Worst in Covid? Proč se nepoučíme v zemích, které řeší to co my; jen lépe?

Martin Hančl

Česká republika dnes patří mezi nejhorší země na světě, nemocnice balancují na hraně kolapsu, politická reprezentace má mizivou důvěru a občanská společnost neví co požadovat. Přitom je možné dělat prostě to, co řada jiných zemí před námi.

Ač celkově belgický přístup není jistě dokonalý, situace v zemi je dnes stabilní. Belgičané se z předchozího průběhu poučili alespoň natolik, že se situace nyní nezhoršuje. Foto Miguel Discart, flickr

Komentovat způsob vedení českého boje s pandemií ze zahraničí je riskantní podnik. Ale aktuální česká situace je ve všech ohledech natolik katastrofální, že pohled zvenčí možná naopak vyžaduje.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Problémy jsou všude na světě, protože jak se často říká, jde o krizi bezprecedentní, o největší krizi od druhé světové války a podobně… Státy tak musí řešit zcela nové situace. Různé státy také často aplikují na podobné situace různá řešení a jsou s nimi poté různě úspěšné. To není obhajoba české vlády. To je realita.

Jak je ale možné, že v Belgii, to je v zemi, kterou Češi na jaře hromadně opovrhovali pro její údajnou absolutní neschopnost, již několik měsíců přesáhne denní přírůstek případů jen zcela výjimečně číslo tři tisíce a většinou se pohybuje výrazně pod touto hranicí, je-li v České republice počet případů často násobně vyšší? Je to především proto, že Belgičané akceptovali jako první předpoklad snížení počtu případů omezení osobních kontaktů.

V Belgii platí noční zákaz vycházení od 22:00, omezení otevírací doby obchodů do 20:00 a mnoho měsíců také platí zásadní omezení počtu osob, s kterými je možno se stýkat mimo domácnost. Tento počet postupně klesl až na číslo jedna.

Opatření platí v prakticky totožné podobě od podzimu a nezměnila se ani v průběhu Vánoc. Debaty o tom, jak přesně kalibrovat jednotlivá opatření a jak postupovat dále samozřejmě neustávají. Ač celkově belgický přístup není jistě dokonalý, situace v zemi je dnes stabilní. Belgičané se z předchozího průběhu poučili alespoň natolik, že se situace nyní nezhoršuje.

V České republice se situace ale naopak zhoršuje prakticky neustále. Jak je možné, aby ve stejné chvíli, kdy média informují, že kapacity mnoha nemocnic jsou již prakticky vyčerpány, navrhovala česká vláda zrušit některá dosavadní opatření? Jak je možné, že se v České republice zcela vážně diskutuje o tom, že opatření je třeba zrušit, protože teprve poté je lidé začnou z vlastního rozhodnutí dodržovat?

Hlavní odpovědnost za tento stav má samozřejmě vláda. Současnou situaci můžeme označit za vyvrcholení jejího dlouhodobě chaotického chování, jejíž politici často nejsou schopni jít veřejnosti příkladem. A každým svým nekompetentním krokem ztrácejí vůbec schopnost společnost v krizi vést.

Stát a vládu máme samozřejmě proto, abychom jako společnost zvládli organizovaně řešit to, co organizované a společné řešení vyžaduje. Bohužel však sledujeme, že i společnost jako celek jako kdyby nebyla schopna dosáhnout ani toho nejzákladnějšího konsensu ohledně způsobu, jak pandemii čelit.

De facto ústavní krize kolem nouzového stavu není příčinou našich problémů, ale jejím důsledkem. Je důsledkem toho, že již vůbec nevíme, jak dále postupovat. Výsledkem absence základního konsensu je potom prohlášení ministra Havlíčka o tom, že umožní otevření obchodů po dobu čtrnácti dnů, abychom se nemuseli donekonečna hádat, „jestli je více toxický sportovní klub, maloobchod nebo kultura“.

Pokud bychom jako Belgičané akceptovali základní konsensus o nutnosti omezení kontaktů, nemuseli bychom tyto nekonečné debaty o tom, který provoz je více toxický, vůbec vést. Nejde totiž o to, jestli je více toxická prodejna obuvi nebo prodejna střeliva, ale jde o to se shodnout na tom, jaké aktivity je třeba omezit, abychom dosáhli nutného snížení osobních kontaktů.

To, že je potřeba především omezit kontakty není samozřejmě jen belgické know-how. Tvrdila to i WHO ve chvíli, kdy na Karlově mostě probíhala oslava konce pandemie. Tvrdila to Angela Merkelová v polovině srpna 2020, kdy řekla, že jsme stále jen uprostřed pandemie a hlavně, že „větší mobilita a více kontaktů mezi lidmi vede k většímu počtu případů“.

Stejně tak my bychom dnes měli učinit z nutnosti omezit počet osobních kontaktů základ nového společenského konsensu, který povede ke snížení počtu nemocných a mrtvých. Pokud budeme jen pokračovat v současném přístupu, kdy na vrcholu krize poslední zoufalou naději upínáme k rozvolnění vedeni snad úvahou, že lidé uspokojeni snížením restrikcí uzavřou se státem novou společenskou smlouvu, situace se nezlepší. Mrtvých bude přibývat. A hranice nejen do Německa zůstanou zavřené.

Je třeba zopakovat, že primární odpovědnost za současný stav má samozřejmě vláda. Není to ovšem jen vláda, která je příčinou toho, proč se česká společnost jako celek dosud nezorientovala v situaci a proč v únoru 2021 diskutuje otázky, které se v jiných zemích řešily na jaře nebo v létě 2020.

Jednou z příčin aktuální situace je také mylné poučení z průběhu pandemie v České republice. Jarní průběh pandemie vyprávíme jako příběh o výjimečnosti Čechů, kteří zvládli první vlnu jako jedni z nejlepších na světě. Každý lidský život ztracený v průběhu jarní části pandemie je tragédie a vzedmutí solidarity, která loni na jaře v českých zemích nastala, je třeba ocenit. Pokud jsme první vlnu porazili, spočívalo vítězství hlavně ve včasném „uzavření republiky“ spojené s uzavřením celé Evropy.

Četba různých oslavných článků z jara loňského roku, jejichž autoři píší například o tom, že východní postkomunistická Evropa exceluje v boji s pandemií, protože vlády se nemusí bát obyvatelstvu nakazovat, jelikož postkomunistické obyvatelstvo je zvyklé poslušně plnit všechna restriktivní opatření, je dnes skutečně bolestnou zkušeností. Když se ovšem na konci léta ukázalo, že, jak praví klišé, „vir nezná hranic“ a po rozvolnění opatření a sice malém, ale přesto obnoveném cestování, se rozšířil i do postkomunistických zemí, najednou jsme podle stejných komentátorů měli naopak vládu, která se bojí lidu nakazovat, aby neztratila popularitu.

Bohužel to dnes vypadá, že jsme si z jara odnesli jen pocit, že to nejtěžší máme za sebou. Žili jsme v klamu, že tím nejtěžším je první vlna, v přesvědčení, že další vlnu zkrotíme především testováním a trasováním, které však nikdy nezačalo řádně fungovat. Pokud jsme si tedy vůbec mysleli, že druhá vlna přijde.

V jednom z doslovů ke knize Davida Klimeše Česko versus budoucnost, která vyšla v září, uvažuje jeho autor Filip Matějka o tom, jestli jsme dostatečně připraveni na „případný návrat epidemie“. Nejen z těchto letních doslovů je patrné, že zkušenost obyvatel republiky, která byla, slovy Jiřího Přibáně „první vlnou takřka nezasažená“, stvořila nerealistická očekávání, že přijde-li druhá vlna, odvrátíme opakování jarního lockdownu hlavně chytrou karanténou.

Výše uvedené nemá znít jako relativizace mnoha zřetelných a zásadních selhání vlády ani jako kritika občanské společnosti, která se neúnavně snažila neuspokojivý vývoj zvrátit. Zlepšit všechna opatření včetně testování a trasování je samozřejmě potřeba.

Dnes jsme však především v situaci, kdy je české zdravotnictví na hraně svých kapacit. A Česká republika se od doby, kdy ji epidemie zasáhla podobně silně jako ostatní země, to jest od konce léta, postupně v žebříčku nejvíce postižených zemí propadla až mezi ty úplně nejhorší státy.

Potřebujeme tak totální restart přemýšlení o tom, jak pandemii čelit. Začít můžeme přijetím faktu, že žádné zázračné české schopnosti neexistovaly a neexistují, anebo uznáním reality, že bohužel ani moderní technologie samy o sobě situaci nezlepší. Vidíme, že i Německo, jehož veřejnou správu obecně považujeme za kvalitnější než tu českou, uplatňuje přísný lockdown.

Je potřeba se poučit v zemích, které to, co řešíme my nyní, řeší již skoro celý rok a shodnout se na nutnosti omezení osobních kontaktů. Belgický příklad ukazuje, že obchody otevřít lze. Předpokládá to ovšem odpovědné chování obyvatelstva.

Pokud by si většina českých občanů vykládala otevření obchodů jen jako potvrzení toho, že všechna opatření byla jen zbytečná šikana neschopné vlády, a není již tedy třeba dodržovat vůbec nic, jen by to za existence infekčnějších variant viru zhoršilo už tak katastrofální českou situaci. Zbývá jen najít politika, který bude schopen občanům situaci věrohodně vysvětlit a přesvědčit je o potřebnosti navrhovaných řešení.

Diskuse
February 20, 2021 v 13.33
Nejlépe problém ovšem po celý rok řeší Švédsko.

Ano, i Belgie (stejně jako sousední Nizozemsko) a ze zemí momo EU pak Švýcarsko bylo přechytralými Čechy od března minulého roku vysmíváno, kterak prý zaspali, a jak prý bojují více proti panice než proti viru. A informace o Švédsku byly a dodnes jsou opakem seriózní žurnalistiky.

To my jsme na jaře byli přímo geniální: Vystříleli jsme veškerou munici ve chvíli, kdy nepřítel vůbec nebyl na dostřel.

Tou municí se rozumí především rezervy, kapacity, a s tím i důvěra obyvatel.

K tomu "dostřelu", připomeňme si lošký březen: Pátého března to odnesly závody v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Desátého března platil limit shromažďování sto osob. Jedenáctého se zavírají základní, střední, vyšší odborné a vysoké školy „na čtrnáct dní“. Dvanáctého, za stavu čtyřiadevadesáti nakažených, vláda zavádí stav nouze. Shromažďování do třiceti osob, v hospodách policejní hodina v osm večer. Zákaz sportu, kultury, vstupu cizinců „z rizikových zemí“ a výjezdů do nich. Den na to je oznámeno zavření hranic (protiústavní, avšak jediné z opatření, u kterého byl poskytnut aspoň nějaký čas na adaptaci, platí až od šestnáctého). Další den jsou zavřeny obchody mimo benzínek, potravin a lékáren, definitivně (do 24. března, smajlík) zavřeny provozovny služeb a hospody. Šestnáctého vstupuje v platnost dříve oznámená železná opona, tentokrát nejen na západní hranici. K tomu je nádavkem přidán zákaz vycházení, samozřejmě jen do čtyřiadvacátého. Smajlík. Osmnáctého přišly povinné roušky. A máme tu třiadvacátého, den před ukončením trestu obyvatelstva domácím vězením. Trest uložený bez soudu se prodlužuje do prvního dubna. Apríl. Zavření školy ani netřeba prodlužovat, rovnou se mluví o odložených přijímačkách a maturitách. Ministr školství je zcela pasivní, ministr zdravotnictví tvrdí, že vláda „čtrnáctidenní“ opatření zruší „až jako jedno z posledních“. Tolik loňský březen. Opakuji, mimořádný stav byl zaveden za stavu čtyřiadevadesáti nakažených, nula mrtvých, jeden pražský taxikář byl "důkazem komunitního přenosu". O dva měsíce později plošné testování potvrzuje méně než jednoprocentní imunizaci populace, když "odborníci" hádali deset až čtyřicet procent. Smajlík?

Všechny země, kterým se nyní daří, a to, opakuji, na prvém místě Švédsku, si dnes hoví ma polštáři kolektivní imunity z jara až léta minulého roku. Kdo se panicky zavíral (Španělsko, Portugalsko, Itálie), nyní za to trpí. Kdo se ale úplně schoval do skříně za kabáty, kdo vystřílel veškerou svoji munici do prázdna - a to jsme byli my - ten je na tom nyní logicky nejhůře. Mohli jsme mít do září na dva miliony přirozeně imunizovaných. Nemáme. No - teď již vlastně ano: Divočejším mutacím jsme v říjnu předhodili populaci imunologicky takřka stejně naivní, jakou byla před rokem. Takže to teď jde docela šupem. Kdo se diví? Jen ten, kdo zapomíná.

IH
February 20, 2021 v 22.55

Otázka je, zda problém náhodou neřeší nejlépe země, ležící za obzorem pana Jedličky.

February 21, 2021 v 19.15
Máte-li na mysli třeba Nový Zéland,

pane Horáku, pak mne poučte, jak z naší vnitrozemské země, kterou projíždí padesát tisíc kamionů denně, udělat dva ostrovy bez jediné dálnice, s jednou jednokolejnou železnicí kterou vyjedou ráno dva vlaky proti sobě (jeden z Aucklandu, druhý z Wellingtonu), a v polovině (ve stanici National Park) se jim prohodí vlakové čety aby se vrátily tou druhou soupravou domů, zatímco pasažéři pokračují stejným vlakem jen s jiným strojvůdcem a průvodčím. Všechny cesty vedou z vnitrozemských farem k moři. Všechna města (téměř) leží u moře. Všechna nákladní doprava se odehraje po moři. Vyložit kontejnery z mezinárodní přepravy zboží dokáží bez vpuštění jediného člověka z lodi na pevninu. A letadla létají jen z Austrálie, a i ta desinfikovali cestou nad Tasmanovým mořem dávno před Covidem, systém biosecurity totiž chrání jejich vzácnou přírodu před invazivními druhy.

Velmi podobné ČR, stačí napodobit. Ale i tak, současná extrémní izolace Nového Zélandu (a vlastně i té Austrálie) je trvale neudržitelná. Takže zbývá promýšlet co dál a za jak dlouho. Základem je připustit si, že Covid-19 nebude nikdy eradikován. Bude zde s námi, a bude tedy nutno nalézt trvale udržitelný způsob života v situaci jeho existence. Na tom nic nezmění ani případná stoprocentní proočkovanost populace. I poté bude platit, že nikdo nemá právní ani morální nárok na nesmrtelnost. U nás jakož i na Novém Zélandu (který miluji, odnikud ze světa nemám tolik ještě papírových fotek a schovaných kinofilmů).

IH
February 22, 2021 v 23.52

Pane Jedličko, nejprve bych se Vám chtěl omluvit za nepovedenou formulaci své repliky výše. Váš rozhled totiž považuji za výtečný. Právě tato zřejmá skutečnost mě vede k polemické reakci.

Nárokovatelnost nesmrtelnosti vskutku na spadnutí nevypadá. Proočkování populace však může Covid-19 během půl roku marginalizovat. Jistě, mohou se objevit další epidemie. Minulost však naznačuje, že by se tak nemělo dít příliš často. Lidstvo by navíc již mělo být lépe připraveno.

A o to právě jde. Jak západní země, ještě nedávno v čele snah chránit život vlastních občanů coby nejvyšší prioritu, se svou sobeckou ideologií a salámovou taktikou neuspěly.

O tom, jak se která země vypořádala s epidemií svědčí počty nakažených a především zemřelých. (Čím méně jich je, tím samozřejmě lépe.) Nemyslím si, že Švédsko dosáhlo lepších výsledků než Norsko či Finsko. O Novém Zélandu či jiných ostrovních státech můžeme soudit, že mají oproti našemu výhodu. O Velké Británii to však říkat nebudeme...

ČR si vedla loni na jaře úspěšně. Za poslední čtyři měsíce jsme však stihli v počtu nakažených a zemřelých předstihnout prakticky všechny. Kdyby tu byla zásadní politická shoda, doplněná aspoň elementární zodpovědností médií i elit a jednou či dvěma krátkodobými uzávěrami, mohlo nás tu být živých minimálně o 10 ne-li 15 tisíc více.

Karel Čapek byl (spolu s mnoha dalšími) podobně zklamán demokraciemi před více než 80 lety, kdy si stýskal, že s jednotlivci dovedeme soucítit a menší skupiny lidí si představit, tisíce a tisíce že jsou však jen statistika. Nejsem stoupencem hledání viníka za pád každého stromu ani milionových odškodnění, nynější kolektivní nezodpovědnosti však také ne.

Ekonomismus a politický avanturismus vyústily ve znechucení, únavu a společenský cynismus. Posléze také v poznání, že nejsme schopni sjednotit se a čelit vážným hrozbám, třeba také z Ruska nebo Číny. Respektability nám nepřibylo, "měkké síly" rovněž ne. A doma zbude kocovina, na kterou se budou hodit narostlé soukromé úspory.

February 24, 2021 v 17.13
Je dobře, že článek pod kterým polemizujeme,

je už nízko a mimo pozornost. Nemám nějak chuti vracet se k mnohokrát vysloveným argumentům a protiargumentům, jen máloco o tématu by dnes mohlo být považováno za nový pohled, nový aspekt. Předem se omlouvám, pokud se pod tento text již nevrátím, neberte to, prosím, jako projev arogantního nezájmu o názory ostatních.

Nejprve dovolte malé "občerstvení" debaty satirou:

https://necyklopedie.org/wiki/Z%C3%A1sady_ochrany_druhu_SARS-CoV-2_p%C5%99ed_vyhynut%C3%ADm

Necyklopedie je parodie na wikipedii. Nicméně autor se podíval na Covid ze zcela nového úhlu: Co by bylo třeba udělat, abychom viru prospěli, abychom ho chránili? Velmi občerstvující. Nejde o to uškodit lidem, jako v androidovské hře Plague Inc. (dostupné z google play) ale prospět viru. Velmi překvapující doporučení a svěží humor. Zamyšlení (s vědomím, že jde o satiru) nad takto položenou otázkou stojí za to.

A nyní již moje argumentace k polemice: Není konec. Tudíž je velmi nesprávné hodnotit "úspěch" vlád a států dosavadními čísly jako něco konečného (podtrhnout, sečíst a sestavit pořadí do žebříčku), nyní máme možnost dělat si obrázek toliko podle kombinace dosavadních čísel a trendu, výhledu. Nemá žádný smysl hodnotit cokoliv typu "úspěch při jarní vlně", neboť existuje příčinná souvislost mezi stavem kolektivní imunity z jara a dnešním trendem.

Vyjádřeno sportovní metaforou, skóre z první třetiny zápasu body do tabulky nepřinese. A hraje se dál. Nebo jinak, běží-li se maraton, přepálený start a v důsledku toho zhroucení po deseti kilometrech nelze popsat jako náramný úspěch v mezičase měřením na osmém kilometru. Tolik nejen k "našemu" jaru, ale i k porovnání Norska či Finska se Švédskem. Za pár let budeme vědět víc.

Počet mrtvých je dobré kritérium, ale jen za předpokladu dlouhého, opravdu dlouhodobého hodnocení. Až započtete sebevraždy (způsobené zničením životů rodin opatřeními, umrzlé bezdomovce, kteří přijdou o domovy budoucí krizí, zanedbanou nekovidovou péči a prevenci, zničené životy dětí postižených analfabetismem v důsledku on-line výuky, a především novou "přípustnost" včera nepřípustného otrockého postavení člověka (tato nepřípustnost otroctví trvala vývoji civilizace celá staletí, a může tak dlouho trvat znovu) v důsledku jízdy na dluh a zhroucení kultury, a s ní i civilizačního "nánosu", tj. vzájemnosti, sounáležitosti.

Povšimněme si již dnešního rozevírání nůžek: Střed "spokojených" s tím, že homeofiice je příjemný, roušky malý diskomfort, a náhrady při osmdesáti procentech vyjdou lépe než práce. Dluh je nezajímá. Ale mimo tento střed jsou lidé bez náhrad, zničené výsledky celoživotního úsilí, a bezvýchodnost, proti které byla situace Maryčky Magdónové rekreací v táboře Artěk. A na straně druhé lidé možná dnes bez (okamžité) existenční nouze, ale v hluboké depresi, neboť se narodili ne vlastní vinou jako tvořiví, kreativní, kteří potřebují k životu smysl, cíl, důvod, "oprávnění", a to vše jim bylo odebráno nikoliv dočasně. (S větou "Proočkování populace však může Covid-19 během půl roku marginalizovat" bych byl velmi, velmi opatrný, otázkou je ovšem jak oba rozumíme termínu marginalizace. O marginalizaci jsme již jednou ujišťováni byli. Nicméně nemám právo zamítnout to použité sloveso "může". Stejní lidé, kteří "marginalizovali" pomocí chytré karantény někdy v květnu až červnu, chtějí nyní svých čtyřicet dní. Měli jich již třistapětašedesát.)

V březnu minulého roku jsem v diskusi na jiném místě napsal: "Nám starším a dospělým život běží pomaleji, máme více času. Ale v dětství a dospívání jsme na tom byli tak, jak jsou na tom dnešní děti: Vše (fyzicky i psychicky) se prudce vyvíjí, učení jde rychle, jeden pokrok podmiňuje druhý, dohnat zameškané je těžké. Sportovní terminologií, co se nenaučíš jako "mladší žák", bude ti chybět ve "starších žácích". Jako "mladší dorostenec" můžeš ještě změnit svůj sport, ale začneš-li v tom věku teprve sportovat, do nejvyšší soutěže se nedostaneš již nikdy po celý zbytek života. Ve "starších dorostencích" nelze úspešně ani změnit sport, nanejvýš disciplínu. Aby mi bylo rozumněno, nejde mi o sport, jen předpokládám, že Češi coby hospodští obrazovkoví trenéři všech klubů a disciplín pochopí tento příměr. Dětem ubližujeme strašlivě, když jim krademe čas jejich životů, a bránime jim ve všestranném vývoji a ve vzdělávání. Protože co my můžeme odložit a dohnat, oni nemohou. Fyziologický vývoj dětí má své fáze, svá okna příležitostí rozvinout nadání, získat "skills" a "abilities", a ta okna čas jedno po druhém definitivne zavírá. Působíme dětem, právě teď, doživotní postižení, a to všem, celé generaci. A ničíme-li děti, ničíme národ i kontinent." Nevěřil jsem, že se školy zavírají "na čtrnáct dnů". Ani v této věci nehodnotíte dnes, s ročním odstupem, strategii Švédska příznivěji?

Pozici ostrovů (mnou uvedený Nový Zéland vychvalují a dávají za příklad signatáři iniciativy sníh) nechápu jako "výhodu", jak se domníváte, ale jako "odlišnost" vedoucí k odlišné strategii spolu s mnoha jinými kritérii (odlišnosti jako například dostupnost úvěru na onu jízdu na dluh, či rozdíly mezi ekonomikami vyrábějícími spíše pro export, spíše pro vlastní spotřebu, či spíše spotřební, ale i rozdíly kulturní).

Odkaz na Karla Čapka vítám. Věc Makropulos, nikoliv Bílá nemoc je pro dnešek aktuální.

IH
February 24, 2021 v 19.18

Pane Jedličko, další diskusi Vám tu vnucovat nehodlám. Ostatně DR nyní "nahoře" zveřejnil podstatný text otevřeného dopisu.