Škola na dálku
Filip OutrataCokoli, co pomůže vtáhnout rodiče do vzdělávání jejich dětí, propojit je se školou a zaangažovat na výuce, je dobré. V tomto smyslu může dnešní pohroma mít svou odvrácenou kladnou stranu.
Jednou z nejvíce deprimujících věcí této celkově chmurné doby je pro mě pozorovat, jak jsou někteří lidé doslova uhranuti sledováním počtu nakažených, hospitalizovaných a mrtvých. Tak trochu jako můry poletující kolem lampy tančí kolem majestátu Smrti, nemoci a zániku. Nahrává tomu způsob mediálního referování i samotná magie čísel, která v jiné formě funguje třeba u předvolebních průzkumů. Ta každý den se měnící čísla v sobě mají daleko víc než pouhý sled cifer.
Co mě naopak baví a připadá mi dobré, jsou zkušenosti, které si matky a otcové vyměňují o distanční školní výuce svých dětí. Je to samozřejmě pouze malý vzorek, osobní střípek z mozaiky situací, které jsou zdaleka ne vždy povzbudivé a pozitivní. Pro mnoho dětí, zejména ty se speciálními vzdělávacími potřebami, ale nejen ty, znamená zavření škol a nutnost učení se na dálku čistou ztrátu. Pro ty, které mají větší štěstí, to ale může být cenná lekce kreativity.
Díky dceři v první třídě jsem měl možnost to také zažít. První hodina online výuky dopadla tak, že se připojily skoro všechny děti, potažmo jejich rodiče, ale chyběla paní učitelka. Reálná výuka ve smyslu probrané látky se nekonala, přesto ale to nebyl promrhaný čas. Děti viděly své spolužáky a kamarády v jejich domácím prostředí, a co je ještě důležitější, viděly své rodiče „v akci“, zapojené do školního dění. Dítě a rodič byli jeden tým.