Kdyby Inspekce bezpečnosti práce konala svou povinnost, pravděpodobně už by byly všechny fabriky v česku zavřené. Natrvalo a jejich majitelé v exekuci po všech těch pokutách, které by dostali — jak oni, tak vedoucí pracovníci na všech stupních řízení těch fabrik.

Zákoník práce (262/2006 Sb.) upravuje v §§ 101–108 (hlavě páté) bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

§ 102 odtavec 3 říká: Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění...

Chaotické chování vlády tudíž žádného zaměstnavatele neomlouvá, mají všichni zákonnou povinnost povšimnout si toho, že přišla nebezpečná epidemie a že se může šířit v jejich firmě, a jsou povinni přijmout taková opatření, aby šíření této nákazy zabránili. Například tedy využívat v maximální možné míře práce z domova. Dále pak přeorganizovat činnost na pracovišti tak, aby se v uzavřeném prostoru setkávalo co nejméně lidí, aby mězi sebou mohli udržovat co největší rozestupy, aby se nemíchaly směny a tak dále, a všechny zaměstnance vybavit kvalitními respirátory.

Ty respirátory vyplývají z § 104, jehož odstavec 3 stanoví: Není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem...

Povinnost chránit zaměstnance před rizikem nákazy koronavirem samozřejmě splňuje pouze kvalitní respirátor, pouhá rouška nestačí.

Kdyby se v současné situaci zaměstnanci konečně zmohli na stávku, nebyla by to podle Zákoníku práce vlastně ani stávka, jen naplnění práva daného § 105 odtavce 2:

Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

Kdyby zaměstnavatelé řádně plnili své zákonné povinnosti a Inspekce bezpečnosti práce jejich plnění důsledně vymáhala, neřešili bychom teď jestli zavřít fabriky nebo ne, a snad ani co s nemocnými, kteří už se do nemocnic nevejdou, a vláda a parlament by se mohly v klidu zabývat tím jak nejlépe pomoci firmám, které se kvůli epidemii dostaly při plnění svých zákonných povinností do ekonomických problémů.

Kromě důsledného vymáhání Zákoníku práce by nám z epidemiologického hlediska samozřejmě také hodně pomohlo uplatňovat důsledně §§ 152 a 153 Trestního zákoníku (40/2009 Sb.), tedy „Šíření nakažlivé lidské nemoci‟ a „Šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti‟.

§ 152 odstavec 1: Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Další odstavce zostřují postih za zvyšování rizika šíření nákazy jako člen organizované skupiny, například České hospodářské komory, a stanoví, že i pouhá příprava je trestná.

§ 153 pak stanoví, že když za zvyšováním rizika šíření nákazy nebyl prokazatelný úmysl, trest bude nižší, ale pachatel mu neujde. Nelze se vymlouvat na nevědomost, Šmuclera, Zimu, Pirka nebo Pekovou.

Povšimněme si, že zákon mluví o riziku šíření, a to bez ohledu na to, zda k samotnému šíření nákazy skutečně došlo. V zásadě tedy umožňuje postihovat i roušku pod nosem nebo nedostatečné mytí rukou — při jeho uplatňování musí zjevně orgány činné v trestním řízení zohledňovat společenskou nebezpečnost přečinu a přiměřenost postihu, což vyžaduje samostatné myšlení a osobní zodpovědnost, v tom nejspíš bude kámen úrazu. Čekat na vyhlášení nouzového stavu, a pak kontrolovat seznam vypsaný v nařízeních vlády je jednodušší, nikoliv však zákonné.

Pro majitele fabriky to znamená, že kromě uzavřeného provozu a pokuty od Inspekce bezpečnosti práce by měli mít na krku ještě trestní stíhání.

Možná, že kdyby se přátelé Jana Šíchy snažili důsledně plnit v době pandemie povinnosti, které jim ukládají platné zákony, byli by už dnes na mizině. Pokud by si nezbytná opatření nevynutila přímo zastavení výroby, určitě by ji prodražila, přitom pomoci od státu by se nejspíš nedočkali. Zároveň stát nijak netrestá konkurenci, která na zákony kašle, naopak podnikatele, kteří své zaměstnance nutí pracovat ve zdraví, ba i životu nebezpečných podmínkách — ať už jsou to tovární haly, velkosklady, důlní šachty nebo openspejsy, ve kterých je stále řada lidí nucena dělat práci, kterou by stejně dobře mohli dělat i z domova —, všemožně chrání a obhajuje. Jak dobré ale mají vyhlídky, že ať udělají, co udělají, nepřijdou nakonec na mizinu stejně?

Už někdy od loňského léta víme, že chránit za každou cenu lidské životy je nejen nejlepší pro ty životy a zdraví, ale nakonec i pro ekonomiku, zatímco chránit ekonomiku za cenu lidských životů se nakonec stejně prodraží. Proč tedy pořád bujují všelijaké zaměstnavatelské svazy, hospodářské komory a korporátní ekonomové proti důsledné ochraně lidských životů, proč tolik lpí na udržování krátkodobých zisků, o kterém už je naprosto spolehlivě známo, že v konečném výsledku přinese katastrofální ztráty? Jestliže to nejsou všechno naprostí idioti, bude to nejspíš tím, že zisky inkasuje někdo jiný, než kdo bude platit ztráty.

A do kterépak asi skupiny patří přátelé Jana Šíchy?

Obávám se, že asi nebudou globálními velkopodnikateli se sídlem v daňovém ráji, kteří by mohli opustit krachující továrnu, rozprodat z ní, co se dá, a utržené peníze společně se zisky z minulých let investovat někam jinam. Takové investory pěkně přirovnal Kim Stanley Robinson ve svém sci-fi románu New York 2142 k hejnu kobylek nebo špačků; použil sice obraz z fikčního světa svého románu, ale kobylky a špačci poslouží dostatečně: Investiční kapitál krouží nad planetou a hledá oblast s nejvyšší měrou zisku. Na tu se snese jako hejno kobylek na zelenou krajinu, jako hejno špačků na zralý třešňový sad, a sklízí, dokud nevyčerpá zdroje a míra zisku nezačne klesat; pak se kapitál zvedne, opustí zpustošenou zemi a letí dál hledat novou žírnou pastvinu, nový zralý sad, novou oblast s čerstvě nejvyšší měrou zisku. Pokud přátelé Jana Šíchy napatří k tomuto druhu kapitálu, mají smůlu.

Dejme tomu, že zpustošená země se zničenou domácí poptávkou se jich nedotkne, protože vyrábějí pro zahraniční trhy. Právě nutností vyrábět pro zahraniční zákazníky ostatně premiér Babiš bez obalu zdůvodňuje svou neochotu omezit provoz továren — čímž stvrzuje postavení Česka jako kolonie, úplně jako Bangladéš, která musela zásobovat Británii rýží, i když její obyvatele kosil hladomor. Možná že průmyslníci zastupovaní Svazem průmyslu a dopravy nebo Hospodářskou komorou počítají také s tím, koronavirus zabíjí převážně staré lidi a dělníci přece mohou docela dobře pracovat, i když jim umírají rodiče, případně prarodiče — a jestli jejich rodiny následkem zpustošení země zchudnou, aspoň jim bude snazší snížit mzdy. Jenomže SARS-CoV-2, jak se ukazuje, není jen penzijní reforma s čínskými rysy, působí velmi záludně a škodí všem.

I kdyby s dělníky umírání blízkých nijak neotřáslo a celková bída v zemi nijak nesnížila jejich pracovní výkon, covid jim ho sníží. Zanechává, často i po lehkém průběhu, dlouhodobé následky, z nichž asi nejlépe prozkoumaná je plicní fibróza, ze které se člověk při dobré péči zotavuje asi tak půl roku, půl roku se při sebemenší námaze okamžitě zadýchává. K dalším dosti rozšířeným následkům covidu patří i zvýšené riziko embolie, která může člověka zabít. Hodně lidí, kteří zatím scházejí ve statistikách zemřelých „s covidem‟ umírá na covid pár týdnů poté, co se z něj vyléčili. Zároveň zvlášť při lehkém průběhu covidu člověk ani nemusí získat imunitu, síla imunity po covidu je nejistá a její výdrž krátká, současná doporučení pro karanténu počítají se třemi měsíci. Člověk tak může onemocnět podruhé podstatně dřív, než se zotavil z následků první nemoci; jednotlivé příběhy lidí, které zabil jejich druhý covid, jsem slyšel, souhrnný výzkum na toto téma neznám, a proto je jen moje spekulace, že právě opakovaný se covid může být příčinou toho, proč v nejsilněji promořených oblastech umírají čím dál mladší lidé — když je covid všude kolem nich, vrací se k nim tak dlouho, dokud je neudolá. Je každopádně možné, že epidemie covidu, když ji tu necháme nadále řádit jako doposud, i mladá a dosud zdravé dělníky pozabíjí; vysoce pravděpodobné pak je, že i když je nechá naživu, nadlouho významně omezí jejich pracovní výkonnost.

Možná že velcí kapitalisté počítají s neomezenou zásobárnou levné pracovní síly: jestli jim dojdou dělníci v Česku, dovezou si je třeba z Polska nebo Ukrajiny — za předpokladu, že Polsko a Ukrajina projdou covidem lépe než Česko a stačí své mladé a zdravé dělníky naočkovat dřív, než je zmasakrují české továrny. Třeba jim to i vyjde, a když na tak, tak jinak, velkokapitalisté vždycky vítězí. Jenomže přátelé Jana Šíchy, kteří už i sami covid prodělali, stejně jako jejich dělníci, takže si možná už i nesou hodně nepříjemné následky, nepatří k těm velkokapitalistům, kteří se izolují někde na jachtě nebo aspoň v luxusní vile, a kdyby je náhodou přece jen ofouklo, vždycky si zaplatí špičkovou péči. Čím hůř to vypadá s celým Českem, tím hůř to vypadá i s nimi a jejich fabrikou.

Mně občas trochu připadá, že k tomu hejnu kobylek kroužících nad planetou [globální kapitál] má progresivní levice ambivalentní vztah. Doby, kdy se demonstrovalo proti globalizaci, jaksi upadly v zapomnění a jsou už dávno pryč.

Globalizaci rozpoznal už Karel Marx v době, kdy to slovo ještě ani neexistovalo, jako jev nevyhnutelně spojený s kapitalismem a boj proti ní zavrhl jako matnou snahu konzervativců toužebně tesknících po starých dobrých feudálních časech. Buržoazie je kosmopolitní, proto i dělnictvo musí spolupracovat po celém světě a jeho stranou může být jedině Internacionála: „Proletáři všech zemí, spojte se!‟

Možná byla chyba od Marxe a Engelse, že buržoazii označili v Manifestu komunistické strany za kosmopolitní a kýženou dělnickou stranu za internacionální, později toho jejich střídání synonym zneužil Stalin, když hledal, z čeho by mohl obvinit komunisty věrnější Marxovým ideálům než on sám, a standardním obviněním ve stalinských politických procesech se stalo to z „buržoazního kosmopolitismu‟. Když dnes Petr Drulák vyzdvihuje Jeana Clauda Michéu, který buržoazní kosmopolitismus vyčítá liberální levici, ten závan stalinismu mrazí.

Tato obludná „konzervativní levice‟, která předstírá boj proti globalizaci a neštítí se křísit ducha stalinských procesů (konec konců proč by se měla štítit Stalina, když si ochotně půjčuje i od Hitlera, že?), je výsledkem protiútoku velkého kapitálu proti alterglobalizačnímu hnutí. Ne hnutí proti globalizaci, nýbrž hnutí za jinou globalizaci, rovnou, sociálně spravedlivou a ekologicky zodpovědnou.

Toto hnutí dosáhlo velkých úspěchů na konci 20. století, myslím, že dokonce prosadilo přinejmenším částečné oddlužení rozvojových zemí, ale spolehlivější a podrobnější informace o něm se tady někde okolo najdou v článcích Tomáše Tožičky nebo Jiřího Silného, ti v něm, narozdíl ode mě, byli aktivní a mají svůj díl zásluh na jeho úspěších. Nejvíce alterglobalitzační hnutí proslavily velké protesty proti zasedáním Mezinárodního měnového fondu v Seattlu a v Praze — demonstrace ne proti globalizaci, nýbrž za jinou globalizaci.

Pak přišlo 11. září 2001 a Válka proti teroru posloužila jako záminka pro drastické potlačení sociálního aktivismu. Occupy Wall Street, Arabské jaro a Indignados se nepodařilo obnovit alterglobalizační hnutí v plné síle. Velkému kapitálu se zatím stále daří vítězit, vyšel jako vítěz ze světové finanční krize, brousí si zuby i na vítězství v krizi klimatické, úspěšně vytvořil a k drtivému úderu proti svým odpůrcům použil krizi uprchlickou, a současná krize pandemická taky nevypadá příliš nadějně, že bychom ho v ní dokázali porazit. Právě k jeho zbraním patří mimo jiné „konzervativní levice‟ a celé národovecké hnutí proti globalizaci.

Bez internacionály jsme proti kapitálu bezbranní.

Nemám nic proti spolupráci ("internacionalismu" či "kosmopolitismu") proletariátu.

[Jenomže proletariát už prý neexistuje nebo není dostatečně revoluční, takže vlastně prý "lid zradil levici", čímž se myslí, že "lid" už nechce tu její revoluci - alespoň to říká určitá část té intelektuální levice, která hledá náhradní revoluční subjekty.]

Nemám tedy nic proti spolupráci (neexistujícího?) proletariátu, ale vymezuji se naopak proti spolupráci progresívní levice s korporátním globálním kapitálem. Zmíněný Drulák tvrdí, že v nadnárodním globálním světě neexistuje nic, co by tento globální kapitál zkrotilo, proto Drulák prosazuje jeho zkrocení národními státy.

Takže ještě jednou: nemám nic proti nadnárodní spolupráci lidí práce, zaměstnanců (proletariátu) atd.

A myslím, že proti ní nemá nic ani Drulák. Domnívá se nejspíš, že ta spolupráce prostě na zkrocení globálního kapitálu nestačí, že si tuto spolupráci institucionálně přivlastní a ve svůj prospěch převezme právě ten globální kapitál.