Stejná práce a práce stejné hodnoty ve světle aktuální judikatury ústavního soudu

Šárka Homfray

Nedávný výrok ústavního soudu potvrdil závaznost pravidla, podle něhož se mzda odvíjí od hodnoty práce, a nikoli od místní kupní síly. Bylo by dobré, kdyby rozsudek nyní otevřel širokou debatu o regionální rovnosti a o adekvátnosti odměn.

Výši mzdy by měla ovlivňovat pouze povaha vykonávané práce. Konstatování ústavního soudu je dobrým impulzem nejen k debatě o spravedlivém odměňování, ale také o regionálních nerovnostech. Foto vjkombajn, pixabay

V srpnu letošního roku ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti České pošty rozhodoval o závaznosti kritérií stejné práce a práce stejné hodnoty, které obsahuje zákoník práce. Zaměstnanec České pošty vykonávající práci v Olomouci se v rámci soudního řízení domáhal toho, aby mu byl vyplacen rozdíl mezi jeho mzdou a mzdou pražských zaměstnanců na shodné typové pozici a ve stejném tarifním stupni. Mzda u stejné pracovní činnosti byla v Praze vyšší o 3500 Kč měsíčně.

Hodnota práce nesouvisí s výší nájmu

Klíčovým závěrem předmětného rozhodnutí ústavního soudu je, že to, že se mzdy a životní náklady zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, regionálně liší, nemůže hrát u zaměstnavatele v otázce stanovení mzdy či platu žádnou roli. Stručně řečeno, pokud děláte stejnou práci v Olomouci a v Praze, nezáleží na tom, kde jsou vyšší nájmy.

Není to ale jediný závěr, který můžeme z daného rozhodnutí vyvodit. Ústavní soud totiž jednoznačně potvrdil, že jsou to právě a jen kritéria stanovená v ustanovení § 110 zákoníku práce, která může zaměstnavatel vzít v úvahu při stanovování výše mzdy. Pro stručné připomenutí — těmito kritérii jsou složitost, odpovědnost a namáhavost práce, pracovní podmínky a pracovní výkonnost. Tato kritéria spočívají ve valné většině v povaze práce samotné a v určité míře v individuálním pracovním výkonu.

Žádné externí faktory se zde nepřipouštějí a zaměstnavatelé, kteří je případně uplatňují, porušují zákoník práce. Vzhledem k tomu, že se stále ve veřejné debatě a bohužel i v právní praxi shledávám se situacemi, kdy je považováno za legitimní dát víc tomu, kdo si na pohovoru více vyhádal, nepřidávat seniorním zaměstnancům proto, že už nejsou dobrou investicí nebo odměňovat méně ženy, protože stejně půjdou na mateřskou, považuji za velmi účelné tyto elementární zásady odměňování stále opakovat. Ústavní soud to tedy řekl ještě jednou, hlasitěji, pro ty vzadu.

Regionální příplatek jako zdánlivě snadné řešení

Zajímavé je, že ačkoli ústavní soud rozhodl už v létě, větší odezvu i mimo právnické kruhy jeho usnesení nalezlo až v posledních dnech. I díky facebookovému příspěvku Jana Čižinského se otevřela debata, co vlastně tyto závěry znamenají pro české zaměstnavatele a jak s nimi naložit. Konkrétně Jan Čižinský (který ale nepochybně není sám) oprávněně vnímá riziko pro snížení zaměstnavatelské konkurenceschopnosti v Praze, a situaci by řešil nějakou podobou regionálních příplatků. Výdělek by tak neodrážel jen hodnotu samotné práce, ale i reálnou koupěschopnost v jednotlivých regionech.

Nemůžu s tímto závěrem souhlasit (a nepochybně rovněž nejsem sama), a to z několika důvodů. Tím zřejmě nejvíce nabíledni je to, že oficiálním zavedením regionálních příplatků (které navíc třeba Česká pošta uplatňovala jen v Praze, bez ohledu na výši nájmů a cen nemovitostí v jiných regionech) dojde v zásadě k zabetonování neúnosné výše nákladů na bydlení v Praze, případně i v dalších městech, aniž by to kohokoli motivovalo k nějakému systémovějšímu řešení.

Dále — a to je důvod navýsost legislativní — není žádoucí prolamovat zásadu, podle které se ocenění práce odvíjí jen od její hodnoty, nikoli od externích faktorů, jakým nepochybně podmínky v regionu jsou. Nejde navíc jen o bydlení — jak například reflektovat skutečnost, že v řadě regionů je nedostatečná infrastruktura a služby, včetně veřejné dopravy. Lidé v těchto regionech bez auta fungovat nemůžou a jeho provoz stojí rozhodně více než roční kupón na pražskou Lítačku.

A aniž bych se chtěla dopouštět argumentačního faulu, je potřeba se ptát, kde by se pak taková praxe zastavila. Legitimizujeme například dávno překonaný koncept rodinné mzdy, kde je v pořádku platit mužům za stejnou práci více, protože „živí rodinu“?

Legislativní limity

Tento směr uvažování je podle mě slepou uličkou, a to nejen z věcných důvodů. Základní zásada vyjádřená v § 110 odst. 1 zákoníku práce, tedy že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, představuje jednak zákonné promítnutí ústavního práva na spravedlivou odměnu za práci, jednak transpozici unijních předpisů do českého práva.

Ačkoli unijní předloha konkrétně ta kritéria, která obsahuje ustanovení § 110 zákoníku práce, nestanovuje, je zřejmé, že eurokonformní výklad směřuje právě tímto směrem. Tedy, že rozhodujícím faktorem pro stanovení výše výdělku musí být pouze samotná práce.

Aktuálně projednávaný návrh směrnice, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování, to dle mého názoru posiluje, když mj. stanoví, že hodnota práce se má odvíjet od objektivních kritérií, která zahrnují požadavky na vzdělání, praxi a odbornou přípravu, dovednosti, úsilí a odpovědnost, vykonanou práci a povahu příslušných úkolů. Nedomnívám se, že by regionální náklady měly právě tuto povahu, a že by je i ve světle unijní úpravy bylo vhodné zavádět.

Pokud tedy správně identifikujeme problém, že všichni celorepublikoví zaměstnavatelé si zřejmě „nemůžou dovolit“ platit všem pražské mzdy, a že ale v tomto případě hrozí, že v Praze bude nedostatek nízko a středně příjmových profesí, které však město potřebuje, pak je potřeba se spíše než na cenu práce podívat na cenu bydlení.

Mělo by tedy jít o zřetelný argument pro účinný postup proti bytové krizi, rozšíření podpory obecního bydlení pro tyto profese nebo jiné fungující nástroje. Nejsem ale tak naivní, že bych si myslela, že se toho Praha v dohledné době dočká.

Kapitáni českého průmyslu

Otázkou je, jak se k dané problematice postaví čeští zaměstnavatelé. Předmětné závěry se netýkají jen České pošty, dokonce ani jen zaměstnavatelů veřejné sféry. Týkají se všech zaměstnavatelů s regionální působností, jako jsou supermarkety a jiné obchodní řetězce, banky a další podobné instituce. Je veřejným tajemstvím, že řada z nich odměňuje v Praze lépe než jinde a s judikátem, který aktuálně doufejme vchází v obecnější známost, bude muset tuto skutečnost nějakým způsobem řešit.

Teoreticky bych si na otázku z předchozího odstavce mohla odpovědět sama. V rámci řízení zaslala ústavnímu soudu (nevyžádané) stanovisko Hospodářská komora České republiky.

Ta v něm předmětný právní výklad, který před tím ústavním zaujal již Nejvyšší soud, považuje za „nebezpečný ekonomicko-sociální experiment vedoucí k zásadnímu snížení životní úrovně všech občanů České republiky, zdražení zboží a služeb a k propadu české ekonomiky. V jeho důsledku dojde k potlačení mechanismu svobodného určování ceny práce na trhu. Stanovení povinnosti uplatňovat všude jednotnou mzdovou hladinu zasahuje do principů tržního hospodářství omezením svobody podnikatelů nakupovat práci za cenu, kterou si pro dané místo svobodně určí. […] Zvolený výklad způsobí výrazné omezení rozvoje podnikatelské činnosti a založí zásadní nerovnost mezi lokálními podnikateli a podnikateli se širší působností, kteří budou diskriminováni.“

Pevně však věřím, že čeští zaměstnavatelé si na rozdíl od Hospodářské komory České republiky zákoník práce otevřeli již dříve. Česká pošta se sice zatím vyjádřila v tom smyslu, že jde o individuální kauzu bez obecného dopadu, ale doufám, že ani tato zcela mylná interpretace nebude mít dlouhého trvání.

Každopádně je ale třeba si říci, že předmětné rozhodnutí a jím potvrzený právní výklad nevytváří žádnou pohodlnou situaci a nenabízí jednoduchá řešení. Přála bych si, aby šlo o dobrý impuls k debatě o regionálních nerovnostech i o zásadách, podle kterých se práce spravedlivě odměňuje, a které nám kromě unijního práva zaručuje i právo české, včetně toho ústavního.

Diskuse