Na každého z nás současné restrikce a opatření působí jinak a mnoho lidí se s pocitem osamění těžce vyrovnává. Jsou však mezi námi i skupiny lidí, kteří pocit osamění zažívají dennodenně. Jak pandemii prožívají senioři, autisté nebo lidé s hendikepem a co pro ně můžeme udělat?

Sociální distanc ovlivňuje celou společnost, ale každého jinou měrou. Obecně v karanténě dochází k nárůstu depresivity, úzkostnosti, nespavosti a sebevražedných myšlenek, ale také zvýšenému stresu, podrážděnosti, strachu, zmatku, hněvu, frustraci či nudě. Některé problémy přetrvávají i po návratu do normálu.

Jak tomu u podobných výjimečných událostí bývá, nejhůře dopadají na ty nejvíce znevýhodněné a zranitelné skupiny. Výzkumy psychologického dopadu masových traumat (například přírodních katastrof či propuknutí chřipky) naznačují, že pandemie by mohla poškodit zejména duševní zdraví marginalizovaných skupin, které mají horší přístup k socioekonomickým zdrojům a podpůrným sociálním sítím.

Ohrožené skupiny uvádějí vyšší úroveň sociální izolace a zesílené pocity osamělosti než produktivní společnost. Izolace je spojena se zvýšeným výskytem srdečních chorob, demencí a dalších zdravotních problémů. Kromě toho může současný nápor na zdravotnický systém prohlubovat diskriminační přístup k jednotlivcům se zdravotním postižením, což pochopitelně zhoršuje úzkost z nemoci.

Pojem ohrožení je nejčastěji spojován s živočišnými druhy, jimž hrozí vyhynutí — často z důvodu ztráty přirozeného prostředí. Cosi podobného nyní zažíváme i my.

Ztráta přirozeného prostředí se dotýká třeba studentů, kteří se museli vystěhovat z kolejí a kterým „utíkají“ jedny z nejlepších let života, kdy se mohou bavit a zkoušet, co všechno je možné. Podobně jsou na tom děti, které náhle nemohou rozvíjet své mezilidské dovednosti s vrstevníky tváří v tvář.

Zapomínáme ovšem i na skupiny, které jsou ohroženy i za běžných podmínek — ty, kteří strádají normálně a nyní o to více, pouze jsme si zvykli je přehlížet. Při troše zjednodušení lze říct, že druhá vlna pandemie prohlubuje vlnu první a že platí přímá úměra: osamocení se stali osamocenějšími, křehcí se stali křehčími, ohrožení se stali ohroženějšími.

Právě tito lidé často nemají blízké, jimž se svěřit, a zpravidla ani prostředky na to vyhledat odbornou pomoc. Dopadům současné situace jsou tak vystaveni naplno.

Poslední týdny spolupracuji se zařízeními, v nichž žijí lidé, kteří zažívali pocity osamění už před pandemií. Spolu s dalšími terapeuty jim zdarma nabízíme sezení ve snaze v těchto těžkých chvílích alespoň trochu pomoci. Jak situaci vnímají?

Samoživitelé: Nejistota v nouzi

O tom, jak jsou samoživitelé systémově opomíjeni během pandemie již bylo napsáno mnoho. Jak ale současnou situaci prožívají?

Samoživitelky jsou zasaženy hned na několika úrovních. Psychiku mají otřesenou podobně jako ostatní s tím rozdílem, že na sobě nesou větší odpovědnost, a dostávají se tak snáze do víru beznaděje. Na pracovním poli přišly mnohdy o své brigády, práce na částečný úvazek nebo dohody.

Děti mají doma a nemají pro ně hlídaní: Našla jsem si brigádu za 120 korun na hodinu, ale musím nabízet hlídaní za 50 korun na hodinu.

Samoživitelé se pro svůj život obtížně vytváří finanční rezervy. Často se potýkají se strachem ze zadlužení a nejisté budoucnosti. Někteří se dostávají do dluhové pasti a spirály strachu z toho, že jim budou děti kvůli špatné finanční situaci odebrány: Nevím, co bych dělala, kdyby mi sebrali děti. Zmobilizovala jsem všechny blízké, abych situaci nějak nezvládla. Naštěstí fungujeme i mezi sebou, kdy si pomáháme na sociálních sítích. Je to takový swap, vyměňujeme si oblečení za čokoládu nebo třeba adventní věnec.

Hendikepovaní: Neděle sedmkrát týdně

Koronavirové období přináší do života hendikepovaných další nálož strachu a osamění. Řada z nich se octla v úplné izolaci, chybí jim zejména rodiny. I kdyby rodinní příslušníci navštěvovali domov na jednu hodinu v týdnu, přinášeli by s sebou injekci energie a závan svěžesti.

Sociální pracovníci se snaží kontakt s rodinou vynahradit alespoň voláním nebo spojením přes počítač — ten ovšem bývá jeden pro celé oddělení. Nehledě na to, že sociální pracovníci slouží podobně jako zdravotní sestry dvanáctihodinové směny, a jejich energie tak často naráží na své limity.

Mnoho hendikepovaných stráví v ústavní péči většinu života. O to smutnější se může zdát, že na změnu spjatou s omezením aktivit (dopolední kroužky, škola) přistoupili rychle, až odevzdaně. Na izolaci jsou zkrátka zvyklí. „Všechny aktivity jsou zrušené. Každý den, tak vypadá jako neděle. Zbyla televize,“ vypráví jeden z nich.

Senioři: Změna vnímání

Od chvíle, kdy do domovů seniorů pronikla nákaza, se jejich obyvatelé octli v dlouhodobé izolaci, bez kontaktu s rodinnými příslušníky. Každý je na tom samozřejmě zdravotně i mentálně jinak, jedno ale mají společné: s tím, jak ubývá stimulů zvenčí, dochází ke změně vnímání prostoru a času. V lepším případě reagují na kladené otázky opožděně, v horším nedostávám odpověď žádnou. Ztrácejí se ve svých vzpomínkách.

Aktivizační personál se jim kontakt s rodinami snaží nahradit, s klienty si povídají, předčítají. Chtějí jim dát najevo, že jsou s nimi. Omezuje se ovšem dotyk, který má v případech seniorů tolik podpůrný dopad.

Jedním ze způsobů, jak se z nastalou situací vypořádat jsou virtuální prohlídky. Ve virtuální realitě senioři mohou navštívit města, památky, přírodu i lesy. Výlety cílí na rozpohybování jednotlivců, posílení vztahů a aktivaci vzpomínek.

Lidi na autistickém spektru: Stres na druhou

U lidí na autistickém spektru jsou reakce nejrozmanitější. I proto, že každý autista má k izolaci různou toleranci. U extrovertních lidí s aspergerovým syndromem, kteří „přežívají“ díky zaplnění diáře, dochází ke zhoršení fungování a ztrátě chuti do života. U těch introvertních převládají plusy anebo dokonce žádná změna. „U mě k omezení sociálních kontaktů dojít nemůže, to snad ani nejde,“ usmívá se jeden z mých klientů.

Řada z nich ovšem zažívá stres, který přesahuje rovinu izolace. Omezují se terénní sociální služby, což zvyšuje nároky na péči rodiny, která je tak přetížená. Děti s poruchou autistického spektra se navíc pečovatelů a terapeutů s rouškou často bojí. Někteří ji kvůli hypersenzitivě a úzkosti nesnesou ani sami na sobě.

Tato skupina je charakteristická i specifickým zájmem. Pro některé se jím stal sám covid, který bedlivě sledují a studují. Na druhou stranu se objevuje protipól, kdy jsou zprávami přesyceni a prožívají úzkosti.

Lidé na spektru obecně nemají rádi změny, kterých se nyní děje mnoho. Pracně osvojené návyky se velmi rychle vytrácejí a až se vše vrátí do normálu, bude se muset opět začít od píky.

U rodičů dětí s autismem se projevuje větší frustrace a omezení mají větší dopad: Synovi je 4,5 roku, není verbální, v základních potřebách komunikujeme buď obrázky, nebo znaky. A najednou skoro nic nemůžeme. Přijde mi, že ho o něco okrádám, že ho neposouvám. Každým dnem cítím, jak mi odchází energie. Jsem jako papiňák. Takže spíš než on to nesu špatně já.

Co můžeme pro ohrožené skupiny udělat?

Způsobů, jak podpořit ohrožené skupiny nebo osoby, které o ohrožené pečují, je mnoho. A nemusíte být zrovna psycholog. Na empatii a umění naslouchat není třeba mít papír. Hlavní je nabídnout blízkost.

Přiblížit se k druhým můžeme i digitálně, telefonicky nebo klasickou metodou tužka papír. Jakýkoliv večer můžete strávit se sklenkou vína a sepsáním tří dopisů na adresu nějaké instituce. Napsat můžete něco o sobě anebo i něco o tom, jak na dotyčnou osobu myslíte, držíte jí palce, a kdyby žádala nějakou další formu podpory, ať se vám ozve. Inspiraci můžete najít třeba v Úsměvu do schránky.

Telemedicína získává na stále větší oblibě. Stačí našim blízkým zavolat a říct jim, ať se oblečou a jdou na balkón nebo k otevřenému oknu a řeknou vám, co vidí. Ptejte se na barvy, tvary, sdílejte vzpomínky. Popovídají si a navíc se nadýchají čerstvého vzduchu.

Ve Velké Británii pomáhají osamělým lidem s nákupem, půjčováním psů na venčení a v rámci kampaně Adoptuj si prarodiče udržují kontakt s opuštěnými klienty domovů pro seniory. Český projekt Fandi mámám zase nabízí materiální pomoc maminkám samoživitelkám, a to na základě jejich konkrétních potřeb a přání — od plenek, přes aktovku do školy, dětské kolo až třeba po pračku. My v Terapii mezi stromy jsme se rozhodli jít cestou sbírky na Donio: po ukončení restriktivních opatření vyrazíme s ohroženými skupinami do přírody.

Je důležité si uvědomit, že sami jako produktivní populace zas o tolik nepřicházíme. V setrvačném chaosu si nyní můžeme najít svoje místo klidu, uklidnit se. Když se uklidníme, tak můžeme svým ratolestem vynahradit čas, který jsme spolu dříve nemohli trávit, vyrazit s nimi třeba do přírody.

Univerzální návod na to, co dělat, nelze vydat, ani se jím případně následně řídit. Jiná situace je ve městech a v obcích, v jiné situaci jste, pokud podnikáte v gastru nebo pokud jste klientem domova pro seniory. Vždy se ale můžete zaktivizovat a poslat svou podporu dál.

Když se čtyřiadevadesátiletého Davida Attenborougha ptali, proč je stále aktivní a zasazuje se o planetu, odpověděl, že proto, že měl šťastný život, v němž se mu dostalo výsad jako málokomu. Bylo by příjemné, kdyby každý z nás v sobě nyní malý kousek Davida objevil a poslal ho dál.