Psychiatrie má v české společnosti tradici autoritativní vědy. Psychiatr bývá v médiích prezentován jako objektivní expert, který nám může jasně, ale důvěryhodně zodpovědět složité společenské otázky. Feminismus nás ale učí, že neexistuje objektivní neutrální věda, protože ji vždy tvoří a reprezentují konkrétní lidé. Je třeba se zamyslet nad jejich pozicí a souvislostmi, abychom mohli jejich sdělení číst nezávisle na autoritativnosti, se kterou nám jsou sdělovány a se kterou stigmatizují, nebo naopak legitimizují jednání lidí s celospolečenským rozměrem.

Když chceme dát do souvislostí veřejné projevy profesora Cyrila Höschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, lze využít tři vodítka odkazující k jeho osobním a profesním postojům.

Jedním z nich je vodítko genderové. V této oblasti se profesor Höschl vyjadřuje necitlivě a téma genderové rovnosti nevnímá z hlediska své odbornosti jako klíčové. Ilustrovat to lze například jeho vyjadřováním o „kauze Nečas“ (2013), který podle Höschla jako slušňák a naivní chlapec z Moravy nalétl svodům „konkubíny” Jany Nagyové. Höschl následně podává poměrně detailní rozbor osobností dané aktérky a daného aktéra.

Nagyová je v jeho očích žena, která si ze získání svého idolu udělá byznysplán a jejíž život byl hnán pocitem méněcennosti pramenícím z toho, že byla pouhou účetní z malého města. Nečasovým největším proviněním je podle Höschla to, že není protřelý „děvkař”, který by nekalé úmysly nebezpečné ženy odhalil a řádně s touto zatočil.

↗

Rétorika

Předtím (2012) se ještě jako člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace Höschl ohradil vůči kritice nízkého zastoupení žen mezi experty připravujícími Národní priority orientovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací: „Až bude mezi ženami více expertů na studium toho či onoho, budou mít větší vliv ženy.“ Ženy se podle něj nyní mohou takto realizovat třeba ve školství. „Tam je jich víc, tak ať se z toho radují,“ říká Höschl. (Předsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace je premiér — tehdy tedy Petr Nečas.)

Na výtku Národního kontaktního centra — ženy a věda, že takto koncipovaný výzkum je v důsledku mužský, protože neodráží zájmy celé společnosti už jednoduše proto, že ženy nemají paritní zastoupení (dokument schvalovalo 107 expertů a jen 12 expertek), reagoval takto: „Dokument má odrážet orientaci výzkumu, ne zájem mužů, žen, dětí nebo invalidů (sic). To, kolik žen ho schvalovalo, je nejenže nedůležité, ale musím se ovládat, abych neřekl něco žalovatelného. Až bude mezi ženami více expertů na studium toho či onoho, budou mít větší vliv ženy.“

Druhým takovým vodítkem je heterosexismus, kterým se profesor Höschl vyznačuje. Česko je v rámci Evropy na špici ohledně sebevražd dětí a dospívajících. Obecně známo je, že až čtvrtina takových sebevražd (především u mužů a chlapců) je motivována pociťovanou heteronormativitou ve společnosti. Když v tomto smyslu dostane Höschl v rozhovoru (2017) otázku na problematiku heterosexistické (či homofobní, chcete-li) šikany na školách, která je dle výzkumů v ČR znatelně rozšířená, v podstatě sdělí, že si za to lesby a gayové mohou sami svým zviditelňováním například průvodem během Prague Pride. Pak se oslím můstkem dostane k tématu migrantů, jak je u něj obvyklé, a kritizuje „přepjatou politickou korektnost“. Ale o tom ještě níže.

Nesdílím radikalismus, ale

Třetím vodítkem jsou tedy jeho společenské a politické postoje. Článek v Parlamentních listech (které o Höschlovi informují často) z roku 2014 popisuje jeho sdělení na shromáždění, které svolalo Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. Shromáždění mělo vyjádřit podporu práva Izraele na obranu. Höschl uvedl, že v některých médiích ale je relativizováno zlo, kterým je terorismus, a zpochybňováno právo Izraele na existenci. Nelíbí se mu, že média přinášejí názory obou stran. Sic. „Je to, jako kdyby v roce 1939 anebo 1940 musela být v BBC ve stejném rozsahu nacistická desetiminutovka," řekl za potlesku přítomných.

V roce 2015 pak byla jeho citace z Lidových novin odsuzující islamizaci použita ke konfrontování Magdy Vášáryové v České televizi (16. minuta): „Nesdílíme radikalismus docenta Konvičky, ale zcela se s ním shodujeme v tom, že islám v našem způsobu života nechceme. Nepatří do něj svým pojetím rovnosti pohlaví, individuálních svobod, pojetím zločinu a trestu a mnohým dalším. Máme opodstatněné obavy, že muslimští imigranti jednou — a nemohlo by to dlouho trvat — zcela změní život v naší zemi.“

Všimněme si jednak dikce („nesdílíme radikalismus… ale zcela se s docentem Konvičkou shodujeme…“, „náš způsob“ života…), použití plurálu „my“ (kterému nerozumím a daný článek jsem nečetl, takže nevím, na koho Höschl mluví) a využití tématu „rovnosti pohlaví“, ke kterému, jak jsem popsal výše, má jinak Höschl v praxi podrážděně odmítavý postoj. Za povšimnutí rozhodně stojí i to, s jakou samozřejmostí byl moderátorem tento citát prezentován jako autoritativní a objektivní, tedy seriózní. Uvědomme si, že Höschl je psychiatr a zde se vyjadřuje jako morální (ne odborná) autorita k tématu společenskému (sociologickému), politickému a náboženskému.

Všechny tyto nitky se pak sbíhají v nedávném rozhovoru pro veřejnoprávní Český rozhlas o výzkumu: „Vědci dokázali, že ti, kteří uprchlíky nechtějí, nejsou xenofobové.“  Český vědecký tým pod vedením Jiřího Horáčka a Ladislava Kesnera z Národního ústavu duševního zdraví (vedeného Höschlem) zkoumal dva extrémní postoje lidí k uprchlíkům — zjednodušeně „vítače“ a „odmítače“ — dočteme se v článku (a už toto stereotypní „zjednodušení“ by možná samo o sobě mělo být na pováženou).

Höschl v podstatě vysvětluje, že „xenofobové“ nejsou žádní nositelé psychiatrické diagnózy, ale normální lidé, jednající rozumně s rozvahou a svědomitostí. V této souvislosti je třeba vyjasnit, že „xenofobie“ není psychiatrický pojem (na rozdíl od klaustrofobie, arachnofobie, lidově známých psychiatrických pojmů). Tak jako u homofobie se jedná o termín sociologický, případně psychologický. Nejedná se pochopitelně o žádnou reálnou fobii, ale o popis nesnášenlivého a odmítavého normativního smýšlení a jednání. Höschl jako by se snažil legitimizovat projevy xenofobie.

Obdobně, ve stejném kontextu, byť s opačným postupem, je známá snaha legitimizovat projevy homofobní. Ustálil se pojem „gay panic defense“, kdy člověk, který se dopustil zločinu z nenávisti (např. vraždy jiné osoby z důvodu její příslušnosti k tzv. „sexuální menšině“) je hájen (i odborníky na duševní zdraví) s poukázáním na to, že šlo o stav duševní nepříčetnosti, fobie, vyvolané chováním dotyčného (gaye). Skvěle je to zachyceno v tragickém dokumentu Valentine Road, kdy mladý chlapec střelí spolužáka do hlavy přímo během vyučování. Odborníci se vraha zastávají s tím, že byl vyprovokován a vystaven sexuálnímu obtěžování ze strany oběti — tedy že mu zavražděný chlapec dal před jeho spolužáky valentýnku… Nepřipomíná vám to něco?

Svědomitý xenofob — náš vzor?

Když přemýšlím o „svědomitých“ a rozumně uvažujících xenofobech, může se to zdát vypjaté, ale vytanul mi na mysl Hitler, který svou svědomitostí, důsledností a chladnou racionalitou opřenou o soudobé vědecké (zásadně i psychiatrické) poznání bezprecedentně vynikl vytvořením mašinerie posvěcující genocidu na státní systém. Z psychologie dost dobře víme, že k takové nepředstavitelné totalitě máme my lidi ve skutečnosti mrazivě blízko a rétorika „utlačované většiny“ je jejím podhoubím. Tuto rétoriku používá Dominik Duka, představitel katolické církve, která sama má máslo na hlavě, a já ji vidím i v rétorice Cyrila Höschla, představitele psychiatrie, která má, řekněme, také svou stinnou historii…

Nechci opakovat celý kontext, který jsem popsal výše. Chtěl bych jen podpořit reflexi toho, jak je tvořena věda a jak jsou interpretovány její závěry. Věda nechodí po horách, ale po konkrétních lidech, kteří jí dávají svou podobu. Už tím, že určují témata, způsob, jakým jsou zkoumána, a s jakými závěry. Cyril Höschl podobu české vědy nepochybně určuje. Byl členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace (2011—2014) a prezidia Grantové agentury České republiky v letech 2008—2016. Přiznávám, že jsem daný výzkum ústavu vedený Höschlem nečetl, nicméně zřejmě není dosud publikován. Dozvědět se tak o něm můžete jen zprostředkovaně z webu Českého rozhlasu a Parlamentních listů, ze kterých informaci přebírají jiné obdobně tendenční stránky.

Rád bych uzavřel kritickým citátem varujícím před politickým zneužitím psychiatrie:

„Psychiatrie odjakživa svádí k politickému zneužití, nejnápadněji v autoritativních režimech. Na rozdíl například od kardiologie či neurochirurgie má téměř každý pocit, že psychiatrii rozumí a může tedy způsobem „podle sebe soudím tebe“ hodnotit druhé. Sklon zneužívat psychiatrii v boji s oponenty je leckde stále vehementní.

Mocipáni často nahlížejí psychiatrii nikoliv jako součást medicíny, nýbrž jako služku vhodnou k diskreditování či odstraňování nepohodlných jedinců […] jež měla především uklízet rušivé jedince ze zorného pole „slušné“ společnosti. Je tedy v politické tradici chápat psychiatrii jako nástroj represe, což zdaleka není specialita pouze komunistických režimů, i když tam byl tento vztah modelový: nesouhlasíš-li s vedením politbyra či máš-li odlišný politický názor, musíš být nutně duševně vyšinutý a patříš tedy do blázince.“

Cyril Höschl, 17. 9. 2014