Ano, i Belgie (stejně jako sousední Nizozemsko) a ze zemí momo EU pak Švýcarsko bylo přechytralými Čechy od března minulého roku vysmíváno, kterak prý zaspali, a jak prý bojují více proti panice než proti viru. A informace o Švédsku byly a dodnes jsou opakem seriózní žurnalistiky.

To my jsme na jaře byli přímo geniální: Vystříleli jsme veškerou munici ve chvíli, kdy nepřítel vůbec nebyl na dostřel.

Tou municí se rozumí především rezervy, kapacity, a s tím i důvěra obyvatel.

K tomu "dostřelu", připomeňme si lošký březen: Pátého března to odnesly závody v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Desátého března platil limit shromažďování sto osob. Jedenáctého se zavírají základní, střední, vyšší odborné a vysoké školy „na čtrnáct dní“. Dvanáctého, za stavu čtyřiadevadesáti nakažených, vláda zavádí stav nouze. Shromažďování do třiceti osob, v hospodách policejní hodina v osm večer. Zákaz sportu, kultury, vstupu cizinců „z rizikových zemí“ a výjezdů do nich. Den na to je oznámeno zavření hranic (protiústavní, avšak jediné z opatření, u kterého byl poskytnut aspoň nějaký čas na adaptaci, platí až od šestnáctého). Další den jsou zavřeny obchody mimo benzínek, potravin a lékáren, definitivně (do 24. března, smajlík) zavřeny provozovny služeb a hospody. Šestnáctého vstupuje v platnost dříve oznámená železná opona, tentokrát nejen na západní hranici. K tomu je nádavkem přidán zákaz vycházení, samozřejmě jen do čtyřiadvacátého. Smajlík. Osmnáctého přišly povinné roušky. A máme tu třiadvacátého, den před ukončením trestu obyvatelstva domácím vězením. Trest uložený bez soudu se prodlužuje do prvního dubna. Apríl. Zavření školy ani netřeba prodlužovat, rovnou se mluví o odložených přijímačkách a maturitách. Ministr školství je zcela pasivní, ministr zdravotnictví tvrdí, že vláda „čtrnáctidenní“ opatření zruší „až jako jedno z posledních“. Tolik loňský březen. Opakuji, mimořádný stav byl zaveden za stavu čtyřiadevadesáti nakažených, nula mrtvých, jeden pražský taxikář byl "důkazem komunitního přenosu". O dva měsíce později plošné testování potvrzuje méně než jednoprocentní imunizaci populace, když "odborníci" hádali deset až čtyřicet procent. Smajlík?

Všechny země, kterým se nyní daří, a to, opakuji, na prvém místě Švédsku, si dnes hoví ma polštáři kolektivní imunity z jara až léta minulého roku. Kdo se panicky zavíral (Španělsko, Portugalsko, Itálie), nyní za to trpí. Kdo se ale úplně schoval do skříně za kabáty, kdo vystřílel veškerou svoji munici do prázdna - a to jsme byli my - ten je na tom nyní logicky nejhůře. Mohli jsme mít do září na dva miliony přirozeně imunizovaných. Nemáme. No - teď již vlastně ano: Divočejším mutacím jsme v říjnu předhodili populaci imunologicky takřka stejně naivní, jakou byla před rokem. Takže to teď jde docela šupem. Kdo se diví? Jen ten, kdo zapomíná.

Otázka je, zda problém náhodou neřeší nejlépe země, ležící za obzorem pana Jedličky.

pane Horáku, pak mne poučte, jak z naší vnitrozemské země, kterou projíždí padesát tisíc kamionů denně, udělat dva ostrovy bez jediné dálnice, s jednou jednokolejnou železnicí kterou vyjedou ráno dva vlaky proti sobě (jeden z Aucklandu, druhý z Wellingtonu), a v polovině (ve stanici National Park) se jim prohodí vlakové čety aby se vrátily tou druhou soupravou domů, zatímco pasažéři pokračují stejným vlakem jen s jiným strojvůdcem a průvodčím. Všechny cesty vedou z vnitrozemských farem k moři. Všechna města (téměř) leží u moře. Všechna nákladní doprava se odehraje po moři. Vyložit kontejnery z mezinárodní přepravy zboží dokáží bez vpuštění jediného člověka z lodi na pevninu. A letadla létají jen z Austrálie, a i ta desinfikovali cestou nad Tasmanovým mořem dávno před Covidem, systém biosecurity totiž chrání jejich vzácnou přírodu před invazivními druhy.

Velmi podobné ČR, stačí napodobit. Ale i tak, současná extrémní izolace Nového Zélandu (a vlastně i té Austrálie) je trvale neudržitelná. Takže zbývá promýšlet co dál a za jak dlouho. Základem je připustit si, že Covid-19 nebude nikdy eradikován. Bude zde s námi, a bude tedy nutno nalézt trvale udržitelný způsob života v situaci jeho existence. Na tom nic nezmění ani případná stoprocentní proočkovanost populace. I poté bude platit, že nikdo nemá právní ani morální nárok na nesmrtelnost. U nás jakož i na Novém Zélandu (který miluji, odnikud ze světa nemám tolik ještě papírových fotek a schovaných kinofilmů).

Pane Jedličko, nejprve bych se Vám chtěl omluvit za nepovedenou formulaci své repliky výše. Váš rozhled totiž považuji za výtečný. Právě tato zřejmá skutečnost mě vede k polemické reakci.

Nárokovatelnost nesmrtelnosti vskutku na spadnutí nevypadá. Proočkování populace však může Covid-19 během půl roku marginalizovat. Jistě, mohou se objevit další epidemie. Minulost však naznačuje, že by se tak nemělo dít příliš často. Lidstvo by navíc již mělo být lépe připraveno.

A o to právě jde. Jak západní země, ještě nedávno v čele snah chránit život vlastních občanů coby nejvyšší prioritu, se svou sobeckou ideologií a salámovou taktikou neuspěly.

O tom, jak se která země vypořádala s epidemií svědčí počty nakažených a především zemřelých. (Čím méně jich je, tím samozřejmě lépe.) Nemyslím si, že Švédsko dosáhlo lepších výsledků než Norsko či Finsko. O Novém Zélandu či jiných ostrovních státech můžeme soudit, že mají oproti našemu výhodu. O Velké Británii to však říkat nebudeme...

ČR si vedla loni na jaře úspěšně. Za poslední čtyři měsíce jsme však stihli v počtu nakažených a zemřelých předstihnout prakticky všechny. Kdyby tu byla zásadní politická shoda, doplněná aspoň elementární zodpovědností médií i elit a jednou či dvěma krátkodobými uzávěrami, mohlo nás tu být živých minimálně o 10 ne-li 15 tisíc více.

Karel Čapek byl (spolu s mnoha dalšími) podobně zklamán demokraciemi před více než 80 lety, kdy si stýskal, že s jednotlivci dovedeme soucítit a menší skupiny lidí si představit, tisíce a tisíce že jsou však jen statistika. Nejsem stoupencem hledání viníka za pád každého stromu ani milionových odškodnění, nynější kolektivní nezodpovědnosti však také ne.

Ekonomismus a politický avanturismus vyústily ve znechucení, únavu a společenský cynismus. Posléze také v poznání, že nejsme schopni sjednotit se a čelit vážným hrozbám, třeba také z Ruska nebo Číny. Respektability nám nepřibylo, "měkké síly" rovněž ne. A doma zbude kocovina, na kterou se budou hodit narostlé soukromé úspory.

je už nízko a mimo pozornost. Nemám nějak chuti vracet se k mnohokrát vysloveným argumentům a protiargumentům, jen máloco o tématu by dnes mohlo být považováno za nový pohled, nový aspekt. Předem se omlouvám, pokud se pod tento text již nevrátím, neberte to, prosím, jako projev arogantního nezájmu o názory ostatních.

Nejprve dovolte malé "občerstvení" debaty satirou:

https://necyklopedie.org/wiki/Z%C3%A1sady_ochrany_druhu_SARS-CoV-2_p%C5%99ed_vyhynut%C3%ADm

Necyklopedie je parodie na wikipedii. Nicméně autor se podíval na Covid ze zcela nového úhlu: Co by bylo třeba udělat, abychom viru prospěli, abychom ho chránili? Velmi občerstvující. Nejde o to uškodit lidem, jako v androidovské hře Plague Inc. (dostupné z google play) ale prospět viru. Velmi překvapující doporučení a svěží humor. Zamyšlení (s vědomím, že jde o satiru) nad takto položenou otázkou stojí za to.

A nyní již moje argumentace k polemice: Není konec. Tudíž je velmi nesprávné hodnotit "úspěch" vlád a států dosavadními čísly jako něco konečného (podtrhnout, sečíst a sestavit pořadí do žebříčku), nyní máme možnost dělat si obrázek toliko podle kombinace dosavadních čísel a trendu, výhledu. Nemá žádný smysl hodnotit cokoliv typu "úspěch při jarní vlně", neboť existuje příčinná souvislost mezi stavem kolektivní imunity z jara a dnešním trendem.

Vyjádřeno sportovní metaforou, skóre z první třetiny zápasu body do tabulky nepřinese. A hraje se dál. Nebo jinak, běží-li se maraton, přepálený start a v důsledku toho zhroucení po deseti kilometrech nelze popsat jako náramný úspěch v mezičase měřením na osmém kilometru. Tolik nejen k "našemu" jaru, ale i k porovnání Norska či Finska se Švédskem. Za pár let budeme vědět víc.

Počet mrtvých je dobré kritérium, ale jen za předpokladu dlouhého, opravdu dlouhodobého hodnocení. Až započtete sebevraždy (způsobené zničením životů rodin opatřeními, umrzlé bezdomovce, kteří přijdou o domovy budoucí krizí, zanedbanou nekovidovou péči a prevenci, zničené životy dětí postižených analfabetismem v důsledku on-line výuky, a především novou "přípustnost" včera nepřípustného otrockého postavení člověka (tato nepřípustnost otroctví trvala vývoji civilizace celá staletí, a může tak dlouho trvat znovu) v důsledku jízdy na dluh a zhroucení kultury, a s ní i civilizačního "nánosu", tj. vzájemnosti, sounáležitosti.

Povšimněme si již dnešního rozevírání nůžek: Střed "spokojených" s tím, že homeofiice je příjemný, roušky malý diskomfort, a náhrady při osmdesáti procentech vyjdou lépe než práce. Dluh je nezajímá. Ale mimo tento střed jsou lidé bez náhrad, zničené výsledky celoživotního úsilí, a bezvýchodnost, proti které byla situace Maryčky Magdónové rekreací v táboře Artěk. A na straně druhé lidé možná dnes bez (okamžité) existenční nouze, ale v hluboké depresi, neboť se narodili ne vlastní vinou jako tvořiví, kreativní, kteří potřebují k životu smysl, cíl, důvod, "oprávnění", a to vše jim bylo odebráno nikoliv dočasně. (S větou "Proočkování populace však může Covid-19 během půl roku marginalizovat" bych byl velmi, velmi opatrný, otázkou je ovšem jak oba rozumíme termínu marginalizace. O marginalizaci jsme již jednou ujišťováni byli. Nicméně nemám právo zamítnout to použité sloveso "může". Stejní lidé, kteří "marginalizovali" pomocí chytré karantény někdy v květnu až červnu, chtějí nyní svých čtyřicet dní. Měli jich již třistapětašedesát.)

V březnu minulého roku jsem v diskusi na jiném místě napsal: "Nám starším a dospělým život běží pomaleji, máme více času. Ale v dětství a dospívání jsme na tom byli tak, jak jsou na tom dnešní děti: Vše (fyzicky i psychicky) se prudce vyvíjí, učení jde rychle, jeden pokrok podmiňuje druhý, dohnat zameškané je těžké. Sportovní terminologií, co se nenaučíš jako "mladší žák", bude ti chybět ve "starších žácích". Jako "mladší dorostenec" můžeš ještě změnit svůj sport, ale začneš-li v tom věku teprve sportovat, do nejvyšší soutěže se nedostaneš již nikdy po celý zbytek života. Ve "starších dorostencích" nelze úspešně ani změnit sport, nanejvýš disciplínu. Aby mi bylo rozumněno, nejde mi o sport, jen předpokládám, že Češi coby hospodští obrazovkoví trenéři všech klubů a disciplín pochopí tento příměr. Dětem ubližujeme strašlivě, když jim krademe čas jejich životů, a bránime jim ve všestranném vývoji a ve vzdělávání. Protože co my můžeme odložit a dohnat, oni nemohou. Fyziologický vývoj dětí má své fáze, svá okna příležitostí rozvinout nadání, získat "skills" a "abilities", a ta okna čas jedno po druhém definitivne zavírá. Působíme dětem, právě teď, doživotní postižení, a to všem, celé generaci. A ničíme-li děti, ničíme národ i kontinent." Nevěřil jsem, že se školy zavírají "na čtrnáct dnů". Ani v této věci nehodnotíte dnes, s ročním odstupem, strategii Švédska příznivěji?

Pozici ostrovů (mnou uvedený Nový Zéland vychvalují a dávají za příklad signatáři iniciativy sníh) nechápu jako "výhodu", jak se domníváte, ale jako "odlišnost" vedoucí k odlišné strategii spolu s mnoha jinými kritérii (odlišnosti jako například dostupnost úvěru na onu jízdu na dluh, či rozdíly mezi ekonomikami vyrábějícími spíše pro export, spíše pro vlastní spotřebu, či spíše spotřební, ale i rozdíly kulturní).

Odkaz na Karla Čapka vítám. Věc Makropulos, nikoliv Bílá nemoc je pro dnešek aktuální.