Hrdlička lovcem slimáků aneb normalizace nacismu bez hákových křížů
Radek BatelkaNacismus vylézající ze svých černých děr dnes již nepotřebuje symboliku hákových křížů. Nejvíce mu pomáhá politika založená na kolektivní vině, podněcování plošné nenávisti a náš tichý souhlas s ní.
Od kapitulace nacistického Německa uběhlo již více než sedmdesát dva let. Ačkoli je nacismus coby pojem stále přítomen v živé debatě, používáme ho často jako do určité míry metaforické označení pro extremistické a násilné postoje založené na kolektivní nenávisti. Hrůzy nacismu v plné síle jsou pro nás většinou již jen útržky černobílých dokumentárních filmů a fotek dávné doby a máme pocit, že se něco podobného nemůže opakovat, protože myšlenky nacismu jsou atraktivní pouze pro několik málo obskurních šílenců na okraji společnosti. Jsou opravdu nenávratně pryč?
Zkoumání historie a moderní společenské vědy nás však systematicky nabádají, abychom nebyli neskromně bohorovní. Žádný historický boj není nikdy vybojován navždy a plátno s uhlazenou malbou civilizované a humanistické společnosti může být kdykoli snadno protrženo, aby odhalilo démony, kteří jsou s námi navždy neodlučně spojeni. Stačí vhodná příležitost, nahodilý souběh okolností.
Tak jako marnivá celebrita nepřijde do společnosti dvakrát ve stejných šatech, ani žádný režim se nevrací ve stejném historickém kostýmu. Ostatně to, čím se nacismus zapsal do historie, nebyly hákové kříže, hajlování ani konkrétní volba nepřítele. Tím hlavním, proč není zapomenut, jsou hrůzy, které byly bezprostředním důsledkem státní politiky založené na principech kolektivní viny a plošné diskriminace vybraných skupin obyvatelstva. Přístup státu a společnosti k člověku se neřídil tím, jak se ten který člověk chová, ale k jaké náhodně zvolené skupině patří. To je ten nejpodstatnější definiční znak, podle kterého poznáme, že máme tu čest se stejnou ideologií, a tedy i s ní nerozlučně spjatými stejnými důsledky.
Nacisté těžili z morální a ekonomické devastace Německa po první světové válce. Aby ji však mohli skutečně využít, potřebovali masivní propagandu, pomocí které vštěpovali veřejnosti svoji interpretaci historie, a především označili původce problémů a svého nepřítele — Židy. Od počátku třicátých let chrlil tisk dehonestující a dehumanizační články a karikatury na jejich adresu. Ta byla natolik účinná, že když v roce 1938 proběhl masivní protižidovský pogrom známý jako Křišťálová noc, vyjádřili s ním sice někteří Němci nesouhlas, ale nevyvolal žádnou efektivní reakci.
Vzdálená historie?
Od této historie jsme přes sedmdesát let daleko, a přesto jako by začínala znovu ožívat. V devadesátých letech zažila Česká republika vlnu rasistického násilí, především vůči Romům a černošským studentům a turistům. Pachateli byli vesměs extremisté z okraje společnosti. Nejvíce etablovaným rasistou a ultrapravicovým lídrem byl v té době ostatními opovrhovaný a ignorovaný Miroslav Sládek, jehož strana působila několik volebních období v parlamentu se ziskem 6—8 procent.
Z hlediska zachování úměrnosti by pak "humanističtí sekerníci" museli za "fašistu" označit i současného německého prezidenta Frank-Waltera Steinmeiera. Ten nyní totiž pronesl naprosto stejná slova, za jaká předtím tito "humanističtí sekerníci" označovali některé své názorové oponenty také jako "fašisty":
"Doch wir werden den politisch Verfolgten nur dann auch in Zukunft gerecht werden können, wenn wir die Unterscheidung darüber zurückgewinnen, wer politisch verfolgt oder auf der Flucht vor Armut ist." Beide Gruppen könnten nicht die gleichen uneingeschränkten Ansprüche geltend machen.
(http://www.tagesschau.de/inland/steinmeier-einheitsfeier-101.html)
Jakmile se zneužívání jazyka stane běžným prostředkem politického boje, slova ztratí svůj dorozumívací význam a například takové slovo "fašista", na jehož významu bylo možno ještě donedávna dosáhnout dobré všeobecné shody, už nebude znamenat to co dřív, ale bude ve skutečnosti označovat člověka, který nesdílí mé pevné přesvědčení, člověka, kterého z důvodu jeho odlišného přesvědčení nenávidím.
----------------------
Poznámka pro "humanistické sekerníky": Tím se samozřejmě nezastávám pana Hrdličky, ani se neztotožňuji s jeho vyjádřením.
Pro uprchlíky a lidi prchající před válečnými konflikty (tedy pro ty, kteří potřebují naši pomoc) jsou tyto nereálné "humanistické" požadavky ve skutečnosti škodlivé a prospívají jen obchodníkům s lidmi, kteří pak pravděpodobně ze svých zisků financují terorismus.
Ta reaktivní nenávist domácího obyvatelstva, adresovaná původně jen oněm "humanistickým sekerníkům", je pak v symbiotickém vztahu "xenofobních fašistů" a "humanistických nápravců světa" nenápadně přesměrovávána na všechny muslimy. Vyhovuje to oběma stranám konfliktu, i těm, kteří na tom vydělávají: "Xenofobní fašisté" tím získávají popularitu a podporu, "humanističtí nápravci světa" popularitu a podporu sice v konečném součtu ztrácejí, oni ji ale nepotřebují, stačí jim pocit morální nadřazenosti, přičemž ve vyvolané nestabilitě vidí určitý revoluční potenciál ke zničení "starého prohnilého světa". Nakonec to vyhovuje i pašerákům lidí, kterým tato situace zajišťuje větší a bezpečnější zisky, než například obchod s drogami.
Pamatuji si, že útoky na intektuály a humanisty (samozřejmě dané do uvozovek) se počaly záhy po pádu starého režimu (za něhož byly ostatně snadno mobilizovatelné). M. Sládek jejich neblahý potenciál dobře vytušil a vyhmátl a rozhodně se svými voliči a posluchači na Merkelovou nečekal. Stačil mu Havel a stačil by mu kdokoliv jen trochu slušnější a skrupulóznější než byl on sám. Tady bych spatřoval "jádro pudla", ne v čím dál slábnoucích požadavcích většího idealismu.
a) My rozlišovat mezi těmi, kdo uprchli před válkou a kdo před stavem, ve kterém umírají jejich děti hlady neumíme. Tedy přesněji neumíme na potápějící se lodi v oceánu nebo v dav na hranici. To ostatně vyjadřuje i Steinmeier tím slůvkem "zurrückgewinnen". Bez řádného procesu o azylu to nejde.
Jde o racionální důvod, který se vztahuje k řádnému naplňování mezinárodních úmluv, které ratifikovala jak Česká republika, tak tuším všechny země EU.
b) Ten druhý důvod je morální. Nehodlám někomu říkat, víš, ve Vaší zemi není oficiálně válka a to, že tvého staršího bratra zastřelili bojůvky, které překročily hranice s Kongem a tvého mladšího vládní vojska, když stávající prezident před volbami vyhlásil stanné právo (inteligentní čtenář si zemi, kde to není výjimečné snadno najde, naše MZV věcí ji považuje za zcela bezpečnou) A už vůbec bych neuměl říkat do tváře matce, že její dítě sice zemřelo hlady, protože její nutriční příjem nestačil na vytváření mateřského mléka, ale to víte, válka to není.
NIcméně jako občan liberální demokracie považuji ten druhý důvod za věc, o které mohu své spoluobčany jen přesvědčovat. U toho prvního se ale opírám o platné zákony a právě jako občan liberální demokracie trvám na jejich plnění. Pokud se někomu nezdají, nechť nejprve prosadí jejich změnu, ale do té doby nechť jedná podle nich.
Mimochodem, ze stejných důvodů jsem překvapen, že Hrdlička nečelí trestnímu stíhání a pochopitelně nebudu volit stranu, která toleruje u svých členů otevřené pohrdání zákony této země.
V tom Vašem světě jsou vlastně subjektem jen "humanističtí sekerníci" a hlasatelé nenávisti vůči skupině obyvatel. Ostatní občane jsou jen objekt jejich manipulace a běženci vlastně existují jen jako strategická záminka.
Smutný a vyprázdněný svět pasivních mas, je mi vás lito, že v něm žijete.
p.s. Sekerník je označení mistra, který umí postavit vodní hamr nebo mlýn. Náročné a vážené povolání.
Z politického pokleslého žargonů 1. republiky to slovo sice avancovalo v padesátých letech do přijatelných vrstev jazyka jako označení politického fanatika, který jde přes mrtvoly, ale používalo se v podobě "sekyrník" -- takže spisovný tvar zbyl pro toho řemeslníka.
Za sebe můžu pana Nusharta ujistit, že si za své názory můžu já sám nikoliv třeba on, pokud si myslí něco jiného než já.
Výraz "komunistická sekyrnice" jsem neslyšel ani jednou.
Pak jsou tu samozřejmě i lidé, kteří si za své názory mohou sami. Domnívám se, že právě na ně je vhodné apelovat, aby ten bludný kruh vzrůstající nenávisti byl přetnut.
Podle mě však existuje rozdíl mezi názorem a přesvědčením (přesvědčením ve smyslu "víra"), na který se zapomíná, a v důsledku toho pak dochází k mnoha možná zbytečným sporům. Názor ještě není přesvědčením o (svojí) pravdivosti, umožňuje dialog, nezakládá nenávist. Na internetu se však lidé sdružují do "bublin", ani ne tak podle názoru, ale spíše podle (nezlomného) přesvědčení.
Nelze asi být člověkem bez přesvědčení (tedy bez "víry" – nikoli nutně v náboženském smyslu), je ale možné pokoušet se uvědomit si, co je ještě mým názorem a co už je mým přesvědčením – čemu věřím bez důkazů (prováděných v racionální rovině). Řekl bych, že přesvědčení se (narozdíl od názoru) často týká takových věcí jako dobro a zlo, pravidla správného chování apod. Jsou samozřejmě pokusy uchopit "dobro" a "zlo" racionálně, v rovině názoru, ale činí to nemalé obtíže.