Armáda nestrádá. Přidat jí i tak lze. Bavme se ale o daních a prioritách

Filip Hausknecht

Výdaje na obranu je třeba posuzovat v souvislosti s ostatními výdaji státu, jelikož modernizaci, rozvoj a posílení personálu potřebuje téměř každý resort.

Čeští vojáci v Afghánistánu. Česká republika by si měl především ujasnit, k čemu svou armádu potřebuje. Vyobrazení Armády ČR jako chudáka, kterého všichni vždycky seškrtají, když jde do tuhého, není vůbec na místě. Foto Nikayla Shodeen, U.S. Army, WmC

V posledních dnech debatami zatřásl návrh sebrat Armádě ČR, respektive Ministerstvu obrany, deset miliard korun z plánovaného rozpočtu na rok 2021. Prostředky by pak měly podle návrhu posloužit k obnově ekonomiky zasažené koronavirovou pandemií. Nejprve je třeba uvést, že není vůbec nutné oba výdaje stavět proti sobě, ostatně z krize se v historii lidstva nikdo neproškrtal.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nevyužitých zdrojů je stále dost a můžeme mít jak na moderně vybavenou armádu, tak na obnovu ekonomiky. Když už se ale s vidinou ztráty části rozpočtu ozval i náčelník Generálního štábu Aleš Opata, pojďme si o rozpočtu a smyslu Armády ČR promluvit.

Nejdříve opusťme bitevní pole ideologií a řekněme si fakta. Návrh by obraně nesebral část rozpočtu. Ten pro letošní rok činí 75,5 mld. Kč a pro příští rok měl být navýšen o dalších necelých 10 mld. Kč, o kterých se tu bavíme. Přehodnocovat v době světové zdravotní krize investice v příštích letech je asi na místě. Pojďme ale dál.

Rozpočet Ministerstva obrany ČR v posledních letech konstantně roste, aby naplnil spojenecký příslib dvě procenta HDP. V roce 2021 bychom měli pokořit milník 1,4 % a byť se ministryně financí Schillerová nechala slyšet, že je cíl v tuto chvíli nereálný, naše strategické dokumenty mluví o dosažení oněch dvou procent v roce 2024, což znamená prakticky zdvojnásobení rozpočtu oproti minulému roku.

Je třeba si říci, že HDP je především hrozný ukazatel a o reálném stavu ekonomiky nám řekne pramálo. Především z toho důvodu, že nijak nepočítá s externalitami, a tedy nevíme nakolik ona „tvorba bohatství“ ve skutečnosti ovlivňuje úroveň života v dané zemi. To ostatně vidíme i na vývoji České republiky v posledních letech — přestože ekonomika „šlapala“, lidí v příjmové chudobě přibývalo a pomyslné sociální nůžky se rozevíraly.

Mnohem větší smysl tedy dává podívat se jaký podíl státního rozpočtu náleží kapitole Ministerstva obrany ČR. Podle resortního rozpočtu se v roce 2019 jednalo o 4,43 % (ve stejném roce podíl na HDP tvořil 1,19 %).

Podívejme se nyní na rozpočet jednoho z evropských premiantů, a to armádu Velké Británie. Ve stejném roce (2019) její rozpočet tvořil 2,1 % HDP, tedy o desetinu procenta více než závazek ze summitu NATO ve Walesu v roce 2014. Tato částka ale zároveň tvoří 4,5 % z britského státního rozpočtu pro stejný rok, tedy téměř stejně velkou část, jakou jsme minulý rok dali na obranu my.

Co to znamená? Především to, že výdaje na obranu je třeba posuzovat v souvislosti s ostatními výdaji státu, jelikož modernizaci, rozvoj a posílení personálu potřebuje téměř každý resort.

Vyobrazení Armády ČR jako chudáka, kterého všichni vždycky seškrtají, když jde do tuhého, není vůbec na místě. Stačí se podívat na státní rozpočet z minulého roku — je děsivé, že největší podíl kapitálových výdajů (tedy investic do hmotného i nehmotného majetku) tvoří doprava a obrana (celkem 49,5 %, z toho obrana 9,5 %).

Je to otázka priorit. Grafika Ministerstvo financí ČR

Přestože se Česká republika v posledních letech nachází mimo jiné v krizi bytové, a ne válečné, tak do obrany investujeme téměř o čtyřicet procent více než do bydlení a územního rozvoje a téměř dvakrát tolik, co do školství. Ministerstvo financí situaci samo hezky shrnuje ve své zprávě o rozpočtu, kde se snaží ukázat co lze pořídit za jednu miliardu korun: buď můžeme všem 183 108 pedagogům v českém školství přidat 5461 Kč ročně za to, že předávají vědomosti našim dětem a utváří tak budoucnost naší republiky, nebo za stejnou částku můžeme koupit tři tanky.

Co bude mít větší vliv na kvalitu našich životů? Z uvedeného pohledu je pak potřeba také zklidnit argumentaci typu „vojáci pomáhají při záplavách/hygieně/nemocnicím“. Byť je to samozřejmě záslužná činnost příslušníků Armády ČR, tak je namístě dodat, že je to nutné především kvůli minulým škrtům v jiných kapitolách rozpočtu — ať už se bavíme o zdravotnictví, hygieně, nebo spoustě dalších odvětví veřejných služeb, jejichž podfinancovanost je v současné době evidentní.

V prvé řadě tak potřebujeme pracující v uvedených odvětvích pořádně zaplatit a posílit jejich řady. Dnes více než kdy jindy vidíme, že právě na nich skutečně stojí samo fungování naší země.

Otazníky vzbuzují i účely vysokých armádních výdajů. Ve vyspělé zemi 21. století by armáda měla sloužit pouze pro obranné účely a pokud zrovna není na humanitární misi (a tím myslím skutečně pomoc při katastrofách a konfliktech místnímu obyvatelstvu, ne prosazování obchodních zájmů západu s puškou v ruce), měli by zůstat ve své zemi. Destabilizace celého Blízkého východu na desítky let a tím způsobená uprchlická krize budiž ukázkou toho, k čemu by se armády opravdu využívat neměly.

Fakt, že zbrojní průmysl je součástí volného trhu, je jedním z nejbizarnějších projevů kapitalismu. „Naše“ zbrojovky tak dnes například dodávají pro tureckou armádu s její klerofašistickou doktrínou a nepřímo tak podporují krvavé konflikty s Kurdy nebo Armény. Mantrou současného ekonomického zřízení je přitom neomezovaný růst, a tak i zbrojní průmysl potřebuje, aby rostla poptávka.

Co jsou lidské životy, když na několika prodaných tancích můžu vydělat miliardu korun? Jak můžeme vůbec doufat, že jednou zbraně utichnou a zavládne mír, když necháváme obchod se zbraněmi volnému trhu?

Sečteno a podtrženo, rozpočet armády a jeho růst není ani tak žádoucí, ani tak ohroženou položkou, jak dnes zaznívá. Peněz je tu dost, jen se na ně minulé i současné vládní garnitury bojí sáhnout — ať už jde o tučné zisky zahraničních technologických gigantů, bank, úniky do daňových rájů nebo struktury přisáté na předražené státní zakázky, k nimž ostatně patří i zmiňovaný zbrojní průmysl.

Mělo by nás zajímat, kde končí přinejmenším stovky miliard korun ročně, díky kterým bychom mohli investovat jak do obnovy ekonomiky po pandemii, tak do případné modernizace Armády ČR. Je nepochybně problematické, že má naše armáda zastaralé vybavení a je závislá na náhradních součástkách a servisu z Ruska.

Investovat by se pak mělo především do kybernetické bezpečnosti a výzkumu. Z debaty by zkrátka ovšem nemělo vypadnout, co od naší armády vlastně čekáme.

A v neposlední řadě bychom si neměli nechat diktovat, kolik prostředků musíme na zbrojení vynaložit. V dobré úmysly takového požadavku můžeme věřit až ve chvíli, kdy se podobné mezinárodní závazky budou týkat také třeba boje s chudobou, kvality zdravotní či sociální péče či výdajů na vzdělávání.

Diskuse