se něco takového stalo vůbec poprvé. Proč se tedy víc nezdůrazňuje, že tím voliči de facto vyjádřili s končící vládou spokojenost, případně si řekli o její pokračování?

Důvodem je pochopitelně dění v předcházejících měsících, krize ve vztahu mezi vládními stranami, jejímž vyústěním byl odchod Andreje Babiše z postu ministra financí. Následoval propad preferencí ČSSD a odchod Bohuslava Sobotky z pozice předsedy strany a volebního lídra. Vládní partneři v kampani vystupovali jako soupeři, takže se těžko dalo předpokládat, že pokračování koalice bude preferovanou možností.

Zásadním faktorem bylo také trestní stíhání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Samotné spojení s ANO se stalo jakoby něčím problematickým. Čekalo se, že volby budou referendem o tom, zda lidem vadí trestní stíhání dvou hlavních představitelů vládní strany. Připomeňme, že v roce 2013 trestní stíhání poslanců ODS a spolupracovníků předsedy a premiéra a následný pád Petra Nečase srazily volební výsledek občanských demokratů pod osm procent.

Letos ale volební referendum dopadlo zásadně jinak než před čtyřmi lety. Andrej Babiš za trestní stíhání nejenže nezaplatil propadem, ale dočkal se výrazného vítězství. Propad naopak zaznamenali sociální demokraté, jejichž výsledek byl ještě o něco málo hubenější než zisk ODS před čtyřmi lety. Lidovci také mírně ztratili. Většina pro stávající koalici tedy znamená, že voliči jsou spokojení s tím, jak si ve vládě počínalo ANO, ale mírně nespokojeni s výkonem lidovců a silně nespokojeni s ČSSD.

Uspěl ten, kdo dokázal věrohodně prodat protest

Propad sociální demokracie ale není jen výrazem nespokojenosti s jejím vládním výkonem. Důležitější zřejmě byla nestabilita samotné ČSSD, která se několik měsíců před volbami postavila proti svému koaličnímu partnerovi, což byla zásadní chyba — měla tak učinit mnohem dřív. Stejně hrubou chybou bylo odstoupení Bohuslava Sobotky a vytvoření jakéhosi triumvirátu lídr-Zaorálek, předseda strany-Chovanec a premiér-Sobotka. V očích voličů nesrozumitelné, nepřehledné, nedůvěryhodné.

Když Sobotka, který byl mediálním hrdinou okamžiku, kdy se razantně postavil proti Andreji Babišovi i prezidentu Zemanovi, odstoupil, byl volební osud sociálních demokratů zpečetěn. Nic na tom nezměnilo nasazení Lubomíra Zaorálka v kampani ani již zmíněné trestní stíhání Babiše a Faltýnka. ČSSD se po lánském puči, po nekonečných přestřelkách mezi jejími představiteli, dění kolem jihočeského hejtmana Zimoly, definitivně stala nečitelnou a chaotickou stranou, stranou nevolitelnou, a nakonec odepsanou.

Všechno řečené je ale jen částí celkového obrazu. U voleb promluvila touha velké části voličů po razantní změně a razantně vyjadřovaných postojích a naopak únava ze zavedených stran všech odstínů, od komunistů a sociálních demokratů přes zelené až k topce. Dokazuje to nejen zisk otevřeně xenofobní a populistické (tedy slibující zjevně nemožné) SPD Tomia Okamury, stejně jako Pirátů, kteří se prezentují jako zásadní a zásadoví kritici všech nepravostí politického systému, nebo ODS s vysokými preferencemi pro Václava Klause mladšího, ale překvapivě i úspěch ANO.

Babišova strana si i přes trestní stíhání svého lídra zachovala důvěru, a to zřejmě mimo jiné proto, že slibovala dotáhnout do konce velkou „změnu“ (ať už to znamená cokoli). Lidé to straně, která je čtyři roky u moci a stala se pevnou součástí systému, uvěřili. Andrej Babiš je zkrátka vnímán jako jakýsi novodobý Robin Hood, pronásledovaný a ohrožovaný zkorumpovanými mocnými a jejich mocenskými složkami. Nebo možná spíš jako chlapík, který není horší než „ti ostatní“, ale je podstatně schopnější než oni, a proto se ho snaží všemi způsoby zlikvidovat.

Dalším důvodem úspěchu ANO je dovedně namíchaná směs tradičně pravicových (nezvyšovat daně) a levicových (zvyšovat daně a důchody) prvků, zdůraznění pragmatičnosti a neideologičnosti („makáme“, „neblábolit“). S podobným přístupem („ekologie bez ideologie“) v těchto volbách uspěli i Piráti proti Zeleným. Voličům se Babiš zdál prostě jako nejschopnější, nejpřijatelnější, paradoxně středový kandidát a rozumná, neextrémní volba. I přesto, že věděli o jeho trestním stíhání a podezřeních s ním spojených.

Pobyt v opozici sám o sobě ČSSD nezachrání

Měla by ČSSD nyní vstoupit do pokračování stávající koalice, jak si přeje mimo jiné prezident Zeman? Pravděpodobnost takového řešení je sice s nízkým počtem poslanců ČSSD a rozhodnutím lidovců jít do opozice dost nízká, ale ve hře stále je. Nebo by měla vládní angažmá odmítnout a odejít do opozice, kde by znovu získala důvěryhodnost? Jisté je, že obě varianty budou mít v řadách sociálních demokratů své zastánce. A stejně jisté je také to, že ani odchod do opozice, ani vládní účast sama o sobě sociální demokracii nezachrání.

Nemůže se vyhnout radikální změně ve vedení, ale také změně v přístupu k veřejnosti. Úřadující předseda ČSSD Milan Chovanec po volbách poslal členům spolustraníkům dopis, ve kterém varoval před tím prát vnitrostranické prádlo na veřejnosti, případně „využívat médií jako nátlaku pro vnitrostranickou soutěž“.

Odmítl tak výzvy k okamžitému vyvození osobní zodpovědnosti za katastrofální volební výsledek, s nimiž přišli někteří lídři v krajích (například pardubický Martin Netolický). To by přitom měla být zcela normální reakce. Ostatně Jiří Paroubek tak v roce 2010 učinil poté, co volební výsledek dosáhl z dnešního pohledu závratně vysokých 22 procent.

Je otázka, bude-li v dubnu příštího roku ještě někdo od české strany sociálně demokratické něco očekávat. Sjezd by se měl konat mnohem dřív, aby se stávající krize neprodlužovala a nové vedení se mohlo co nejdřív začít snažit o změnu. Bude zajímavé sledovat, zda si během následujících čtyř let ČSSD povede alespoň tak úspěšně jako ODS po minulých volbách. Vyhlídky, i vzhledem k „Altnerovu dluhu“, ale i absenci výrazných osobností, nejsou právě nejlepší.

Hledání cesty, která někam vede

Jakým směrem se ČSSD vydá? Na síle nabývají hlasy, že se musí vrátit ke svým „tradičním voličům“, které opustila a začala se orientovat na menšinová témata typu adopce dětí homosexuály, inkluze a podpora neziskovek“, jak je pojmenoval sociálnědemokratický náměstek primátorky Prostějova Pavel Smetana. Namísto těchto „uměle vyráběných problémů“ by se sociální demokracie měla znovu věnovat tomu, co občany opravdu trápí, jako je lichva, sociální bydlení a bezpečnostní situace.

Hned po volbách se v podobném duchu vyslovil Jaroslav Foldyna, lídr ČSSD v ústeckém kraji. Za podprůměrný výsledek v tradičně levicově volícím kraji může podle něj stranické centrum, ČSSD měla být jednoznačnější v postoji k migraci a Evropské unii, takto ztratila voliče ve prospěch ANO a SPD. Jako jediný by ve vedení podle Foldyny měl zůstat Milan Chovanec.

Odliv voličů sociální demokracie ke stranám Babiše a Okamury je nepopiratelnou skutečností. Jinou otázkou však je, podaří-li se ČSSD tyto voliče přilákat zpátky, a za jakou cenu. Konkurovat Okamurovi se v tomto směru pokusil již před těmito volbami právě místopředseda Chovanec. Jeho aktivita v prosazování práva držet zbraň do ústavy a focení se s puškou ale zjevně na voliče příliš nezabraly. Zřejmě i proto, že Chovanec je se svým plzeňským rychlostudiem a podivnou účastí na „lánském puči“ obecně nevěrohodnou postavou.

Na druhé straně je ale nutné si přiznat, že ČSSD by příliš neuspěla, ani kdyby se vydala směrem zcela opačným, totiž k ještě jasnějšímu proevropskému postoji, vstřícnosti vůči imigraci a silnějšímu prosazování liberální agendy. Výsledek Zelených a topky je v tomto směru, zvláště v porovnání se ziskem SPD, varující. Případných voličů takové „moderní“, liberální sociální demokracie je v České republice pravděpodobně příliš málo.

Nabízí se tedy vůbec nějaká cesta, která by mohla vést k úspěchu, a současně by na ní česká sociální demokracie neztratila tvář a nezpronevěřila se svým základním hodnotám? Jednou z cest by mohlo být posílení sociálního rozměru. Přijít blíž lidem, zvláště těm v nejchudších a problémy stíhaných regionech. Nebýt „kaviárovými socialisty“, ale ani chlebíčkovými a řízkovými.

Bude třeba poctivé analýzy a vyvození důsledků. Před sociální demokracií je těžký úkol získat znovu potenciál protestu a změny, a současně si zachovat slušnost a důvěryhodnost. Obejít se bez xenofobního populismu by mělo být možné, ale jen se silnou, věrohodnou a důslednou sociální politikou. Pokud se to sociálním demokratům (a levici obecně) nepodaří, vyklidí prostor nacionalistickým populistům zřejmě definitivně.