„Finanční ohodnocení motivuje zaměstnance jen krátkodobě,“ píší s oblibou ve svých lifestylových textech pracovníci HR („lidských zdrojů“), dříve označovaní pojmem vyšlým z módy jako „personalisté“. Ospravedlňují tak nedostatečné finanční ohodnocení nabízených pracovních pozic a jako „důkaz“ svého tvrzení předkládají výzkumy o štěstí, které přeci není založené na finanční stránce. A pokračují: „Klíčovým motivem, za kterým se dospělí ženou, je úspěch.“ Kam se však podělo zabezpečení rodiny nebo smysluplnost práce?

Je mnoho profesí, u kterých je úspěch velmi těžko dosažitelný a u kterých může být mnohdy institucionálně přehlížen. Do jedné z takových profesních kategorií spadají psychologové.

Mnoho lidí při debatě o psychologii na prvním místě napadne, že se jedná o obor, jehož popularita stoupá. K terapeutům chodí čím dál více lidí a pro určitou část z nich představuje jejich profese zlatý důl. Většině psychologů to však zní jako vysněná romantická představa. Kdo tedy je vlastně psycholog?

Psycholog je absolvent pětiletého studia psychologie na vysoké škole. Není to absolvent medicíny — tím je psychiatr, který může na rozdíl od psychologa předepisovat léky. Každý psycholog se po studiu specializuje na něco jiného: někdo pracuje s dětmi v pedagogicko-psychologické poradně, někdo jako personalista v HR, někdo na škole, někdo v manželské poradně. 

Speciální odnoží je pak klinický psycholog — ten po studiu musí podobně jako lékař pět let pracovat na plný úvazek ve zdravotnictví, absolvovat předatestační přípravu a následně složit atestační zkoušku v klinické psychologii. Výhodou je, že poté může sám pracovat ve smluvním vztahu s pojišťovnou a také jako jediný psycholog pacientovi oficiálně vystavit diagnózu.

Otázka, kde správně užít pojmu psychoterapeut, je poněkud složitější. Psychoterapeut je klinický psycholog, který má současně atestaci z psychoterapie. Všichni ostatní, kteří mají psychoterapeutický výcvik, který trvá zhruba pět let, a další přibližně dva roky supervize — práce pod vedením zkušenějšího kolegy —, tak dělají terapii nebo psychologické poradenství. 

Kdy tedy vyhledat pomoc psychoterapeuta, terapeuta nebo psychologa s náležitým vzděláním? Kdykoliv, kdy vám není dobře, máte problémy ve vztazích či chcete ve svém životě nějakou změnu.

Za skutečným psychologem nebo terapeutem stojí léta dřina

Nastávajícím psychologům se většinou slibuje, že jejich práce bude mít hodnotu a smysl, že je posláním. Za smysl však banky hypotéku nepřidělují. 

Při pohledu na výplatní pásky nebo tabulkové platy psychologů je zjevné, že jde o podhodnocený obor na úrovni práce v občanském sektoru nebo ve vzdělávání — přičemž u učitelství alespoň všichni uznávají, že je podhodnocené a existuje tlak na to situaci zlepšit.

Klasická cesta současných psychologů ke vzdělání vede přes gymnázium, následně přes dosažení společně s právníky nejvyššího percentilu při přijímacích zkouškách na vysokou školu, potažmo několikakolové přijímací řízení. Po pětileté dřině, která zahrnuje rigoróznost vědeckého přístupu a následně jeden nebo dva vlastní výzkumy v rámci bakalářské nebo diplomové práce, čeká na psychology pracovní trh. Jaké možností se nabízejí, jsme si řekli: školní psycholog, „lidské zdroje“ nebo klinický psycholog ve zdravotnictví. 

Platy i „kariérní stropy“ se v jednotlivých odvětvích liší, ale pokud se neženete za zmíněným „úspěchem“, tak se zpočátku pohybují okolo pětadvaceti tisíc korun hrubého měsíčně, a rozhodně neroste tak rychle jako v korporátech. Pro mnohé je tato skutečnost vystřízlivěním, ale zároveň se drží přesvědčení a hodnoty „vždyť přeci lidem pomáháme“.