Země, kde ani zubatá nedokáže zastavit ozubená kola
Petr BittnerTak jako se ve finanční krizi říkalo o bankách, že jsou „too big to fail“, tedy příliš velké na to, aby mohly státy dopustit jejich krach, mluví se o českém průmyslu jako o „too big to close“, příliš velkém na to, aby ho mohl stát zavřít.
Česká republika je průmyslová země, zní poučka, kterou slýchám od základní školy. Průmysl tvoří víc než třetinu české ekonomiky a zaměstnává také zhruba stejný poměr lidí. To je hodně, ale není to nejvíc. Jakkoli si dál říkáme průmyslová země, většinu ekonomiky i zaměstnanců u nás dávno obstarávají služby. V čem tedy spočívá obrovská vyjednávací síla průmyslu?
Když jsem se jako malý vrátil ze školní exkurze v Semtíně, vzpomínám, že mě zarazilo nad vchodem počítadlo „Počet dní od posledního úrazu“, které jsem znal z jaderné elektrárny, kde pracoval Homer Simpson. Při naší exkurzi na něm svítila nula čili se někdo zvládl přizabít už na ranní směně.
Otec zavzpomínal, že když v 80. letech v jednom ze semtínských závodů pracoval (jako ajťák), zažil tam velkou explozi. Byl zrovna v jídelně a stál ve frontě s kamarádem, když v tom se ozvala tlumená rána — kamarád, který si takových výbuchů zažil víc, ho strhl k zemi, a následující okamžik tlaková vlna vysklila všechny tabule v závodce. „Všichni leželi na zemi, všude bylo sklo, jenom jeden chlap stál u výdejního okýnka a strašně kýchal a kašlal, protože mu tlaková vlna chrstla do obličeje pepř z mističky.“
Pane Bittnere, pro tu ilustraci důležitosti našeho průmylu připomeňme, že takzvaní revizionističtí historikové dějin komunistické éry se zajímají například i počet vyrobených traktorů. Podle děkana FF UK Michala Pullmana je tento údaj o počtu traktorů možná důležitější než údaj o počtu mrtvých v politických procesech padesátých let. Máte snad proti tomu něco?