V přítmí covidu — žonglování s platy učitelů
Stanislav ŠtechArgumentace Babišovy vlády o zvyšování platů učitelů není pravdivá. Trik spočívá v tom, že se zaměňuje celkový objem mzdových prostředků s reálnými platy učitelů — ty zdaleka nerostou tak, aby se překonala platová diskriminace profese.
Vláda ČR se ve svém programovém prohlášení zavázala, že do roku 2021 zvýší průměrné platy ve školství minimálně na 150 procent úrovně z roku 2017, která u učitelů činila dle statistik ministerstva školství 31.632 korun. Jejich platy tak měly vzrůst na zhruba 47 tisíc korun.
Ministr školství slíbil, že se zvednou alespoň na 45 tisíc korun. Je pravděpodobné, že tohoto cíle bude dosaženo nebo se mu hodně přiblížíme. Potud vypadá vše v naprostém pořádku. Jen do té doby, než začneme rozplétat pojmy a dojmy.
Ošidné statistiky
Abychom pochopili význam údajů o výši platů, je třeba srovnání s jinými smysluplnými údaji. Hovoříme-li o platech učitelů, máme tři možnosti. Za prvé, srovnat jeho výši v čase s platem před rokem, čtyřmi nebo třeba deseti lety. Z tohoto pohledu se situace skutečně zlepšila. Učitelé však nesrovnávají jen s vlastní (bídnou) minulostí.
Za druhé, můžeme svůj plat vztáhnout k průměrnému platu v zemi. Je to samozřejmě ukazatel o něco přesnější. Reflektuje růst platů v ostatních sférách. Aplikaci tohoto kritéria dlouhodobě požadují odboráři — 130 % průměrného platu v ekonomice. V roce 2019 se plat učitelů základních škol podle think tanku IDEA pohyboval někde na úrovni 123 % průměrného platu v zemi.
Za třetí, je tu srovnání, které v roce 2014 poprvé uplatnila evropská síť statistik a srovnávacích analýz Eurydice. Jde o porovnání platů učitelů na druhém stupni základních škol a na prvním stupni víceletých gymnázií s platy vysokoškolsky vzdělaných lidí v jiných sektorech ekonomiky.
Údaj za Českou republiku všechny překvapil — plat učitelů představoval méně než šedesát procent jejich průměrného platu. Nyní je samozřejmě vyšší, ale stále ještě sotva překročil sedmdesát procent a je daleko od sta procent jako v Německu nebo ve Finsku.
Ukazuje to, jak by se náš učitel mohl mít, kdyby si vybral jiné vysokoškolsky kvalifikované zaměstnání. I přes pochvalu ministerstvu za každoroční zvyšování prostředků na platy pedagogických pracovníků není v tomto světle důvod k jásotu.
Psychologie se občas hodí i u platů
V čem je tedy problém? Za prvé, průměr není medián. Ten nám říká, jaká je výše platu, na kterou dosáhla polovina pracovníků (srovnatelných svým platovým stupněm, u pedagogických pracovníků souvisejících s délkou praxe, a platovou třídou). Medián sice také roste, ale tady už čísla nevypadají zdaleka tak optimisticky. Ministerstvo totiž nehovoří o platech konkrétních učitelů, ale o objemu prostředků na platy, který do systému „pustí“.
Za druhé, skvělá zpráva by to byla za předpokladu, že je zaručeno, že uvedené částky ke konkrétnímu učiteli musí doputovat. A tady jsme u sporu o poměru mezi tarifní a nadtarifní složkou platu. Ministerstvo se rozhodlo, že navýšení o devět procent (ještě v roce 2017 se hovořilo o patnácti procentech, vloni o deseti procentech) rozdělí tak, že čtyři procenta budou mít učitelé jisté a pět procent možná dostanou — když budou dobří a ředitel dá.
Dávno známá, ale stále platná Herzbergova teorie motivace k práci rozlišuje odměny za práci nazývané satisfaktory (tedy úroveň, která je uspokojivá vzhledem k náročnosti práce) a takzvané motivátory. Jde o odměny, které už vedou člověka k mimořádnému úsilí a k dlouhodobě vysoké loajalitě k instituci, v níž pracuje.
Satisfaktory musejí dosáhnout určité úrovně, aby lidé od práce neutíkali. Motivátory jsou pak jakousi nadstavbou. Z toho plyne, že všichni v rámci určité profese musejí mít garantovanou vysokou úroveň platu, aby jen nepřežívali nebo nebyli nuceni přemýšlet o doplňkovém přivýdělku — nebo nadbíhat řediteli, aby si zajistili větší díl z nenárokové složky.
To vede logicky k závěru, že u dlouho podfinancovaných učitelů je třeba se řídit heslem „skoro vše do tarifu“. Teprve po dosažení garantované průměrné výše blížící se úrovni srovnatelné s jinými vysokoškolsky kvalifikovanými profesemi, je vhodné navyšování platů řešit posilováním nenárokové složky.
Problém tedy není zdaleka jen v tom, že tlakem na zvyšování především tarifní složky bychom projevovali nedůvěru ředitelům, že nebudou spravedliví. Spočívá spíše v tom, že dosud nebyly pro působení motivátorů vytvořeny podmínky.
Když pan ministr na základě údajů od ekonomů argumentuje podnikatelskou sférou, nemluví pravdu. Tvrdí, že máme velmi nevyvážený poměr tarifní a nadtarifní složky platu, kvůli kterému ředitelé nemohou odměňovat dobré učitele.
Zpráva Eurydice 2019 ukazuje, že nenárokové složky platů učitelů představují v evropských zemích v průměru zhruba deset procent celkového příjmu učitelů. Již v loňském roce představoval u nás podíl prostředků na nenárokovou složku platu osmnáct procent, tedy téměř dvojnásobek evropského průměru.
U lékařů, zdravotních sester, hasičů, policistů jsme při navyšování jejich platů podobné spory neřešili? Jde totiž o profese veřejné služby, v nichž jde, lapidárně řečeno, „o život“. Když se přidává, dobří jsou prostě všichni. Odměny jsou motivátor navíc.
Práce podceněných učitelů sice nezachraňuje naše životy v současnosti. Jde ale zcela jistě o životy všech v budoucnu, jen to dnes nevidíme. Mimochodem, očekával bych také informaci o mimořádných odměnách učitelům za zvládnutí obtížné situace v době uzavření škol. Podobně jako zdravotníkům nebo dalším profesím.
V kontextu dalších kroků ministerstva jde nakonec o podfuk?
Na celé věci je ovšem nejvíce zarážející, jak si vláda a poslanci při schvalování rozpočtové kapitoly nepropojují jednotlivé kroky ministerstva. Způsobilo to covidové přítmí? Stručně tedy nejen o figuře platů, ale také o pozadí obrazu.
Učitelé některých aprobací nám v některých regionech chybějí, mladí nenastupují. Atraktivita učitelství ale zřejmě ministerstvo netrápí. Tarifní platy nastupujících zvyšuje jen o čtyři procenta (něco kolem 1200 korun měsíčně).
Nebo ti vzývaní neučitelští odborníci — je připravena novela umožňující kvalifikovaně učit jakémukoli magisterskému absolventovi vysoké školy. Počítá ministerstvo, že „odborníci z praxe“ si rádi vyslouží aspoň průměrný plat tím, že budou tak dobří (při nulové učitelské praxi), že jim ho ředitelé rádi dorovnají z odměn?
Další pozoruhodný atak na nadtarifní složky představuje novela vyhlášky 27/2016, která provedla likvidační obrat s jedním z nejvyužívanějších podpůrných opatření, s pedagogickou intervencí. Učitelé se na konci roku dozvěděli, že tuto práci navíc již nebudou mít hrazenu státem přímo, ale veškeré doučování, procvičování a podporu vhodného stylu učení žáků, kteří to potřebují, si škola uhradí sama. Z prostředků určených na nenárokové složky platu.
Jiným příkladem zářezu do prostředků na odměny a příplatky je naprostá nejistota, jak budou školy moci platit školní psychology nebo školní speciální pedagogy. Poté, co byla na poslední chvíli odvrácena hrozba, že i na asistenty pedagoga si škola bude muset najít peníze sama, hrozí, že tam, kde to jen trochu půjde, si prostředky na psychology a speciální pedagogy ředitel bude muset najít v rozpočtu. Kde asi?
Tolik pro uklidnění těch, kteří věří dlouholetému mediálnímu klišé, že „učitelům se pořád přidává a přitom učí blbě“, a vůbec, „co by ještě chtěli“. Suma sumárum: možná z těch pěti procent toho učitelé opravdu moc neuvidí.
Přítmí covidu tohle všechno zakrylo. Včetně způsobu, jakým ministerstvo své záměry s nikým řádně neprojednávalo a odmítlo i návrh ministerstva práce a sociálních věcí na navýšení tarifních platů učitelů v souladu s původními sliby vlády o celých devět procent.