Česká republika je průmyslová země, zní poučka, kterou slýchám od základní školy. Průmysl tvoří víc než třetinu české ekonomiky a zaměstnává také zhruba stejný poměr lidí. To je hodně, ale není to nejvíc. Jakkoli si dál říkáme průmyslová země, většinu ekonomiky i zaměstnanců u nás dávno obstarávají služby. V čem tedy spočívá obrovská vyjednávací síla průmyslu?

Když jsem se jako malý vrátil ze školní exkurze v Semtíně, vzpomínám, že mě zarazilo nad vchodem počítadlo „Počet dní od posledního úrazu“, které jsem znal z jaderné elektrárny, kde pracoval Homer Simpson. Při naší exkurzi na něm svítila nula čili se někdo zvládl přizabít už na ranní směně.

Otec zavzpomínal, že když v 80. letech v jednom ze semtínských závodů pracoval (jako ajťák), zažil tam velkou explozi. Byl zrovna v jídelně a stál ve frontě s kamarádem, když v tom se ozvala tlumená rána — kamarád, který si takových výbuchů zažil víc, ho strhl k zemi, a následující okamžik tlaková vlna vysklila všechny tabule v závodce. „Všichni leželi na zemi, všude bylo sklo, jenom jeden chlap stál u výdejního okýnka a strašně kýchal a kašlal, protože mu tlaková vlna chrstla do obličeje pepř z mističky.“