Země, kde ani zubatá nedokáže zastavit ozubená kola

Petr Bittner

Tak jako se ve finanční krizi říkalo o bankách, že jsou „too big to fail“, tedy příliš velké na to, aby mohly státy dopustit jejich krach, mluví se o českém průmyslu jako o „too big to close“, příliš velkém na to, aby ho mohl stát zavřít.

Na Babišovy Covidovky si jen tak někdo nepřijde: zavřít by totiž nejspíš musela i Lovochemie, DEZA, ba i Kostelecké uzeniny. Foto DR

Česká republika je průmyslová země, zní poučka, kterou slýchám od základní školy. Průmysl tvoří víc než třetinu české ekonomiky a zaměstnává také zhruba stejný poměr lidí. To je hodně, ale není to nejvíc. Jakkoli si dál říkáme průmyslová země, většinu ekonomiky i zaměstnanců u nás dávno obstarávají služby. V čem tedy spočívá obrovská vyjednávací síla průmyslu?

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Když jsem se jako malý vrátil ze školní exkurze v Semtíně, vzpomínám, že mě zarazilo nad vchodem počítadlo „Počet dní od posledního úrazu“, které jsem znal z jaderné elektrárny, kde pracoval Homer Simpson. Při naší exkurzi na něm svítila nula čili se někdo zvládl přizabít už na ranní směně.

Otec zavzpomínal, že když v 80. letech v jednom ze semtínských závodů pracoval (jako ajťák), zažil tam velkou explozi. Byl zrovna v jídelně a stál ve frontě s kamarádem, když v tom se ozvala tlumená rána — kamarád, který si takových výbuchů zažil víc, ho strhl k zemi, a následující okamžik tlaková vlna vysklila všechny tabule v závodce. „Všichni leželi na zemi, všude bylo sklo, jenom jeden chlap stál u výdejního okýnka a strašně kýchal a kašlal, protože mu tlaková vlna chrstla do obličeje pepř z mističky.“

Několik lidí to stálo život — jedním z nich byl muž, který si tam byl vyřídit důchod, druhou tátova spolužačka, která si na ten den přehodila směnu. Zranění byli i v trolejbusech v centru města, skláři měli v následujících dnech napilno i 10 kilometrů daleko. Štěstí, že stál táto ve frontě s tácem zrovna vedle někoho, kdo věděl, co přijde.

Spolužákův táta takové štěstí neměl. Dělal tenkrát „na barvičkách“ v přidruženém závodě Synthesia (Agrofert). Jednou stál přímo u epicentra a — prostě zmizel. Nezůstalo po něm nic, ani boty.

Z našeho paneláku byla Synthesia vidět. Čas od času se ozvala dost znepokojivá rána a sklo v oknech se zatřáslo, ale nikdy jsme se nic nedozvěděli. Když jsem předloni sledoval sérii HBO Černobyl, nebo ostatně loni záběry z chemičky DEZA, viděl jsem obrazy, které jsem měl už od dětství v hlavě při představě každého velkého místa, kde probíhají nebezpečné procesy v zastaralých mnohatunových reaktorech a okolo pobíhají stovky lidí v pláštích a „dělají chyby“.

Stále vysoký podíl „průmyslu“ v české ekonomice ve srovnání s jinými zeměmi je bezpochyby dán historicky. Půlku 20. století jsme prožili v představě, že k vítězství nad kapitalistickými ekonomikami se protěžíme, propálíme, proštěpíme a provyrábíme. V kombinaci se statisíci pracovních míst se průmysl stále mnohým zdá jako perpetuum mobile generující blahobyt — pro ekonomiku i pro lidi.

A proto dnes, kdykoli přijde na to udělat v téhle oblasti nějaký strukturální krok kupředu, narazíme na odpor: když se přestane těžit uhlí, přijdou o práci horníci, nebude čím topit v elektrárnách, budeme svítit loučemi, vrátíme se do jeskyň a na stromy… dál to znáte sami.

Jenže za stávající situace není možné pokračovat v provozu hal, kde je hlava na hlavě, a myslet si, že se nám podaří zpomalit nákazu. A přesto, mnozí ekonomové, průmyslníci z NERVu, Alena Schillerová i Miloš Zeman se shodují: průmysl zavřít nemůžeme, protože vytváří ekonomiku.

Pokusy o systémové transformace průmyslu dosud narážely i v časech hospodářského růstu. Hrozba klimatické krize se ukázala příliš abstraktní na to, aby se jí podařilo tuto kletbu prolomit. Nyní je tu krize bolestně konkrétní, se kterou velký průmysl není slučitelný — a přesto, ani lidské životy neváží dost, aby převážily poznanou nutnost jeho valících se kol.

Ale proč vlastně? Jak to, že se z hlediska nákazy mnohem bezpečnější sektory služeb musí podřídit, zatímco průmysl má zase zelenou? Objevuje se argument, že by se zastavily dodávky zahraničním odběratelům. No a co? Na čtrnáct dní? Co je to za ekonomiku, kterou tohle zasáhne?

Český průmysl za celý loňský rok klesl o jednotky procent. Co to je jako za čísla? Proč nás jeho voodoo stále hypnotizuje? Proč je pro českou vládu měsíční výpadek výroby větší hrozbou než tisíce zmařených lidských životů?

Klasická poučka „potřebujeme učně“, za kterou se vždycky schovávala snaha zajistit fabrikám rezervní armádu dělníků, se dnes zhmotňuje v dystopické realitě: zatímco základní, střední i vysoké školy zejí prázdnotou, protože vzdělání musíme oželet, český průmysl 1.0 jede se skřípotem dál.

A to přesto, že nejpozději od léta loňského roku všichni víme, že velké provozy jsou hlavním zdrojem nákazy. Tato data však po vládních představitelích stékají jako mrholení — naráží na monolit, se kterým nehne ani volání lidského utrpení. Jeho síla je až mytologická — stejně jako Poláci nedokážou zavřít kostely, i my s prázdnými výrazy dál klademe lidské oběti na oltář molochovi, který přerostl naši příčetnost.

Diskuse

Pane Bittnere, pro tu ilustraci důležitosti našeho průmylu připomeňme, že takzvaní revizionističtí historikové dějin komunistické éry se zajímají například i počet vyrobených traktorů. Podle děkana FF UK Michala Pullmana je tento údaj o počtu traktorů možná důležitější než údaj o počtu mrtvých v politických procesech padesátých let. Máte snad proti tomu něco?