Kolik životů nás stojí ideologie HDPismu?
Jan BittnerV klidných časech nám HDP říká o našich životech málo — v čase krize už vůbec nic. A přesto se jím řídí veškerá logika koronavirových opatření.
Zatímco okolní země, které jsou v daleko méně závažné situaci, preventivně zavádí přísná opatření, v české vládě „není shoda“ na razantním lockdownu. A to zejména vinou „ekonomických“ ministrů, kteří hájí takzvaně zájmy ekonomiky.
Jenže jaké vlastně ekonomiky? A naplňuje taková ekonomika ještě své prapůvodní poslání — tedy sloužit lidem?
Priority bez ideologie?
Podstatnou část viny za současnou situaci nese politické jednání Andreje Babiše, který problém bagatelizoval v obavách z výsledku krajských voleb. Hlubší problém dnes ovšem představuje dominantní vliv ekonomického myšlení, který formuje politická rozhodnutí každý den, volby nevolby.
Proč se i v tak dramatické situaci, jakou nyní procházíme, vláda zdráhá přijmout úplný lockdown, třeba po vzoru Izraele?
Národohospodářské duo Havlíček-Schillerová se staví razantně proti opatřením, která by dopadla na fungování ekonomiky, a to z jednoho společného důvodu: vedla by k poklesu HDP. Takový postoj se zdá být v určitém ohledu racionální, politikaření a ideologie prostý. Ve skutečnosti jde ovšem o ideologii ve své nejčistší podobě — neviditelnou, všemocnou a všudypřítomnou. Ideologii „HDPismu“.
Komentář●Kateřina Smejkalová
Německo vyhlašuje lockdown. Na rozdíl od českého ho provází důvěra veřejnosti
Pravidlo 8:8:8 dělí (velmi hypoteticky) den na 8 hodin práce, 8 hodin volného času a 8 hodin spánku. Vládní představitelé v těchto dnech vypnuli prostřední osmičku. Žádná zábava, žádná socializace, žádná kultura, žádné aktivity pro děti, žádní přátelé ani širší rodinné vztahy. Poslední, spánková osmička, je pro chod ekonomiky stejně nezbytná jako pár minut v nabíječce pro smartphone, tu zkrátka zrušit nejde. Takže zbývá ta první osmička — a ta běží bez diskuse na plné obrátky. Jenže proč bez diskuse?
Zaprvé, co je pro jednoho zábava, pro druhého příjem — kultura, gastro, cestovní ruch. Dopad pozastavení této „měkké“ ekonomiky na HDP je však stále zanedbatelný ve srovnání s uzavřením průmyslu. I proto mohl minulý čtvrtek ministr Havlíček napsat na svůj twitter, že „navzdory Covidu se nám stále daří udržovat dobrou výkonnost průmyslu“.
Jenže k čemu nám dnes je dobrá výkonnost průmyslu, pokud zrovna nejsme kapitáni průmyslu?
Ekonomický růst na úkor všeho ostatního
Havlíčkův výrok odhaluje zhoubnou setrvačnost současného ekonomického myšlení. Ekonomka Kate Raworthová připodobňuje pozici HDP v dnešní ekonomii ke kukaččímu vajíčku — pečujeme o něj, seč nám síly stačí, ale přitom zapomínáme na to, co je pro nás skutečně podstatné.
Všeobecně se má za to, že na vývoji HDP záleží více než na čemkoli jiném — pokládá se totiž za indikátor blahobytu. V záři jednoho čísla se ovšem stále zapomíná na ty součásti života společnosti, jejichž přínos se v hrubém produktu neprojeví, a přesto určují zásadní hodnoty našich životů. V pandemii vyvstává tato zaslepenost magickým číslem ještě víc.
HDP byl vždy tak trochu falešný cíl, v čase pandemie je však již zcela nahý. Nezahrnuje totiž klíčové oblasti, ke kterým se v krizi společnost obrací jako ke skutečným nosičům naší životní stability a významu — péče o nemohoucí, blízké i rodinu, fungující domácnost, kde v těchto týdnech trávíme většinu času, příroda, kam se chodíme schovávat před infikovaným městem… HDP si jako ukazatel nedokáže pořádně poradit s rolí veřejného sektoru, neví, jak změřit jeho roli ani přínos. Zapomíná na otázky chudoby, nevidí nerovnosti a ignoruje sociální deprivace.
V klidných časech nám HDP říká o našich životech málo — v čase krize už vůbec nic.
HDP je víc než život
Vládní opatření pracují s limity zdravotnického systému, které nechce za žádnou cenu překročit. Ve jménu růstu HDP ovšem současně neváhá se k těmto limitům aktivně přibližovat.
Právě zdravotnické kapacity poskytují vládě příležitost neuzavírat podniky. V praxi to znamená omezovat neakutní zdravotní péči, totálně přetěžovat zdravotní personál a v důsledku obětovat lidské životy výměnou za pár procentních bodů HDP na konci roku.
Stejnou logiku vláda aplikovala i na vzdělání. Ve chvíli nezvladatelného šíření nákazy se vydala cestou uzavření škol — tedy o mnoho snazší, než kdyby stejný krok učinila vůči firmám. A i tomu se původně ministryně financí bránila: firmy chtěla ochránit před odchodem zaměstnanců na ošetřovné.
Prodloužení ošetřovného nejprve odmítala s odůvodněním, že přeci „nemůžeme ohrozit firmy“. Když se stalo neodvratným, postavila se proti jeho výši (stanovené na 80 procent vyměřovacího základu) z obav, že by příliš vysoká částka lákala rodiče zůstat doma. Dokud neohrozí byznys, je zkrátka zhoršení finanční situace rodin pro Babišovu ministryni financí přijatelné.
A to nás ještě čekají Vánoce. Ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček je po letech prvním, kdo předstihl Kaufland v avizování příchodu vánočních svátků. Uzavření obchodních center si podle svých slov nedovede představit — jeho obava z nízké spotřeby prozrazuje, že skutečným Duchem Vánoc je hrubý domácí produkt.
Situace je složitá a každé politické rozhodnutí přichází s těžko představitelným tlakem na ministry a ministryně. Samotný HDP není viník společenských problémů. Ani já nevolám po jeho úplném opuštění ze dne na den, na to jsme na něm až příliš závislí. Světový vývoj ale posiluje myšlenku, že bychom jej ale měli přestat považovat za cíl o sobě, protože jeho uctívání za každou cenu nás může přijít draho (byť tohle „draho“ třeba neumíme rozpoznat v penězích).
Omezování služeb ve prospěch průmyslu je špatně, ať už takový krok hájíte péčí o ekonomiku nebo Vánocemi. Ekonomická, stejně jako zdravotní krize si žádá dát přednost péči o lidi.
Měli bychom si proto srovnat svoje priority, dokud je čas.
Ano, koronavirová krize ukázala především jedno: jak obrovská část celkové společenské energie, celkové společenské práce je fakticky mrhána na fakticky naprosto zbytné, ne-li přímo zbytečné činnosti.
Velkou částí populace je to pociťováno jako bezmála životní katastrofa, že nejsou otevřeny jejich hospody, restaurace, bary. Tady se ukazuje, kolik lidí fakticky nedokáže žít jinak, nežli s alkoholem, ve společnosti sobě rovných.
Už kdysi dávno, ještě za socialismu, za studiu na gymnáziu nám naše profesorka psychologie (to bylo tehdy velké novum ve výuce) řekla, že je celá řada lidí, kteří vůbec nejsou schopni zůstat sami. To jest: vést svůj život v dialogu se svým vlastním nitrem. Kteří nejsou schopni svůj život vyplnit třeba četbou kvalitní knihy. Oni nezbytně potřebují neustálé rozptýlení, neustálý ruch a vzruch, aby prázdnotu svých životů mohli vyplnit tímto neustálým, ale pouze povrchním děním.
V tomto smyslu koronavirová krize skutečně vrhla ostré světlo především na nás samé; na to jaký způsob života vedeme, na to jaké jsou naše životní hodnoty - a jaké jsou naše životní pahodnoty.
Ono to "ostré světlo" možná ještě vrhne, až ten hádépismus ukáže jak obrovská část celkově naprosto "zbytné a tedy promrhané společenské energie" je nezbytná k financování například kvalitní zdravotní péče - až se ta kvalita péče propadne z důvodu neexistence "naprosto zbytečných činností", kterými je ta zdravotní péče financována.
že není třeba je zdůrazňovat.
Kdyby došlo ke kolapsu ekonomiky a velká část lidí by ztratila práci /přitom je úplně jedno, v jakém oboru, protože ekonomika je provázaná/, je jasné, že výpadek zdravotního pojištění by znamenal ohrožení zdravotní péče pro všechny.
S Janem Bittnerem souhlasím. S ekonomismem je třeba bojovat.
Faktický zákaz nočního vycházení je opatřením vhodným pro čas gerilové války. Proti epidemii je bezzubý, nemluvě o tom, že na rozdíl od roušek, svobodu již opravdu omezuje. Drzí jej přitom snadno, pomocí auta a připravené výmluvy, obejdou. Návštěvy v podvečer, přes celou noc či o víkendu k nakažení ostatně bohatě stačí. (Lidé naštěstí, s pomocí počasí, přece jen začínají být sami trošku rozumnější. Nechtějí zkrátka, aby bylo všechno zavřené až do jara.)
Byli by ovšem ještě zdrženlivější, kdyby nemuseli 40 hodin týdně pracovat v zaměstnání, i mezi lehkovážnými. Stačil by třítýdenní lockdown, týden z toho jako neplacené volno, týden placený zaměstnavatelem (jako podmínka jakékoli státní pomoci) a týden hrazený státem. V rámci dohánění výpadku by se ještě naposled umožnila práce o polovině státních svátků...
Uvedené opatření by zachránilo stonásobky životů, oproti těm, které byly zmařeny atentáty ve Francii i ve Vídni (a o nichž se mluví tolik, až jsou teroristy vyhodnoceny jako extrémně působivé).
Navrhovaný lockdown by ovšem ve výsledku skoro určitě znamenal i ekonomický přínos.
Pane Horáku, Francie je sekulárním státem, její území není "územím Saúdské Arábie", nemyslím si tedy, že učitelům, kteří žákům vysvětlují, co je to svoboda, by měla být uříznuta hlava, nemyslím si to ani o režisérech, kteří produkují (z mého pohledu) poněkud přitroublé aktivistické divadelní hry.
--------------------------------------
Humanista Kadyrov k případu poznamenal:
Terorista Macron chce "osvícený islám". "Přestaň Macrone, než bude pozdě."
Podobně, pane Horáku, reagují i jiní islámští politici, například Erdogan. Je to jako kdyby Henlein říkal: "Přestaň Beneši, než bude pozdě."
"Výsledkem je, že francouzského učitele povýšíte do hodnosti hrdiny a ubohá osoba, kterou provokoval (takže mu zcela po právu musela uříznout hlavu) se stane teroristou."
Existují prostě určité kulturní rozdíly, které si respekt nezaslouží.
Já si třeba o Frljićovi myslím, že je to levicový trouba, zatímco Kadyrov si o francouzském učitelovi myslí, že je správné mu uříznout hlavu.
Bývají ovšem i doby, ve kterých stačí něco si myslet a už se musíte bát o hlavu (například heidrichiáda).
A někdy stačí dokonce i jen to, když si o vás někdo myslí, že si něco myslíte.
Někdy už pak není důležité, jestli si to o vás myslí skutečně.
Osvícenství je když ... když k tomu, aby člověk přišel o hlavu, nestačí myslet (viz Velká francouzská revoluce).
... ale potřebujete ještě i gilotinu, aby oddělení hlavy od těla proběhlo kulturně a po západním způsobu.
"Před domem nejbohatšího muže světa se objevila gilotina"
Jo, zapomněl jsem dodat, že podobně jako ten "ohnivý - ale hlavně mírumilovný" protest v
v Kenoshe ve Wisconsinu
i umístění gilotiny před domem nejbohatšího muže světa je především odsouzením nenávisti a projevem touhy po nenásilí.
Jak ti skíni tenkrát hodili tu zápalnou láhev do domu, ve kterém spali ti lidé, to byl asi také "ohnivý ale hlavně mírumilovný" protest...
Kdysi se říkávalo, že státní dluh překračující o 50 a víc procent hrubý domácí produkt, je už velmi nebezpečný a hrozí státním bankrotem a rozvalem.
Zlaté to časy nevinnosti.
Současné zadlužení států je obvykle kolem 80-100%, mnohdy ještě vyšší (Japonsko, Řecko apod.) A solidně rostoucí HDP v řádu aspoň několika procent je v podstatě jediný způsob, jak tento dluh obsluhovat bez výraznějších potíží a udržitelně. Bohužel.
V současnosti se státy vlivem corona krize ještě mnohem výrazněji zadlužují, takže se dá spíš očekávat, že růst HDP bude mnohem důležitější a sledovanější než doposud, než že by se jeho význam snižoval.
Zajímala by mě vaše představa, pane Nusharte, koho dopaluje Bezos až tak, že si vysloužil výhrůžky smrtí.
Je fakt, že mnohé Američany popudil svou podporou hesla BLM, ale nevím, jestli je to příčina.
Každopádně to pro některé aktivisty může být iritující.
Gilotina bývala prostě v bláznivých dobách vždycky dost populární. Nějakou velkou logiku bych v tom, paní Zemanová, nehledal, spíš naopak.
Před časem jsem v DR četl, že "miliardáři by neměli existovat", ale taky to může být blbou barvou. Byly sice návrhy, že "na všech životech záleží", ale to se evidentně neujalo...