Škola na dálku

Filip Outrata

Cokoli, co pomůže vtáhnout rodiče do vzdělávání jejich dětí, propojit je se školou a zaangažovat na výuce, je dobré. V tomto smyslu může dnešní pohroma mít svou odvrácenou kladnou stranu.

Platí, že komplikace a vnější zásah, které způsobí, že škola najednou nefunguje jako jakýsi samozřejmý automatismus, s nímž se počítá a s nímž není nutné se hlouběji zaobírat, jsou dobré samy o sobě. Foto ReadyElements, pixabay.com

Jednou z nejvíce deprimujících věcí této celkově chmurné doby je pro mě pozorovat, jak jsou někteří lidé doslova uhranuti sledováním počtu nakažených, hospitalizovaných a mrtvých. Tak trochu jako můry poletující kolem lampy tančí kolem majestátu Smrti, nemoci a zániku. Nahrává tomu způsob mediálního referování i samotná magie čísel, která v jiné formě funguje třeba u předvolebních průzkumů. Ta každý den se měnící čísla v sobě mají daleko víc než pouhý sled cifer.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Co mě naopak baví a připadá mi dobré, jsou zkušenosti, které si matky a otcové vyměňují o distanční školní výuce svých dětí. Je to samozřejmě pouze malý vzorek, osobní střípek z mozaiky situací, které jsou zdaleka ne vždy povzbudivé a pozitivní. Pro mnoho dětí, zejména ty se speciálními vzdělávacími potřebami, ale nejen ty, znamená zavření škol a nutnost učení se na dálku čistou ztrátu. Pro ty, které mají větší štěstí, to ale může být cenná lekce kreativity.

Díky dceři v první třídě jsem měl možnost to také zažít. První hodina online výuky dopadla tak, že se připojily skoro všechny děti, potažmo jejich rodiče, ale chyběla paní učitelka. Reálná výuka ve smyslu probrané látky se nekonala, přesto ale to nebyl promrhaný čas. Děti viděly své spolužáky a kamarády v jejich domácím prostředí, a co je ještě důležitější, viděly své rodiče „v akci“, zapojené do školního dění. Dítě a rodič byli jeden tým.

Vtažení rodičů do školního vzdělávání, vytváření spojení mezi domovem a školou mi přijde jako jedna z vůbec nejdůležitějších věcí, a to zcela bez ohledu na pandemii. Cokoli, co se rodič dozví o škole jako o instituci tak významné pro život svého dítěte, je dobré. V tomto smyslu platí, že komplikace a vnější zásah, které způsobí, že škola najednou nefunguje jako jakýsi samozřejmý automatismus, s nímž se počítá a s nímž není nutné se hlouběji zaobírat, jsou dobré samy o sobě.

Ačkoli to pro mnohé rodiče i učitele teď vůbec není jednoduché a příjemné, nově nabyté znalosti a dovednosti ve využívání online výukových platforem se budou hodit. Už proto, že jedním z kamenů úrazu ve vzdělávání celkově je a stále víc bude generační nepoměr v ovládání technologií. Cokoli, co pomůže těm starším udržet v této oblasti krok s mladými nebo za nimi co nejméně zaostávat, má velkou cenu nejen pro vzdělávání, ale i pro soudržnost společnosti jako takovou.

Kreativita je bohatství

Lze si to snad představit jako další z forem bohatství. Kreativita a flexibilita (často nesprávně označující spíše zaměnitelnost, coby popření vlastní individuality) mají nespornou hodnotu v tom, že člověka činí odolnějším vůči náročným životním zkouškám. Paradoxně ten, kdo v mládí musel prožít těžké situace, je pak lépe vybavený vyrovnávat se s problémy života. To není nějaká adorace negativity, spíš oslava vnitřně bohatého, hlubokého, celistvého života.

S distanční výukou jsem v průběhu posledního půl roku učinil zkušenost i jako učitel, v rámci univerzitní výuky v malé skupině. Překvapilo mě, jak dobře tato náhradní forma výuky funguje. Možná i díky tomu, že se v uspořádání virtuální učebny role vyučujícího ukázala v trochu jiné podobě, než je ta tradiční (katedra, učitel/přednášející proti studentům/posluchačům). Jak vím od jiných vysokoškolských vyučujících, jejich zkušenosti nejsou vždy tak pozitivní. Ale věřím, že i zde může být nouzový stav k něčemu dobrý.

Stav, ve kterém se teď všichni nacházíme, je jakousi prezenční výukou v předmětu, o kterém jsme se dosud učili jen zprostředkovaně a distančně. Je to praktická výuka, kurz mimořádné životní situace. Můžeme touto zkušeností projít a mnohému se naučit, mnohé si osvojit, získat. V tuto chvíli jsou daleko více vnímané již utrpěné i hrozící ztráty — a je to úplně pochopitelné. Ale existuje i méně zjevná druhá strana věci, v tomto případě ta kladná. A není to jen laciné hledání útěchy za každou cenu.

Covidová pandemie je mimo jiné také příležitostí promyslet si priority, seřadit si, co je skutečně podstatné a co pro to můžeme udělat. Jak důležité je vzdělání, jak důležitá je kultura — je to něco méně podstatného, něco navíc, jakási nadstavba na ekonomické základně, která musí pokud možno zůstat nedotčená, ale to nad ní se může snadno omezovat? Co to vypovídá o české společnosti a těch, kdo v ní zaujímají odpovědné postavení?

„Ekonomika“ na prvním místě?

Zajímavé je v tomto ohledu srovnání proticovidových opatření v jednotlivých zemích. Jsou různé kombinace a v některých celkově velice přísných zůstávají školy otevřené, třebaže je přijat například noční zákaz vycházení a zavřena je většina obchodů, tak jako v Irsku. Zákaz organizovaných setkání vevnitř i venku a omezení volného pohybu působí vedle otevřených škol zvláštně, ale dává to smysl z hlediska priorit, které daná společnost zastává. Vzdělání tu není něčím navíc, „volnočasovou aktivitou“.

Český přístup je zatím spíš opačný, zavřeny jsou všechny školy kromě mateřských. I poté ale zůstaly otevřené obchody a nebyl přijat ani noční zákaz vycházení, který by na snížení rizikových kontaktů mezi lidmi zřejmě měl jistý nezanedbatelný vliv. Logika českého přístupu preferuje dvě věci — zabránit ekonomickým ztrátám a příliš nepopudit tu část veřejnosti, která „svobodu“ chápe jako nepřítomnost vnějších omezení a bouří se proti radikálnějším opatřením. A to není dobrá kombinace priorit.

Buďme optimisté

Druhá hodina distanční výuky v naší škole den nato už proběhla bez technických problémů a s paní učitelkou. Byla to opravdu jen jedna hodina. Prvňáčky asi není možné učit online několik hodin v kuse. Zbytek výuky musí nahradit domácí vyučování s rodičem v roli suplujícího učitele. Přesto i ta jedna hodina školy na dálku denně má pro dítě smysl jako udržení kontaktu se školou, i jako zachování určitého řádu, který je pro − ať už jakkoli alternativní − vzdělávání vždy potřebný.

Hodně bude záležet na tom, jak rychle se školy otevřou a zda se pak v případné a zřejmě i pravděpodobné další vlně opět nezavřou. Jaký výsledek to všechno pro vzdělání českých dětí přinese, nelze asi zatím přesně říct. Myslím ale, že je v tuto chvíli rozumnější a zdravější být spíš optimistický a doufat v tu lepší, odvrácenou stránku dnešní pohromy.

    Diskuse