Do bezohledných prohlášení průmyslníků se promítá nízká kultura pracovního práva
Petr MezihorákMnozí byli v posledních dnech šokování bezskrupulózními výroky průmyslníků, kteří dávají najevo, že vlastní zisky jsou pro ně podstatnější než životy lidí i udržitelnost zdravotnictví. Promítá se do toho pokřivený stav pracovního práva.
Otevřená a hlasitě projevovaná neochota některých českých zaměstnavatelů podřídit se pravidlům, která by fungování na pracovištích přizpůsobila katastrofální epidemické situaci, může odrážet dlouhodobý problém vynutitelnosti a vymahatelnosti pracovněprávních norem v regionu střední a východní Evropy. V České republice, stejně jako v dalších zemích Visegrádské čtyřky, je porušování pracovněprávních a bezpečnostních norem časté.
Odborník na pracovní právo Karol Muszyński ve své zprávě pro Evropský odborový institut uvádí, že Česká inspekce práce v roce 2019 zkontrolovala 28 500 subjektů a zjistila 46 500 porušení norem. Na Slovensku tamější inspekce práce zaznamenala 49 tisíc porušení norem u 28 500 subjektů. V Polsku 319 tisíc porušení u 63 tisíc subjektů a v Maďarsku inspekce práce v roce 2019 zkontrolovala 15 500 subjektů, z nichž tři čtvrtiny porušovaly zákoník práce. Data nejsou plně srovnatelná vzhledem k odlišným metodám hodnocení činnosti jednotlivých národních inspektorátů, nicméně ukrývají v sobě pozoruhodné společné a dlouhodobé trendy.
Kromě vysoké frekvence porušování pravidel na pracovištích ve visegrádském regionu je jedním z důležitých ukazatelů nízké množství udělených pokut. V České republice a na Slovensku je každoročně pokutována jen výrazná menšina porušení norem, jedná se o méně než deset procent z nich. V Maďarsku a Polsku je množství pokut o něco vyšší, přichází v deseti až dvaceti procentech případů, ale jde o nižší částku, 200-400 eur, oproti České republice a Slovensku, kde průměrně dosahují výše okolo dvou tisíc eur.
Promítneme-li statistiky jednotlivých inspekcí do posledních let, zjistíme, že se rok od roku příliš neliší v absolutních, ani relativních číslech. To naznačuje, že inspekce práce není schopna výrazněji ovlivňovat, natožpak zlepšovat, dodržování pravidel na pracovištích.
Systém pracovněprávních vztahů ve střední a východní Evropě je v odborné literatuře označován za legalistický a statický. Chce se tím říci, že za stavu nízké kolektivní organizovanosti pracujících a s tím související absence jak podnikových, tak vyšších kolektivních smluv, jsou pracovní vztahy takřka výhradně vázány na jejich regulaci v zákoníku práce a dalších normách.
V takové situaci je vymahatelnost norem, ať už prostřednictvím inspektorátů práce nebo soudními rozhodnutími, naprosto klíčová, mají-li chránit zaměstnance před nelegálními nebo neetickými kroky zaměstnavatele. Jak ale vyplývá z dat, nízká efektivita institucí, které mají dohlížet na dodržování pracovněprávních norem a případně vynucovat jejich porušování, spolu se složitou soudní vymahatelností práva zásadně podrývají ochranu práce v regionu střední a východní Evropy.
Ač je de iure relativně vysoká, a to i v evropském srovnání, nicméně bez vynutitelnosti a vymahatelnosti takto vysokou zůstává pouze na papíře. Uvedená zjištění vedla Muszyńského k formulaci hypotézy, že pasivní role státních institucí při vynutitelnosti pracovněprávních norem není zcela náhodnou, ale je součástí ekonomického modelu střední a východní Evropy, tak jak jej tvarují klíčoví zaměstnavatelé a jejich vlivné lobbystické organizace.
Model spočívá nejen na nízkých mzdách, ale i na výrazné flexibilitě pracovněprávních vztahů a souvisejících norem. Tato flexibilita ale neplyne ze zákonných norem, nýbrž je výslednicí oslabení jejich vynutitelnosti a vymahatelnosti.
Zdá se, že zejména po ekonomické krizi v roce 2008 přestal být zákoník práce politickým tématem, ale mnohem důležitější a zároveň skrytější roli nabyly instituce vystavěné okolo něj. Za situace, v níž se pracovní právo stalo takřka irelevantním a zároveň se pracující jen zřídka sdružují k odporu, zaměstnavatelé nepokrytě chápou pracoviště výlučně jako sféry svého vlivu.
Z vyjádření některých představitelů zaměstnavatelských organizací v nynější mezní situaci je zřejmé, jak se jejich vnímání pracovišť posunulo. Dnes už ani necítí potřebu takticky skrývat, na rozdíl od vládních představitelů, že necítí zodpovědnost přesahující jejich velmi úzké krátkodobé finanční zájmy.