↗

Až tedy budeme příště hovořit o tzv. nekvalifikovaných profesích a jejich hodnotě nebo o minimální a zaručené mzdě, mějme na paměti, díky komu jsme si nemuseli sami stloukat máslo. Foto Surrey Comet

Od prvního okamžiku koronavirové pandemie se ukazuje, že zdejší pracovní trh trpí řadou nepěkných vlastností. S každým týdnem, pod tlakem dalších a dalších opatření, vyplouvají na povrch roky zanedbávané, ignorované nebo zlehčované problémy. To, o čem jsme dříve mluvili, spekulovali, na co jsme upozorňovali, se aktuálně ukazuje v plné „kráse“. 

Český pracovní trh je ještě prekérnější, než se myslelo, genderová nevyváženost v řadě odvětví ohrožuje jejich fungování a úroveň výdělků je zoufale nízká.

Mimořádná situace, v níž se nyní nacházíme, zřejmě ještě nějakou chvíli potrvá. Jasné není, kdy skončí, ani jak ten konec bude vypadat. Nemá teď proto smysl skládat závěrečný účet. Je ale možné začít některé jevy průběžně sledovat a reflektovat. 

Protože až přijde recese — a ona přijde, jen nevíme, jak bude vypadat a na koho dopadne s větší či menší intenzitou —, tyto negativní jevy se budou spíše prohlubovat než mizet.

Zaměstnanci na oko

Jsou odvětví, v nichž ani pracovní smlouva nezajistí zaměstnanci jistoty, jaké by měla. Praktiky jako přiznání pouze minimální mzdy a zbytek výdělku vyplacený „na ruku“ či nezákonné výpovědi na hodinu bez odstupného nejsou ničím novým. Že se tyto neblahé jevy vyskytují právě v odvětvích, která jsou aktuálně nejvíce zasažená (ubytovací, stravovací a turistické služby), také není žádným tajemstvím. 

Nepochybně se bude masivně propouštět. Ostatně už se začalo a dosavadní zprávy ukazují, že si někteří zaměstnavatelé se zákoníkem práce hlavu moc nelámou. Jejich přístup by se dal vyjádřit slovy „Došly peníze, zítra nechoď.“ Zákon přitom jasně ukládá povinnosti, které je při výpovědi z důvodu nadbytečnosti třeba dodržet — jako odstupné či výpovědní lhůtu.

V současné situaci tak tato odvětví mohou (a nejspíše budou) generovat velké množství nezaměstnaných s neuspokojenými nároky, jako je nevyplacená mzda, nevyčerpaná dovolená nebo nepřiznané odstupné. Všichni navíc budou z téhož sektoru, který se sám bude muset vzpamatovat a postavit na nohy. Stěží proto najdou uplatnění ve stejném odvětví jako dosud, což jejich situaci na trhu práce jen dále ztíží. 

Kolika z nich „zachrání kůži“ soubor opatření, který Ministerstvo práce a sociálních věcí pro zaměstnavatele připravilo pod názvem „Antivirus“, se teprve ukáže.

V časech krize se ukazuje, bez čeho se neobejdeme

Jedním z prvních plošných opatření bylo uzavření všech škol a následně i velké části školek — byť v tomto případě šlo o rozhodnutí zřizovatelů, nikoli vlády. Krok přišel zčista jasna: podle všeho se nekonzultoval důkladně ani s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ani s Ministerstvem práce a sociálních věcí. 

Samy školy proto neměly připravený žádný plán a nedostali ani jednotné instrukce, jak zajistit výuku na dálku. Byť s dobrými úmysly, tak navršily na starší žáky a rodiče těch mladších velké množství učiva, které zkrátka nešlo v domácích podmínkách zvládnout. 

S dětmi zůstaly ze dne na den doma spousty rodičů: buď v roli takzvaných ošetřovatelů člena rodiny nebo v rámci práce z domova. A bez jakékoli přípravy přejaly úlohu domácích učitelů. 

Ani teď, po několika týdnech není stále jasné, jak bude výuka dále probíhat. Je to stresující pro všechny zúčastněné — rodiče, pedagogy i děti. Ovšem nejrůznější distanční a interaktivní metody výuky se zvládly otestovat a zavést s rychlostí, která by byla za normálních podmínek nepředstavitelná. Zvlášť nápaditě zareagovala také Česká televize. 

Doufejme, že se některé z těchto inovací přenesou i do klidnějších časů — stejně jako obdiv a úcta k pedagogickému sboru.

Nejzásadnějším odvětvím se ovšem v těchto dnech ukazuje být zdravotnictví a sociální služby. I zde pandemie obnažila problémy, na něž odbory upozorňovaly už dávno: zoufalý nedostatek zaměstnanců a zaměstnankyň, nedostatečné vybavení, nulová zastupitelnost, ohromné množství přesčasů. 

Poté, co se uzavřely školy, hrozil v některých oblastech kolaps kvůli nedostatku sester a dalších pracovnic. Kvůli nedostatku osobních ochranných pomůcek zase musí do karantény celá pracoviště. Podcenění vybavení si bohužel už nejspíše vyžádalo i oběti na životech. 

Nezapomínejme na to, že vinu v takovém případě nejde svést na pochybení managementu nebo krajské politické reprezentace. Problém je nefunkční systém. 

Společnost podhodnocené péče

Může vůbec ještě někdo důvěřovat argumentu, že společnost či trh umí adekvátně ohodnotit důležité a klíčové profese? Poté, co se ukázalo, že nebude-li postaráno o ty nejmladší, nejstarší, nemocné a jinak zranitelné, chod celé společnosti se v podstatě zastaví? Těžko.

Školství, zdravotnictví a sociální péče jsou jednak silně feminizované, jednak velmi špatně placené. Obdobní „hrdinové všedního dne“ jsou dnes zaměstnanci a zaměstnankyně obchodů — i to jsou profese, které zastávají převážně ženy. Až tedy budeme příště hovořit o tzv. nekvalifikovaných profesích a jejich hodnotě nebo o minimální a zaručené mzdě, mějme na paměti, díky komu jsme si nemuseli sami stloukat máslo. 

Existuje celá řada profesí, kterým se v klidných časech nedostává vysokého uznání, ale které nyní ve ztížených podmínkách odvádí nepostradatelnou práci — úředníci administrující systém státní sociální podpory nebo třeba pracovníci desinfikující veřejnou dopravu.

Nepracuje se ovšem jen v zaměstnání. Více než kdy dřív nyní obracíme pozornost k domácí sféře. Kvůli karanténním opatřením trávíme mnohem více času ve svých domovech, a to nám umožňuje si více všímat toho, kolik práce vlastně péče o domácnost představuje a kdo ji vykonává.

Z dřívějších výzkumů vyplývá, že rozdělení takové neplacené práce mezi muže a ženy je více či méně asymetrické všude, u nás však poměrně výrazně — české ženy stráví domácími povinnostmi až o několik desítek hodin za měsíc více než muži. 

Na sociálních sítích se v posledních dnech objevují „překvapivá“ zjištění řady mužů o tom, kolik je toho doma potřeba udělat, a jak náročné je postarat se navíc i o děti. Ale to, že se jedná o práci neplacenou, neznamená, že nemá žádnou hodnotu. 

A navíc, aktuálně je to domácí vaření, zásobování potřebných lidí v okolí, domácí výuka dětí, a konec konců i symbol současného stavu — doma šité roušky — co nás drží v chodu a při smyslech. Nezapomínejme, že žádná z těchto povinností není ženám vrozená (pane premiére, roušky šijí i muži) a berme to jako výzvu k jejich férovějšímu rozdělení.

Ne všichni jsou OSVČ z vlastní vůle 

Z ekonomického hlediska dopadá aktuální situace nejsilněji na osoby samostatně výdělečně činné. Ať už jde o drobné živnostníky, kteří museli zavřít krám, malé zemědělce, kterým skončil odbyt na farmářských trzích a v lokálních restauracích, nebo umělce, kteří „přišli o kšeft“ jako jedni z prvních.

Vládním rozhodnutím se ocitli ze dne na den v situaci, na kterou se dost dobře nemohli připravit. I ti, kteří ze své činnosti státu odvedli všechno, co byli povinni, dobrovolně si třeba platili nemocenské pojištění, a nějak se i komerčně připojistili, nyní často stojí s holýma rukama. 

Netuší, kdy se budou moci ke své činnosti vrátit, ani jestli se jim to vůbec podaří. Programy pomoci, které představilo ministerstvo financí a ministerstvo průmyslu a obchodu pravděpodobně budou pro celou řadu z nich nedostatečné. Pokud skončí v evidenci úřadu práce, je dost možné, že s podporou v nezaměstnanosti nevyjdou a budou muset řešit další dávky. Opatření přijatá v zájmu společnosti tak na ně budou mít dopady, které z větší části ponesou oni sami. 

Nejrůznější doporučení populárních ekonomů na lifestylových serverech o tom, kolik si máme odkládat do důchodu, jak máme investovat do nemovitostí nebo podílových fondů, a hlavně jakou máme mít přichystanou rezervu na horší časy jsou pro velkou řadu lidí buď hraběcími radami nebo vyslovenou provokací. 

Přitom OSVČ toho v případě starobního důchodu, nezaměstnanosti, nebo mateřské dovolené či nemoci za své odvody mnoho nedostanou. A co víc, ne všichni jsou OSVČ z vlastní vůle, řada z nich by preferovala klasický pracovní poměr oproti nehezky rozlezlému švarcsystému.  

Vše výše uvedené ve spojení s dlouhodobě nízkou úrovní výdělků vyvolalo u řady lidí oprávněné obavy o jejich finanční budoucnost — a to hned zprvu, nikoli až po týdnech nebo měsících mimořádných opatření. 

Samoživitelka ze zavřené kavárny, která svým dvěma dětem musí ze dne na den zajistit počítačové vybavení pro domácí výuku, nebo švec, který se hodlal výměnou podpatků a podrážek udržet těch posledních pár let do důchodu, jsou v už tak stresující situaci ještě o něco zranitelnější.

Až se jednou — nejspíše za řadu měsíců — bude novému koronaviru vystavovat účet, bylo by myslím nanejvýš užitečné rozsah naší prekarity důkladně analyzovat. 

Zajímat se to, kdo z osob samostatně výdělečně činných skutečně podnikal a podnikat chtěl. Kolik nových žadatelů o živnostenské oprávnění se nejspíše přejít do švarcsystému, protože v pracovním poměru už je zaměstnavatel dále držet nemohl. Jak je to s dohodami a agenturní prací, kam míří lidé ze zasažených odvětví, kolik meziročně vznikne nebo naopak zanikne pracovních poměrů?

Doufejme, že ony „nově objevené“ klíčové profese, až na výjimky financované z veřejných rozpočtů, nezasáhne politika škrtů, jejíž uplatnění bude po aktuálním zásahu do státních peněz velmi lákavé.

Článek původně vyšel v magazínu Sondy. Publikujeme ho po redakční úpravě.