Psychologie není koučink. Vydá-li se stejnou cestou, podřeže si pod sebou větev

Adam Táborský

Běžný psycholog si nevydělá o nic víc než učitel nebo zaměstnanec neziskovky. Oproti tomu koučink dnes představuje zlatý důl. Self-promo by se proto mohlo jevit jako snadná cesta k finančnímu zabezpečení. Je ovšem ta správná?

Psychologové typu Jordan Peterson mají v éře sociálních sítích miliony sledujících. Co z toho plyne pro nás ostatní, kteří v oboru pracujeme? Foto Sott.net

„Finanční ohodnocení motivuje zaměstnance jen krátkodobě,“ píší s oblibou ve svých lifestylových textech pracovníci HR („lidských zdrojů“), dříve označovaní pojmem vyšlým z módy jako „personalisté“. Ospravedlňují tak nedostatečné finanční ohodnocení nabízených pracovních pozic a jako „důkaz“ svého tvrzení předkládají výzkumy o štěstí, které přeci není založené na finanční stránce. A pokračují: „Klíčovým motivem, za kterým se dospělí ženou, je úspěch.“ Kam se však podělo zabezpečení rodiny nebo smysluplnost práce?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je mnoho profesí, u kterých je úspěch velmi těžko dosažitelný a u kterých může být mnohdy institucionálně přehlížen. Do jedné z takových profesních kategorií spadají psychologové.

Mnoho lidí při debatě o psychologii na prvním místě napadne, že se jedná o obor, jehož popularita stoupá. K terapeutům chodí čím dál více lidí a pro určitou část z nich představuje jejich profese zlatý důl. Většině psychologů to však zní jako vysněná romantická představa. Kdo tedy je vlastně psycholog?

Psycholog je absolvent pětiletého studia psychologie na vysoké škole. Není to absolvent medicíny — tím je psychiatr, který může na rozdíl od psychologa předepisovat léky. Každý psycholog se po studiu specializuje na něco jiného: někdo pracuje s dětmi v pedagogicko-psychologické poradně, někdo jako personalista v HR, někdo na škole, někdo v manželské poradně. 

Speciální odnoží je pak klinický psycholog — ten po studiu musí podobně jako lékař pět let pracovat na plný úvazek ve zdravotnictví, absolvovat předatestační přípravu a následně složit atestační zkoušku v klinické psychologii. Výhodou je, že poté může sám pracovat ve smluvním vztahu s pojišťovnou a také jako jediný psycholog pacientovi oficiálně vystavit diagnózu.

Otázka, kde správně užít pojmu psychoterapeut, je poněkud složitější. Psychoterapeut je klinický psycholog, který má současně atestaci z psychoterapie. Všichni ostatní, kteří mají psychoterapeutický výcvik, který trvá zhruba pět let, a další přibližně dva roky supervize — práce pod vedením zkušenějšího kolegy —, tak dělají terapii nebo psychologické poradenství. 

Kdy tedy vyhledat pomoc psychoterapeuta, terapeuta nebo psychologa s náležitým vzděláním? Kdykoliv, kdy vám není dobře, máte problémy ve vztazích či chcete ve svém životě nějakou změnu.

Za skutečným psychologem nebo terapeutem stojí léta dřina

Nastávajícím psychologům se většinou slibuje, že jejich práce bude mít hodnotu a smysl, že je posláním. Za smysl však banky hypotéku nepřidělují. 

Při pohledu na výplatní pásky nebo tabulkové platy psychologů je zjevné, že jde o podhodnocený obor na úrovni práce v občanském sektoru nebo ve vzdělávání — přičemž u učitelství alespoň všichni uznávají, že je podhodnocené a existuje tlak na to situaci zlepšit.

Klasická cesta současných psychologů ke vzdělání vede přes gymnázium, následně přes dosažení společně s právníky nejvyššího percentilu při přijímacích zkouškách na vysokou školu, potažmo několikakolové přijímací řízení. Po pětileté dřině, která zahrnuje rigoróznost vědeckého přístupu a následně jeden nebo dva vlastní výzkumy v rámci bakalářské nebo diplomové práce, čeká na psychology pracovní trh. Jaké možností se nabízejí, jsme si řekli: školní psycholog, „lidské zdroje“ nebo klinický psycholog ve zdravotnictví. 

Platy i „kariérní stropy“ se v jednotlivých odvětvích liší, ale pokud se neženete za zmíněným „úspěchem“, tak se zpočátku pohybují okolo pětadvaceti tisíc korun hrubého měsíčně, a rozhodně neroste tak rychle jako v korporátech. Pro mnohé je tato skutečnost vystřízlivěním, ale zároveň se drží přesvědčení a hodnoty „vždyť přeci lidem pomáháme“. 

Vystřízlivění přichází až za několik let, kdy si uvědomíte, kolik úsilí jste do své práce vložili: jen do terapeutického výcviku jste investovali statisíce — až půl milionu korun — a další desítky tisíc do navazujícího vzdělávání, protože vám šlo o svůj vlastní rozvoj… a především kvalitu života vašich klientů. Vystřízlivění může přijít právě ve chvíli, kdy si říkáte, jestli všechny vložené finanční prostředky, a především volný čas, za vzdělávání stály. 

Čím to je, že finanční ohodnocení psychologů, kteří dělají tak „záslužnou“ práci, tedy pomáhají klientům a pacientům v průchodu jejich životem, je natolik nízké? Samozřejmě je možné poukázat na fakt, že většina psychologů státními zaměstnanci, a mají tedy jako ostatní nikterak závratné tabulkové platy. 

Současně se ovšem už od studií psychologům vštěpuje, že nejsou dost dobří, dostatečně připraveni, že jim stále chybí „ty správné papíry“ a léta praxe. Pěstuje se v nich obava, abych klientům neublížili, a proto se necítí připraveni až do chvíle, kdy nejsou připraveni na sto dvacet procent. 

Jaký je ovšem rozdíl ve srovnání s takovým stomatologem? Vždyť první plomba, kterou po škole udělá, také nebude nikdy tak precizní jako ta po deseti letech praxe. 

Vždyť to musí být zlatý důl!

Zpátky k psychologům s psychoterapeutickým výcvikem. Jak je to s nimi? Průměrné ohodnocení v Praze činí 800 korun za 50 minut. To vypadá jako zlatý důl! Za ním se ovšem skrývají náklady jako pronájem místnosti, který se pohybuje okolo 150 — 200 korun na hodinu, pokud obětujeme kus svého pohodlí a jsme ve sdílených prostorách s dalšími terapeuty. Zkuste se zamyslet nad částkou, která se platí v dražších kadeřnictvích.

Zároveň po každém sezení sepisujeme poznámky a na jednotlivé klienty si během týdne vzpomeneme a k poznámkám se vracíme. Práce tedy trvá ve skutečnosti mnohem déle než onu jednu hodinu sezení s klientem. 

Existují rozličné názory na ideálním počtu klientů za den: říká se, že u čtyř se terapeuti ještě zvládají dostatečně soustředit a být duchem přítomni bez velkých potíží. Ono přece jenom rozplétání strastí a životních problémů není jednoduchá záležitost. 

Psychologové také doporučují materiály, způsoby a techniky, jak si jejich klienti mohou pomoct sami, aby práce na sobě nebyla omezena pouze na hodinu týdně. I přesto, že doporučují materiály druhým, mohou zapomínat na sebe. Nemluvě o tom, že práce s lidmi je náročná obecně — kdo pracoval v pohostinství, ví, že někdy člověk zkrátka nemá den. 

„Prožil jsem si depresi, když jsem léčil jiné.“ Výzkum dokazuje, že ani vnitřní svět psychologů není imunní vůči zranitelnosti, ba právě naopak „přežvýkávání“ problémů klientů může být příčinou k depresím, pokud o sebe terapeuti náležitě nepečují. Studie v Anglii hovoří až o padesáti procentech terapeutů s takovouto zátěží. 

Někteří psychologové popisují, že jim vlastní emoční turbulence umožňují být více empatický s klienty. Na druhou stranu v takových případech popisují zvýšenou izolaci v rámci psychologické obce, méně energie a schopnost soustředit se na vztah s klienty. 

K posouzení rizikovosti sebevražednosti psychologů nejsou jednotná data. Ve zdravotnictví je však celkově vyšší pravděpodobnost sebevražednosti a Americká asociace psychologů vnímá duševní zdraví psychologů jako téma, kterému by se měla věnovat zvláštní pozornost.

Na cestě k důstojné práci

K pracovní náplni terapeutů bohužel nejsou žádná data. Z mého okolí je ovšem zřejmé, že většina psychologů s psychoterapeutickým výcvikem pracuje „na sebe“ dva dny v týdnu a zbytek po ambulancích nebo zdravotnických zařízeních.

Ke všem jiným problémům oboru komplikuje život existence nejrůznějších šarlatánů, kteří nabízejí zaručený osobnostní rozvoj, a vzhledem k pochybnému obsahu, mají celý svůj byznys model založený právě na marketingu. Práce běžného psychologa není žádný výdělečný koučink, jak by si mohli někteří tváří v tvář záplavě nejrůznějších self-made terapeutů pochybné kvality, kteří organizují seberozvojové kurzy za tisíce, myslet. Existují samozřejmě poctiví kouči a mentoři, jejichž práce má svou přidanou hodnotu. Problém je, že je čím dál tím složitější mezi jednotlivými skupinami rozlišovat.

Psychologie se stejně jako občanský sektor, sociální práce nebo celé zdravotnické služby věnuje pomoci lidem, a stejně tak není systémově náležitě ohodnocená. Zároveň se jedná o obor, který je postavený na referencích, čímž se může vymykat ostatním službám. Na „promu“ zkrátka záleží.

Klidně se zajdete ostříhat do neznámého kadeřnictví jen proto, že ho máte za rohem — v nejhorším případě člověk příště zkusí jiné. U psychologů to tak nefunguje: máme obavu, jaké by to bylo, radši se zeptáme na doporučení anebo k nim k naší škodě možná ani nedojdeme. 

Jak tedy pracovní podmínky psychologů zlepšit? Především je třeba o významu jejich povolání více mluvit, pomoci veřejnosti porozumět, jaký je rozdíl mezi psychologem, terapeutem a amatérským šarlatánem, a posilovat tak prestiž celého oboru. Jelikož je značná část psychologů státními zaměstnanci, zásadní roli ve zvýšení platů bude vždy hrát vláda. Stejně tak jako v regulaci celého prostředí.

Psychologie není koučink

Jak je možné, že nám Petr Ludwig, autor bestsellerové knihy Konec prokrastinace, přednáší o psychologických tématech, na které chodí stovky lidí? A jak je možné, že pak tato témata přednáší jeho kolegové s právnickým backgroundem a trochou koučování k tomu? 

Odpověď je jednoduchá — dobře se prezentuje, komunikuje se svými klienty na mnoha kanálech a má poutavý obsah. Znamená to tedy, že být „úspěšným psychologem“ dnes vyžaduje neustálé self-promo? Do jisté míry ano. Je to ovšem typ úspěchu, k němuž má smysl směřovat?

Během studia a celoživotního vzdělávání se psychologové zaměřovali na pomoc svým klientům, nikoliv na self-promo. Zkuste si představit, jak by takové self-promo v psychologii mohlo vypadat: „Empatickými rozhovory jsem vyléčil rakovinu,“ „Zaručuji největší podporu vašeho rozvoje v České republice“… 

Přílišné přizpůsobování se a podbízení klientům není cesta. Snadno bychom se totiž mohli octnout v situaci, kdy bychom si pod svým oborem sami podřezali větev — psycholog má totiž klienta podporovat v jeho osobnostním rozvoji, nikoli se mu vlichocovat. 

Z individuálního hlediska bych psychologům přál, aby věnovali více času sebeprezentaci a přiblížili se klientům. A nebáli se pustit do soutěže se zbytkem trhu, který si na psychologii jen hraje. 

V tomto ohledu považuji za příklad dobré praxe singapurského Daryla Chowa. Ve své knize The First Kiss rozebírá první sezení terapeuta s klientem, a jak dosáhnout toho, aby se klient vrátil, pokud je třeba. Databází svých školení podporuje globální dosah. V neposlední řadě během koronavirového období poskytl svou audio knihu na čtrnáct dní zdarma. 

Současně je ovšem myslet také na ty, kteří v oboru psychologie dělají nanejvýš záslužnou práci, a nemají prostředky, čas ani chuť na to zakládat Youtube kanál nebo sbírat followery na sítích. Není samozřejmě nic špatného na propagování své práce, ale současně musí být hranice, která umožní lidem odlišit rozdíl mezi psychologem, terapeutem a self-promo guru. Když už pomáháme klientům na jejich vnitřní cestě, tak bychom jim mohli pomoct i v rozlišování mezi psychology a lidmi, kteří vydělávají na bezmoci a dezorientaci lidí v komplikovaném světě. Je skutečně něco jiného jít na sezení nebo konzultaci k terapeutovi než si pustit online seberozvojový kurz. 

Je třeba lidem vysvětlovat, že duševní péče je stejně důležitá jako fyzická, a jak taková péče o sebe vypadá. Třeba se pak někdy prokoušeme do světa, kde bude dostupná psychologická péče pro všechny, kde psychologové budou mít důstojné podmínky a kde nebudou soutěžit na trhu sociálních sítích s lidmi, kteří nabízejí instantní odpovědi na složitosti duše a světa.

      Diskuse