V přítmí covidu — žonglování s platy učitelů

Stanislav Štech

Argumentace Babišovy vlády o zvyšování platů učitelů není pravdivá. Trik spočívá v tom, že se zaměňuje celkový objem mzdových prostředků s reálnými platy učitelů — ty zdaleka nerostou tak, aby se překonala platová diskriminace profese.

Namísto informací o mimořádných odměnách učitelům za zvládnutí obtížné situace v době uzavření škol, ministerstvo žongluje s čísly, aby to vypadalo, že přidává takřka podle slibů, ač v realitě je k tomu daleko. Foto Krajská hygienická stanice Praha

Vláda ČR se ve svém programovém prohlášení zavázala, že do roku 2021 zvýší průměrné platy ve školství minimálně na 150 procent úrovně z roku 2017, která u učitelů činila dle statistik ministerstva školství 31.632 korun. Jejich platy tak měly vzrůst na zhruba 47 tisíc korun.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ministr školství slíbil, že se zvednou alespoň na 45 tisíc korun. Je pravděpodobné, že tohoto cíle bude dosaženo nebo se mu hodně přiblížíme. Potud vypadá vše v naprostém pořádku. Jen do té doby, než začneme rozplétat pojmy a dojmy.

Ošidné statistiky

Abychom pochopili význam údajů o výši platů, je třeba srovnání s jinými smysluplnými údaji. Hovoříme-li o platech učitelů, máme tři možnosti. Za prvé, srovnat jeho výši v čase s platem před rokem, čtyřmi nebo třeba deseti lety. Z tohoto pohledu se situace skutečně zlepšila. Učitelé však nesrovnávají jen s vlastní (bídnou) minulostí.

Za druhé, můžeme svůj plat vztáhnout k průměrnému platu v zemi. Je to samozřejmě ukazatel o něco přesnější. Reflektuje růst platů v ostatních sférách. Aplikaci tohoto kritéria dlouhodobě požadují odboráři — 130 % průměrného platu v ekonomice. V roce 2019 se plat učitelů základních škol podle think tanku IDEA pohyboval někde na úrovni 123 % průměrného platu v zemi.

Za třetí, je tu srovnání, které v roce 2014 poprvé uplatnila evropská síť statistik a srovnávacích analýz Eurydice. Jde o porovnání platů učitelů na druhém stupni základních škol a na prvním stupni víceletých gymnázií s platy vysokoškolsky vzdělaných lidí v jiných sektorech ekonomiky.

Údaj za Českou republiku všechny překvapil — plat učitelů představoval méně než šedesát procent jejich průměrného platu. Nyní je samozřejmě vyšší, ale stále ještě sotva překročil sedmdesát procent a je daleko od sta procent jako v Německu nebo ve Finsku.

Ukazuje to, jak by se náš učitel mohl mít, kdyby si vybral jiné vysokoškolsky kvalifikované zaměstnání. I přes pochvalu ministerstvu za každoroční zvyšování prostředků na platy pedagogických pracovníků není v tomto světle důvod k jásotu.

Psychologie se občas hodí i u platů

V čem je tedy problém? Za prvé, průměr není medián. Ten nám říká, jaká je výše platu, na kterou dosáhla polovina pracovníků (srovnatelných svým platovým stupněm, u pedagogických pracovníků souvisejících s délkou praxe, a platovou třídou). Medián sice také roste, ale tady už čísla nevypadají zdaleka tak optimisticky. Ministerstvo totiž nehovoří o platech konkrétních učitelů, ale o objemu prostředků na platy, který do systému „pustí“.

Za druhé, skvělá zpráva by to byla za předpokladu, že je zaručeno, že uvedené částky ke konkrétnímu učiteli musí doputovat. A tady jsme u sporu o poměru mezi tarifní a nadtarifní složkou platu. Ministerstvo se rozhodlo, že navýšení o devět procent (ještě v roce 2017 se hovořilo o patnácti procentech, vloni o deseti procentech) rozdělí tak, že čtyři procenta budou mít učitelé jisté a pět procent možná dostanou — když budou dobří a ředitel dá.

Dávno známá, ale stále platná Herzbergova teorie motivace k práci rozlišuje odměny za práci nazývané satisfaktory (tedy úroveň, která je uspokojivá vzhledem k náročnosti práce) a takzvané motivátory. Jde o odměny, které už vedou člověka k mimořádnému úsilí a k dlouhodobě vysoké loajalitě k instituci, v níž pracuje.

Satisfaktory musejí dosáhnout určité úrovně, aby lidé od práce neutíkali. Motivátory jsou pak jakousi nadstavbou. Z toho plyne, že všichni v rámci určité profese musejí mít garantovanou vysokou úroveň platu, aby jen nepřežívali nebo nebyli nuceni přemýšlet o doplňkovém přivýdělku — nebo nadbíhat řediteli, aby si zajistili větší díl z nenárokové složky.

To vede logicky k závěru, že u dlouho podfinancovaných učitelů je třeba se řídit heslem „skoro vše do tarifu“. Teprve po dosažení garantované průměrné výše blížící se úrovni srovnatelné s jinými vysokoškolsky kvalifikovanými profesemi, je vhodné navyšování platů řešit posilováním nenárokové složky.

Problém tedy není zdaleka jen v tom, že tlakem na zvyšování především tarifní složky bychom projevovali nedůvěru ředitelům, že nebudou spravedliví. Spočívá spíše v tom, že dosud nebyly pro působení motivátorů vytvořeny podmínky.

Když pan ministr na základě údajů od ekonomů argumentuje podnikatelskou sférou, nemluví pravdu. Tvrdí, že máme velmi nevyvážený poměr tarifní a nadtarifní složky platu, kvůli kterému ředitelé nemohou odměňovat dobré učitele.

Zpráva Eurydice 2019 ukazuje, že nenárokové složky platů učitelů představují v evropských zemích v průměru zhruba deset procent celkového příjmu učitelů. Již v loňském roce představoval u nás podíl prostředků na nenárokovou složku platu osmnáct procent, tedy téměř dvojnásobek evropského průměru.

U lékařů, zdravotních sester, hasičů, policistů jsme při navyšování jejich platů podobné spory neřešili? Jde totiž o profese veřejné služby, v nichž jde, lapidárně řečeno, „o život“. Když se přidává, dobří jsou prostě všichni. Odměny jsou motivátor navíc.

Práce podceněných učitelů sice nezachraňuje naše životy v současnosti. Jde ale zcela jistě o životy všech v budoucnu, jen to dnes nevidíme. Mimochodem, očekával bych také informaci o mimořádných odměnách učitelům za zvládnutí obtížné situace v době uzavření škol. Podobně jako zdravotníkům nebo dalším profesím.

V kontextu dalších kroků ministerstva jde nakonec o podfuk?

Na celé věci je ovšem nejvíce zarážející, jak si vláda a poslanci při schvalování rozpočtové kapitoly nepropojují jednotlivé kroky ministerstva. Způsobilo to covidové přítmí? Stručně tedy nejen o figuře platů, ale také o pozadí obrazu.

Učitelé některých aprobací nám v některých regionech chybějí, mladí nenastupují. Atraktivita učitelství ale zřejmě ministerstvo netrápí. Tarifní platy nastupujících zvyšuje jen o čtyři procenta (něco kolem 1200 korun měsíčně).

Nebo ti vzývaní neučitelští odborníci — je připravena novela umožňující kvalifikovaně učit jakémukoli magisterskému absolventovi vysoké školy. Počítá ministerstvo, že „odborníci z praxe“ si rádi vyslouží aspoň průměrný plat tím, že budou tak dobří (při nulové učitelské praxi), že jim ho ředitelé rádi dorovnají z odměn?

Další pozoruhodný atak na nadtarifní složky představuje novela vyhlášky 27/2016, která provedla likvidační obrat s jedním z nejvyužívanějších podpůrných opatření, s pedagogickou intervencí. Učitelé se na konci roku dozvěděli, že tuto práci navíc již nebudou mít hrazenu státem přímo, ale veškeré doučování, procvičování a podporu vhodného stylu učení žáků, kteří to potřebují, si škola uhradí sama. Z prostředků určených na nenárokové složky platu.

Jiným příkladem zářezu do prostředků na odměny a příplatky je naprostá nejistota, jak budou školy moci platit školní psychology nebo školní speciální pedagogy. Poté, co byla na poslední chvíli odvrácena hrozba, že i na asistenty pedagoga si škola bude muset najít peníze sama, hrozí, že tam, kde to jen trochu půjde, si prostředky na psychology a speciální pedagogy ředitel bude muset najít v rozpočtu. Kde asi?

Tolik pro uklidnění těch, kteří věří dlouholetému mediálnímu klišé, že „učitelům se pořád přidává a přitom učí blbě“, a vůbec, „co by ještě chtěli“. Suma sumárum: možná z těch pěti procent toho učitelé opravdu moc neuvidí.

Přítmí covidu tohle všechno zakrylo. Včetně způsobu, jakým ministerstvo své záměry s nikým řádně neprojednávalo a odmítlo i návrh ministerstva práce a sociálních věcí na navýšení tarifních platů učitelů v souladu s původními sliby vlády o celých devět procent.

Diskuse