Od kapitulace nacistického Německa uběhlo již více než sedmdesát dva let. Ačkoli je nacismus coby pojem stále přítomen v živé debatě, používáme ho často jako do určité míry metaforické označení pro extremistické a násilné postoje založené na kolektivní nenávisti. Hrůzy nacismu v plné síle jsou pro nás většinou již jen útržky černobílých dokumentárních filmů a fotek dávné doby a máme pocit, že se něco podobného nemůže opakovat, protože myšlenky nacismu jsou atraktivní pouze pro několik málo obskurních šílenců na okraji společnosti. Jsou opravdu nenávratně pryč?

Zkoumání historie a moderní společenské vědy nás však systematicky nabádají, abychom nebyli neskromně bohorovní. Žádný historický boj není nikdy vybojován navždy a plátno s uhlazenou malbou civilizované a humanistické společnosti může být kdykoli snadno protrženo, aby odhalilo démony, kteří jsou s námi navždy neodlučně spojeni. Stačí vhodná příležitost, nahodilý souběh okolností.

Tak jako marnivá celebrita nepřijde do společnosti dvakrát ve stejných šatech, ani žádný režim se nevrací ve stejném historickém kostýmu. Ostatně to, čím se nacismus zapsal do historie, nebyly hákové kříže, hajlování ani konkrétní volba nepřítele. Tím hlavním, proč není zapomenut, jsou hrůzy, které byly bezprostředním důsledkem státní politiky založené na principech kolektivní viny a plošné diskriminace vybraných skupin obyvatelstva. Přístup státu a společnosti k člověku se neřídil tím, jak se ten který člověk chová, ale k jaké náhodně zvolené skupině patří. To je ten nejpodstatnější definiční znak, podle kterého poznáme, že máme tu čest se stejnou ideologií, a tedy i s ní nerozlučně spjatými stejnými důsledky.

↗

Hrdličkův sloupek Pozor na slimáky je přímou obdobou nacistické degradační propagandy vůči Židům. Má za úkol skupinu lidí dehumanizovat a zbavit ostatní obyvatelstvo všech lidských ohledů k nim. Foto pxhere.com

Nacisté těžili z morální a ekonomické devastace Německa po první světové válce. Aby ji však mohli skutečně využít, potřebovali masivní propagandu, pomocí které vštěpovali veřejnosti svoji interpretaci historie, a především označili původce problémů a svého nepřítele — Židy. Od počátku třicátých let chrlil tisk dehonestující a dehumanizační články a karikatury na jejich adresu. Ta byla natolik účinná, že když v roce 1938 proběhl masivní protižidovský pogrom známý jako Křišťálová noc, vyjádřili s ním sice někteří Němci nesouhlas, ale nevyvolal žádnou efektivní reakci.

Vzdálená historie?

Od této historie jsme přes sedmdesát let daleko, a přesto jako by začínala znovu ožívat. V devadesátých letech zažila Česká republika vlnu rasistického násilí, především vůči Romům a černošským studentům a turistům. Pachateli byli vesměs extremisté z okraje společnosti. Nejvíce etablovaným rasistou a ultrapravicovým lídrem byl v té době ostatními opovrhovaný a ignorovaný Miroslav Sládek, jehož strana působila několik volebních období v parlamentu se ziskem 6—8 procent.

Následovala dekáda relativního klidu, po ní se však nacházíme ve zcela jiné situaci. Frustraci občanů, z nichž podstatná část žije čtvrt století po pádu komunismu v relativní chudobě a sleduje výkyvy politické kultury mezi korupcí a neskrývanou korupcí, osedlali političtí podnikatelé s beznadějí. Jako na zavolanou začali navíc do Evropy přicházet ve větším počtu lidé prchající před válkami a bídou. Lidé, kteří na první pohled nevypadají jako my. Jiný jazyk, jiná kultura, jiné náboženství. Ideální mobilizační nepřítel, zvláště když je mezi vyznavači jeho náboženství několik teroristů a na Blízkém východě vede válku teroristická organizace, formálně se hlásící ke stejnému náboženství. České země zachvátila protimuslimská hysterie.

Zpočátku ji živily a podněcovaly bizarní extremistické spolky a aktivisté jako Martin Konvička a Islám v ČR nechceme, bývalý člen Svobodných Petr Hampl nebo Eva Hrindová a Naštvané matky. Jejich propaganda, založená na hoaxech, dezinterpretacích a z kontextu vytrhávaných zprávách, postupně zapouštěla v populaci kořeny. Z části národa, která před pěti lety nevěděla o islámu vůbec nic, se během neděle stali fundovaní pseudoexperti, vykrmení chorobnými nesmysly samozvaných znalců islámu a bojovníků proti němu v jedné osobě.

Tato propaganda, skutečnými odborníky spíše ignorovaná a příliš nereflektovaná, pomohla utvořit v široké populaci sice zcela perverzní, ale zato natolik robustní obraz o islámu a muslimech, že je jen stěží narušitelný jak argumenty zvnějšku, tak vlastní zkušeností.

Je-li poptávka, přijde nabídka

Kde je poptávka, vzniká nabídka a kde se extremistům podaří získat pozornost, tam je v určité míře začnou napodobovat ti dříve umírnění. Tak se stalo a kromě SPD Tomia Okamury, která je na lhaní a systematickém vyvolávání strachu a nenávisti programově postavena, začali politiku nenávisti k cizincům přebírat i politici a frakce tradičních stran.

V ČSSD se tak například Milan Chovanec s flintičkou na hrudi pokouší zalichotit okamurovským voličům pokusem prosadit do ústavy děsivou formulaci, že každý občan má právo držet a nosit zbraň kvůli obraně státu. Děsivá je mimo jiné proto, že řada dalších politiků si bez váhání začala půjčovat metody nacistické propagandy a začala veřejnosti servírovat obraz nepřítele na život a na smrt — muslimů a imigrantů.

Jedním z takových je Chovancův stranický kolega, místostarosta Brna Bohunic Milan Hrdlička. Ten zveřejnil v oficiálním radničním zpravodaji naprosto neuvěřitelný sloupek Pozor na slimáky, který je přímou obdobou nacistické degradační propagandy vůči Židům. Ta měla za úkol je dehumanizovat a zbavit německé obyvatelstvo všech lidských ohledů k nim. To stejné dělá Hrdlička, který o muslimech píše jako o slimácích (odvozeno z hanlivého "muslimák", oba termíny hojně používané fanoušky IvČRN), kteří k nám míří po slizké cestičce jako invaze, nekontrolovaně se tu množí, chtějí nás ovládnout a všecko zničit.

Ani v ODS není syn Václava Klause jediným, kdo se snaží pomocí povzbuzování nenávisti a xenofobie přitáhnout Okamurovské voliče. Osvědčenou metodu propagandy — fotografie ve lživém kontextu — používá například Klausova kolegyně Zuzana Majerová Zahradníková. Zde zveřejnila fotku hořícího policejního auta s popisem "Krev, teror a strach. To je islám, to jsou muslimští přistěhovalci." Popis a kontext, do kterého fotku Zahradníková zasadila, je přitom zcela vylhaný. Ve skutečnosti v příběhu muslimové ani přistěhovalci nehráli žádnou roli. Šlo o útok francouzského demonstranta proti změnám zákoníku práce na policejní demonstraci proti násilí na policistech.

Jiným příkladem kapitalizace nenávistných nálad vůči muslimům je spolek Brno+, jejž vedou dva brněnští politici ODS: bývalý starosta Bohunic Robert Kotzian a starosta Starého Lískovce Vladan Krásný. Ti se ve své kritice integračního programu pro cizince brněnského magistrátu zaměřují na jedinou skupinu ze všech cílových skupin programu — na arabsky mluvící cizince. U všech ostatních skupin, jako jsou Vietnamci nebo Ukrajinci, nemají pánové z Brno+ s programem problém. Arabsky mluvící však na principu kolektivní viny automaticky přímo spojují s teroristy, extremisty a uživateli sociálních dávek a chtějí je vyloučit z práv, která přiznávají ostatním:

"Pak nám vyjde, že na usnadnění jednání osob z arabského jazykového prostředí s úřady město vynaloží přes 2 mil. Kč. To se týká i žadatelů o azyl z tohoto jazykového prostředí, tj. typově těch imigrantů, kteří dnes svým chováním sužují mnohá evropská města.

[...]

Možnost v Brně snadněji dosahovat na sociální dávky, třeba díky interkulturním politrukům, které nám nyní zajistili zastupitelé z Žít Brno, může být v budoucnu jedním z faktorů, které učiní Brno pro ilegální imigranty z arabského jazykového prostředí přitažlivější."

Toto jsou náhodně vybrané příklady, lze jich doložit mnohem více. Protimuslimské memy, které masivně kolují po internetu, jsou technicky i obsahově stejné jako plakáty nacistické dehumanizační propagandy proti Židům. Protimuslimské dehonestační generalizace na základě pouhé kolektivní viny a příslušnosti ke skupině jsou obsahově i technicky totožné s protižidovskou nacistickou propagandou, kterou šířily noviny jako Der Stürmer nebo Völkischer Beobachter.

Standardní výbava politiků

Znepokojující je, že tato nenávistná propaganda přestává být doménou okrajových extremistů a stává se postupně výbavou v tomto dříve umírněných politiků, stran i médií. Z izolovaného problému na okraji společnosti se pomalu stává stále přijatelnější norma v jejím středu. Dokonce i premiér Bohuslav Sobotka se nechal přimět k šílenému výroku, že "v Česku už muslimy nechceme".

Šiřitelé kolektivní nenávisti se přestávají za své názory stydět a přestávají se bát, že se jimi ze společnosti vyloučí. Cítí podporu a souznění se spiklenecky pomrkávajícím okolím. Nacistická dehumanizační propaganda místostarosty Hrdličky musela projít schválením redakční radou, než se dostala do tisku. Musela projít rukama různých lidí a ti všichni řekli: fajn.

Není to izolovaný úlet jednoho nechutného šílence. Je to odraz toho, že nepotřebujeme uniformy a hákové kříže k tomu, aby se nacismus pomalu vracel z černých děr na denní světlo. Nepotřebujeme k tomu dokonce ani antisemitismus, najdeme si jiného nepřítele. Kulisy a rekvizity se mění. Ale podstata zůstává stejná: politika založená na kolektivní vině, podněcování plošné nenávisti a perzekuce a náš tichý souhlas s ní.